Dům

Než jsme se přestěhovali do tohoto domu mezi topoly v horské poušti severního Nového Mexika, žili jsme nějakou dobu daleko na severu, v širokém údolí mezi horami. Lesy tam byly hustší, sníh v zimě vytrvalejší, letní deště častější. Dům, k němuž jsme tehdy patřili, měl v tlustých stěnách jako izolaci balíky slámy, cihlovou podlahu a spoustu hrubě tesaných hranatých jedlových trámů, které se táhly sem a tam, kolmo vystupovaly ze středu podlahy a stoupaly podél vnitřních stěn, aby podpíraly horizontální nosníky protínající prostor nad nimi; ty zase podpíraly několik trámů, které stoupaly šikmo k hřebeni střechy a zvedaly vysoký klenutý strop.

Tento pozoruhodný dům se zvenčí jevil jako docela malý, ale protože sestával hlavně z jedné velké místnosti (s různými kouty a výklenky), uvnitř působil velmi prostorně. Vysoký strop na jednom konci domu skrýval samostatné podkroví; tam jsme spali a tam Grietje za mé asistence a s pomocí schopné porodní báby z idažského zapadákova přivedla na svět naše malé děvčátko Hannah; stalo se to týden před zimním slunovratem. V noci o slunovratu jsme Hannah pořádně zachumlali a poprvé ji vynesli ven a představili ji hvězdám a zasněženým horám.

O čtrnáct dní později už nás Hannah doprovázela na našich každodenních lyžařských výpravách přes zoraná pole až k lesnatým kaňonům; obvykle se schovávala pod vlněným kabátem své matky, takže zatímco jsme svištěli mezi jehličnany a topoly, zpod Grietjina šálu vykukovala jen její modrá očka. V průběhu několika měsíců se Hannah pozvolna naučila zaostřovat své oči na tvary bližší i vzdálenější; doma se s námi ráda válela po podlaze a s potěšením hladila stěny, skříně a trámy, když jsme ji kolem nich nosili. Budova se jejím příchodem proměnila, její neustálou zvědavostí, kterou věnovala i těm nejprostším aspektům — jedné cihle v podlaze, kousku zdi natřené barvou. Velká místnost přivykla jejím výkřikům radosti i zděšení a také nespoutanému smíchu, jenž se ozýval, kdykoli jsme ji vzali do náručí a tančili s ní, točili se a poskakovali do rytmu hudby Baaby Maala nebo Salifa Keity, která zněla z našich levných reproduktorů.

Jednoho dne, šestnáct týdnů po narození Hannah, jsem ji i s její matkou odvážel na letiště v Idaho Falls, odkud měly letět do Belgie na desetidenní návštěvu Grietjiných rodičů. Objali jsme se, a když nastupovaly do letadla, ještě jsem jim na rozloučenou zamával, potom jsem si dal oběd v restauraci v centru města a vydal se zpátky do našeho klidného údolí. Projížděl jsem obrovskými bramborovými poli a díval se na podivné mobilní zavlažovací mechanismy, které vypadaly jako kostry dinosaurů rozpadající se na zasněžených pláních. Těšila mě představa, že budu mít pár dnů jen sám pro sebe — čas zklidnit dech a pustit se do psaní, nemuset se zabývat neustálými požadavky a zmatky rodinného života. Zastavil jsem u poštovní schránky na konci příjezdové cesty a nahlédl do ní — pár dopisů a několik neužitečných barevných reklamních letáků z vesnického supermarketu. Už jsme proti doručování těch reklam protestovali v obchodě i na poště, ale k ničemu to nevedlo, posílají je dál. Vyjel jsem po zamrzlé příjezdové cestě a vystoupil z auta přímo do sněhu. Dobře si vzpomínám, jak jsem byl nadšený, když jsem si protahoval svaly, jak jsem se těšil na svůj čas o samotě. Kráčel jsem k domu a snažil se jít ve stejných sněhových stopách, které jsem udělal ráno; pak jsem prošel dveřmi do domu, vděčný za teplo jeho zdí a důvěrnou známost toho místa.

Jakmile jsem si však stáhl boty a batoh shodil na stolek, všiml jsem si, že něco nehraje. Dům působil jaksi nervózně, znepokojeně. Znovu jsem otevřel dveře, abych se podíval, jestli jsem venku něco nebo někoho nezapomněl, ale ničeho jsem si nevšiml. Zavřel jsem tedy dveře, popadl došlou poštu a vydal se k pohovce. A pak jsem se zarazil. Stěny, strop, nízké stolky, a dokonce i okna, to všechno se do mě zabodávalo pohledem. Pohovka se svými tlustě čalouněnými polštáři mě od sebe držela na distanc. „Maličká je pryč,“ zamumlal jsem tiše.

Foto: AI Midjourney.

Po těch slovech jako by se židle zachvěly a stěny poklesly v kolenou. Celá místnost působila těžce, tísnivě — výčitka se změnila ve sklíčenost. „Ale dítě se vrátí,“ řekl jsem nikomu konkrétnímu a pak hlasitěji: „Slyšíš? Hannah se vrátí. Za deset dní je zpátky!“ Místnost se okamžitě rozjasnila. Nábytek se uvolnil, strop se přestal mračit. Kostra domu se uvolněně protáhla, stěny a trámy se usadily, vypadalo to, jako by se rozhodly, že budou trpělivě čekat. Prostor už nepůsobil vyčítavým dojmem, vlastně to vypadalo, jako by mi přestal věnovat pozornost. Sedl jsem si na gauč a pustil se do pošty.

Bylo to plodných deset dnů, a když se Hannah s maminkou vrátily, život se rozběhl jako dřív. Hannah se vydávala na nové objevné výpravy, její údy se spřátelily s rytmem schodiště a její tázavý pohled navazoval kontakt s tajemným nitrem některých skříní.

Byla to právě tato podivná konfrontace s domem v ten den, kdy jsem se vrátil z letiště domů sám, která mě upozornila, jak dětská zvídavost a radost dokážou vtáhnout zdánlivě netečné věci v domě do nového života; jak malé dítě přijímá a vítá jejich tvary a těší se z jejich zvláštnosti a zázračnosti dávno předtím, než je samo dokáže pojmenovat — než se jejich hranice pro ně stanou definitivní, než bude určena jejich přísná užitečnost a účel. Těch pár přátel, jimž jsem o tom podivném setkání vyprávěl, se přirozeně domnívalo, že můj zážitek s vyčítavým a sklíčeným domem byl výsledkem imaginativního zkreslení, projekce mé vlastní vnitřní nálady na omítnuté stěny a dřevěné trámoví budovy. Tato interpretace se mi však zdála příliš povrchní, příliš snadná. Koneckonců to setkání mě úplně zaskočilo; než jsem vstoupil do domu, byl jsem plný sebevědomého nadšení, radostné nálady, kterou přerušilo až zděšení stěn. A i když připustím, že někde hluboko v mém nitru se už předtím mohla začít ozývat sklíčenost, jak je možné, že tu náladu ode mne převzal jen dům, a ne třeba auto, když jsem jel domů, anebo zasněžená pole? Představa „projekce“ nedokáže vysvětlit, čím to je, že naši imaginaci probouzejí právě určité objekty. Plyne z ní, že předměty, které vnímáme, jsou čistě pasivní fenomény, zcela neutrální a netečné, což nám umožňuje přehlížet způsob, jímž tyto objekty aktivně ovlivňují prostor kolem sebe — skutečnost, že hmotné věci jsou také těla, která ovlivňují ostatní těla ve svém okolí a zpětně jsou jimi ovlivňována.

Jinými slovy, vztah mezi člověkem a jeho domem je sotva vztah mezi čirým subjektem a čirým objektem — mezi aktivní inteligencí nebo myslí a zcela pasivním kusem hmoty. Dříve jsem o tomto vztahu možná uvažoval podobně, a možná jsem se k takové aroganci dokonce vrátil, když jsem vklouzl do chaotického života novopečeného otce. Půl roku po této události mě však další setkání s domem z mého odměřeného postoje jednou provždy vyvedlo.

Téměř rok stará Hannah už se pár měsíců plazila po zemi a zrovna se učila chodit; snažila se udržovat rovnováhu tak, že se přidržovala okraje nízkého stolku, stoupla si vedle něj a pak se od něj odlepila do volného prostoru velké místnosti a potácivě přebíhala z jedné strany na druhou. Během jedné z těchto jejích cest zazvonil telefon. Byl to majitel domu, náš domácí; oznámil nám, že se vrací do údolí a my se během několika týdnů musíme vystěhovat.

Sklíčeně jsme s Grietje pomalu začali balit oblečení a také všechny hrnce a pánvičky. Déle než týden nám trvalo, než jsme posbírali a seřadili různé volně se povalující papíry a stohy neuspořádaných účtů. Všechno jsme strkali do krabic, které se vršily na podlaze. Pořád dokola jsem zametal a utíral prach, rozmontovával všechny možné spotřebiče a potom znovu uklízel, když Hannah převrátila další bednu plnou nejrůznějších krámů. A celou dobu jsem přemýšlel, jak náš odchod z domu naruší kosmos naší malé dcery.

Foto: PxHere.com.

Vůbec mě však nenapadlo uvažovat, jaký vliv by mohl mít náš odchod na samotný dům (už dávno jsem zapomněl, co se mi stalo před půl rokem, když jsem se vrátil z letiště). Navzdory všem mým obavám o Hannah to s blížícím se dnem odjezdu — dnem, kdy jsme měli naložit stěhovací vůz krabicemi, stoly a lampami — nebyla moje dcera, kdo začal trpět úzkostí, ale já. Ten dům nám byl dobrým domovem, nezdálo se správné jej opustit. Měli jsme sice v plánu usadit se v údolí Rio Grande na severu Nového Mexika, kde jsme měli pár starých kamarádů, ale tento dům, v němž jsme žili jen rok a půl, nám připadal důvěrnější než oni. Byl pro nás jako rodina. Bylo to místo, kde jsme se s Grietje rozmnožili a stali se rodinou. Představa, že to místo opustíme, mě trápila; zdálo se mi, že je to špatně.

Pár dní před plánovaným odjezdem jsem se v noci vyděšeně probudil do husté tmy. V domě někdo byl.

Přistoupil jsem ke schodišti, které vedlo do našeho podkroví, a nastražil uši. Ticho. Po špičkách jsem sešel do místnosti, jež zářila bledým světlem: okny dovnitř nakukoval úplněk, jeho záře se rozlévala po stěnách. Kuchyňská linka se třpytila, opilá měsíčním světlem. Bylo tu však ještě něco jiného: všechny ty nahrubo otesané, šlachovité trámy, které vyrůstaly z podlahy ke krovům, nebo se možná spouštěly od krovů k zemi, a všechny ty další trámy klenoucí se přes otevřený prostor nad mou hlavou, prorůstající zdmi a podpírající venku okapy, i ty krátké hranaté vzpěry spojující příčné trámy s trámy nesoucími na svých hřbetech klenutý strop — všechny ty otesané klády vrhající se vzduchem do všech možných směrů, ty všechny zářily v té měsíčním světlem zalité místnosti ze všeho nejživěji, jejich vrásčité, rozpraskané povrchy jako by hořely pochmurným ohněm.

Byli to statní jedinci, svalovci, každý z nich jedinečný svým směřováním a stylem — některý kličkující svou kresbou jako jazzová hudba změtí suků nebo obkružující jediný obrovský suk v místě, kde kdysi z kmene vyrůstala silná větev, anebo hladce a elegantně klouzající z jednoho konce na druhý —, zkrátka každý prodchnutý svou vlastní, neopakovatelnou povahou. A já jsem si s jistým překvapením uvědomil, že už tyto síly znám, že mé smysly už ty ladné linie vinoucí se po každém trámu, ty náhlé odbočky a vlnky v kresbě každého sloupu dobře znají, přestože jsem ty klikaté vzory nikdy vědomě nestudoval. Trámy tohoto domu celý rok klidně rozprávěly s mým fyzickým tělem, vodily mé oči a bloudící prsty v nesčetných okamžicích nepozornosti, a mně teprve teď došlo, že je znám jako jedince — že je znám, aniž jsem se s nimi seznámil, totiž až do této noci, kdy zničehonic prorazily zatvrdlou kůží mých zakořeněných představ a přinutily mě připustit si tu tichou rozmluvu, ten jazyk starší než slova, který mé svalnaté údy ovládaly naprosto dokonale. Ten objev, když jsem tam stál mezi všemi těmi dřevěnými trámy a stíny, jež se v měsíčním světle rozlézaly po podlaze a po zdech, mě přivedl k sobě samému, zapustil moji mysl zpět do živné půdy mého dýchajícího těla; najednou jsem cítil chladné cihly pod nohama i vzdušné proudy hladící mě po tváři, cítil jsem dokonce i vítr, který venku hvízdal pod okapy a převaloval se přes střechu.

Nebylo tedy divu, že jsem s blížícím se dnem našeho odjezdu cítil čím dál větší úzkost. Bylo to, jako bychom rok a půl žili v hustém háji starých stromů, v hloučku jedlí — z nichž každá měla svůj vlastní rytmus a svůj vlastní charakter —, které našim tělům poskytovaly nejen přístřeší, ale ve chvíli, kdy jsme se rozrostli v rodinu, možná i jakési vedení. Mé zvířecí smysly těm trámům přivykly — zvykly si na ty přímočaré existence, jejichž mírně odlišné povahy propůjčovaly celé stavbě jakési kolektivní teplo, vytvářely onu tajemnou spřízněnost, kterou jsem ve vztahu k tomu místu pociťoval. Přistupoval jsem teď postupně ke každému z nich, opíral se o něj nebo prsty sledoval jeho strukturu a nakonec jsem na každý zaklepal ukazováčkem — je to samozřejmě neohrabané gesto, ale je to také dostatečně instinktivní způsob, jak kusu dřeva vyjádřit vděčnost.

A potom jsem vylezl po schodech a šel zase spát.

Druhý den ráno jsem se probudil svěží jako už několik týdnů ne. Mé údy přímo dychtily naplnit poslední krabice a naložit je do stěhovacího vozu. Příští den jsme vyrazili na cestu, ale náklaďák uvázl ve sněhu, než jsme dojeli k dálnici. Pomohli nám ho vyhrabat dva sousedé, kteří byli zrovna na cestě do práce. V kavárně v městečku jsme do sebe kopli mizerné kafe a vyjeli z údolí. Dohadovali jsme se, kterou cestou bude nejlepší se vydat, volali jsme na hory a mávali jim na rozloučenou.