Editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

„teď si dovolme užít pár měsíců úlevy, že se republika po osmi letech vymanila ze sevření paktu Babiš—Zeman,“ psal jsem na tomto místě minule. Věru, moc se nám neulevilo, že. Prodlužované předávání moci, dosud nejsilnější covidová vlna a stále vyhrocenější společenská situace. A do toho si přečtete, že v Evropě za posledních čtyřicet let ubylo 600 milionů ptáků a že lidstvo může reálně vypouštět až o 23 procent více skleníkových plynů, než státy oficiálně přiznávají…

Jak si v tomto všem zachovat víru v lepší příští a naději, že má nějaké (eko)snažení vůbec smysl? Stále dotírající otázka, přetěžká odpověď. Pomozme si parafrází názvů rozhovorů, které konečně vyšly v knize Předat dětem, co je k žití.

I když svět už nebude takový, jaký býval, a nic pořádně nevíme a vůči přírodě i lidstvu pociťujeme hluboký žal, nenechme se uspat do vlastního světa. Vždyť není důvod přestat, je třeba mít dostatek představivosti, neustále diskutovat o směřování společnosti, přijít s novým příběhem, a když dojdou síly, regenerovat v divočině. A radovat se z maličkostí, jak v tomto čísle dodává svérázný výtvarník a spisovatel Pavel Čech. Jakých? Třeba těch, které v další pozoruhodné eseji vidí a slyší Luděk Čertík.

Jménem redakce děkuji všem, kteří jakkoli přispěli k tomu, že vycházíme už 30 let. Nejsem si jistý, jestli se dožijeme dalšího jubilea, v redakci se ale o to budeme snažit ze všech neziskových sil.

Přeji vám klidné a zdravé svátky a v novém roce se těším na shledanou, ať už v jakýchkoli časech.

Vít Kouřil