Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

minule jsem se loučil přáním „dobrý podzim bez prezidenta Trumpa“, které se bohužel nevyplnilo. V tomto čísle se nedočtete, proč k tomuto vysoce toxickému výsledku došlo a co nám přinese (to si necháme až po Trumpově inauguraci), připojím jen osobní poznámku, že mě v životě ještě nikdy nic tak politicky nezklamalo. Nejde totiž jen o samotný fakt, že Američané zvolili kandidáta, který notoricky a flagrantně lže, šíří předsudky vůči různým skupinám obyvatel, ponižuje ženy, neplatí daně, popírá lidský vliv na klimatické změny a tak dále. Skepsí mě naplňuje zejména to, že mu ve vítězství nezabránila ani takzvaná mainstreamová média, ani akademici, experti a popkulturní hvězdy všeho druhu, ani údajně všemocné korporace; ti všichni — podobně jako neziskový sektor — v drtivé většině Trumpa odmítali, tomu však přesto stačila sázka na sociální sítě, pofiderní webové portály, strach z Jiných a nostalgie po jednodušších časech. Nepřesvědčil sice většinu těch nejchudších ani nejbohatších, rozčarovanou bělošskou střední vrstvu však ano. Neodbytně se tudíž vtírá otázka: pokud to tímto způsobem dokázal v jedné z nejstabilnějších a nejbohatších demokracií on, kdo a kde všude půjde v jeho stopách? Máme rozhodně o čem přemýšlet.

Například o tom, jestli nás digitální média vnitřně neintoxikují podobně, jako všelikeré chemikálie v ovzduší, půdě nebo vodě. Podrobnosti najdete v řadě textů tohoto čísla. Pokud už ale máte špatných zvěstí nad hlavu, doporučuji články o ghanských fair trade banánech, zelené módě budoucnosti nebo o muži, pečujícím v Šardicích o krajinu.

Závěrem roku mi nezbývá než poděkovat všem dobrým duším Sedmé generace, ať již redaktorům, redakčním radním, stážistům, přispěvatelům, inzerentům, donorům a samozřejmě i vám, našim čtenářům a čtenářkám. Doufám, že vás letošní ročník zaujal natolik, že si předplatíte i ten příští, již šestadvacátý. Moc vám za přízeň děkujeme.

Usebrané svátky a nepoměrně lepší nový rok přeje

Vít Kouřil