Erazim Kohák: Řeřavé uhlíky a hvězdy

25. dubna 2020 /
foto: Ivo Bystřičan. Erazim Kohák v roce 2017.
Letošního 8. února zemřel Erazim Kohák. Filosof, učitel a jedna z nejvýraznějších postav porevolučního ekologického hnutí. Svůj život zasvětil vedle fenomenologie a řešení národní otázky především filosofické ekologii, kterou se pokoušel ustavit jako protiváhu technokratickým řešením ekologických problémů, v našich zemích tak pevně zakořeněným. Jeho hvězda pohasla v 86 letech věku. Pojďme se za jeho životem, vsazeným mezi hvězdným nebem nad hlavou, uhlíky v dohasínajícím ohni a mravním zákonem v nás, ohlédnout. Stojí to za to.

 

Byť nejsem příznivcem posmrtných biografií, pro porozumění dílu Erazima Koháka přijde vhod shrnout nejdůležitější milníky jeho osudu, i když stručně, protože jeho život a tvorba — stejně jako mýty a drby o něm — by vydaly na celkem tlustou monografii. (Kéž se jí někdo ujme!)

Osud trudný i šťastný zároveň
Pražský rodák si vlasti moc neužil, což jej celoživotně poznamenalo. Jeho rodiče byli věrnými masarykovci, za války členy nekomunistického odboje a k tomu se hlásili k Českým bratřím. Dost na to, aby po komunistickém puči v únoru 1948 z obavy o budoucnost opustili zemi. Mladému Erazimovi tehdy bylo čtrnáct let a čekal ho půldruhý rok nejistoty v utečeneckých táborech, než se s rodinou natrvalo usadili ve Spojených státech. Začátky byly těžké. On i rodiče se protloukali v dělnických profesích, Kohák však jako úspěšný stipendista postupně získal magistrát i doktorát na Yale ve filosofii a religionistice, na Bostonské univerzitě se pak v roce 1970 habilitoval a tamtéž byl v roce 1977 jmenován řádným profesorem.

Po habilitaci však nastal zlom, rozvedl se a odešel od své ženy a tří dětí. Byl to další těžký předěl, který — vlastními slovy — vnímal jako „černý, naprostý konec“ jeho představám o smysluplném životě. Po několikaletém tápání na předměstí Bostonu pocítil naléhavou potřebu očisty: „Potřeboval jsem náhled tak jasný, jako byl Kantovi jeho morální zákon v nás. Potřeboval jsem samotu lesa, jiskry dohasínajícího ohně a hvězdné nebe nad sebou.“

Erazim Kohák v roce 2017, foto: Ivo Bystřičan.

V roce 1974 tak opustil Boston a odešel do lesů v New Hampshire, jen se starým vojenským stanem („áčkem“), řetězovou pilou a psacím strojem, kde začal psát novou, pro jeho další směřování zásadní kapitolu života. Dál dojížděl učit na univerzitu, bydlel ve stanu, stavěl srub a se soumrakem rozpínal své myšlenky mezi dloužící se stíny okolních stromů, žhnoucí uhlíky dohořívajícího ohně a nekonečné hvězdné nebe. Právě z tohoto období pochází Kohákova nejrespektovanější kniha Embers and the Stars, kterou se dlouhých čtyřicet let zdráhal pro její příliš osobní zátisk předložit svým českým čtenářům v mateřštině. Ve srubu, nazvaném „Swamp“ po vzoru oblíbeného seriálu M*A*S*H*, vydržel až do sametové revoluce, kdy ho „cinkání klíčů“ povolalo zpět do staré vlasti.

Byla to poslední velká změna, tentokrát z Bostonské univerzity na Univerzitu Karlovu, ze srubu v lůně lesa do panelákového sídliště v Praze, kde mohl při městském způsobu života minimalizovat svoji ekologickou stopu. Po pár letech pendlování mezi oběma místy nadobro zakotvil v domovině. Přednášel na Filosofické fakultě UK i pro veřejnost, angažoval se v Hnutí DUHA a Dětech Země, Společnosti pro trvale udržitelný život a křesťanských organizacích, byl však činný také politicky. Jako typický „public intellectual“ psal do novin i rozhlasu, byl členem Rady České televize. Jako člen ČSSD byl pak poradcem politiků, především Vladimíra Špidly, v roce 2004 dokonce neúspěšně kandidoval do Senátu. Často komentoval politické dění, byl učitelem, spisovatelem i osobním poradcem. Svoji ženu Dorothy přežil o pouhých deset měsíců a jeho smrt znamenala odchod jedné z posledních výrazných postav intelektuálního světa jeho generace.

Doma těžko být prorokem

V etablovaných filosofických disciplínách byl respektovanou autoritou, naopak za nejvíce oslyšenou lze považovat jeho snahu o etablování environmentální filosofie v českém prostředí. Když se po návratu v 90. letech pokoušel tento diskurs, v jeho druhé domovině už nejméně dvacet let překotně rozvíjený, představit zdejšímu intelektuálnímu publiku, nesetkal se vždy s pochopením. Zpočátku jej místní učenci, dychtiví novinek ze Západu, poslouchali. Když však nadšení opadlo, narazil Kohák na zeď. Filosofie, to je přece hlavně Platón, Aristoteles, Husserl, Heidegger, Patočka a pak možná ještě pár dalších. Od těch víme, jak se o přírodě myslí správně. Faktickou stránku pak obstarají kovaní přírodovědci. Prosím — nemíchat! Přírodovědci se totiž ze všeho nejvíc bojí toho, že budou z jejich závěrů vyvozovány přirozené důsledky, překračující rámec teorie. Kohákova filosofie (nebo spíše etika), opírající o přírodovědné poznání morální nárok na změnu chování jednotlivce, byla nepřijatelná.

Pracovna Erazima Koháka na Akademii věd, foto: Ivo Bystřičan.

Roli nejspíš hrály dva faktory. Za prvé slovo morální, na které jsou mnozí místní intelektuálové značně alergičtí, a za druhé čerstvá historická zkušenost. Mravní nároky environmentálních myslitelů, a ty Kohákovy zejména, jsou často vykládány jako ideologie svého druhu a bolestivá zkušenost s tou bolševickou byla ještě příliš čerstvá. Nicméně hlavní problém představoval nejspíš samotný diskurs. Slovy jednoho českého filosofa: „To nemá látku. Nemá to o čem být.“ Prostě to není dost filosofie. Když pak Kohák vydal v Česku dosud nepřekonanou učebnici ekologické etiky, ušklíbl se příznačně jiný filosof: „Kohák? Aha. To je takové to… Zelená svatozář“.

Byť byl Kohák mužem se srdcem na dlani, dělal také dost možná své filosofii medvědí službu svým poněkud strojeným vypravěčským projevem. A také byl člověkem s dosti svéráznou osobností, což komunikaci s ním leckdy neusnadňovalo. Domnívám se však, že většina těch, kteří s ním nesouhlasili, jeho texty nikdy nečetla, nebo aspoň ne s otevřenou myslí. Přitom projdeme-li si jen jeho předmluvu k první české ekofilosofické antologii Závod s časem z roku 1996, s překvapením zjistíme, že diskuse, která měla příštích dvacet let proběhnout mezi českými biology, filosofy, ochranáři, aktivisty a mnohými dalšími, už na Západě dvacet let probíhala, a je v textu autorem shrnuta a precizně vyargumentována. Nepoučitelní Češi prošli po Listopadu v mnohém podobným vývojem, a tak zas jednou znovuobjevili kolo. (Nebo zatím spíše jen ovál.) Vlastně to není moc veselé čtení. Většina problémů na hraně filosofie, vědy a environmentální filosofie, které Kohák zmiňuje, je aktuální stále.

Erazim Kohák v roce 2017, foto: Ivo Bystřičan.

Dlužno ale také říci, že i v řadách českých environmentalistů, ochránců přírody, úředníků a — ano, i některých filosofů — našel Kohák své věrné příznivce. Uspěl zejména tam, kde mohl pedagogicky působit. Byl to klasický kantor každým coulem, často opakující osvědčené poučky, zároveň se spoustou neotřelých vhledů. Byl člověkem laskavým a obětavým, zároveň jsem však v jeho přítomnosti přece jen pociťoval jisté „dusno etického imperativu“. To ale asi k přemítání o morálce neodmyslitelně patří.

Hvězdné nebe nade mnou

Kohákův intelektuální život byl rozepřen mezi několik hlavních úběžníků, které byly hnacími silami jeho života: zkušeností emigrace a s ní spojeným zájmem o češství, intimní zkušeností z pobývání v živé přírodě, protestantismem, filosofií (především tou morální, dále Kantem a fenomenologií) a hledáním smyslu, který považoval za hlavní poslání svého života. Asi nejlepší vhled i vstup do Kohákova světa nabízí již zmíněné přepracované české vydání jeho knihy Embers and the Stars, pro místního čtenáře pojmenované jako Oheň a hvězdy. Coby mistr hutných shrnutí nabízí autor hned v úvodních prolegomenách vhodná východiska svých úvah.

V tom prvním zve čtenáře ke svému srubu: „Tam, kde se pod polorozvalenou hrází dávno zapomenutá vozová cesta vytrácí ve svěže zeleném mlází — tam (kde) ještě přichází noc. Hluboká, panenská tma, jak ji lidé znávali po tisíce let mezi řeřavými uhlíky svých ohňů a hvězdným nebem nad hlavou. (…) Den tu neplyne podle ciferníku. Je tu čas vycházení a čas návratů. Po návratech nadchází noc, hebká, vše objímající, vše léčící, noc, která hojí zraněnou i unavenou duši. (…) Zde člověk ještě může pobývat v míru s Bohem, se svým světem i se sebou samým.“

K tomuto formativnímu zážitku jevové přírody však dává do kontrastu „svět výrobků a výmyslů, jímž jsme se obklopili, (a který) nezná zákona ani rytmu. V tomto světě se může i vstávání a uléhání jevit libovolně.“ Není pak prý divu, že si v něm připadáme zmatení, odcizení a nahodile vrženi.
Kohák však není naivní romantik, takže záhy zdůrazňuje: „Dost dlouho jsem žil v bezprostředním styku s přírodou, abych si doznal, že i romanticky přirozený život může být zvěrský, udřený lopotou a zjizvený krutostí. Dobře vím, že i techné může představovat autentický lidský způsob pobývání s bližními i světem. (…) Technologie, která osvobozuje člověka z poddanství tupé dřině a umožňuje mu být přírodě pastýřem, ne predátorem, jistě není hodná opovržení.“

Člověk tedy podle Koháka potřebuje jak bytostný kontakt s přírodou, aby neztratil spojení se sebou samým, tak pomoc techniky, která by mu umožnila důstojný život v ní. Problém však spatřuje v tom, že „v zaujetí technikou riskujeme ztrátu stěžejně důležité schopnosti jasného nazření“ a pod nánosem tohoto zapomínání pak „ztrácíme ze zřetele živoucí přírodu našeho prvotního prožívání, pro kterou balvany, stromy a zvěř polní nejsou ,biomechanismy‘, předměty naší manipulace, nýbrž naši bližní, k nimž je třeba přistupovat s úctou a dobrou vůlí.“

Erazim Kohák v roce 2017, foto: Ivo Bystřičan.

Jenže jak sladit tento rozpor mezi přírodou a kulturou? Tato otázka podle Koháka nemíří správným směrem, protože „naše výrobky jsou nám stejně ,přirozené‘ jako hráze bobrům a „kultura“ je pro nás stejně ,opravdová‘ jako ,příroda‘ svišťům“. Špatně je něco jiného. „Ztratili jsme ze zřetele smysl své výroby stejně jako svých výrobků.“ Není divu, že nám pak náš svět připadá absurdní. Tak je to údajně vždy, když „smysl hledáme tam, kde se najít nedá, ve výsledcích svého umu“. Z reflexí i spekulativních konstrukcí pak zůstávají pouhé báje, pokud nepramení z toho, o co Kohákovi jde především, a co nazývá slovy Calvina Schraga jako „předfilosofickou a předvědomou tkáň porozumění sobě i světu“.

Mysl, odtržená od přírody, uhranutá v zahledění do svých vlastních konstrukcí („výrobků a výmyslů“), ztrácí schopnost zrcadlit tvář přírody v autenticitě její fenomenality. Příroda, a vlastně celý svět, se tak z plejády jevů, do jejichž hájemství lze vstoupit výhradně skrze schopnost posvátného rozechvění (onoho EUSEBIA starých Řeků), změní v neomezený rezervoár dat, která si do ní uhranutá mysl chodí „narubat“. Aby jimi pak krmila statistické algoritmy a z nich stavěla své vědecké konstrukce, nad nimiž by pak mohla žasnout. Právě proti této slepotě Kohák plédoval, maje mysl formovanou nezcizitelnou zkušeností života v přírodě, dobrou znalostí fenomenologické kritiky moderní vědy, i zkušeností toho, jak se s přírodou v různých institucionálních doménách — vědeckých, politických či společenských — nakládá.

Mravní zákon ve mně

Erazim Kohák však rozhodně nebyl solitérní myslitel. Dobře znal nejen díla shora zmíněných filosofů, ale také úvahy svých předchůdců a současníků, kteří se podobnými tématy zabývali. Jeho dosud v naší zemi nepřekonaná učebnice ekologické etiky, nazvaná Zelená svatozář, je toho dobrým důkazem. V ní a v o něco dříve vydaném kolektivním díle Závod s časem — texty z morální ekologie se lze seznámit jak s různými proudy environmentálního myšlení, tak s Kohákovou doménou — morální ekologií.

Při svém přemítání nad důvody ekologické krize nehledal její primární příčinu tam, kde mnozí jiní autoři: ve znečištění, v průmyslu či technologii, v křesťanství, konzumu či odcizení se životu v přírodě. Spatřoval ji — možná překvapivě — ve svobodě. Především západní člověk totiž ve svých dějinách udělal podle Koháka jeden významný krok. Rozhodl se vystoupit z „pudového a návykového řádu“ své živočišné přirozenosti, jíž je životem smýkán, do života ve svobodě, který však člověk sám poznává, a především ustavuje. V této vědomě zvolené svobodě však už člověku jeho hranice nestaví jen jeho pudová přirozenost, ale především — zodpovědnost. A s ní neodmyslitelně přicházející život morální. Život člověka, kterému jeho pravidla nevymezuje příroda, ale které si stanovuje on sám. Zlo tak nespočívá v odcizení se svému biologickému založení či přírodě, ale svému zvolenému životnímu způsobu, nebo jak to Kohák nazýval, „biotopu“.

Erazim Kohák v roce 2017, foto: Ivo Bystřičan.

Příklon ke zlu, jehož důsledky dnes poznáváme v podobě devastace přírody, je tak pro Koháka důsledkem trvání na svobodě, avšak zřeknutí se odpovědnosti za naše konání. Proto v situaci přelidněné planety a stále rostoucích nároků potřebujeme ekologickou etiku, respektive morální ekologii, víc než kdy dříve.

*  *  *

A ještě jeden aspekt Kohákova díla by neměl zůstat opomenut. Jak patrno z výše citovaných úryvků, byl mistrem rodného jazyka. Vlastenec tělem i duší, vždy dbal na to, aby byly jeho formulace vybroušené, slova výstižná, text plynulý, obsah hutný. Na mnoha místech nevtíravě, nepřiznaně etymologizuje, když používá výrazy v neobvyklých spojeních, aby upamatoval čtenáře na jejich zapomenuté významy. Třeba když v úvodu Ohně a hvězd děkuje své ženě Dorothy, že se u jeho srubu naučila vážit vodu. Pečuje tak o květnatost českého jazyka, čímž umožňuje zachytit zkušenost v jejích nejjemnějších konturách.

Epilog ryze osobní

S Erazimem Kohákem mě pojí vedle řady příjemných vzpomínek také pár problematických zkušeností (což jej zpětně v mých očích činí o to více lidským), proto jsem si po většinu života držel od jeho díla jistý skeptický odstup. Dnes, po seznámení se s řadou autorů, o kterých ve svých dílech píše, a po opětovném pročtení jeho knih, k čemuž bych se bez příležitosti sepsat tento text nejspíš sotva přiměl, musím doznat, že patřil mezi největší osobnosti svého žánru, jakých nejen u nás, ale ani ve světě není mnoho. Čas oponou trhl a Erazim Kohák už tady není. Otázka po smyslu lidského pobývání na světě devastovaném člověkem v nebývalé míře je však dnes možná naléhavější než v době, kdy poprvé postavil svůj stan u rozvalené hráze rybníka. Najde se někdo, kdo bude v jeho díle pokračovat?

Autor vyučuje na Katedře rozvojových a environmentálních studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Kontakt: tomas.danek@upol.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.