Jak se šije taška

25. října 2022 /
foto: Sáha při šití tašky, zdroj: archiv Nikoly Benčové.
Seberozhovor o návštěvě lidí Kogi a Wiwa u nás a o tom, jak jsme uspořádávali myšlenky.

Je vtipné psát text, který má být o tom, co jsem se dozvěděla od lidí Kogi a Wiwa při jejich návštěvě v České republice. Při jeho vytváření jsem si totiž uvědomila, že podstatou toho všeho vědění, které jsem měla možnost vnímat po dobu několika týdnů, je, že nevím právě skoro nic. A všechno do mě ze světa vstupuje, jako když se nalívá živá voda do džberů, aby pak mohla přetéct přes okraj a zásobit to, co je živé kolem mě. 

Odnesla jsem si hlavně to, že uspořádávání mysli není nějaký nehmatatelný pojem, ale držím ho přímo ve svých vlastních rukou. Doslova. Držím jehlu a jedno dlouhé vlákno a šiju tašku, do které potom něco dám. Zvláštní na této ekologické práci nebo učení či jak to nazvat je, že se děje uvnitř nás. A pro záchranu planety možná není potřeba zablokovat hnědouhelný důl (i když to se spolu nevylučuje a high five všem, kteří to dělají!). Protože součástí péče o živý svět je také to, že učešeme nebo uspořádáme ten živý svět, který se děje (kolikrát bez povšimnutí) uvnitř nás. 

V dětství jsme se tudy dívali do světa pořád. Jen jsme se od toho vzdálili naším způsobem vzdělávání, které je založené na vytahování těchto životních nití zevnitř nás někam do dalekého abstraktního prostoru, hovořícího docela nahlas o punských válkách, jednoděložných rostlinách nebo prvohorách. Až potom ten klidný vnitřní svět s jeho volavkami, taji a tajgami už nemáme možnost tolik slyšet. A mojí prací teď je ty nitě vrátit zpátky na místa, kam patří, kde byly uvnitř mě původně. 

Uspořádávání myšlenek se ale neděje jenom v mysli. Jsou to i všechny ty jemné dráhy energií, které nám různými směry putují po těle. Jako když se dostatečně dlouhým procesem dotýkání těch vláken sama všiju do otáčejícího se světa a spirála, kterou světem pomáhám otáčet, pramení jako nové narození ve mně. Tak tomu také říkají domorodí lidé KogiWiwa ve španělštině: nacedero, pramen, vyvěrání, narození. 

Otázka pak zní, jak souvisejí vody světa se mnou. Mohou být tyto vody také v mém těle, i když jsou třeba na druhé straně světa? Lidé KogiWiwa mi říkají, že tyhle myšlenky, city a energie ve mně s vodou v jezerech a pramenech nějak souvisejí také (hlavně proto, že jsem žena a ženy jsou prý přímo spojené se všemi vodami na světě a se zemí, stejně jako muži jsou zase energeticky propojeni s horami, lesy a ohněm). Mlha, rosa, kuropění, píseň, sny — to všechno je v nás propojené? A že jen pokud mám tyto životní vlny uspořádané správně, můžu potom cítit, slyšet, vonět a vidět svět a dotýkat se ho zevnitř sebe.

Lidé Kogi a Wiwa na Petříně, zdroj: archiv Nikoly Benčové.

Takže jak se ta taška šije?

Nejdřív tu máme jehlu a nit. Nebo háček a přízi. Vlastně je to hodně na vás, čím si přejete uvnitř sebe šít. Svobodě materiálů k vnitřnímu šití se meze nekladou. Ty meze se totiž časem nastaví samy tak, aby vám nit, se kterou budete v přízni, dělala uvnitř jen dobře. A tak zákonitě sáhnete časem pro vlnu, různé jemné druhy bavlnek nebo jiné přirozené sítiny. Protože si začnete správně uvědomovat, že země, z níž bavlna vyrostla, a slunce, které prohánělo ovečky po kopcích Beskyd, jsou s vámi při šití tašky přímo propojené a záleží moc na tom, abyste používali už jen materiály jemné, které životu nepůsobí žádnou tíhu. 

Jehla by se samozřejmě mohla ideálně použít z rybí kosti. K tomu se možná ještě dostaneme časem, až se do dob lovců mamutů a lovkyní raků, perlorodek a říčních ryb na našem území ponoříme ještě hlouběji. Zatím je na to možná moc brzo a postačí obyčejná velká jehla, kterou koupíte v obchodě a o jejímž původu nic nevíte. Nebo háček — to záleží na velikosti očí, kterými jste se rozhodli dívat dovnitř sebe. 

Sedím tady úplně sama, jen vlákno a jehla v rukou a dlouhá cesta dovnitř. Ta práce je úplně obyčejná, nepotřebuji při ní nijak vypadat ani být nikým víc než sama sebou. Protože skrz ni se časem dokážu propojit s každým, kdo je naživu. Na chvíli nikým nejsem a nic jiného neexistuje. Ponořím se a je to jako plavat ve velikém vodním prostranství, kde jsem navždy v bezpečí. 

Začínám rozmlouvat. A s kým mluvím, v tom místě, kde neexistuje vlastně nic?

Se strachem nebo závistí, s bolestí, depresí, plností, radostí, semínky, kedlubnami a holubinkami, s larvami martináče, s půdou a divokými kamínky. Mluvím s měchýřky rostlin a kávou, kterou piju. To všechno se otáčí se mnou na světě a prochází mi teď rukama. Ale děje se to ještě v jiném světě, v tom, který není vidět očima, ale stejně je. Je ukrytý uvnitř nás a září. Každé oko na tašce je jako nový vhled do sebe. Každé další zatočení spirály jako hlubší uspořádání do myšlenek a hmoty celého světa. 

Lidé Kogi a Wiwa u šumavských jezer, zdroj: archiv Nikoly Benčové.

Tyto očisty se provádějí v průběhu několika dní, asi pěti, začínají se ráno nalačno a v průběhu celé práce se nejí maso. Většinu dní začínám jíst rovnou oběd, ale jeden den se rozhodnu vydržet až do pěti odpoledne, jako to dělají mamové v Sieře Nevadě. To už se moje tělo začne rozpouštět úplně a v tom oceánu hmoty, která je zároveň myšlením, létám.

A u toho všem bytostem, rostlinám, větrům, zubům a kostem, plejtvákům z třetihor (nebo kdy žili) i mořskému planktonu a mechům zpívám a jsem za ně vděčná. Výživu posílám i strachu a obavám, které pořád přicházejí, i žárlivosti, hněvu nebo žádostivosti. Lidé KogiWiwa říkali, že souborů negativních myšlenek je v nás lidech celkem osmnáct. Častokrát prý chodí v párech, protože u nich to tak zkrátka je, že každý pán má svou paní. A já mluvím i na ně jako na bytosti, protože když je dostatečně vyživím, vnitřním dotykem, pozorností nebo písní, nemají žádnou potřebu bydlet uvnitř mě a já vidím otevřenýma očima do světa. Do světa, který na sobě nemá závěje z obav ani záclony z přílišné touhy. Jenom vidím, jak je živý a probleskují skrz něj různými směry světla, kudy proudí myšlenky zase někomu jinému. Kde se dějí životy a sny jako jedno, do světa, který je z hmoty, jež dokáže zpívat a jediným dotekem, když ji vezmu do dlaně, mě roztančí jako tajemná bílá mušle. 

V tomhle zvláštním rozpoložení si zpívám neviditelně dovnitř, protože i to je všude venku. Šiju, a i když jsem nevytáhla paty z domu nebo z kruhu, kde teď společně všichni sedíme, pomáhám zachraňovat svět od zkázy, malosti a utrpení. Uprostřed nás pořád hoří oheň, ale jako by se mu nějak zvláštně podařilo dostat se i dovnitř mě, abych na svoji práci lépe viděla. A každé další oko, kterým hledím na tuhle rekonstrukci divokého vnitřního lesa, vidí jasněji a hlouběji. Je zvláštní říkat to slovy, protože bych potřebovala umět aspoň sedmnáct jazyků, abych dokázala zachytit jen špetku té pestrosti, kterou ve své krajině na obě strany vidím. I písně se začínají zhmotňovat a vysílají zvláštní proudy podobného světla směrem k lesům, žábám a netopýrům. Tak, abychom tu mohli být společně všichni rádi.

Pokud nevěříte v to, že naše myšlenky jsou přímo spojené s hmotnou realitou, životem na zemi a pomáhají je utvářet, tak tento text vůbec nemusíte číst. Koho ale zajímá, jak ušít tašku tak, aby se jeho vnitřní bytost, kterou se narodil, jeho tělo a jeho celá lidská i mimolidská rodina začaly uzdravovat, čistit a uspořádávat do svého původního řádu, račte přistoupit a nakouknout mi opatrně zpoza ramena. Začínáme.

Autorka je externí redaktorkou stanice Radio Wave Českého rozhlasu. Kontakt: ni.bencova@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2024 vychází v 2. polovině února.