Jen poslouchat

Zvuk má, jak známo, jednu kromobyčejnou vlastnost: šíří se rovnoměrně do všech stran, proniká překážkami (čím nižší frekvence, tím lépe), propojuje blízké a vzdálené. Někdo jamuje na osvíceném festivalovém pódiu na západoafrickou koru nebo na altový saxofon a pod ním tisíce lidí v transu naslouchají, rytmicky se pohupují, střídavě trnou a jihnou. Není to úžasné?

Zvuk má kreativní, prokreativní povahu, schopnost tvořit, utvářet pouta, připoutávat.

Samozřejmě může i zabíjet a ničit, přehlušovat a ohlušovat, ale nemusí tomu tak ve většině případů být. Když pomineme v zásadě neovlivnitelné události, jako je zemětřesení nebo výbuch sopky, tedy jevy provázené jedněmi z nejvíc ohlušujících zvuků v přírodním světě (katastrofický výbuch sopky Krakatoa v roce 1883, nejhlasitější naměřený zvuk vůbec, dosahoval síly 172 decibelů ve vzdálenosti 160 kilometrů od epicentra a slyšet byl až na ostrově Rodrigues v Indickém oceánu), je množství zraňujících zvuků něčím, co máme moc ovlivnit svým konáním. Například kumulovaný hluk z lodní dopravy v oceánech, který negativně ovlivňuje zdraví, komunikaci a kulturu bezpočtu vodních živáčků, můžeme velmi snadno omezit přechodem na tiché lodní motory, jejím celkovým omezením.

Proč je tahle stmelující schopnost zvuku tak podstatná?

Protože poslouchání nás uvádí do vztahu s ostatními lidmi a tvory, a dokonce i s místy a celými krajinami, propojuje nás s jejich tepem. Takové pouto, je-li jednou utkané, může být ohromně silné, může dočista změnit váš život, otřást jím. Nebo ještě lépe: zjemnit ho k nepoznání.

Nasloucháním se rozevíráte, vpouštíte k sobě svět: poslouchání je, slovy Davida Haskella, pozvání.

Když ale hlasům, písním, zvukovým sdělením kolem nás nenasloucháme, ztrácíme s tímto širším celkem života, s touto vibrující sítí, spojení. A to překvapivě rychle.

Jako bychom neustále byli offline: prostě si jenom děláme to svoje, mumláme pro sebe.

Ztráta akustické diverzity

Neschopnost — či mnohem častěji neochota — naslouchat nevyhnutelně vede k tomu, že je nám ukradené, jakým způsobem do sdíleného zvukového pole sami vstupujeme, jak ho ovlivňujeme, a to může vést k velké bolesti a utrpení. Už zmíněné oceány (ale také řeky, jezera, rybníky, všechna vodní prostředí, kde se zvuk šíří o tolik lépe a rychleji než vzduchem) jsou toho smutným dokladem.

Hluchota ke světu stojí z určitého úhlu za environmentální krizí, nebo ji přinejmenším v jistých ohledech prohlubuje —⁠ prvotní nezájem směřuje k životním způsobům, které svou vymknutostí z ekologických vazeb devastují rozmanitost života, čímž akcelerují (estetické, duchovní, kulturní) ochuzování světa. Toto ochuzování může nakonec vyústit k tomu, že už ani není čemu/komu naslouchat, byť by k tomu třeba nechyběla vůle: kdysi zvučící místa pohltí tísnivé ticho. 

To je chmurná vize, před jejímž naplněním varovala už Rachel Carson v Tichém jaru.

Foto: Engin Akyurt.

Mějme neustále na paměti: Ztráta biodiverzity je vždy také ztrátou diverzity akustické, protože zvučení tak nějak patří k životu už po desítky, ba stovky milionů let. Nějaký zvuk, i když čistě mechanický, produkovaly už dávné jednobuněčné organismy. Od nich jsme ostatně podědili řasinky (cilia, brvy) ve vnitřním uchu, nedílnou součást složitého fyziologického procesu, na jehož konci není nic menšího než zvukový vjem.

Je vůbec nutné připomínat, že jedny z nejvytříbenějších forem přírodní krásy, za všechny například ptačí zpěv ve všech svých měnlivých podobách, jsou zvukového charakteru?

Ptejme se, opět a znovu: Opravdu chceme žít ve světě, kde bychom nemohli žasnout nad komplexitou a intenzivní emocionalitou zpěvu keporkaků, přemýšlet nad tím, co tyto táhlé oceánské písně znamenají, proč se rok od roku mění? Proč mají různé klany vorvaňů odlišně strukturované hlasy? Nebo co vede drozdce mnohohlasého k tomu, že jako ostřílený DJ remixuje hlasy jiných pěvců a zvuky, které mu přijdou zajímavé a hip, do zcela nové improvizované skladby? Zkrátka a dobře: Kde by chybělo tolik hudby, tolik vzruchu, tolik nepoddajné krásy a vzkvétání?

S úbytkem sluchových vjemů — vřeštění šimpanzů, cvrčení krtonožek, rochání daňků — nám v dlouhodobém horizontu hrozí smyslová deprivace: nedostatek podnětů, které by nás upomínaly na to, že svět sdílíme s jinými souzvučícími formami života.

Vědomé naslouchání

Co za následky to může mít? Především zásadní a nevratné ochuzení naší imaginace, našeho vnitřního života, životní pohody, možná i ohrožení samotných základů našeho lidství, kulturnosti.

Proto je třeba vědomě naslouchat, vědomé naslouchání pěstovat a tříbit: abychom si byli více vědomi nejen toho, co máme, ale také toho, co chybí, co by mělo být a není, co by opět mohlo být, kdyby…

Jednoduše řečeno: aby se nás to bezprostředně do/týkalo.

Foto: PxHere.com.

Samozřejmě, když ve městě nosíte sluchátka, abyste alespoň na chvíli odfiltrovali všudypřítomný hluk a vřavu, stáhli se do sebe, před světem tam venku se nějak uzavřeli, je to pochopitelné — sám tohle někdy dělám. Platíme za to však cenu tím, že ještě více ztrácíme tělesný kontakt s okolním světem — společně s hlukem, tedy nežádoucím zvukem, filtrujeme i hlasy druhých lidí, ptáků, hmyzu, zurčení vody, fičení podzimního větru, pukání borovicových šišek: hlasy a hudbu nesčetných domovů a míst.

Někudy procházíme a jako bychom tam ani nebyli. Všichni to dobře známe.

A co momenty, kdy naopak sluchátka odložíme a zasoustředíme se na to, co zrovna zvučí a přizvukuje kolem nás?

Je k poslouchání třeba nějaká zvláštní průprava? Nějaké zvláštní okolnosti? Musím umět to, co slyším, správně pojmenovat, zanalyzovat, utřídit, přečíst?

Odpověď bude pokaždé tatáž: Ne, nic takového není třeba. 

Copak k ocenění krásy kvetoucí sasanky potřebuji znát přesný botanický popis jejích tělesných částí, nebo dokonce taxonomické zařazení celé rostliny? Copak si hudbu nelze vychutnávat bez toho, abych znal cokoliv z komplikované hudební teorie, věděl, jak hudbu zapisovat do notového záznamu?

Poslouchat bližního svého

Zapomeňte na všechno, co jste o poslouchání slyšeli. Zapomeňte na to, že poslouchání musí nutně vést k převratným poznatkům a teoriím o tom, co slyšené znamená, co nám sděluje. Může, jistě. Nemáme-li však přehnaná očekávání, dokáže stejně tak vydatně přispívat k rozpouštění konceptuálních bariér. Může vést, jak v jedné své knize píše filosof a hudebník David Rothenberg, „k zapomenutí jména slyšeného“. Vnímat zvuk jako zvuk, pro jeho prchavý tvar a krásu a pro nic víc, nesnažit se ho pojmenovat, zařadit, oznámkovat, to je cesta, která může někdy znamenat mnohem víc.

Důležité je, že poslouchám. Důležité je, že jsem schopen zaměřit pozornost na okolní svět, na život jiného bližního tvora. Důležitý je prožitek, který z toho plyne.

Zkuste si to. Vyberte si nějaké klidné místo, usaďte se, nechte vlny, které jste rozřečili svým příchodem, jednu po druhé ustat a jen poslouchejte. Bez určení, bez soudů, bez hledání.

I takto nenápadně někdy začínají revoluce.

Kontakt: certik.ludek@gmail.com.