Pamatuj na střízlíka

„Tohle je píseň kruhu.
Pamatujte si ji a odneste k lidem,
ať se ji naučí a najdou v ní své místo,
které tam je už od počátku věků…“

Radek Štěpánek

Radek, původem venkovan, se pohyboval v přírodě od dětství a fascinace jejím životem a jejími proměnami se zcela přirozeně staly základními rysy jeho básnické tvorby. Z tohoto pohledu je Štěpánek bytostný přírodní lyrik, jak to dokládá už jeho první sbírka přírodních miniatur z jeho rodného kraje Soudný potok (2010), ale i krásná jeffersovsky laděná sbírka Krajky Pagu (2013), věnovaná vodám jadranského moře a jednomu z jeho ostrovů. Právě na ostrově Pagu si začal více všímat nenávratného ničení přírody, což ho ve sbírce Hic sunt homines (2018) a v básnickém triptychu Eroze (2018), Tání (2019) a Vichřice (2021) přivedlo k hlubší reflexi globálních ekologických problémů. 

V těchto apelativních a často bolestných úvahách o ekologické krizi se vyrovnává s přetvářením světa člověkem, s nemilosrdným mizením jeho podob a druhů a ptá se, co je to člověk a jaké je jeho místo v tomto závratně se proměňujícím světě. Je možné zachovat přirozený cyklický běh přírody a sjednotit lidské s přírodním? I když se smiřuje s možností, že lidstvo v procesu evoluce může z povrchu země zcela vymizet, stále v něj nepřestává věřit. Věří v naději, věří v lásku a také v možnost poezie ochránit to, co máme rádi, a zdá se i v její moc přispět k žádoucí proměně našeho lidského příběhu, jež by nás mohla přivést k znovuobnovené sounáležitosti s více než lidským světem.

Velké objetí

Zárodky takového nového příběhu, který Radek později ztvární ve své básni Nezapomeňte na střízlíka (2022), se vynořují už v závěrečných milostných básních sbírky Velké obcování (2020), které věnoval své ženě Tereze Bínové. Láska, poezie a příroda v nich jako by splývají a „já“ a „ty“ přerůstá v univerzální „my“. Autor oslovuje svou ženu jako archu, jako místo záchrany a zrození: „Jsi domovem pro zvířata i rostliny, život, který zaplní prázdnou zemi, z tebe vyrůstá od svého počátku.“ „Objetí“ zde přesahuje pouze rozměr osobního milostného vztahu a formuje to, co v básni Pamatujte na střízlíka básník nazve „velkým kruhem“: láska jako velké objetí všeho živého, vycházející z vědomí, že jsme součástí většího těla vzájemně propojeného života, o který musíme společně pečovat.

Foto: Jiří Zemánek.

Epická báseň Pamatuj na střízlíka je mýtickou iniciací do tohoto nového příběhu. Archetypální žena a muž se společně vydávají na cestu proměny, která je vede daleko od lidí, daleko za rozrůstající se města. Postupně jsou oslovováni jednotlivými živly či jejich ztělesněnými zástupci — zemí (želvou), ohněm (hromem), vodou a větrem (střízlíkem) — a zasvěcováni do uvědomění živoucnosti a propojenosti vší existence. Bytostný svět přírody či sám zdroj života zpívá ženě a muži píseň kruhu — jež je písní samotného srdce —, aby se rozpomněli na svou původní jednotu s ním. Ale nejdřív se musejí otevřít hlubokému naslouchání a mimolidský svět oslovit, požádat ho. Je jim naléhavě sdělováno: „… váš hlas je mocný / a slyší ho i ti, které nemůžete slyšet. / … Vidí vás i ti, které nevidíte. / I ti mohou být vašimi spojenci, / když je požádáte. /… Ale zůstanete sami a bez pomoci, / pokud budete chtít zůstat sami a bez pomoci.“ Pro nás, moderní lidi, je to výzva k překročení rubikonu, výzva k otevření se recipročnímu vztahu se světem, „který nás činí ve světě společníky, účastnícími se rozhovoru s inteligencí ve vesmíru, jenž je pln bytostí“ (Charles Eisenstein).

Hlas epické skladby Pamatuj na střízlíka je vpravdě prorocký a připomíná dikci dávných zakladatelských mýtů; vyzývá nás k proměně našeho vztahu ke světu i naší upadající civilizace. Touto básní se Radek Štěpánek zařadil k působivým vypravěčům „nového příběhu“, který je dnes nesen takovými mysliteli, jako jsou Thomas Berry, Charles Eisenstein nebo David Abram.

Radek Štěpánek: Pamatuj na střízlíka. Spolek PILGRIM — Potulná univerzita přírody, 2022. Grafická úprava: Tomáš Gardelka, ilustrace: Tereza Bínová.