Živé, toužící

22. června 2021 /
foto: David Clode. Vážka
Můžeme vědět, co jiné bytosti cítí a prožívají, po čem a jak touží? Nebo že vůbec cítí?

Představte si, že jste pavouk. Tělo máte pokryté drobnými chloupky, jimiž jste schopni vnímat ty nejjemnější vibrace na své síti (která je zároveň extenzí vaší mysli, její hmotnou manifestací), a podle intenzity vibrací odlišit, zda se vám po pavučině prochází pavoučí soused, nebo se do ní — a na to čekáte! — zapletla kořist. Anebo si představte, že jste hlavonožec (dejme tomu chobotnice pobřežní) a dokážete skrze kůži vnímat chuť i světlo a současně jejím prostřednictvím vyjadřovat své záměry a nálady — jako když se střídají barvy na dopravním semaforu. A aby toho nebylo málo, neurony máte soustředěné nejen v mozku, jak je tomu u většiny tvorů, ale rozprostřené v celém těle, především pak v autonomně jednajících chapadlech. Je tedy dost dobře možné, že vaše tělo neobývá pouze jedna mysl, jedno vědomí, ale celé společenství myslí, kdo ví. Anebo si představte, že jste libovolný druh sovy a disponujete natolik vytříbeným prostorovým sluchem, že s naprostou přesností svedete lokalizovat vzdálený šramot hlodavců pod sněhem — a následně je také s naprostou přesností ulovit.

Víme, že každý živý tvor prožívá svět jiným způsobem: jeho smysly mu poskytují odlišný obraz světa. V některých případech založený převážně na chemických a čichových signálech (rostliny, motýli, váš pes), u jiných na detailní vizualizaci signálů akustických (netopýři, delfíni), nebo dokonce na rozlišování jemných fluktuací v elektrickém poli, respektive elektrických impulsů, které živé bytosti nevědomky produkují (žraloci). A dokonce ani zrak neposkytuje vždy totožný obraz světa. Většina ptáků a obojživelníků registruje ultrafialové záření. Korýši strašci paví, majitelé zřejmě nejroztodivnějšího zraku v celé živočišné říši, vnímají polarizované světlo. Ne každý má trojrozměrné vidění, ne každý vidí v barvách nebo ostře, divoce proměnlivé je množství světločivných buněk na sítnici, stavba oka, a dokonce i množství očí. Každý živý tvor — což je dáno způsobem života i specifickou kulturou: tím, co je předáváno mezigeneračním učením — navíc klade na okolní svět odlišné akcenty; něco jiného považuje za důležité krvesajná galapážská pěnkavka, něco jiného nezmar v zahradním jezírku, něco jiného dlouhososka pátrající po nektaru na snědku chocholičnatém.

Představa, že bychom někdy dokázali proniknout do vnitřního světa mimolidských bytostí a podívat se na svět jejich očima/ušima/tykadly/hmatovými vousky, se tudíž na první dobrou jeví jako předem odsouzená k nezdaru. Činí nám ostatně potíž i představa, že se díváme na svět očima druhého člověka: příslušníka jiného etnika, blízkého příbuzného. Znamená to ovšem, že nemůžeme vědět, co jiné bytosti cítí a prožívají, po čem a jak touží? Nebo — když jsme u toho — že vůbec cítí? Věřím, že tady už odpověď tak beznadějná není. Je ovšem třeba začít na věci nazírat způsobem, který jde v jistém smyslu proti zaběhlému pohledu na svět a snaze pochopit jej, interpretovat.

Psouni prérioví, foto: Natálie Kolegovová.

Důvěřovat vlastním smyslům

Pro západní myšlenkový okruh je typické hledat smysl a esenci věcí v jejich nitru. Když chceme něčemu porozumět, noříme se do hloubky daného problému. Pravda je v naší kultuře skrytá a je třeba ji odkrývat, vynášet na světlo. Povrch je lživý, klamavý a není radno na něm příliš dlouho ulpívat. Odtud máme různé formy rozboru: od pitvání po forenzní analýzu. Také však genový výzkum nebo subatomární fyziku. Nese to s sebou ale jisté a málo připomínané úskalí. Snaha hledat pravdu za vnější tvářností jevů, za jejich fasádou, nás nejednou činí slepými k nahé pravdě, kterou máme doslova před očima. Například pravdě o tom, co nás se všemi živými tvory spojuje — co je na té nejzákladnější existenciální úrovni všemu živému vlastní. Protože pokud jde o život, opravdu nemusíme chodit daleko, abychom mu dokázali porozumět — alespoň tedy natolik, abychom jej navnímali jako nedělitelný, horlivý, roztoužený celek.

První krok je snadný: začít více důvěřovat vlastním smyslům. Stačí se pořádně dívat a pořádně poslouchat a dozvíte se všechno, co potřebujete. Všechny prožitky a touhy se zrcadlí ve vnějším chování, vnějších projevech života: v jeho rituálech, tancích, písních, vzorech. Někdy je, pravda, těžké tyto projevy číst: třeba u pomalé suchozemské želvy. Jindy naopak snadné: třeba u vlků nebo slonů. V každém případě je nebezpečnou iluzí domnívat se, že nemůžeme poznat, co jiní tvorové cítí. Tím si k nim — i k jejich porozumění — předem uzavíráme cestu. Ano, možná nemůžeme zakoušet svět očima a ušima psounů, v psouních barvách a vůních a intenzitě, ale můžeme být svědky psouního cítění, psouních tužeb, psouního rozhodování a psouních osobností-inteligencí. To je nám dáno bez omezení. V jejich chování — ve způsobu, jakým interagují mezi sebou a se svým bezprostředním osvětím, jakým reagují na různé životní situace a překážky, jak prožívají zranění nebo smrt někoho blízkého, ba dokonce i blízkost vlastní smrti — leží klíč k jejich prožitkům a tužbám. Jejich vnitřní vyladění je v každém okamžiku jejich životaběhů takříkajíc nabíledni, bije do očí. A my intuitivně, bez námahy rozumíme, protože naše prožitky se od prožitků a potřeb mimolidských tvorů v základu tolik neliší.

Tygr sibiřský, foto: Marcel Langthim.

Toužím, tedy jsem

Každý živý tvor — od klošů po kasuáry — touží na té nejobecnější rovině po jediném: žít a vyhýbat se strastem, nerušeně pokračovat v tom, co jej činí zrovna touto konkrétní bytostí, tímto konkrétním životem; držet se bytí. Pokud si jako lidé myslíme, že jsme v tomto směru jakkoliv odlišní od zbytku biosféry, šeredně se mýlíme. Odkud se domníváte, že pocházejí všechny naše emoce? Vstoupila snad radost nebo smutek do světa až s námi? Tuhle stezku už před námi prošlapali jiní, miliardy a nesčetné zástupy pomíjivých a toužících mimolidských tvorů. Tvorů nám tolik nepodobných a podobných současně. Jedinečná je v tomto příběhu pouze forma lidského prožívání, každá její individuální lidská realizace. Ba v touze žít — a života si vážit — nás většina pozemských obyvatel dokonce hravě předčí.

S trochou smělosti můžeme říct, že touha je to, co dělá život v samsáře — ve světě cyklického žití a umírání, cyklického převlékání — tím, čím je. Toužíme po tom, co není. A to nás uvádí do pohybu. Bez touhy není žádný pohyb; absence touhy znamená ustrnutí. Toužím, tedy jsem. Tedy se rodím, tedy umírám, tedy usiluji, tedy se měním. A nejinak je tomu i u mimolidských živáčků. Touha má tolik podob, kolik je na světě živých tvorů. Teď jsem touha-pohyb v podobě jespáků bojovných. Teď zas touha-pohyb v podobě vřešťanů, gibonů, kočkodanů, gueréz. A teď touha-pohyb v podobě syslů, sivenů, po pomstě lačnících sibiřských tygrů. Když kráčím lesem nebo loukou, jdu dlouhým domem touhy, cítění, očekávání, vření. Kam se podívám, tam to plane a září, žhavě žhne. Pohár až po okraj naplněný touhou, to je náš svět.

Taková je lekce ryzího, neposkvrněného vnímání.

 Kontakt: certik.ludek@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2021 vychází v 2. polovině prosince.