Jiříkova pouť za záchranou klimatu

„Don‘t tax carbon nationally, tax the carbon globally.“ (Nedaňme uhlík v rámci států, zdaňme ho globálně.) Chytlavý refrén písně o navrhované uhlíkové dani v kostce shrnuje poselství dokumentárního filmu či rodinného videodeníku režisérky Marty Kovářové. Písničkářka (Budoár staré dámy) a výtvarnice ve svém vůbec prvním dokumentu zachycuje tažení jejího otce — materiálového fyzika Jiřího Svobody — za odvrácením klimatické záhuby, a to zavedením jednoduché globální uhlíkové daně. 

Brněnský vědec tímto nápadem vychází z návrhu amerického klimatologa Jamese Hansena, který jako první přišel se zavedením poplatku za fosilní paliva, jenž by zohlednil skutečnou cenu vypouštění uhlíku do atmosféry. Poplatek z těžby by se pak přerozdělil mezi občany. S růstem výše poplatku by se těžba přirozeně přestala vyplácet, a emise by tak výrazně klesly.    

Z brněnské kuchyně na klimatický summit 

Motivována frustrací z toho, že se o spásném návrhu jejího otce nikde nemluví, pouští se Marta Kovářová do tvorby filmu, který by záchranný plán jejího otce konečně zviditelnil a pomohl ho prosadit. Z kuchyňských debat nad stavem planety, ale také nad efektivní naplněností myčky či ekologičností rajčat z dovozu se rodinné duo dostane až na vrcholné klimatické summity. S vervou klepou na dveře diplomatů, oslovují politiky, experty i aktivistku Gretu Thunberg. 

Jejich nadšené představy však záhy naráží na politickou realitu. Originální nápad na záchranu klimatu nikoho příliš neosloví. Naděje však umírá poslední — jak glosuje Svoboda několik měsíců po jednom summitu u kuchyňského dřezu slovy „Ohlas byl obrovský, ale neměřitelný“ nulovou odezvu ze strany oslovených účastníků. 

Zdroj: gnomonfilm.cz.

Během své donkichotské pouti se setkávají s osobnostmi z ekologických kruhů, které jim odhalují příčiny jejich neúspěchu. Ochránce přírody Vojtěch Kotecký, environmentalistka Yvonna Gaillyová či europoslanec Luděk Niedermayer se shodují na tom, že zavedení globální uhlíkové daně je utopie, jelikož je vyžadována shoda napříč všemi zeměmi světa, přičemž každá z nich sleduje jiné zájmy.  

Zábava, poselství a naděje 

Ústřední dvojice se skrze tyto střety ve „vlastních řadách“ snaží pochopit svět politiky, ale i sebe navzájem. Dokument o (ne)řešení klimatické změny s prvky rodinné komedie má díky své humorné esenci a přístupnosti šanci oslovit nejen věrné diváctvo ekologických filmů. Environmentální poselství je totiž podávané nenásilnou formou a na důvěryhodnosti mu přidává domácí kamera s civilními dialogy a obrazy z rodinného života otce — vědce samorosta a dcery — všestranné umělkyně. 

Oba jsou během své čtyřleté cesty osamocení, často škobrtají, ale přesto s písní na rtech neztrácejí naději, že se k ní nakonec připojí celý svět. Jiříkovo vidění je cennou připomínkou fungování světa coby spletité politické hry, ale také oslavou donkichotství a havlovské myšlenky o naději jako jistotě, že má daná věc smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. 

Globální uhlíková daň by mohla být ideálním řešením klimatické krize. K jejímu uvedení do praxe však schází ideální svět, v němž by dokázala přežít alespoň jedno volební období.  

Jiříkovo vidění. Režie Marta Kovářová, Česká republika, Slovensko, 2023, 77 minut.