Jsme ve válce?

V době, kdy řada z nás sledovala svět skrz okno, sehrála média ještě důležitější roli než obvykle. Podle údajů projektu NetMonitor stoupla v prvním týdnu nouzového stavu návštěvnost zpravodajských webů oproti týdnu předchozímu o osmdesát procent. Na serverech irozhlas.cz a ceskatelevize.cz se počet reálných uživatelů dokonce zdvojnásobil.

Ve více či méně dobrovolných karanténách se mohou zdát mediální obsahy „reálnějšími“ než obvykle. Jak komentoval sociolog Stanislav Biler pro web A2larm: „Co nedokázala rekordní letní vedra, požáry pralesů nebo u nás kůrovec, dokázal neviditelný virus a zvýšená teplota. Náhle přešla všechna moc na stranu imaginace.“ Na základě zpráv či vlivu influencerů na sociálních sítích se podařilo přesvědčit lidi, aby zůstali doma a nosili roušku, ještě předtím, než to nařídila vláda.

Co nám tedy říká mediální reprezentace koronaviru, která formovala realitu posledních týdnů? Na hlubší analýzy je samozřejmě ještě brzy, určité charakteristiky lze přesto vysledovat už nyní. A to první, co trkne do očí, je metafora války.

Ti v první linii

V březnu snad nebylo dne, kdy by se nemluvilo o tzv. „první linii“. Sousloví, které se v době koronavirové vylouplo z válečných románů, si brzy podmanilo média. Nadužívalo se nejen v novinářských textech a na sociálních sítích, sáhl po něm i marketing. Do středu zájmu a bojové fronty se vedle vyčerpaných zdravotníků dostali také pokladní nebo popeláři. Hrdinský a lehce apokalyptický étos zvolil v jednom z březnových článků například server Novinky.cz, když napsal: „Muži na stupačkách popelářských vozů přicházejí denně do styku s nebezpečným materiálem. Kontaminace z použitých ochranných pomůcek hrozí z každé popelnice a kontejneru.“

„Hackathon spojil stát a firmy v boji proti koronaviru.“ „Koronavirus napadá lidské buňky.“ „Koronavirus: Jak bude vypadat krajina po bitvě?“ Společně se souslovím „první linie“ podporuje tento způsob vyjadřování tzv. válečnou metaforu, která není v tématu pandemie žádnou novinkou. Právě naopak se jedná o jednu ze standardních konstrukcí a v západních médiích se objevuje tradičně. Třeba o chřipce H1N1 psala americká média jako o „ohrožení národní bezpečnosti“ a zdravotní pracovníky proměnila ve válečné hrdiny. Do minulosti můžeme jít i hlouběji, metafora boje s nemocí existuje v jazyce už po staletí.

Tajemný zabiják

Pokud připustíme, že jsme ve válce, co to pro nás jako pro příjemce znamená? Politolog Pavel Barša napsal pro přílohu Salon v deníku Právo, že jde o „nadsázku, jež má za cíl dramatizovat situaci — dát šíření viru význam výjimečného bezpečnostního ohrožení, a ospravedlnit tak drakonická opatření omezující svobodu obyvatel“. Válečný stav legitimizuje omezování svobod společnosti výměnou za její bezpečí. Metafora války může sloužit politikům i ke zvyšování vlastní popularity, čehož využil třeba Donald Trump, když se označil za „válečného prezidenta“.

Podobnou úvahu nastínil i Jan Motal z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity ve svém analytickém textu, kde se zabýval reakcí českých médií na současnou situaci. V první fázi podle něj česká média vytvořila obraz koronaviru jakožto „tajemného zabijáka“. Takováto démonizace nemoci podle něj může stavět obyvatele do pasivních rolí. Před nepředvídatelnou nemocí je potřeba uchránit hlavně sebe a své blízké, na hlídání kroků vlády už nezbývá čas.

Ve spojitosti s nemocí COVID-19 hovoří výzkumnici Allan M. Brandt a Alyssa Botelho ještě o jedné metafoře, která vede k pasivizaci společnosti, nebo alespoň k zakrývání lidského přičinění. Anglický idiom perfect storm (ve volném překladu znamená horší už to být nemohlo) vykresluje pandemii koronaviru jako sled nešťastných událostí, které jsou nad lidské síly. Na epidemie by však nemělo být pohlíženo jen jako na dílo náhody, jsou také výsledkem lidského jednání. Pokud budeme u každé další používat tuto metaforu, můžeme jim do budoucna jen stěží předcházet a dojít k systémovým změnám.

foto: Health.mil

Ukažme si na něj

Negativum válečné metafory může představovat i stigmatizace osob, které podlehly nemoci. Vedle toho, že jsou takoví lidé považováni za slabé, je možné na ně nahlížet jako na válečné zběhy na druhé straně barikády. „Italští lyžaři“ by mohli vyprávět. Jedním z nich byl třeba Tomáš K., kterému sousedé dokonce vyhrožovali „kulkou do hlavy“ za to, že ve své vesnici nemoc rozšířil. Stigmatizováni byli i zdravotníci, na což poukázala mimo jiné reportáž týdeníku Respekt. Děti zdravotníků se nemohly vídat se svými kamarády, protože se někteří rodiče obávali nákazy. Na zdravotnické pracovníky pokřikovali lidé v hromadných dopravních prostředcích, ať si vystoupí a zbytečně je neohrožují. Jak upozornil ve svém textu Jan Motal, strach před tajemným zabijákem vyvolává paniku.

Charakteristikou války je i to, že si žádá oběti. Výzkumnice Lisa Keranen upozorňuje, že takovéto smýšlení může ovlivnit řadu reálných rozhodnutí, třeba distribuci plicních ventilátorů. Pokud se smíříme s nevyhnutelnými válečnými ztrátami, pošleme zdravotnické pomůcky spíše na hlavní bojovou frontu než do menšího města na periferii.

Válku lze i vyhrát

Metafora války nemusí mít jen negativní důsledky. Odborník na mediální rétoriku J. Blake Scott si myslí, že vnímání pandemie jako boje podněcují více důvody kulturní a historické než ty politické. Pro Vox.com uvedl, že válečná metafora může lidem dodat odvahu a efektivně zvyšovat jejich morálku. Ve válce existují vítězové a poražení, což nám dává naději, že ji lze vyhrát.

V tomto duchu vznikly například ilustrace španělského umělce Javiera Parry, které umístil na svůj Twitter. Přímo jimi navázal na vizuál plakátů distribuovaných během španělské občanské války a využil tak určité historické nostalgie k řešení současného problému. Stejně jako plakáty Keep calm and carry on, které v době koronaviru také ožily, vyzývá Parra lidi k vzájemné solidaritě a úctě vůči zdravotníkům.

Metafory jsou vždy zavádějící. Upřednostňují, nebo naopak upozaďují určité aspekty události. Některé se navíc nejen v mediálních textech, ale i v běžné řeči objevují tak často, že se stávají přirozenými. Metafoře boje s nemocí se dlouho věnovala americká esejistka a aktivistka Susan Sontag. Podle ní brání správnému pochopení nemoci. Jenže bojovat s metaforou je ještě těžší než bojovat s nákazou. Pomoci odhalit umělou konstrukci, může její nahrazení jinou metaforou. V knize Metafory, kterými žijeme ukázali její autoři Mark Johnson a George Lakoff, co by se stalo, kdybychom projednou nemluvili o diskusi jako o boji, ale jako o tanci. Možná bychom se pak snažili navzájem si více porozumět a vnímat jeden druhého. Co by se stalo, kdybychom současnou pandemii zbavili jejího militantního nádechu?

Pandemie jako symfonie

Metafora války vytváří pomyslnou linii my versus oni, vítězové versus poražení. Ať už tento přístup vede k pasivizaci, nebo naopak k povzbuzení či sjednocení společnosti, staví na dichotomii, ve které vždy jedna situace vylučuje druhou. Covid-19 buď vymýtíme, nebo sami dojdeme újmy. Zmíněný J. Blake Scott navrhuje, že bychom se na pandemii mohli zkusit dívat jako na orchestr nebo symfonii. Smazali bychom tak přístup já versus ti druzí. Taková metafora vyzývá ke spolupráci, určitou roli v ní může hrát každý. V symfonii nám nejde jen o výsledek — výhra nebo prohra — ale o celý průběh, jednání i přípravu.

Výzkumnice Jodie Nicotra posouvá myšlenku dál a hovoří o ekologické metafoře. Ta na rozdíl od války nevnímá virus jako nepřítele, ale jako ukazatel. Pomáhá odhalovat souvislosti, které dichotomický přístup úspěšně zakrývá. Na problém nemusíme reagovat jen snahou o vymýcení škůdce, ekologická metafora nás nutí pátrat po tom, co pandemii způsobilo, jak jí pro příště předcházet a jak udržovat rovnováhu.

Kontakt: e.olsakova@gmail.com.