Může koronavirus zachránit svět?

25. dubna 2020 /
foto: Ilustrace koronaviru vytvořená americkým Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).
Epidemie, možná víc než jiné krize, vždy znamenaly nebezpečí, strádání, převrácení běžného řádu. Ale mohly být i příležitostí — ke vzájemné pomoci tady a teď nebo k ponoření do hlubších rovin vlastní existence. A někdy mohly být i příležitostí k pozitivním změnám v sociální a ekonomické sféře. Kde se vzala současná pandemie koronaviru a co nám říká o našem světě? Spojuje nás, nebo rozděluje? A co máme jako společnost dělat, aby se snížila rizika dalších pandemií v budoucnu?

V době, kdy toto píšu, jsou školy i většina obchodů zavřených. Restaurace, divadla, galerie, dětské kroužky, přednášky jakbysmet. Nelze jít ke kadeřníkovi, na exkurzi, na hokej. Zůstávají uzavřené hranice a zakázaná jsou veřejná shromáždění. Ulice jsou téměř liduprázdné a lidé nosí na obličeji roušky. Podobně to vypadá v mnoha dalších zemích a nejhorší je, že nevíme, jak dlouho to potrvá a jaké budou dopady na hospodářství u nás i ve světě. A to všechno způsobil organismus tak malý, že vůbec není vidět v běžném mikroskopu.

Koronavirus — odkud přichází?

Kde se vlastně tento patogen vzal a jak je možné, že tak náhle zaplavil svět? Na první pohled vedou stopy na takzvaný mokrý trh (tradiční masný trh bez ledniček, kde se prodávají i živá zvířata) v čínském velkoměstě Wu-chan. Virus nejspíš pochází z divokých zvířat, která byla na tomto trhu k dostání. Když se ale ponoříme hlouběji, je odpověď komplikovanější a těžko můžeme vinit jen tradiční trhy. Podle Laury Spinney, autorky knížky o španělské chřipce v letech 2018—20, leží příčiny rostoucího množství patogenů přicházejících z Asie v nástupu průmyslového zemědělství v posledních dekádách. Miliony drobných zemědělců, vytlačených ze své půdy nově zakládanými plantážemi nadnárodních firem, se snaží uživit lovem a prodejem exotických zvířat, jako jsou luskouni či kaloni, a pronikají do zbytků lesů a pralesů, které představují rezervoár patogenů. Když k tomu přičteme rostoucí urbanizaci a koncentraci lidí na periferiích velkých měst, kde se trhy konají, a mnohonásobný nárůst letecké dopravy v posledním desetiletí, je neštěstí hotovo. Než ale začneme vinit Číňany, je třeba říci, jak potvrzuje i evoluční biolog Rob Wallace, že čínský agrobyznys do velké míry financují mezinárodní přímé investice a zahraniční kapitál podporuje i produkci „masa z buše“ (bushmeat), jak se maso divokých zvířat nazývá.

Biolog Rob Wallace, autor knížky Big Farms Make Big Flu (Velké farmy vedou k velkým chřipkám) i řada dalších autorů poukazují na to, že průmyslové zemědělství, především živočišná výroba, představují zásadní faktory při šíření nových nakažlivých nemocí, které přecházejí na člověka ze zvířat — jen mezi lety 1960 a 2004 jich bylo kolem dvou stovek. Velkochovy, na rozdíl od drobných chovatelů či biofarem, koncentrují velké množství hospodářských zvířat na malé ploše, což snižuje jejich obranyschopnost. Zvířata jsou navíc často geneticky homogenní, takže hůře odolávají nákaze. A pokud některé zvíře přece přežije, nepředá svou odolnost dalším generacím, protože chybí přirozené způsoby rozmnožování a chovu.

Mapa výskytu nemoci COVID-19 v dubnu 2020, foto: Martin Sanchez.

Navíc ekonomická expanze a likvidace přírodních stanovišť (lesní biotopy, pobřežní mokřady) agrobyznysem, průmyslem, těžbou či developery nutí některé divoké druhy k přesunu svých aktivit do blízkosti člověka a jeho velkochovů či plantáží, kde opět může dojít k předání patogenů hospodářským zvířatům, a potažmo člověku. Nárůst epidemií může působit i pohyb živočichů adaptujících se na klimatickou změnu a úbytek vyvážených a komplexních ekosystémů s řadou zpětných vazeb, které nositele patogenů udržují v mezích.

Takže zdánlivě jednoduchá příčina — trh s exotickými zvířaty někde v Číně — se nám při bližším ohledání mění v soustavu systémových příčin s politickým a ekonomickým pozadím. A za „centra nákazy“ lze stejně tak považovat finanční centra v Tokiu, Londýně či New Yorku, která financují developerské projekty a průmyslové zemědělství v zemích globálního Jihu.

Koronavirus spojuje — koronavirus rozděluje

Zdraví ekosystémů a zdraví lidstva, jak se zdá, jsou neoddělitelně propojené. I to možná představuje jedno ze sdělení koronaviru. Podle britského novináře George Monbiota probudila koronavirová pandemie samolibý Západ z iluze, že už není závislý na biologickém světě. Vždy ale jsme a budeme součástí přírody, v dobrém i ve zlém: naše izolace od ní je podle něj bublina, jejíž membrána právě praskla.

Koronavirus nás ale spojuje i jinak: v jistém smyslu jsme všichni stejně ohrožení. Ve svém oficiálním prohlášení z letošního března to vyjadřují mexičtí Zapatisté: „Tento virus ohrožuje životy všech a nehledí na jejich národnost, pohlaví, rasu, jazyk, víru, politickou příslušnost, sociální vrstvu ani osobní historii.“

Čína 2020, foto: Tedward Quinn.

Vzájemná pomoc sousedů, solidární aktivity a dobrovolnictví, organizované často přes online platformy — to je další způsob, jímž nás koronavirus spojuje, a nejen v Česku. Podobné solidární sítě vznikají v dalších zemích včetně Spojených států, známých spíše důrazem na samostatného, nezávislého jedince. Někdy jde o drobné aktivity, které přesto mohou mít velký význam. Například rodiny na jednom americkém předměstí se dohodly, že si každý týden určí jedno jednoduché téma, jako je rodina nebo jaro, a děti pak na dané téma namalují obrázky, které vyvěsí v oknech pro potěchu kolemjdoucích sousedů. A podobných aktivit, včetně těch mnohem robustnějších, vzniklo nepočítaně.

Koronavirus však lidi také rozděluje, často bolestně. A nejde jen o nemožnost společných akcí a setkání, někdy i mezi blízkými příbuznými. Koronavirová krize rozkrývá a akcentuje dopady neřešených sociálních rozdílů a nerovností. „Jak si máte pravidelně mýt ruce, když nemáte tekoucí vodu ani mýdlo? Jak se máte zdržet blízkého fyzického kontaktu, když žijete ve slumu nebo v centru pro uprchlíky? Jak můžete zůstat doma, když musíte být v práci, kde jste placeni od hodiny? A jak se máte nechat testovat na koronavirus, když je zdravotnictví privatizováno a vy si to nemůžete dovolit?“ ptá se Jihoafričan Jonathan Whittal z organizace Lékaři bez hranic. Chudí jsou na tom v koronavirové krizi podstatně hůře. A stejně tak ti, kdo žijí v extrémně neoliberálních ekonomikách, jako jsou Spojené státy, kde má 29 milionů lidí nedostatečné zdravotní pojištění a dalších téměř 28 milionů — navzdory snahám Baracka Obamy — ho nemá vůbec.

A ještě jedním způsobem nás může koronavirová krize rozdělovat a izolovat. Jak upozorňuje nedávno založená skupina na Coview.info, zaměřená na podporu solidarity a lidských práv: najednou jako bychom se v Evropě zanořili do koronavirového oparu. Ochabuje pozornost médií vůči krizím v řeckých uprchlických táborech, nic neslyšíme o válce v Sýrii, o klimatické krizi… Nesmíme zapomínat, říkají lidé z Coview, že existují i jiné krize, problémy a konflikty, před nimiž nemůžeme zavírat oči. Podobně i Zapatisté volají: Pokračujte ve svých bitvách — proti násilí na ženách, na obranu své půdy a Matky Země, za zmizelé, zavražděné a uvězněné.

Kolo se nám polámalo, udělalo bác

Ano, měli bychom pokračovat v našich bitvách, navzdory tomu, že koronavirová krize na nějaký čas odvrátí pozornost od dalších globálních problémů. A co víc: neměli bychom zapomínat, že v našem komplexním světě jsou problémy, jako je válka v Sýrii, změna klimatu a pandemie koronaviru, těsně propojené a koření ve stejném neudržitelném socio-ekonomickém systému, založeném na stálé expanzi produkce, spotřeby, infrastruktur a staveb.

Tento stále složitější a stále zranitelnější systém teď ovšem dostal pořádnou ťafku. Globální ekonomika zpomaluje, ta čínská byla nedávno někde na 40 procentech běžného výkonu, komplexní dovozní řetězce se zadrhávají, spotřeba vázne, letadla nelétají a hotely jsou prázdné. Firmy propouštějí zaměstnance, vlády se snaží pomáhat a ještě více se zadlužují. Ekonomové předvídají propad globální ekonomiky o 10 procent, možná i výrazně více, podle délky pandemie.

foto: Edwin Hooper

Dobře to nedávno vyjádřil filosof Václav Němec: v socio-ekonomického systému, do kterého jsme zapleteni, v němž běžíme krysí závod v nekonečném kolečku, se něco stalo. Najednou se to kolečko zastavilo. A jiní s nadějí píší o tom, jak si příroda oddychla, jak jsou v dříve těžce znečištěných oblastech náhle vidět hvězdy. Není toto právě onen nerůst, po kterém volají radikálnější ochránci přírody a odpůrci kapitalistického samopohybu?

Bohužel, není. Skutečný nerůst, jak o něj usiluje nerůstové hnutí, sice také zahrnuje snížení výroby a spotřeby, ale postupné, plánované a sociálně spravedlivé. Skutečnému nerůstu musí předcházet reformy, které by omezily strukturální závislost našeho nestabilního a zadluženého ekonomického systému na ekonomickém růstu. Současný náhlý celosvětový výpadek může vést k destabilizaci současných ekonomik a k dlouhodobé recesi, případně i k akutní finanční krizi, která by mohla mít vážné sociální dopady a vést k silné politické a sociální nestabilitě. Co když zbankrotují celé státy? Státy podstatně větší, než je Řecko? Proto je nutné v současné chvíli naslouchat i středoproudým ekonomům, kteří vnímají ekonomiku jako stroj, něco jako auto, které je třeba opět „nastartovat“ tak, aby opět začalo „šlapat“.

Pokud se ale „stroj“ podaří nahodit a globálnímu kolapsu zabráníme, ideálně i prostřednictvím zelených veřejných investic, neměli bychom spokojeně usnout na vavřínech. Naopak. Měli bychom se usilovně snažit jej opět, tentokrát cíleně a systematicky, zpomalovat a proměňovat tak, aby byl odolnější, spravedlivější a méně destruktivní pro život. Na základě změn priorit společnosti, které by se promítly do konkrétních veřejných politik. Už i vrabci na střeše si totiž cvrlikají o tom, že současný ekonomický model je neudržitelný. Nejenom kvůli ohrožení života na Zemi klimatickou změnou. Nejenom kvůli úbytku biodiverzity a nebezpečí pandemií, z nichž tato nemusí být poslední. Problém je i vnitřní — ekonomice dochází palivo, na kterém je závislá. A opravdu hrozí, že se kolečko nejen zastaví, ale i poláme, pokud se nepodíváme na svět novými brýlemi.

Nové brýle?

Takové nové brýle by nám umožnily ještě lépe vidět těsná propojení mezi lidským a mimolidským světem, která nám koronavirus poodhalil. Včetně těsného propojení mezi ekonomikou a docházejícími fosilními zdroji. Během pár generací se nám podařilo, pod praporem ekonomické „racionality“, vyplýtvat zásoby snadno dostupné a energeticky vysoce výtěžné ropy, klíčové složky fosilních zdrojů energie, která umožňovala rychlou expanzi ekonomiky (a blahobytu pro některé) v posledním století. Ekologický ekonom Nate Hagens proto v nedávném rozhovoru současnou energetickou situaci lidstva přirovnává k situaci geparda, který donedávna honil antilopy. Antilop je ale čím dál méně, a tak musí začít honit zajíce. Vynaloží na to téměř stejnou energii, ale kalorií ze zajíce má podstatně méně než z antilopy.

V podobné situaci se nachází i dnešní lidstvo. V současnosti těžená ropa má často velmi nízkou energetickou výtěžnost, u většiny severoamerických nalezišť to i dosud bylo na hranici ekonomické únosnosti. V koronavirové krizi, kdy nikdo necestuje, cena ropy (i následkem konfliktu Saúdské Arábie s Ruskem) rychle klesá a severoamerickým firmám se už vůbec nevyplácí ropu těžit. Pokud se ale podaří nadcházející ekonomickou krizi zažehnat a zároveň bude ropy méně (třeba i proto, že se mezitím přestalo vyplácet hledat nová ložiska), ropa najednou zase o dost zdraží — což může nastartovat další finanční krizi.

foto: John Cameron

Takovéto kolísání cen ropy je další faktor — vedle mnohočetných důsledků klimatické změny či dalších epidemií — který bude čím dál víc destabilizovat naši ekonomiku a s ní i společnost. Signály, které nám dává příroda, již opravdu nelze přehlédnout. Další expanze zkrátka není možná a je třeba zatroubit na — pokud možno spořádaný — ústup.

Může koronavirus zachránit svět?

V jistém smyslu ano, může. Pokud tuto krizi pojmeme jako lekci, která nám ukazuje, co nefunguje, a jako šanci, jak změnit kurz. Vedle snah o omezení ekonomické expanze, založené na fosilní energii, je to i podpora ekonomické lokalizace, která, jak doufám, díky koronavirovému impulsu i u nás silně naroste. Zkracování výrobně-obchodních řetězců, zdanění leteckého benzínu, podpora místní produkce pro místní spotřebu — to jsou jen některé strategie, které se nabízejí.

Na mikroúrovni pak budou více než doposud oceněny iniciativy typu komunitně podporovaného zemědělství, zahrádkářských a farmářských obchodů či komunitních měn. Jejich mnohačetné benefity totiž zahrnují i větší místní odolnost a možnost důstojnějšího přežití v případě další destabilizace křehkého globálního systému. V iniciativách podporujících lokální ekonomiku se mohou vydatně angažovat i místní samosprávy. Klíčové je též vzájemné propojování a mezinárodní výměna zkušeností. U nás už něco takového zahájila Národní síť Místních akčních skupin.

Hleďme tedy do budoucna s nadějí a snažme se vnímat krizi jako šanci. V osobní, místní, pracovní i celostátní rovině. I na nás záleží.

Autorka vyučuje na FSS MU. Psáno pro Sedmou generaci a Deník Referendum, 1. 4. 2020. Kontakt: johanisova@fss.muni.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.