Mateřství — dluh, nebo dar přírodě?

Pro ženu je mateřství zpravidla zlomovým okamžikem jejího života. Stává se z ní matka, zodpovědná za novou lidskou bytost, kterou přivádí na svět. S tímto vědomím přichází také potřeba zamyslet se nad některými dosavadními životními zvyky a hodnotami. Žena, která se doposud rozhodovala na základě posouzení dopadů svého chování na vlastní zdraví a na základě toho, co je pro ni morální, najednou řeší dopady i na zdraví svého dítěte. Zároveň jako by se její život najednou stal věcí veřejnou. Socioložka Hana Maříková v knize Rodina: proměny mateřství, otcovství a rodičovství (2004) zmiňuje, že nám „společnost a kultura coby rodičům jasně říká, zda děti mít, či nemít, kolik jich mít, případně kdy — v jakém věku je vhodné je mít, a kdy už se to naopak zase nehodí, co máme dělat, jak se máme coby matky a otcové chovat“.

Nevědět, co jíst

Prostřednictvím rozhovorů s pěti zelenými matkami z různých koutů republiky jsem se pokusila pochopit, jak se srovnávají s novými spotřebními návyky a jaké změny dítě přineslo do jejich života. Nedávná prvorodička Jana přiznává, že je jí blízká forma radikálního aktivismu, který už ale z důvodu nově nabyté role matky neprovozuje. „Pořád podepisuju nějaké petice, je mi blbý to nepodepsat, ale nevím, jestli kdybych neměla dítě, neangažovala bych se víc. Například kamarádka pomáhá s organizací Klimakempu, já jsem tam nebyla, protože jsem už byla těhotná.“

Patricie zase musela změnit způsob stravování. „Říkala jsem si, že bych veganství v těhotenství nedala. Pila jsem hodně mléko, jedla vajíčka… zkrátka bych si před ostatními nedokázala za veganstvím stát. I tak se na nás lidi furt dívali divně,“ vzpomíná na své těhotenství někdejší veganka. Její dcera ale měla alergii na laktózu a zelenina zase dítě nadýmala, což vedlo k neutichajícímu pláči. „Už jsem vážně nevěděla, co mám jíst,“ vysvětluje Patricie, která nakonec přistoupila i na maso.

Tělo ženy se s mateřstvím stává nástrojem dítěte k přežití. Jídelníček se proto musí řídit potřebami dítěte, aby skrz matku získalo potřebné živiny, nikoliv jen tím, co je pro ženu morálně přijatelné. Identita ženy, doposud do velké míry tvořená hodnotovým sebepojetím, se mění v něco tělesného a z environmentalistky se stává „dobrá kojící matka“. „Mám takovou pavzpomínku, úplně hroznou, že jsem si koupila kuře; teď tam ještě vidím ty klouby, to se mi jako fakt nelíbí. Nejel výtah a ona mi dokonce spala. Byl klid a já jsem se neměla jak dostat nahoru do osmičky. A tak jsem si tam prostě sedla na schody a začala rukama jíst to mastný, hnusný kuře. Ona spala a já jsem se naobědvala a byla jsem z toho úplně šťastná,“ popisuje Patricie zážitek z prvních týdnů po porodu.

Barefooty a další luxus

Spotřební dilemata se rodí dřív než samo dítě. Během prvního těhotenství sháníte nové vybavení domácnosti, dětského pokojíku i šatníku. Co se týče základní výbavy pro dítě, zelené matky v tomto ohledu většinou volí secondhandové zboží, snaží se také využít věci, které si uchovaly z vlastního dětství. Šetrnou spotřebu jim v tomto ohledu komplikují média, která sehrávají významnou roli v utváření společenského obrazu „dobré“ matky. A i když plastovým hračkám z Číny zelené matky odolávají snadno, média už našla způsob, jak tuto cílovou skupinu přilákat na trh. V přírůstku do rodiny totiž zároveň vidí nového konzumenta. „Nejhorší je, že už i ten Facebook ví, že jsem trochu ezo a už na mě necílí sunar a sprosté hračky z Číny, ale plíny z biobavlny a bio ořechy. Je to stejný byznys jako všechno ostatní,“ směje se Jana.

foto: Felipe Salgado

Internetové blogy, webové stránky a články shrnují, že rozpočet na první rok života dítěte vychází na zhruba 65 tisíc korun, pokud rodina šetří, ale až na 162 tisíc v případě, že se při nákupu výrazně neomezuje. Lze předpokládat, že zelené matky se budou pohybovat spíše u spodní hranice této pomyslné spotřebitelské osy. Jenže i s obrazem matky environmentalistky se pojí určitý sociální, ale i mediální obraz „dobré zelené matky“, odkazující na spotřebu specificky luxusního zboží.

Představme si pod ním například dřevěné hračky, zboží spojené s kontaktním rodičovstvím, jako je učící věž, ale především fenomén barefootových bot. „Svým způsobem ten přístup k rodičovství, který máme, je možná finančně v něčem náročnější. Třeba teď, když už syn chodí, člověk mu chce koupit nějaké barefootové boty, a ne normální někde od Vietnamců za tři sta, ale třeba za tisícovku. Jenže on z nich za dva měsíce vyrostl a člověk musí kupovat nové,“ poukazuje maminka Barbora na náklady, které může alternativní styl života přinášet.

Mnohé ústupky v šetrné spotřebě, ke kterým se zelené matky po porodu uchylují, spojují s pocitem únavy a nedostatku času. Mezi jedno z palčivých témat patří i používání jednorázových plenek, které se podle informací z bakalářské práce Soni Kubíčkové Environmentální aspekty dětských plen (2015) mohou rozkládat klidně až pět set let. Proto pokud to jde, snaží se zelené matky používat látkové pleny nebo experimentují s bezplenkovou metodou, která je jednou z praktik mezi zelenými matkami populárního kontaktního rodičovství (viz například článek Bez plenky v 7.G 3/2010). Spočívá v tom, že matka naučí dítě reagovat na konkrétní zvuk, například „ššš“, podle kterého dítě pozná, kdy má vykonat potřebu. Takový přístup vyžaduje hodně času i blízký kontakt s matkou, v konečném důsledku ale může ušetřit peníze za plenky i prostor na skládkách. Existují ale okamžiky, při nichž i zelené matky sáhnou po jednorázových plenkách. „Když jsem přišla domů z porodnice, byl to takový frmol, že jsem si nemohla vzpomenout, proč jsem vlastně ty látkové plenky chtěla,“ vzpomíná Jana. Jednorázovky zelené matky dětem dávají na cestách a občas i v noci.

Dary nedary

Velké spotřebitelské dilema skýtají i svátky, jako například blížící se Vánoce. „Starší generace často příliš nerozumí snaze svých dětí o skromný život a snaží se jim různým způsobem přilepšovat, občas téměř proti vůli svých dětí,“ píše Lucie Černická v diplomové práci Environmentální aspekty spotřeby spojené s rodičovstvím (2004). Zelené matky se dary od širší rodiny snaží aspoň omezovat a usměrňovat podle svých představ. „Sepíšu prostě seznam s odkazy, aby přesně věděli, co bych chtěla, a pošlu to mailem s předmětem ,Milý Ježíšku…‘“, uvádí zelená matka Pavlína. Další ženy se ale shodují, že s dary od příbuzných nic nenadělají. „Přijdou Vánoce a dítě dostane milion dárků, tomu nezabráním. A co pak s tím? Nemůžu to přece někam schovat,“ směje se Jana.

Generace příštích vojáků

Pokud člověk bere snižování své uhlíkové stopy vážně, nabízí se také otázka, zda vůbec mít dítě (viz text Čím víc, tím hůř v 7.G 5/2016). Zároveň však v řadě průmyslově vyspělejších zemí včetně České republiky stagnuje či klesá počet obyvatel. Je na místě klást si otázku, jak a zda vůbec v budoucnu uživíme dnes stárnoucí generaci. Média, politici i společnost proto tlačí na ženy, aby měly děti. Pokud se ale člověk zajímá o to, kam svět spěje, rozhodnutí rázem není tak snadné. „Stále více lidí se rozhoduje nemít dítě z důvodu klimatické změny,“ píše Roy Scranton ve svém článku Raising My Child in a Doomed World (Výchova dítěte v odsouzeném světě).

Je rozumné přivést dítě do světa, ve kterém se už stávající generace dětí bojí o svou budoucnost? Miliony studentů z celého světa se účastní stávek Fridays for Future (Pátky pro budoucnost). Klimatická změna vzbuzuje obavy ze stále častějšího extrémního počasí, následných divokých požárů a pobřežních záplav. Živelné pohromy pro mnohé znamenají ztrátu zázemí, nejistotu a strach, což nezřídka vyústí až v násilí a války. Životní podmínky se pomalu mění i v Evropě. Už dnes se nedokážeme či nechceme postarat o klimatické migranty. Co kdyby jedním z nich mělo v budoucnu být naše dítě? To si nikdo z nás nechce ani představit.

foto: Juliane Liebermann

Avšak ani páry, které mají o klimatické změně a o environmentálních problémech s ní spojených dobré povědomí, se možnosti založit rodinu často vzdát nechtějí. „Myslím, že mi jí ani není líto,“ zamýšlí se nad budoucností své dcery Jana. Poukazuje na skutečnost, že i dnes se spousta lidí rodí do hrozných podmínek, zatímco my žijeme v hojnosti. „Naopak si myslím, že spousta lidí vkládá do dětí své poslední naděje, že vychovají generaci příštích vojáků,“ vysvětluje Jana a s nadsázkou nazývá novou generaci vojáky, kteří budou pokračovat v boji za lepší svět.

Je vůbec možné povznést se nad přirozenou touhu člověka rozmnožovat se? „Ostatně evoluční biologové, především Richard Dawkins, nám tvrdí, že to jsou naše geny, které mají snahu vytvářet co největší množství svých kopií v dalších a dalších generacích, takže nás k reprodukci nutí či vedou,“ konstatoval nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny sociolog Ladislav Rabušic, který se dlouhodobě věnuje výzkumu rodiny a reprodukčního chování. Nabízí se tedy ještě méně radikální možnost, a to snížit vysněný počet dětí o jedno. K takovému kroku se konec konců nedávno veřejně zavázal i britský princ Harry. Uvedl, že se svou manželkou Meghan nebudou mít více než dvě děti z důvodu zátěže, kterou rostoucí lidská populace pro přírodu představuje.

Nejde ale pouze o rozhodnutí, zda dítě mít, či nikoli. Rodičovství je přece jen pro většinu lidí důležitou sociální rolí, bez níž by jejich život nebyl úplný. Důležitý je i přístup, jakým se pár postaví k oblastem „dětské“ spotřeby. Například u zelených matek vzrostl zájem o řešení každodenních environmentálních problémů: aktivně vyhledávají informace o alternativních způsobech nákupu, podporují zdravé výživy, lokální potraviny a často inklinují k samozásobitelství. Angažují se také ve veřejném prostoru v místě jejich bydliště, zakládají lesní školky a zajímají se o využití zelených ploch v jejich okolí. Rodičovství má tedy i svou ekologicky příznivou polohu. Narození dítěte může vést k rozhodnutí začít přírodu chránit, aby ji rodiče uchovali i pro generace, které přijdou po nás.

Více podrobností najdete v bakalářské práci autorky Zelené matky: proměna přístupu ke spotřebě u environmentalistek — prvorodiček. Kontakt: mariedrahonovska@seznam.cz.