Na přání přírody

Dnes, kdy tato moderní společnost musí více či méně připustit nutnost ekologické udržitelnosti, se ekofilosofické bádání může soustředěněji zaměřit na otázku, v čem by taková udržitelnost měla spočívat — co přesně by bylo potřeba udělat, abychom naše společnosti učinili ekologicky udržitelnými. Na první pohled se zdá, že odpověď na tuto otázku leží na dosah ruky. Moderní společnosti se stanou ekologicky udržitelnými tehdy, až se opět začlení do přírody, to znamená až se sjednotí s rozsáhlými životními systémy planety. Místo monstrózního požírání těchto živých systémů, jak to v současné době děláme, se musíme dostat do ekologické proporce, abych tak řekla, a biologicky se integrovat do biosféry jako celku.

To je fakt. Ale jak by se toho dalo dosáhnout? Obvykle se v této souvislosti uvádějí dva způsoby. Na jedné straně bychom mohli krotit své žádosti a snížit svou spotřebu, a tím zmírnit náš celkový dopad na biosféru. Nebo bychom mohli povolit otěže svým tužbám, ale přesto najít alternativní způsoby, jak je uspokojit, aby to mělo na přírodu malý dopad. Takže místo redukce naší energetické spotřeby bychom například mohli přejít na obnovitelné zdroje energie. Nebo bychom mohli přebudovat zastavěné městské prostředí tak, aby využívalo toky přírodní energie. Budovy by se daly například navrhnout takovým způsobem, aby se vyhnuly použití umělé klimatizace tím, že napodobí mravenčí termitiště, která využívají k regulaci své interiérové teploty vnitřní komíny. Výroba zboží by mohla být celkově koncipována v duchu biomimikry, takže výrobky by byly modelovány jako přírodní entity; design přírodní bytosti zajišťuje, že takovéto produkty dokáží životaschopným způsobem koexistovat s ostatními prvky ekosystému.

Freya Mathews, foto: archiv Freyi Mathews.

Obě tyto strategie — na jedné straně omezení tužeb, nebo na straně druhé jejich uspokojení bezpečným způsobem — jsou samozřejmě chvályhodné. Budou redukovat náš dopad na přírodu. Nicméně příroda vyžaduje víc než omezení našeho vlivu na ni. Příroda není něco daného, z čeho si můžeme donekonečna brát, i kdybychom to dělali tak, že jí neškodíme. Příroda se musí neustále obnovovat, a to nikoli z nějakého zdroje mimo systém, ale zevnitř, od samotných bytostí, které z tohoto systému čerpají svůj život a svou výživu.

„Stát se součástí přírody“ znamená tedy víc než ji pouze nepoškozovat, než minimalizovat náš dopad na ni; spíše to znamená aktivně ji doplňovat ve všem, co děláme, aktivně biosféru znovu vytvářet. V konečném důsledku jde o to, dokázat sjednotit naše tužby s tím, co od nás biosféra požaduje. Naše touhy se musejí navzájem propojovat s touhami ostatních prvků ekosystému v tom smyslu, že účinky našich aktivit, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, musejí poskytovat právě ty podmínky, které potřebují ostatní prvky tohoto systému. Takto biosféra funguje. Každá bytost v usilování o své vlastní dobro slouží zároveň potřebám ostatních. Tak třeba — jeden z mých oblíbených příkladů — klokánek králíkovitý (kriticky ohrožený malý vačnatec žijící v lesních oblastech jihozápadní Austrálie, pozn. překl.). Tento miniaturní australský klokan touží po lanýžích, a když je vyhrabává, provzdušňuje lesní půdu přesně tím způsobem, který je potřebný pro zdraví lesa. 

Baranbugle park na hoře Mount Korong (Severní Victorie), který spravuje Freya Mathews.

V přírodě bylo tohoto vzájemného prolnutí zájmů a této spolupráce dosaženo samozřejmě přírodním výběrem: klokánek králíkovitý se nerozhoduje, že chce zrovna lanýže; jednoduše se vyvinul, aby je chtěl. Na druhé straně naše lidská touha zjevně není tímto způsobem omezena. Naše touhy jsou zprostředkovány kulturou a kultury se napříč prostorem a časem mění. V naší současné kultuře konzumerismu jsou naše touhy hluboce v rozporu s tím, co po nás chtějí potřeby biosféry: činnosti, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, obecně nevytvářejí jako své průvodní jevy právě ty podmínky, které jsou pro výživu ostatních prvků ekosystému potřebné. Naopak, vedlejší účinky aktivit, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, vytvářejí podmínky, jež jsou hluboce v rozporu s ostatními prvky ekosystému. Pokud by se nám tohle podařilo změnit — to znamená způsobit naprosté přehodnocení našich tužeb, které by bylo pro znovuzapojení lidské touhy do biosféry nezbytné (spíš než aby se dopad našich současných konzumních tužeb pouze minimalizoval, aniž by se samy tyto tužby výrazně revidovaly), znamenalo by to zásadní kulturní posun.

Zrušení dualistického chápání přírody 

Jak by se k takovému posunu dalo dospět? Co by nás mohlo přimět, abychom skutečně začali aktivně toužit po tom, co od nás biosféra vyžaduje, namísto toho, po čem toužíme v současné době?

V této souvislosti se jako řešení obvykle uvádí vzdělání. Vědy jako ekologie a biologie ochrany přírody začínají poskytovat vhled do potřeb biotických systémů. Některé z těchto věd si dnes nacházejí svou cestu do programů udržitelnosti ve školách i v místních komunitách. Mnoho škol v mém domovském státě Victoria zde v Austrálii například kontroluje, jak využívají energii a vodu, zavádějí správné nakládání s odpady a recyklační systémy, zakládají zeleninové zahrady a monitorují ekologický stav místních vodních toků a buše. Patřičně vzdělaní studenti začínají upravovat své kolektivní chování v reakci na potřeby většího životního systému.

Festival Posvátného ledňáčka, Merri Creek / CERES Melbourne.

Věda je samozřejmě klíčová a vzdělávací programy, které z ní vycházejí, jsou neocenitelné. Je ale nepravděpodobné, že samotné tyto programy vyvolají masové přehodnocení našich tužeb, které vyžaduje hluboká udržitelnost. Koneckonců není tak snadné si touhu osvojit. Touha je neoddělitelná od emocí: láska a nenávist, strach a averze, zášť a něha — všechny tyto emoce prostupují složitými texturami touhy a samy jsou jimi prostupovány. Je nepravděpodobné, že se naše přání změní bez toho, že by došlo k posunu v našich emocích, a stejně tak je nepravděpodobné, že se naše emoce zásadním způsobem změní díky vědě. Za prvé je tomu tak proto, že věda se zaměřuje výlučně na intelekt, a i když emoce v žádném případě nejsou pro rozum nedostupné, racionální argumentace je pro vyvolání zásadní změny v našich hluboce zakořeněných emocích naprosto neúčinná. Za druhé, věda je ve svém zobrazení přírody silně dualistická v tom smyslu, že představuje přírodu v čistě materialistických pojmech. To platí o ekologii stejně jako o jiných vědách: ekosystémy jsou chápány jako čistě fyzické systémy bez vnitřních korelací, jako je sebeuvědomění a sebevýznam. Jak potom můžeme očekávat, že lidé, jejichž hodnoty a nejhlubší motivace jsou utvářeny v rámci významotvorných systémů, budou schopni navázat emociální vztah se systémy, které jsou prezentovány jako zcela postrádající niterný význam? Chtít po lidech, aby svým emocím, a tudíž i svým touhám dovolili, aby se utvářely aktivitami ekologických entit, které jsou „nevidomé“ v tom smyslu, že jsou aktivovány pouze fyzikálními příčinami spíše než významy, znamená, podle všeho, nás žádat, abychom se vzdali významu ve prospěch bezvýznamnosti pouhé hmoty. V podstatě jsme žádáni, abychom se nevzdali ničeho menšího než své lidskosti. Nelze se proto divit, že se lidé brání volání hlubinných i dalších ekologů po „ekologickém já“, pokud právě tohle je to, co ekologické já znamená! Má-li být možné, abychom se skutečně „stali součástí přírody“, v tom smyslu, abychom chtěli to, co po nás příroda žádá, pak si nejprve budeme muset znovu představit životní systémy jako významové systémy — jako systémy, které jsou tak jako lidské systémy naplněny psychickou aktivitou stejně jako fyzičností, které mají charakter subjektu stejně jako objektu. Jinými slovy, předpokladem pro to, aby se naše emoce mohly s přírodou spojit, a aby díky tomu došlo k přehodnocení našich tužeb, je zrušení dualistického chápání přírody, které je zakódované ve vědě.

Další krok: synergie

Za předpokladu, že v zájmu hluboké udržitelnosti odložíme naše dualistické předpoklady stranou, přinejmenším tedy experimentálně, co by se poté muselo stát, abychom opravdu navázali s přírodou citové pouto?

Klíčem zde může být, domnívám se, přímé pozorování v terénu. Tím nemyslím experimentální manipulaci s přírodními entitami za účelem zodpovězení předem formulovaných otázek — což je druh pozorování předepisovaný vědou. Spíš mám na mysli něco, co se podobá pozorování přírody terénními přírodovědci. Trpělivé a nenápadné pozorování rodiny střízlíků v zahradě nebo aktivit pavouka v rohu garáže či divadla proměňujících se ročních dob místního potoka v nás může časem vyvolat pocit spoluúčasti s těmito existencemi. Když sousedova kočka zabije střízlíky nebo když návštěvník dupne na pavouka nebo když místní továrna vypustí do potoka chemikálie, je pravděpodobné, že to člověka rozčílí. Takováto milující pozornost či pozorná láska, jak to charakterizovali teoretičky a teoretici feminismu, má ten účinek, že pro nás činí přírodní entity morálně velmi důležitými: do té míry, do jaké jsme se dokázali do jejich životů citově zapojit, je budeme chtít chránit před újmou.

Paddy Japaljarri Sims: Ceremonial Poles.

Nicméně i když nás celkový postoj pozorné lásky může přivést k tomu, abychom náš vliv na přírodu omezili a vedli svůj život tak, abychom jí neškodili, nelze ve skutečnosti kalkulovat s tím, že by tento postoj naše touhy přetvořil, že by je restrukturalizoval do radikálně nových kreativních možností, které jsou nezbytné, máme-li přírodu aktivně doplňovat a skutečně jejím potřebám sloužit. Jinými slovy, pozorná láska nás může přimět udržet naše přání na uzdě, ale pravděpodobně nebude ve svých účincích dostatečně mocná, aby v souladu s požadavky našeho „začlenění do přírody“ dokázala způsobit jejich celkovou transformaci. Stále nás nechává takříkajíc na vnější straně systému — nahlížíme do něj účastně, dokonce s láskou, ale jako diváci spíš než jako aktéři uvnitř systému, kteří jsou ve svých nejniternějších impulzech formováni jeho imperativy. 

Abychom se dokázali psychicky situovat uvnitř systému jako jeho skuteční aktéři s vyhlídkou, že se opravdu „sjednotíme s přírodou“, potřebujeme, zdá se, udělat další krok, který by se dal popsat v rámci synergie. Synergií myslím, přesně řečeno, spojení dvou či více účastníků takovým způsobem, kdy významy vlastních já, která do tohoto setkání vnášejí, se vzájemně ovlivňují a rozšiřují prostřednictvím komunikace, ke které mezi nimi dochází. Díky synergii se významy našich já stávají spíše vzájemnými než výlučně odkazujícími na sebe a v tomto procesu se dál rozšiřují a proměňují. Z takto rozšířených významů já vznikají nové vzorce touhy, které do své textury zapojují otisky ostatních účastníků setkání. 

Přednáška o Merri Creek jako cenném přírodním koridoru, foto: J. Englart.

V čem by mohly spočívat příklady synergie mezi lidmi a přírodou? Je možná relativně snadné si takové interakce představit mezi lidmi a určitými komunikativními tvory.

Někteří hudebníci, například Jim Nollman, psali o společném vytváření hudby s ptáky či velrybami. Taková setkání budou pravděpodobně mocná. Představte si prožitek hudební improvizace, řekněme se zpěvným ptákem — a uvědomte si, že pták s vámi sdílí něco ze svého vlastního významu, že bezprostředně komunikativně reaguje na vaše hudební rytmy a že oba společně vytváříte něco, co je větší než kdokoli z vás, a přesto to stále ve svých hudebních vzorech obsahuje signatury každého z vás. Taková zkušenost pravděpodobně rozšíří obzory vaší schopnosti se vyjadřovat a zapojí repertoár pocitů, sdělovaných zpěvným ptákem, do repertoáru pocitů hudebně vyjadřovaných vámi; přivede vás do systému zpěvného ptáka a aktivuje ve vás pocity, které tento systém formují.

Je méně snadné poskytnout příklady synergie s živým systémem obecně. Když dáme stranou naše dualistické předpoklady a připustíme, že svět je potenciálně komunikativní a že na nás reaguje, budeme si muset představit formy oslovení, které napomáhají setkání našeho já a světa. V tomto bodě se hledání hluboké udržitelnosti asi protíná s praktikami náboženství nebo spirituality. Jednou z možností, jak můžeme svět oslovit, je pomocí invokace, jinými slovy, pomocí prosby k většímu řádu věcí, který nás přesahuje, aby nám vyjevil svůj vnitřní význam.

Akce na opravu kol, environmentální park CERES, foto: Lesley A Butler, CC.

Odhrnout závoj všednosti

Jak by se dalo očekávat, že na naše vzývání větší řád věcí zareaguje? Ve spirituálních kontextech, které takovou reakci připouštějí, se to tradičně děje skrze smysluplná spojení, skrze šťastná či synchronní uspořádání okolností. V tomto smyslu je „jazyk“ světa konkretizován a specifikován. Je to jazyk poetiky, jazyk obraznosti, jazyk významu, který se vyjadřuje prostřednictvím symbolické rezonance věcí. Právě v takovém jazyce — tradičně jazyce poetického příběhu — proto asi naše invokace musejí být formulovány. Z toho vyplývá, že v každé společnosti, v níž je touha přetvořena tak, aby se opravdu „přizpůsobila přírodě“, bude možná muset být základní referenční rámec poetický; vědu spolu s ostatními formami myšlení a poznání je možná potřeba zahrnout pod větší básnická vyprávění a orientovat je k nim.

Když svět oslovuji pomocí referenčního rámce příběhu s poetickým podtextem, který charakterizoval posvátné legendy a příběhy starověkých společností, a když na mě svět reaguje emanací situací (emanace znamená vyvěrání či vyzařování; jako filosofický pojem se objevuje u řeckého filosofa Plotina a v gnózi, pozn. překl.), které jasně odkazují na týž příběh, nemohu si pomoci než být ohromena. Odpověď světa je nezaměnitelná ve své poetické výstižnosti, která je nám již dobře známá z noční říše snů, přesněji řečeno, z těch snů, do nichž se v každém případě otiskla neobvyklost zdroje za hranicemi běžných zkušeností. A právě v této výstižnosti, ve sladění této reakce s konkrétní poetikou našeho vzývání, je obsažena pravdivost, jež přímo odkazuje k významům v našem vlastním nejosobnějším jádru a neodvratně nás vtahuje do důvěrného spojení. Pokaždé, když se svět uspořádá s poetickým záměrem, vždy se manifestuje v poetickém obraze naší invokace, jako by se nám představoval vůbec poprvé. Jako by se odhrnul závoj všednosti a byl nám milostivě poskytnut mýtický svět, který existuje jen pro naše oči, panenský a nedotčený a stále ještě ojíněný rosou stvoření. V tomto odhalení je taková důvěrnost, taková neporovnatelná štědrost v obdarování, taková dechberoucí neočekávanost, že si nemůžeme pomoci než se mu odevzdat. Poté se na určité rovině fungování staneme stejně šíleně zamilovanými jako mystik, který objímá svět jako milovaného ve svém srdci navzdory nepolevujícím nástrahám, zármutkům a zkouškám, které nám svět předkládá v našich každodenních činnostech.

Akademik a pedagog Wanta Jampjinpa Patrick z kmene Warlpiri, foto: Pau Ros, CC.

Vzývání v současném smyslu se dá provádět soukromě, nebo kolektivně. Současné příklady kolektivních praktik zahrnují formy invokace, prováděné v rámci bioregionálních rituálů — v rámci obřadů nebo slavností pořádaných k oslavě místa či krajiny nebo jiných aspektů většího životního systému. Jeden takový festival, klasická jarní oslava regenerace a obnovy, se každým rokem koná v sousedství centra mého vlastního města. Organizuje ho CERES (The Centre for Education and Research in Environmental Strategies / Centrum pro vzdělávání a výzkum environmentálních strategií), náš místní environmentální park, který se nachází na březích říčky Merri Creek (Radostný potok) v Melbourne. Účelem této akce je přivítat zpět v říčce krásného malého azurově modrého ptáčka, který se jmenuje ledňáček posvátný. Ten migruje z jihovýchodní Asie až dolů do hnízdišť svých předků v jižní Austrálii, avšak před několika desetiletími z Merri Creeku zcela vymizel kvůli urbanizaci a industrializaci. Nicméně poté, co komunitní projekty znovuobnovení vegetace přinesly do této říčky původní rostliny, se sem ledňáček opět vrátil.

Festival navštěvují tisíce místních lidí, kteří jsou vítáni domorodými stařešiny a tanečníky. Podílejí se na něm stovky účinkujících včetně dětí ze škol z celého Melbourne. Tyto děti, převlečené za žáby a hmyz, za ptáky a duchy této říčky, mají v obřadu zvláštní role. Všechny se učí boogie ledňáčka posvátného, což je taneček, který napodobuje ledňáčkův charakteristický hlas a jeho natřásání. Každým rokem nabízejí místní domorodí stařešinové jiný příběh z času Snění, jenž poskytuje téma pro představení ve velkém měřítku, které vplétá prvky Snového času do současného příběhu o regeneraci a sounáležitosti. Každým rokem se tato událost stává také obřadnější, obecenstvo je zváno, aby se účastnilo takových rituálů, jako je instalace kuželu světla a rituální procesí, takže přestože je údolí potoka lemováno telegrafními sloupy a horizontem velkoměsta, za soumraku se mění v tajemné archaické místo s uctívači, kteří procházejí a tančí mezi posvátnými ohni a vzývají duchy svého domova. Místo, které je tímto způsobem implicitně či explicitně invokováno, na to odpovídá s oslnivě synchronizovanou poetikou. V jednom roce došlo k tomu, že představení, vycházející z příběhu Duhové ženy času Snění, vyvrcholilo skutečnou duhou, rámující terén tanečního prostoru. Druhý rok bylo „publikum“ vyzváno, aby šlo průvodem podél potoka a zasadilo dlouhé zapálené svíce do hromady písku, která představovala domov zesnulých duší. Vedle této posvátné mohyly stál strom. Pod tímto stromem „ducha“ seděla harfenistka a hrála jemnou hudbu pro vracející se duše. Když se písková mohyla zaplnila hořícími svícemi, strom ducha náhle explodoval v ohlušující píseň, protože v tu chvíli si jej a právě jen jej vybraly pro své večerní zpěvy tisíce cikád. Takto se poetika festivalového scénáře každým rokem rozšiřuje o poetické příspěvky „okouzleného“ místa a výsledné „představení“ je podivně mocné a posvátné.

Vyzpívat svět

Festivaly a svátky samozřejmě nejsou jediné formy poetického oslovení světa. Mnoho aktivit může nabýt invokační hodnoty, pokud jsou prováděny s náležitým záměrem. Například putování. V Číně, jednom z původních a nejstarobylejších míst poutí, byly poutníkovým cílem vždy hory. Oficiální čínská náboženství taoismus a buddhismus situovala své chrámy a kláštery a představovala si své bohy a nesmrtelné bytosti tak, aby zapadaly do této tradice. Avšak původně to byly samotné hory, které byly posvátnými objekty. Nicméně akt putování může probudit komunikativní rozměr v jakékoli formě krajiny. Pouť může, jinými slovy — jako mnoho dalších forem invokace — svět „vyzpívat“, jak říkají tady v Austrálii domorodí lidé. Sama jsem to zažila, když jsem se dvěma svými poutnickými druhy podnikla procházku k prameni naší říčky Merri. Cesta nám zabrala celkem sedm dní a byli jsme během ní zaplavováni nečekanými synchronicitami, poetickými odposlechy a objevy. Potok reagoval na náš „zpěv“ jako pravá bohyně v takové hojnosti poetických darů a půvabů, jež náš skromný výlet proměnily v cosi dalece přesahujícího naše představy.

Vysazování původních druhů rostlin v Merri Creek, foto: John Englart.

Tradiční kultury, zejména domorodé, vždy rozuměly účinnosti invokace při vyvolávání poetických reakcí ze světa. Právě toto — spíš než touha ovlivňovat realitu magickými prostředky — se pravděpodobně skrývalo za vším, co v moderní civilizaci pokládáme za magii. Magie ve svém instrumentálním (čarodějnickém) smyslu byla v moderní civilizaci, zdá se, zcela nahrazena vědou; to by nás ale nemělo zaslepit vůči (pravděpodobně) spolehlivé účinnosti invokace ani vůči metafyzickému dosahu této účinnosti — to, že poukazuje na psychofyzickou povahu reality. Zažít na vlastní kůži důvěrně vstřícnou poetickou odezvu místa nebo krajiny na naše komunikativní pokusy o sblížení, reakci potoka, řeky či hory na naše putování znamená posunout se v našem metafyzickém kotvišti. Znamená to cítit se být zahrnut přízní, ba dokonce milován světem a být zaplaven oddaností a vděčností, která v nás přeskupuje nejhlubší prameny touhy. Tato komunikativnost, kterou lze vyvolat kdekoli a kdykoli, nepochybně souvisí s poetickou dynamikou v jádru reality, kterou domorodci tady v Austrálii nazývají „Snění“. Jakmile jsme objevili toto důvěrné a citlivě reagující jádro, můžeme začít pociťovat ke světu to, co pociťují Aboridžinci ke svému Snění. Psychoanalytik Crag San Roque tento druh citlivosti výstižně popsal:

„Snění. Slyšíte je, jak o ní mluví, o té milé věci. Někdy ji nazývají Sněním, což je přibližné vyjádření pro mluvčí anglického jazyka, jindy v jazyce kmene Arrente ji nazývají Altjerre anebo v jazyce domorodců Západní pouště Tjukurrpa či v jazyce warlpiri Jukurrpa. Co to vlastně znamená, tento stav věcí, který vhání slzy do očí Paddyho Simse (jednoho z nejslavnějších australských malířů, příslušníka domorodého kmene Warlpiri, pozn. překl.), jenž sedí se zkříženýma nohama před plátnem a tiše zpívá a maluje Příběh Mléčné dráhy. Co ve skutečnosti znamená tato věc, kterou ženy zobrazují a muži artikulují v pískových kresbách, pohybujíce přitom hbitými prsty po plátně, rozprostřeném na holé zemi, anebo ji rozmazávají na cementovou desku na dvorku poblíž řeky Todd? Tjukurrpa, nároky na zemi, zasněný pohled do dáli, označování této skály a tamté, jen tak pro radost. Hluboká úcta, z ničeho nic se rozezpívat v korytě potoka, pokrčit rameny a odejít. Tjukurrpa, držena lehce s gravitací tak dokonalou, pevnou a všudypřítomnou. Tjukurrpa, asi nejvíc nepochopený, nejvíc přehlížený, nejkrásnější a nejzáhadnější i nejvíc zneužívaný a vyhlazený fenomén v této zemi.“ 

V Merri Creek, foto: Heather McKean.

Prostřednictvím komunikativních setkání se světem, který, zdá se, tak ochotně prolíná svou poetiku s tou naší, zjevně prostě pro radost, s níž nás i sebe samého zahaluje vrstvu po vrstvě narativním významem, bychom se mohli začít podílet na těchto dalekých pohledech, na této zasněné lásce, jež australské domorodce tak nerozlučně a nepřekonatelně spojuje se „zemí“, se světem. Toto bude ono pozadí lásky, příbuzné radiačnímu pozadí ve fyzice, jež vyzařuje z našeho kontaktu se zdrojem a uvnitř jehož pole jsou seskupeny všechny naše specifické každodenní touhy.

Ale jak se naše každodenní touhy změní, až se seskupí uvnitř tohoto pole? Nyní se všechna naše přání budou vztahovat k tomuto pozadí touhy z důvodu poetické pozornosti našeho světa. Naše sebeuvědomování bude modulováno touhou po této pozornosti; naše aktivity se budou zaměřovat na to, jak přitáhnout paprsek tohoto velkého významu do každého koutu našeho života. S potenciálem být osvícen tímto transformačním světlem si náš instinkt pro přežití najde nový kontext a názory našich kamarádů už nebudou sloužit jako výlučné měřítko naší osobní hodnoty. Pryč bude naše úzkost, co se týče vlastní image, kterou přizpůsobujeme ostatním, a s ním i naše bažení po nových a nových módních doplňcích a zboží, jež oznamují náš společenský status, a tím v naší současné kultuře povzbuzují konzumerismus. V této poetické záři zmizí i náš sklon k triviálním požitkům a laciným cetkám takového konzumerismu, to nekonečné opakování a rozptylování, které předstírá rozmanitost. Pro naše estetické potěšení tu bude místo toho hojnost jedinečných krás, miniaturních i obrovských, stejně jako okouzlující poetika samotného setkání — rozvíjení důvěrných vztahů s řadou rozličně ztělesněných entit. Naše touhy budou znovu napojeny, rozšířeny a naladěny na nové a širší možnosti seberealizace prostřednictvím poetických vztahů s mnohostrannou realitou psychoaktivního vesmíru. Zasazeny do kontextu takovéto větší, v podstatě erotické poetiky existence se naše každodenní touhy a z nich vycházející praktiky zcela jistě sladí s přirozenou psychodynamikou přírody. 

Od ekologie k ontopoetice

Závěrem lze říci, že v posledních letech se v důsledku ekologické krize jasně ukázalo, že je nutné, abychom přehodnotili vztah naší moderní civilizace k realitě. Klíč k tomuto přehodnocení zatím nabízela ekologie. Nicméně ekologie je stále věda a v tomto smyslu zachovává materialistický předpoklad vědy, že je studiem živých systémů z jejich čistě fyzické nebo kauzální stránky. Protože je však lidská kultura významový systém, nelze ji, jak jsme viděli, podřadit pod čistě fyzicko-kauzální systém. Pokud se má lidská kultura začlenit do přírody a aktivně ji doplňovat a obnovovat, jak to vyžaduje skutečná udržitelnost, musí být lidská touha neodmyslitelně tvarovaná potřebami přírody. Aby k tomu mohlo dojít, musíme chápat přírodu jako strukturovanou významy stejně jako fyzickou kauzalitou: realita musí být uznána jako psychofyzický systém s vnitřní poetickou stránkou stejně jako s vnější kauzální stránkou, jenž je schopen nás emočně zaujmout a vést a zároveň uplatňovat nárok na náš morální zřetel. K označení druhu významů, které celkově strukturují tento vnitřní aspekt bytí, a zároveň k označení praktik, pomocí kterých se tímto řádem významu zabýváme, můžeme použít pojem ontopoetika. V tomto případě bychom mohli říci, že zatímco věda o ekologii svou etikou omezení definovala první fázi přehodnocování našeho vztahu k realitě, kulturní projekt ontopoetiky, který si klade za cíl celkové přehodnocení našich tužeb, může být organickou součástí nadcházející druhé fáze — toho, co už nelze nazvat jen ekologickým hnutím, ale co musí být nově pochopeno jako revoluce v samotném kontextu významu pro lidskou kulturu.