Nenechat opici a tygra zemřít

Po celý tvůj život

každou vteřinu

někde se proháněly velryby

Ještě se bojíš?

Ondřej Tuček, Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo

Vyhlaďte všechny ty netvory

Koncem roku 2022 se mi na doporučení americké spisovatelky Rebeccy Solnit, která ho sdílela na svém facebookovém účtu, dostala do rukou kniha The Nutmeg’s Curse (Kletba muškátového oříšku, 2021) bengálského literáta Amitava Ghoshe. Toto brilantní historické pojednání s prvky napínavého románu ukazuje, že myšlenky a přesvědčení, které vedly ke zločinům evropského kolonialismu v minulých stoletích (vyvražďování a zotročování původních obyvatel, vybíjení divoké zvěře, kácení pralesů) stojí i za prohlubováním dnešní celoplanetární environmentální krize —⁠ ponejvíc pak představa, tolikrát již podrobená důkladné filosofické kritice, že Země je bezduchá hrouda určená k nezřízené exploataci a mimolidský život postrádá jakoukoli hodnotu mimo hodnotu tržní a spolu s tím i místo v lidském srdci, v lidských dějinách. 

Jedna z pamětihodných kapitol této kromobyčejné knihy se týká elegické básně In Memoriam (1849) viktoriánského básníka Alfreda, Lorda Tennysona. Ten báseň napsal v reakci na smrt blízkého přítele, současně ji však pojal jako meditaci o lidské evoluci, chvalozpěv na pokrok. Ghosh se pozastavuje nad konkrétní strofou, v níž Tennyson uvádí, že člověk na své cestě „vzhůru“ (upward), k naplnění své výšinné historické role, musí „překonat zvířeckost“ (working out the beast) a „nechat opici a tygra zemřít“ (and let the ape and tiger die), tedy přetnout své spojení s animálním, světem zvířat. Citovaný verš přitom neříká, že se toliko musíme zbavit své bestiality (rozuměj toho nízkého v nás), což není na Západě myšlenka nijak neobvyklá, natož překvapivá: byla to právě domnělá vazba mezi bestialitou a nízkostí, zděděná už z antiky, která sloužila jako záminka i ospravedlnění pro masové vraždění původních obyvatel v Amerikách, Austrálii, Africe i Asii. Tennyson jde ještě o krok dál a tvrdí, že dokonce musíme nechat zemřít konkrétní zvířata, abychom mohli své předurčení uskutečnit. Jinak řečeno, jeho slova jsou otevřenou výzvou k násilí na mimolidských tvorech. 

Tennyson patřil mezi básníky, jejichž dílo bylo silně ovlivněno vědeckými objevy tehdejší doby. Nadšeně četl Darwina, Lyella, Wallace a jejich poznatky promítal do své tvorby. Báseň In Memoriam postavil z velké části právě na (z pohledu západní vědy) převratných myšlenkách o evoluci a proměnách živého a neživého světa, provázanosti a příbuznosti pozemského života. O to víc by nás mělo zarážet, k čemu Tennyson nabádá. Navzdory tomu, že evoluční teorie potvrdila příbuzenské vazby mezi sebevzdálenějšími výhonky Stromu života, nebylo to pro leckoho, a mezi nimi ani pro ostrovního barda, důvodem pro oslavu mezidruhové sounáležitosti a pokrevnosti, ale naopak utvrzením v přesvědčení o lidské (potažmo bělošské) výjimečnosti —⁠ a právu rozhodovat o bytí a nebytí jiných (takzvaně méně rozvinutých, podřadnějších) forem života. Biologické příbuzenství s jinými tvory Tennyson sice nepopírá, ale vidí je jako jasnou překážku, historickou zátěž, kterou je třeba setřást, aby mohlo být docíleno kýženého pokroku. Obzvláště mrazivé na tom je, že Tennyson smrt mimolidských bližních neoslavuje. Pouze věcně konstatuje, že taková je daň za vzestup Člověka: násilí, které jeho slova předznamenávají, bere jako nevyhnutelnost, collateral damage (vedlejší ztráty).

Takhle to zkrátka bylo odjakživa

Abychom však byli k Tennysonovi spravedliví, takovýto způsob uvažování nebyl v jeho době ničím neslýchaným, ba dokonce by se dalo říct, že šlo o poněkud okoralé intelektuální klišé. Podobné myšlenky, to jest představy o nutnosti vyhubení podřadnějších ras a zvířat (což bylo, jak už jsem zmínil, pro mnohé totéž), sdílelo a vyjadřovalo bezpočet evropských myslitelů, často dokonce méně vybíravým slovníkem. A sentiment? Ten rozhodně nebyl na místě. Pohled do hluboké minulosti nás přeci poučuje o tom, že se podobné události dějí opět a znovu. Charles Lyell například razil v epochálních Principech geologie (1830—1833) následující tezi: Není třeba propadat zbytečným výčitkám svědomí z toho, že snahou o lidský rozvoj rostliny a zvířata hubíme. Takhle to zkrátka bylo na Zemi odjakživa: silnější nahradil slabšího, rozvinutější zaostalejšího a méně přizpůsobivého.

Jako taková odráží uvedená přesvědčení posedlost západní kultury ideou pokroku, která se vždy uskutečňovala jako vymezování se vůči přírodnímu/přirozenému (vůči hájemství nevyzpytatelné fýsis), snahou se od něj oprostit jeho násilným pokořením, zkrocením, ujařmením: uvedením pod kontrolu. Pokrok byl spatřován jako něco jednoznačně kladného a žádoucího — i kdyby jeho dosažení znamenalo vyhubení poloviny lidstva, poloviny biosféry, bylo třeba tuto pouť nastoupit. Nebohým divochům i divokým zvířatům, beztak odsouzeným k zániku, tím bylo prokazováno milosrdenství. Jen málokdo rozporoval víru, že je třeba odstranit, vyhubit a potřít vše, co brání civilizačnímu pokroku. Tak znělo všeobecně přijímané motto evropské civilizace, které ve svérázné variaci proniklo i do Tennysonových veršů.

Zřejmě není třeba zdůrazňovat, jak hluboce se Tennyson ve své výzvě k odzvířečtění mýlil, třebaže jistě neměl pocit, že se dopouští čehokoli zlého. Dnes máme k dispozici nepřeberně studií, které i těm největším zatvrzelcům dokazují, že zdravý psychologický vývoj jedince (a tím pádem i lidského společenství jako celku) není možný bez pravidelného kontaktu s mimolidským životem: bez přítomnosti opice a tygra, i kdyby jen tušené. Mohlo by tomu ostatně být jinak, když jsme tak dlouho žili bok po boku, tak dlouho ovlivňovali jeden druhého, vzájemně se do sebe, do svých myslí a těl, otiskovali? Francouzský dokumentarista Frédéric Rossif, který se proslavil poetickými přírodopisnými filmy o životě velkých savců a ptáků (viz například úchvatný Svátek divočiny z roku 1976), již před lety prohlásil, že mizení zvířat není jen katastrofou ekologickou, ale také kulturní. Kdo bude naše děti provázet sny? Budou ještě schopné snít? Nejsou snad zvířata, jak napsal velký teoretik snění Gaston Bachelard, nejstaršími společníky našich snů? Biolog a filosof Andreas Weber dokonce říká, že jde rovnou o katastrofu psychologickou, duchovní. Naše niternost je o to bohatší (o to barvitější, o to nespoutanější), čím více mimolidských niterností potkává a poznává, pojímá do sebe. Vražděním mimolidského na sobě pácháme duchovní sebevraždu, ekocidu vlastní niternosti. Bytostné spojení mezi duší a mimolidským ostatně vyjadřuje už samotné slovo animální. Animální je to, co je oduševnělé, spojené s duší, animou. Toužit po vykořenění animálního (v nás i kolem nás) tudíž znamená totéž co touha po vykořenění vlastní duše — nebo přinejmenším její podstatné části.

Kdyby Tennyson něco takového jen náznakem tušil, mohl by vůbec svou báseň napsat?

Nikdy jsme nebyli moderní

Podle Lindy Hogan, básnířky a esejistky z národa Čikasavů (Chickasaw), jsme dovolili, aby náš vztah k přírodnímu světu ovlivňovali a určovali lidé, kteří sami nemají žádný vztah k zemi, kteří nežijí z žádného konkrétního místa. Vesměs šlo o západní intelektuální elitu, pro niž se přírodní svět stal více abstrakcí zkoumanou z pohodlí pracovny než čímsi uchopitelným a vnímavým, s čím je možné navázat tělesný kontakt, vstoupit do vzájemně obohacujícího vztahu — trpnou projekční plochou pro bizarní fantazie i nejhlubší strachy. Takoví lidé svými neprozřetelnými (od země a života odpoutanými) slovy uváděli do pohybu politické, vojenské a ekonomické síly, které nás přivedly až do bodu, kdy čelíme hromadnému vymírání a zcela reálné hrozbě konce civilizace, jak ji známe. Jako celé generace západních obyvatel před ním i Tennyson žil natolik dlouho pod vlivem obrazů a příběhů o lidské dominanci a výlučnosti, až dočista zapomněl, že mimolidské je pro člověka nepostradatelné: že jen díky němu může vůbec tvořit, myslet, existovat, být. Že, přísně vzato, žádné mimolidské ani není. Animální se v jeho mysli stalo metaforou zpátečnictví, něčeho zaostalého. Naše spojení s jinými tvory, tak zásadní pro naprostou většinu nezápadních kultur po převážnou část lidského vývoje (tedy po dlouhé desítky, ba stovky tisíc let), pro něj ztratilo na významu.

Dobře, řeknete si. Tennyson napsal svou báseň v půlce 19. století. Od té doby jsme řadu názorů a postojů přehodnotili a stali se konečně moderními. Nebo ne? Pravda je taková, že jsme i dnes, ve čtvrtině 21. století, kdy nás i středoproudá biologie učí o sympoetičnosti (soutvořivosti) živého na buněčné i ekosystémové rovině, na světelné roky daleko od toho, aby byla představa o zbytnosti a méněcennosti mimolidského zcela vymýcená, aby přestala vyhánět nové listy. Na to, jak hluboce je tento kulturní předsudek zarytý, poukazuje mimo jiné široce rozšířená tendence spojovat silný a intimní vztah se zvířaty pouze se sférou dětství. Vzpomenu si na ni pokaždé, když vidím, jak filmoví distributoři prezentují přírodopisné filmy jako rodinnou (potažmo dětskou) zábavu, přičemž v tomto směru dokonce neváhají upravovat i originální doprovodné komentáře (modelovým příkladem budiž Perrinův a Cluzaudův Příběh lesa, 2015). Na jednu stranu jde o správnou intuici, protože děti opravdu mají vztah k mimolidskému životu jaksi bližší a nestižený řadou pozdějších kulturních neduhů (svým vzrůstem jsou ostatně i fyzicky blíže zemi a mají také ostřejší smysly), na druhou stranu však tato náchylnost vypovídá o tom, že stále považujeme za čímsi nezralé vše, co mimolidský život reflektuje s nepokrytou vřelostí.

Současně to ale není tak, že by na mimolidské bytosti „dospělá“ kultura zanevřela. Zvířata samozřejmě nikam nezmizela, pokud nebudeme počítat ta, která bohužel byla, zdá se, nenávratně vyhubena (jako datel knížecí, vakovlk tasmánský či moho molokajský). Když se pozorně rozhlédneme kolem sebe, potkáme je prakticky na každém kroku. A to nejen ta skutečná (od žlun a veverek v parku po třesavky ve spíži), ale také jejich nesčetné vizuální reprezentace na billboardech, tramvajích, ve výlohách, na oblečení. I takzvaně moderní člověk stále věří v magickou sílu mocných totemových zvířat a jejich jmény zaštiťuje vše možné od sportovních týmů po automobily, vlaky, stíhací letouny. Je smutným paradoxem, že tato jména často nesou technologie, které zároveň životy mimolidským tvorům berou, což platí zejména pro těžkou stavební nebo armádní techniku. Dobře tento paradox zachycuje James Cameron v druhém dílu Avatara (Avatar: The Way of Water, 2022), kde lidé k lovení pandorských keporkaků tulkun používají obojživelné stroje v podobě pozemských krabů (přičemž skuteční krabi tou dobou již nejspíš existují jen jako vycpané exempláře v muzejních sbírkách).

Náš vztah k mimolidským bytostem nikdy není jednoznačný, jednoduchý ani snadno definovatelný. Je zvláštní s tímto vědomím sledovat, jak se jejich přítomností, byť stínovou, neustále obklopujeme, a zároveň vidět tak málo projevů skutečně hlubokého soucitu a lásky, které by svědčily o upřímném zájmu a snaze o porozumění. Nebo alespoň takových, které nejsou směřovány pouze na privilegované domácí mazlíčky. Pokud by nějaký mimozemský návštěvník zakládal svou představu o tom, jak se k mimolidským tvorům vztahujeme na základě nadprodukce obrazů a objektů se zvířecími a rostlinnými motivy, došel by nepochybně k závěru, že je náš vztah k nim nanejvýš obdivný a laskavý. Možná by se dokonce domníval, že jsme jimi posedlí.

Netrvalo by ale dlouho a dotyčný by objevil, že vedle toho všeho existují také průmyslové velkochovy, za jejichž zdmi nemá živé žádnou hodnotu samo o sobě. Oceány zahlcené odpadem a hlukem z lodní dopravy, kde delfíni musí doslova křičet, aby se navzájem slyšeli. Vlci a kytovci lovení pomocí nášlapných min a výbušnin. Armádní projekty, které využívají geneticky upravené včely jako jednorázové detektory nebezpečných látek. Nebo hnízdní nory vlh zapečetěné montážní pěnou. A viděl by také, že mnohé z toho, co si nedovolíme k druhým lidem, zvířatům činíme bez sebemenších skrupulí. A kdyby nahlédl do zákoníků, zjistil by, že z pohledu řady legislativních systémů jsou zvířata stále považována za věci, majetek.

Kam se obrátit pro inspiraci k láskyplnějšímu, méně rozpornému spolusoužití?

Přizvat mimolidské

První logický směr jsou domorodé kultury. Když se tímto směrem zahledíme, ihned spatříme, jak výsadní roli zvířata a rostliny v kmenové mentalitě a příbězích hrají. Není na tom ovšem nic přehnaně mystického. Jde o prostý důsledek těsného každodenního soužití, někdy natolik těsného, že vás může stát končetinu, nebo dokonce život. Vzájemná provázanost s mimolidským je u domorodých národů bytostná (na zdraví mimolidského stojí a padá jejich existence), což brzy seznali i evropští dobyvatelé: záměrné hubení divokých zvířat, na kterých domorodci existenčně i duchovně záviseli, aby se zásadně uspíšil rozpad jejich kultur, bylo běžnou praxí. Dnes pro ni máme i zvláštní termín: bioválka. Původní obyvatelé nevnímají život hierarchicky, nýbrž jako jednotu: vše živé má společný kořen, společného Stvořitele a všechna stvoření mají schopnost vztahovat se k libovolné jiné živé bytosti. Pocit příbuzenství je velmi silný. Příběhy, v nichž dochází k proměnám lidí ve zvířata a naopak, tvoří velkou část mytického repertoáru. A stejně tak příběhy, v nich zvířata figurují při stvoření světa. Ostatně není náhodou, že o jiných tvorech často hovoří jako o svébytných národech. 

Domorodí lidé aktivně utužují spojení s mimolidským tím, že ho vtahují do sítě svých příběhů a písní v rámci náboženských ceremonií. Etické ohledy kmenových kultur překračují hájemství lidského, operují s pojetím lidskosti (lidské komunity), které je mnohem širší a plnější než to, které razilo například křesťanství coby náboženství člověka; lidské se neustále odehrává v kontextu mimolidského, v širší komunitě života, lidské je mimolidské. Můžeme dokonce mluvit o určitém splývání vědomí, tedy o formě blízkosti a spojení, která překračuje pouhou hmotnou závislost na jiné bytosti. Lidé se v jistém smyslu stávali tvory, které ctili a lovili: velrybovatěli, medvědovatěli, krkavcovatěli.

Kmenové kultury jsou si zároveň dobře vědomy toho, že stejná věc se odehrává i na „druhé straně“, tedy že i my se stáváme součástí sítě příběhů jiných tvorů, protože bezprostřední zkušenost je dávno poučila o inteligencích a kulturách jejich mimolidských protějšků: o tom, že nejen my vidíme a slyšíme, ale že také oceán vidí a slyší, les vidí a slyší, má desítky, stovky, tisíce párů očí a uší. Mimolidští tvorové jsou inteligentní a vnímaví svým vlastním způsobem a pozorný člověk vidí, že na naše činy reagují, že nás sledují, poslouchají, že se s námi dokonce pokoušejí rozmlouvat. A to nejen napřímo (jako delfín nebo žralok, který připluje k potápěči, aby mu pomohl vytáhnout rybářský háček z ploutve), ale třeba i tím, že nám vstupují do snů: aby nás varovali, poučili, otevřeli.

Poučení, které z toho pro nás plyne, je následující: je naprosto nezbytné, abychom do příběhů, které si vyprávíme (a které zakládají naši kulturu a mravnost) opětovně přizvali mimolidské, které se v západní technické civilizaci ocitlo na samém okraji zájmu, stalo se pouhým pozadím, kulisou pro pohyb světotvorných lidských dějin; celé zástupy živých tvorů, které jsme vyloučili ze svých vyprávění, zbavili autonomie, osobitosti, hlasu, dějinnosti. A to nikoliv jako bezduché a postrádající vlastní vitalitu, ale jako vědomé, cítící a schopné vyprávění a tradování vlastních příběhů, jako to ve svých povídkách s nebývalou dávkou soucitu a pochopení ukazují mladé autorky Ceridwen Dovey (Jen zvířata, 2014) a Talia Lakshmi Kolluri (What We Fed to the Manticore, Čím jsme krmili mantichoru, 2022).

Nakonec jde tedy o to, jaké příběhy si vyprávíme. Pokud si tradujeme příběhy, v nichž nemají ostatní živáčci, ostatní cítící bytosti místo (a takových příběhů je bohužel stále drtivá většina), nebo příběhy, v nichž živáčci vystupují pouze jako automaty bez cítění, schopnosti komunikace, paměti, kultury a vlastních vyprávění, dříve či později na ně zapomeneme, dostanou se na samý okraj naší pozornosti, až jednoho dne dočista zmizí v nenávratnu. Nebo se, a to je stále ten lepší případ, promění v jednorozměrné karikatury, které už nebudou nijak připomínat své dýchající předobrazy. Tady někde začíná tragédie, která stojí v jádru celosvětového úpadku biodiverzity.

A jaké přesně jsou příběhy, které by měly vyvažovat ty, v nichž je mimolidské postaveno mimo sféru lidského zájmu nebo redukováno na vytěžitelný objekt? Kde hledat závan mezidruhové naděje?

Všechno živé

Krásnou ukázku poskytuje dokumentární film All That Breathes (2022, u nás pod názvem Všechno živé) indického filmaře Shaunaka Sena. V něm sledujeme trojici mužů z indického Dillí, kteří provozují záchrannou stanici, kde ošetřují zraněné dravce, převážně všudypřítomné luňáky hnědé.

Film pojednává stejně tak o univerzálním soucitu jako o soužití lidí a divokých zvířat v jednom z nejlidnatějších a nejvíce znečištěných měst, které vedle environmentálních problémů sužují i náboženské a etnické nepokoje. Dotyční sami nemají mnoho (a vinou náročného povolání strádají i jejich rodinné vztahy), ale každý den do vyčerpání ošetřují nekončící příval zraněných opeřenců. Obzvláště dojemná je scéna, kdy bratři přeplavou ledovou řeku, aby zachránili zraněného luňáka na protějším břehu, a při této akci se sami téměř utopí. Jsme svědky velké osobní odvahy a odříkání ve snaze odstranit ze světa alespoň trošku utrpení, na kterou lze dosáhnout. Bratři, ač muslimského vyznání, projevují téměř buddhovskou snahu trpělivě léčit svět, který se pomalu řítí do záhuby: být malou náplastí na velké rány. Mezi řádky nám tím snímek říká cosi o soupodstatnosti všeho živého. Říká, že utrpení jedné bytosti je i utrpení druhé, tedy i mé vlastní. Neměli bychom rozlišovat „mezi vším, co dýchá“, všichni jsme nakonec „společenství větru“, připomíná jeden z bratrů. 

Toto je pouze jeden z mnoha možných příběhů, které si dnes potřebujeme vyprávět a předávat. Jsem si jistý, že znáte jiné, nebo je dokonce sami realizujete: třeba jen tím, že v zimě pravidelně přikrmujete ptáky, nechali jste trochu zdivočet svou zahradu, bojkotujete výrobky, jejichž vznik mimolidským tvorům způsobuje bolest, učinil z jejich bolesti výnosný byznys. Příběhů, ve kterých se nerozlišuje mezi lidským a mimolidským, kulturním a přírodním, námi a jimi, ze kterých prosvítá láska k životu v jeho pestré šíři, v nichž se, řečeno s multidruhovou myslitelkou Donnou Haraway, „spolustáváme“ (becoming-with) v jednotné hře žití a umírání. Takové příběhy nám umožňují vykročit z omezených představ o společenství a soudržnosti, soustřeďujících se toliko na lidské (lidská práva, lidskou důstojnost). S novými vhledy a příběhy nám ostatně přicházejí na pomoc i přírodní vědy, často pod přímým vlivem tradiční domorodé moudrosti, již po letech ostentativního přehlížení začínají brát vážně. 

Nalézáme se v bodě, kdy jsme do jisté míry schopní dekódovat vzorce a sdělení obsažené v písních keporkaků nebo bohatých hlasových projevech delfínů, běluh a různých populací kosatek dravých (lišících se doslova jako den a noc). To je velký krok kupředu, protože po desetiletí probíhal vědecký výzkum zvířecích komunikací jednostranným způsobem, kdy jsme se zvířata v zajetí pokoušeli všemožně naučit „po našem“. Takové experimenty, třebaže nám toho o vnitřním životě jiných tvorů a jejich kognitivních schopnostech odhalily nemálo, se nepřekvapivě ukázaly jako slepá ulička. Snažily se totiž prokázat, v čem jsou zvířata podobná nám. Živáčkům byly předkládány ryze lidské problémy k řešení: vnucovali jsme jim náš pohled na svět, naši logiku a naše pojetí inteligence. Málokdy se ale bral v potaz vnitřní svět testovaných tvorů, mimo jiné i to, že může být natolik rozdílný, že mu chybí jakékoliv konceptuální rámce pro předkládané problémy, tudíž i schopnost (neřkuli zájem) je rozluštit. Stále více vědců a vědkyň je ochotných vstupovat do jejich světa s pokorou a potkávat je takové, jací jsou: jako nositele inteligencí, které nejsou o nic méně pozoruhodné než ta naše, byť často propastně rozdílné (jako u hlavonožců). Už nehledáme, čím jsou nám podobní, ale učíme se je vidět jako svébytné bytosti s vlastní cestou. Výsledkem toho je, že už nezůstalo prakticky nic, co bychom mohli považovat za výlučně lidské, od kultury po muzikalitu. Není to důvod k radosti?

Světlo do těchto vod vnášejí také umělé inteligence. Algoritmy založené na strojovém učení a neurálních sítích nám dokonce otevírají dveře k přímé komunikaci s celou řadou mimolidských tvorů. Už dnes máme k dispozici nástroje, které umožňují s dokonalou přesností rozpoznávat jednotlivce podle hlasového projevu (dialektu) nebo nějaké tělesné zvláštnosti, například podle tvaru a zbarvení ocasních ploutví. A podle mnohých nejsme daleko tomu, abychom byli schopni se zprostředkovaně dohovořit s velrybami nebo delfíny. Příkladem budiž ambiciózní neziskový projekt CETI (Cetacean Translation Initiative), zaměřený na překlad vokalizací vorvaňů obrovských na základě plošného akustického i vizuálního monitoringu vorvaní populace u karibského ostrova Dominica. Vědci zapojení do projektu očekávají zásadní průlom do roku 2026.

Nežijeme tedy pouze v době velkého vyhasínání a ochuzování, ale také v době velkého procitání. Možná za pár let dojdeme k tomu, co v jednom rozhovoru popisuje etnobotanička Robin Wall Kimmerer (Potawatomi): že vedle tradičních zpravodajských kanálů budeme mít také televizní kanál, který nás bude informovat o novinkách v životě zvířat z našeho sousedství. Fox News, ale o liškách. Něco takového může znít absurdně, ale stejné to v minulosti bylo s řadou jiných, dnes zcela běžných jevů. Mimolidské bytosti ve světě ubývají a ubývají rychle, dokonce děsivě rychle, ale naši představivost dosud zcela neopustily — je tedy z čeho vycházet. Naším velkým úkolem je nedopustit, aby v ní nezůstaly jen jako prázdné nádoby bez náplně žitého spolubytí. A to se neobejde bez toho, abychom s nimi udržovali přímý kontakt na každodenní bázi. Už se chystáte ven?

Krásnější svět je možný

Je velkou iluzí západního či samozvaně moderního člověka, pokud se domnívá, že se stane větším, vyspělejším a mocnějším, odvrhne-li své takzvaně animální já, když v symbolickém i faktickém smyslu nechá opici a tygra zemřít. Snaha se za každou cenu této esenciální vrstvy lidství zbavit vede toliko k hromadnému vymírání a utrpení, které lze jen těžko shrnout do několika holých vět.

Tuto tragédii máme nutkání posuzovat z naší perspektivy — jak se dotkne nás samotných. Tak koneckonců začínal i tento text. Nejde však pouze o to, čím jsou mimolidské bytosti důležité pro nás. Kdybychom zůstali jen u toho, ustrnuli bychom v pasti lidské výlučnosti, tedy v představě, že vlákna všech významů se sbíhají v člověku: že to je on, kdo svět osmyslňuje, naplňuje hodnotou. Krása nevstupuje do světa v okamžiku, kdy něco označíme za krásné: byla tu dlouho před námi a bude dlouho po nás. Mělo by nám naopak jít o mimolidské samo o sobě: o jeho vlastní právo na život, sebevyjádření, hlas. Jak bylo po tisíciletí zřejmé původním obyvatelům z různých koutů světa, nejsme zdaleka jedinými nositeli kultury. Každá přírodní bytost je zároveň bytost kulturní. Kulturní katastrofou je každé vymírání také v tom smyslu, že s každým jedincem (každou populací, rodinou, smečkou) se ze světa ztrácí jedinečná kulturní stopa: jedinečná variace na známou píseň, jedinečná technika lovu, jedinečné klubko prožitků, znalostí a zkušeností. Vymírání je kulturní a duchovní ztrátou především pro jeden každý druh, jehož se dotýká. Za každým vyhubeným, zmizelým druhem se skrývá nespočet individuálních tragédií, které dohromady přispívají k radikálnímu ochuzení světa. 

Ztrácíme se sobě, světu. Ztrácíme se navzájem.

Foto: PxHere.com.

Osobně si nedovedu představit život bez přítomnosti nosorožců, vyder, medojedů, pstruhů, mandelíků, batolců a jiných cítících tvorů, vzdálených i blízkých. Tvoří velkou část toho, kým jsem. Zabydlují moje básně, svými hlasy a zvuky plní moje terénní nahrávky a hudební kompozice, dennodenně zaměstnávají mou představivost a navštěvují mě, mám-li to štěstí, i ve snech. Jsou mojí rozšířenou rodinou: mými přáteli, mentory, a v případě některých dokonce i zachránci. Ve světě, kde by mimolidské bytosti z nějakého důvodu chyběli, bych snad raději ani nechtěl žít: byl bych neúrodný a vyprahlý jako krajina Sahelu. Na koho bych se obracel pro radu, když by mi vlastní lidé nedokázali pomoct, nalézt správný směr? Komu bych naslouchal, když bych pociťoval únavu z lidských slov? Co by se s mou niterností stalo, pokud by žádný drozd nevítal ráno Slunce? Jak jinak bych pěstoval soucit v jeho nejširší formě? Jak jinak bych mohl být skutečně široký srdcem?

Třebaže svou animální stránkou nezřídka pohrdáme a bojíme se jí, protože nám dlouho bylo podsouváno, že je temná a nebezpečná, nezvědomělá, zůstává při nás. Všechny snahy, jakkoliv urputné, o její vyklučení, jsou předem odsouzené k fatálnímu nezdaru: i kdybychom nevěřili na naše propojení duchovní, je nedílnou součástí naší DNA. Nazvěme tuto bytostnou náklonost k životu třeba biofílií, hlubokou potřebou po mimolidském, kterou nám vtiskly stovky tisíc let společného soužití.

Nejsou snad právě ona společná cesta, ony dlouhé dějiny vzájemného protékání, nesmazatelnou stopou, jejíž uznání by mělo každého člověka vést k jednohlasnému odmítnutí Tennysonovy člověkostředné vize? Ať se v následujících desetiletích uděje cokoliv, nesmíme nechat opici a tygra zemřít. Musíme udělat všechno pro to, aby přežili: prošli okem bouře s námi. Znakem duchovní a morální (společenské a také individuální) vyspělosti je právě schopnost brát ohledy také na své příbuzné z řad mimolidských tvorů, o čemž by nás mohly poučit kmenové národy, kde je etika (a lidství jako takové) definována schopností vidět svůj vlastní život ve vztahu k životům jiných bytostí a upravovat své jednání tak, aby s nimi nebylo v rozkolu, aby nezpůsobovalo zbytečné utrpení, trhliny v síti života. Protože pokud je způsobuje, vážně to ohrožuje naši vlastní existenci: natolik intimně jsou naše životy protkané. Snaha nechat zvířata v prachu za sebou, vyloučit je z programu lidského pokroku, není znakem vyspělosti, ale omezenosti a barbarství, jemuž je třeba usilovně, i za cenu všeobecného nepochopení, odolávat. Jak ve své báječné knize Whale Music (Velrybí hudba, 2023) píše americký filosof a hudebník David Rothenberg: „Náš druh nemá na této planetě budoucnost, pokud nebudeme brát rozkvět všech ostatních forem života za nedílnou součást lidského pokroku.“

Mnohé druhy zvířat po staletí pronásledované a nenáviděné na základě náboženských a kulturních předsudků, lovené pro kožešiny, peří, paroží nebo kly, mají tisíc a jeden důvod nás jako druh nenávidět a mstít se nám. Přesto u nich nic takového nepozorujeme. Znamená to snad, že neexistují případy, kdy zvíře zabilo člověka s jiným úmyslem, než je obstarání si potravy? To samozřejmě ne. Stačí vzpomenout na kosatku Tilikum, která z dlouhodobé frustrace utopila své cvičitele z Mořského světa, nebo na sibiřského tygra, jenž se po léta mstil pytlákům za příkoří z minulosti. Jsou to však ojedinělé případy, nikoli projevy systematické či dědičné zášti. Co naopak sledujeme opakovaně, jsou nové a nové pokusy s námi komunikovat, navazovat přátelské vztahy, z nichž některé došly a nadále docházejí naplnění. O dobré vůli nakonec svědčí i četné případy, kdy divoce žijící zvířata, například sloni nebo delfíni, nějakého člověka dokonce ochránili před újmou.

Zatímco děláme jako společnost všechno proto, abychom se mimolidským tvorům vzdálili, abychom je od sebe odehnali, zvířata znovu a znovu projevují snahu s námi vstupovat, jak napsal americký náboženský myslitel Vine Deloria Jr. (Lakota), do „důvěrného vztahu“. Neměli bychom tyto vzácné příležitosti promeškat a nabídnutou ploutev, chapadlo, packu, křídlo odmítat. Může totiž přijít den, kdy na světě žádné opice nebo tygři, kteří by s námi toužili komunikovat a sdílet své niternosti, nebudou, kdy bude na smíření nebo vzájemný dialog, vzájemnou přátelskou výměnu dvou rozdílných (a přece tak podobných) pozemských poutníků, pozdě.

Zatím tu ale s námi jsou. Zatím je Země stále k nepochopení živá.

A svět, kde lidé a mimolidský život prospívají v souladu, stále možný.