Neposlušný občan Thoreau

Základní poselství Thoreauova ústředního eseje zní: jsou situace, kdy má člověk v zájmu „vyšších principů“ právo na „občanskou neposlušnost“, odpor vůči státu, jeho zákonům či institucím. Thoreau tvrdí, že nejprve jsme lidmi, kterými nás činí naše svědomí, cit pro spravedlnost, a až poté občany, poslušnými vládě a zákonu. Nastanou-li situace, kdy stát páchá násilí na jedinci, na jeho lidství, je třeba se vzepřít.

Takovouto situaci Thoreau (1817—1862) sám zažívá: stát Massachussets, v němž žije, podporuje nespravedlivou válku s Mexikem a otroctví — jednak ekonomickou spoluprací s jižanskými státy a také vydáváním uprchlých otroků zpět na Jih. Co s tím? Jak se zachovat v případě, že s takovou vládou nesouhlasím a nechci ji podporovat? Thoreau dává stranou argumenty o tom, že o změně rozhoduje občan ve volbách, že se máme snažit dodržovat i špatné zákony, dokud nepřesvědčíme většinu o jejich změně, a zcela nedvojznačně tvrdí: „je-li však [zákon] takové povahy, že vyžaduje, abyste činili druhým bezpráví, pak porušte zákon. Nechť se váš život stane protichůdným třením, kterým onen stroj zastavíte.“

Thoreau nenavrhuje odpor násilný, krvavý, silový, efektní, ale něco mnohem radikálnějšího a v důsledku mnohem efektivnějšího — rozhoduje se vůbec neuznávat moc, kterou nad ním stát má, odmítne zaplatit daň a nechá se kvůli tomu zavřít do vězení. Takovéto odmítnutí spolupráce se státem je pro Thoreaua skutečným, podvratným činem, „pokojnou revolucí“, která v pravém světle ukazuje povahu systému a vlastně jeho bezmocnost — stát dokáže potrestat jen tělo, ne názory spravedlivého člověka. Zárukou našich svobod může být pouze jednotlivec, to je základní jednotka, záruka správného, protože nezávislého jednání.

Proti tyranii efektivity

Jak číst tento esej dnes? Jak a před kým bránit své lidství? Kdo může být v současnosti zárukou našich svobod? Stále platí, že jediné či největší nebezpečí představuje stát? Nežijeme momentálně v prostředí, kde důvěru dostali politici slibující fungující stát, v němž by mnozí rádi státrekonstruovali, popřípadě žádají, aby jim byl vrácen? A navíc v době, kdy mnozí (včetně recenzenta) chápou stát a jeho instituce jako poslední bariéru chránící životní prostředí, zdraví jednotlivce a další důležité statky před těmi tendencemi, které je ohrožují? Možná Thoreau potřebuje v našich podmínkách korektiv: podle filosofa Václava Bělohradského (viz jeho esej Chvála státu) to není v současné době stát, který by nás uzurpoval, ale naopak nám dává prostor kultivovat takové „neúčelné“ a „přebytečné“ statky, jako jsou „vzdělání, výchova, kultura, péče o zdraví“, neboli umožňuje nám rozvinout náš potenciál a být v maximální možné míře lidmi.

Ale možná se Bělohradského a Thoreauovo myšlení částečné překrývá. Oba poukazují na tyranii efektivity a ekonomické výhodnosti — první ve svém eseji píše o státu jako o ochraně člověka před imperativem výhodnosti, účelnosti, před jednostranně ekonomickým myšlením. Druhý se podobně v eseji Otroctví v Massachussets pohoršuje nad morálně lhostejným Severem, který z otrokářství ekonomicky profituje, a vykresluje „otroctví“ panující v jeho (zdánlivě) svobodném státě: všude panuje zbabělost, poslušnost vůči státu a vlažnost k otázce otroctví prozrazující vlastní zotročenou mysl.

Opakem takovéto poroby je smysluplný život a hledání způsobů, jak jej žít. Pro Thoreaua v eseji Život bez zásad spočívá toto umění v hledání, či spíše uhájení si prostoru vlastní svobody a imperativu nevyměnit tento prostor za lákavý příslib vydělávání peněz, soustředění se na pouhý zisk, a především v imperativu nezadat si se společností, nemít k ní žádné závazky.

Dva texty ve svazku představují žánr apologie: jasnou a jednostrannou obhajobu amerického abolicionisty Johna Browna, osoby dodnes rozdělující historiografii. Ztělesňuje totiž někdy neřešitelné dilema: terorista, nebo bojovník za svobodu? Pro Thoreaua jednoznačně to druhé: snaží se Brownův útok na federální zbrojnici Harpers Ferry s cílem ozbrojit černochy vysvětlit a ospravedlnit. Thoreauovi je John Brown evidentně vším, čím jeho vlažní, pokrytečtí, přízemní massachussetští spoluobčané nejsou — neústupným, starozákonním hrdinou, nade vše ctícím mravní zásady a obětujícím se pro pravdu, vyšší zákony. Zde jsem asi u kořene autorových sympatií k této kontroverzní postavě — spatřuje v něm člověka duchovně blízkého, transcendentalistu. Věci vrhající stíny na Brownovo konání se čtenář dozví až z doslovu.

Mravní reforma především

Výše zmíněná témata jsou dominantním, ne však jediným námětem Thoreauova psaní, prostor zde dostává i utopický technologický reformismus, tak typický pro 19. století. Někteří se v předminulém století matičce Zemi omlouvali, že jim je malá, a mířili ke hvězdám, jiní naopak snili svůj utopický sen o zušlechtění a přebudování samotné zeměkoule, o vybudování ráje na zemi do deseti let. Thoreau při hodnocení takovýchto snah zůstává věren svému individualismu a transcendentalismu — vadí mu jejich kolektivistické východisko a materialismus. Nedostatečný je dle jeho názoru záměr povznésti pouze materiální, přízemní stránku lidské existence, nikoliv tu duchovní: „Mravní reforma se však musí uskutečnit jako první.“

In margo doslovu: představuje zásadní přidanou hodnotu souboru. Kromě toho, že se jedná o rozsáhlé (30 stránek) a samo o sobě poutavé čtení (nechystá se Jan Hokeš vydat knihu o Thoreauovi, pod niž by nebyl podepsán jako překladatel, nýbrž jako autor?), plní funkci dokonalého čtenářského servisu: dozvíme se podrobnosti o dobovém kontextu, okolnostech vzniku textů či o jejich „druhém životě“. Poznámkový aparát u každého textu nejenže osvětluje americké reálie 19. století, ale prozrazuje rovněž něco podstatného o Thoreauově jazykovém stylu; kupříkladu si lze povšimnout, jak je jeho jazyk prodchnut biblismy, což potvrzuje hluboké ukotvení starší vzdělanosti v křesťanské myšlenkové tradici.

Suma sumárum: pasekovská thoreauovská edice má za sebou další hodnotný a skvěle připravený počin.

H. D. Thoureau: Občanská neposlušnost a jiné eseje.Překlad Jan Hokeš, Paseka 2014, 176 stran.