Nežijeme v klimatické oáze

Zatímco spolu mluvíme, zpravodajství se plní informacemi o hurikánech. Někteří je přímo spojují se změnou klimatu, jiní jsou zdrženliví. Jaký je tedy mezi současnou situací a změnou klimatu vztah?

Změna klimatu jednoznačně zhoršila důsledky hurikánů několika způsoby. Za posledních sto let se zvýšila hladina světových oceánů v průměru o dvacet centimetrů. Když se hurikán dostane nad pevninu, záplavy jsou při stejné intenzitě, které by hurikán dosáhl před sto lety, o těch dvacet centimetrů vyšší. Na Floridě je nárůst hladiny oceánu ještě výraznější, protože tam dochází i k pomalému poklesu pevniny následkem urbanizace.

Druhá spojitost spočívá v růstu průměrné teploty oceánů i atmosféry. Čím teplejší voda, tím vyšších průměrných i nárazových rychlostí hurikán dosahuje a zvyšuje se jeho intenzita. Teplejší vzduch obsahuje více vodní páry, proto pak přichází více srážek než v minulosti. Můžeme se bavit o detailech a procentech, ale nelze zpochybňovat, že důsledky hurikánů jsou nyní výrazně horší. Pouze několik nejhorších hurikánů v historii způsobilo většinu škod.

Nejde tedy o narůstající počet hurikánů, ty by vznikaly i beze změny klimatu, ale o jejich intenzivnější, destruktivnější průběh. Některé modely dokonce ukazují, že hurikánů by mohlo být v budoucnu méně, protože aby vznikly, potřebují stabilní atmosféru.

Může podle vás tato čerstvá zkušenost s hurikány vést k větší politické snaze zmírnit změnu klimatu?

To je spíše otázka pro sociology nebo psychology. První reakce po hurikánech ukazují, že si hodně lidí důsledky hurikánů se změnou klimatu nespojuje a popularita prezidenta Trumpa spíše mírně vzrostla. Podle průzkumu navíc i u lidí, kteří spojitost mezi hurikány a změnou klimatu vnímají, podpora opatření pro snižování emisí časem klesá. Domnívám se, že budou spíše rozhodovat dlouhodobé ekonomické trendy, jako růst ceny fosilních, a naopak pokles ceny obnovitelných zdrojů. Tento vývoj je ovšem příliš pomalý pro významnější omezení rychlosti oteplování v nejbližších desetiletích.

Na jednu stranu se drtivá většina klimatologů shodne, že probíhá lidmi způsobená změna klimatu, na druhou stranu slyšíme v domácích médiích některé klimatology, kteří vazbu mezi lidskou činností a dopady klimatické změny popisují jen opatrně. Jak si ten nesoulad vysvětlujete?

Záleží na tom, jestli se bavíme o příčinách nebo důsledcích klimatické změny. Devadesát sedm či více procent prací publikovaných klimatology nezpochybňuje, že hlavní příčinou oteplování za posledních sto let je člověk — v tom spočívá vědecký konsenzus. Vzrůstá ale nejistota v otázce jejích současných a budoucích důsledků. Zde je názorový rozptyl větší. Ne každý vnímá stejně závažnost dopadů změny klimatu na společnost a ne každý má stejný pohled na schopnost lidí se s těmito důsledky vypořádat.

Klimatologové se věnují svým úzce vymezeným oblastem — jedni se zabývají Grónskem, jiní srážkami v Amazonii, další úbytkem ledu v Arktidě. Změna klimatu je navíc jenom malá podoblast oboru klimatologie, proto se pouze část těchto vědců věnuje přímo změně klimatu a jejím důsledkům. Ne každý má tedy adekvátní znalosti, jakkoli si to může myslet a dávat svůj domněle relevantní názor najevo. Vědeckých prací o důsledcích změny klimatu rychle přibývá a málokdo je stíhá všechny, nebo alespoň většinu, sledovat. Co platilo před deseti, či dokonce pěti lety, dnes nemusí být — a často také není — pravda. Samotná zpráva IPCC o fyzikálních základech změny klimatu má skoro tisíc stran a už ve chvíli, kdy je publikovaná, je v některých ohledech neaktuální. Rozptyl názorů je tedy daný různou mírou znalostí a určitě i dalšími faktory, třeba nakolik toho člověka změna klimatu vůbec zajímá.

Kolik je v Česku vlastně klimatologů? A dokázal byste odhadnout, kolik z nich má onen širší rozhled?

Klimatologů je několik desítek, ale těch s rozhledem je podle mého odhadu do deseti. Pokud bych byl přísný, tak bych je napočítal na prstech jedné ruky. Ostatní klimatology důsledky změny klimatu — mimo dopadů na Českou republiku — jako by nezajímaly. Nebo o tom radši nemluví.

Patříte mezi hrstku českých klimatologů, kteří otevřeně mluví a píšou o pravděpodobných dopadech klimatické změny i jejích řešeních. Jak se na tyto aktivity vaši kolegové dívají?

Nikdy přímo nevystoupili, že by se jim něco nelíbilo. Na Slovensku dlouhodobě působí profesor Milan Lapin, s nímž se většinou shodnu a který mě v mých aktivitách podporuje. Také on, společně s několika dalšími, považuje změnu klimatu za velký společenský problém. Od slovenských klimatologů celkově cítím velkou podporu, zatímco na české straně je situace složitější. Buď nevím, co si o mé angažovanosti myslí, nebo vím, že ji považují za přehnanou, hraničící s alarmismem. Podle nich změnu klimatu zveličuji a vybírám jen ty nejhorší scénáře, zatímco ignoruji ty pozitivnější. Existuje zde větší odpor a v lepším případě spíš nezájem než podpora.

Čím je tento rozdíl mezi situací u nás a na Slovensku způsoben?

To je opět spíše otázka na sociologa nebo historika. Mé laické vysvětlení je, že v Česku existuje větší tradice popírání změny klimatu. Nemyslím jen Václava Klause, politická antiklimatická lobby je celkově silnější. Klimatologové tím mohou být podvědomě ovlivněni. Když vás skeptici chytí za každé slovíčko, které veřejně řeknete, radši se stáhnete nebo se napříště nevyjádříte tak jednoznačně. Navíc je česká ekonomika závislejší na fosilních palivech a má výrazně větší uhlíkovou stopu než slovenská.

Abych uvedl konkrétní příklad, vzpomínám si, jak jsme chtěli prosadit, aby se klimatologové vyjádřili v petici proti prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Z debaty ale vyplynulo, že podle nich není klimatolog relevantním hráčem, který by měl tuto kauzu komentovat — argumentovali, že je to úloha spíše energetické bezpečnosti či ekonomie. Připadá mi to jako zbavování se odpovědnosti. Klimatolog se k problému samozřejmě může vyjádřit ze svého úhlu pohledu, nenahrazuje tím názor experta na energetickou bezpečnost. Uvědomil jsem si při tom, že čekat od většiny českých klimatologů aktivismus nebo jakékoli vyjádření se k aktuálním problémům je hodně naivní.

Takže to české mlčení či rezervovanost vychází i z odlišného chápání role vědce ve společnosti?

Určitě. Může zde být více rozšířen názor, že být aktivista či se společensky angažovat je degradující, ba přímo poškozující pro další vědeckou kariéru. Drtivá většina klimatologů jen dělá svůj výzkum a jeho implikace už podle nich není jejich pole působnosti. Asi se bojí, že když veřejně vysloví nějaký názor, poškodí to objektivitu jejich výzkumu. Já osobně nevím, jak by k tomu mohlo dojít, ale někteří si to myslí. Kdybych byl virologem, také bych považoval za svou povinnost sdělit veřejnosti a politikům fakta o nově nalezeném nebezpečném viru. Vím také minimálně o jedné studii, podle které přínosy veřejně aktivních klimatologů převyšují možné negativní dopady jejich angažovanosti.

V zahraničí dostávají aktivní vědci zabývající se změnou klimatu urážlivé, či přímo výhrůžné vzkazy. Setkal jste se s podobnými reakcemi i vy?

Ne, asi nejsem tak významný, abych někomu vadil. Na internetu jsou některé diskuse ostré, ale s výhrůžkami jsem se nesetkal.

Není to zapříčiněno i menší vyhroceností české klimatické debaty?

Ano, tím to zřejmě taky bude. V USA je odpor vůči regulacím mnohem ostřejší, lidé považují řešení změny klimatu za omezení své svobody a někteří jsou vyloženě naštvaní. Ideologický podtext je tam silnější. Klimatologové navíc vystupovali i v tamějším senátu a byli opravdu aktivní i na nejvyšší politické úrovni. Zároveň v USA funguje ještě silnější lobby popírající, zpochybňující či zlehčující důsledky změny klimatu.

Je zvykem dělat z klimatologů prognostiky a ptát se jich, jak bude svět za pár let vypadat. Ti přitom někdy zmiňují, že ty nejhorší dopady se České republice vyhnou. Můžeme se opravdu utěšovat tím, že žijeme v jakési oáze?

Jde o přirozenou lidskou potřebu ujistit se, že já nebo má rodina na tom bude lépe než ostatní. To mi připomíná rétoriku současného kalifornského guvernéra Jerryho Browna — upozorňuje na možný příliv uprchlíků, a přitom i Kaliforňané mohou jednou následkem sucha utíkat pryč. Považuje svůj stát za stabilní, i když to tak být nemusí. Nevnímáme zkrátka sami sebe jako klimatické oběti.

Prognózy ukazují, že mírné pásmo bude přímými dopady změny klimatu postižené méně. Jenže na druhou stranu nejsme izolovaní. Už teď dochází k migraci. Má sice vždy více socioekonomických příčin, ty jsou ale často na pozadí příčin ekologických. Když jste závislý na stále chabější úrodě, tlak na migraci se zvyšuje. Existují důkazy, že desetitisíce indických farmářů spáchalo sebevraždu v důsledku změny klimatu. Sucho bylo také jedním z faktorů předcházejících konfliktu v Sýrii. Farmáři z vesnic neměli dostatečnou úrodu, hledali si práci ve městech, zvyšovala se nezaměstnanost i etnické napětí, přičemž všechno vyvrcholilo občanskou válkou a migrací do okolních států.

Nemůžeme bohužel očekávat, že se současná situace v dalších letech a desetiletích zlepší a že se České republice problémy zcela vyhnou. Závažným regionálním problémem je a bude sucho, hlavně na jižní Moravě a ve středních Čechách. I když se mu přizpůsobíme — navíc pouze pokud začneme jednat dostatečně rychle a správně —, stejně budou problémy narůstat a stanou se těžko zvladatelnými, nebo dokonce nezvladatelnými. Myslet si, že žijeme v oáze, je proto naivní a krátkozraké.

V Pařížské dohodě se počítá se snahou omezovat emise tak, aby se do roku 2100 planeta neoteplila o více než dva stupně Celsia. Nedávno vyšel v časopisu Nature komentář, v němž autoři vypočítali, že abychom se nad tuto hranici nedostali, měli bychom nejpozději v roce 2020 dosáhnout maxima vypuštěných emisí oxidu uhličitého a poté je rychle snižovat až do nuly. Myslíte, že je to reálné?

Podle mě je to nereálné, a to z několika důvodů. Ne všichni vnímají, že se jedná o nejzazší datum, kdy by mělo dojít k poklesu emisí. Myslí si to několik expertů podepsaných pod tento článek, ale ne politici. O klimatické změně se na globální úrovni bavíme přes dvacet pět let, ale emise klesaly jen v průběhu ekonomických recesí či ropných šoků. Ekonomický růst vždy přebil obavy z ekologických důsledků.

Nemáme ani žádné přelomové technologie, které by měly vrchol emisí a jejich následný rychlý pokles navodit. A je potřeba si uvědomit, že snižování by mělo být opravdu razantní — zhruba pět až šest procent globálních emisí oxidu uhličitého ročně — a až na nulové emise do roku 2040. V historii jsme zažili jen jeden ekvivalentně rychlý pokles emisí, a to během rozpadu Sovětského svazu. Tehdy emise oxidu uhličitého klesly asi o čtyřicet procent v průběhu pěti let, jednalo se však o neřízený kolaps pouze jedné ekonomiky.

My se teď ale bavíme o podobně rychlém globálním poklesu v dlouhodobém horizontu, přičemž počet lidí a jejich materiální nároky stále rostou. Počáteční snižování je ekonomicky a sociálně jednodušší a průchodnější. Například je pohodlnější mít úspornější, hybridní, či dokonce elektrické auto než nemít žádné. K nějakému poklesu už ostatně došlo díky zlevňování obnovitelných zdrojů a ekonomické krizi. Pokles se ale opět zpomaluje až zastavuje, protože emise největších ekonomik už v současnosti neklesají. Určitých malých úspor tedy můžeme díky technologiím dosáhnout, výrazný pokles si však reálně představit nedokážu. Proto si nemyslím, že bychom v roce 2020 dosáhli emisního vrcholu.

Jaká politická opatření by tomuto cíli pomohla?

Většina ekonomů by na to řekla — a já s nimi souhlasím — že prvním krokem je zrušit obrovské dotace do fosilních paliv. Druhým krokem je zavést jejich zpoplatnění. Existují již sice emisní povolenky, tedy systém obchodování s emisemi, postihují ale pouze největší podniky pokrývající zhruba čtyřicet procent celkových emisí. Netýkají se domácností ani pozemní a letecké dopravy. Nejde tedy o globální řešení.

Lepším řešením by byla nějaká forma uhlíkové daně, člověk s větší spotřebou by pak platil více. Takto vybrané peníze by byly vázané na kroky vedoucí k dalšímu snižování emisí. Na druhou stranu existují studie, jak by v tomto případě rostla například cena potravin, na což by opět doplatili ti nejchudší. Jakýkoli společenský problém se těžko řeší, pokud se již tak extrémní rozdíly mezi bohatými a chudými stále zvětšují.

Uvádí se, že dopady změny klimatu nejvíce zasahují a zasáhnou právě chudé. Ti by tedy více doplatili i na opaření zmírňující klimatickou změnu?

V podstatě ano. Zřejmě by k tomu došlo i v případě, pokud by uhlíková daň byla „spravedlivá“.

V rozhovoru pro Neovlivní jste uvedl, že změna klimatu je problémem nás všech, a proto „všichni musíme změnit naše vzorce chování“. Výzkum Česká veřejnost a změna klimatu provedený Katedrou environmentálních studií FSS MU ale ukazuje, že téměř polovina české veřejnosti si myslí, že oni sami toho pro zmírnění změny klimatu mohou udělat jen velmi málo. Co byste těmto lidem poradil — jak může jednotlivec zmírnit klimatickou změnu?

Všichni jsme jedinci v rámci celku, kde chování jednotlivce má význam. Například když se rozhodnu někam neletět, aerolinkám klesají zisky. Pokud se tak rozhodne více lidí, musí tomu přizpůsobovat letové plány, což vidíme v době ekonomických krizí. Pokles se samozřejmě neprojeví okamžitě ve chvíli, kdy se rozhodnu neletět, ale dlouhodobě má určitě vliv. A v neposlední řadě je to z morálního hlediska správné rozhodnutí, bez ohledu na další faktory.

Studie ukazují, že pro vyvolání celospolečenské změny stačí jen relativně malý počet lidí. Není to tedy tak, že by všichni museli změnit své chování. Na druhou stranu také nemůže jít pouze o izolované aktivity jednotlivců.

Důležité je být aspoň informován, považovat změnu klimatu za problém a mít motivaci, abych měl vůbec snahu něco změnit. Existuje nespočet webových stránek, kde je možné si vypočítat vlastní ekologickou a uhlíkovou stopu (například na hraozemi.cz a uhlikovastopa.cz — pozn. red.). Lidské aktivity jsou v nich rozděleny do jednotlivých oblastí života, jako je strava, bydlení nebo doprava, a podle toho vidíte, v čem máte mezery a jaké vaše chování má největší nebo naopak nejmenší dopad.

Děláte něco pro zmírnění změny klimatu vy osobně?

Jezdím na kole, městskou hromadnou dopravou a vlakem. Auto používám jen v nevyhnutelných případech, například na některé služební cesty. Leteckou dopravu pro osobní účely už jsem taky vyloučil, naposledy jsem letěl pracovně před dvěma roky. Moje bydlení má relativně nízkou spotřebu a snažím se v zimě nepřetápět. Hodně emisí ušetří také změna stravování. Nejsem sice vegetarián, ale aspoň omezuji hovězí maso a dbám na místní původ potravin. Snažím se tedy v různých oblastech.

Jaké jste se dopustil největší profesní chyby či omylu?

To je těžká otázka, jelikož si lidé vlastní omyly velmi neradi připouštějí. Říká se, že pokud chcete poznat přírodu, studujete přírodní vědy, a pokud ji chcete chránit, studujete právo. Z tohoto hlediska bylo chybou rozhodnutí studovat přírodní vědy, protože si myslím, že největší problém není nedostatek znalostí o přírodě, ale její nedostatečná ochrana, která by byla právně ukotvená. Kdybych se rozhodl studovat právo, možná bych pro ochranu přírody (a tedy i lidí) mohl udělat mnohem více.

Když sledujete klimatické dění, každodenně se setkáváte s poměrně katastrofickými scénáři a zároveň vidíte pomalost našich snah se jim vyhnout. Jak se přitom cítíte?

Cítím se izolovaně. Když jsem začínal, měl jsem tendence o tomto problému s každým diskutovat — na obědě, po práci, na konferencích, na blogu i sociálních sítích. Ale nepozoroval jsem, že bych tímto někoho k něčemu motivoval, což mě postupně odrazovalo a nakonec i odradilo. Lidé namísto změny chování zaujímali různé obranné pozice, například změnu klimatu zlehčovali nebo mi tvrdili přesně to, o čem jsme mluvili před chvílí, že jejich chování nemá na změnu klimatu žádný dopad. Už jsem rezignoval na ambici ovlivňovat všechny okolo sebe, ani svou rodinu či blízké přátele příliš neovlivním, pouze sebe. Jsem teď spíše v roli pozorovatele prognóz a lidského chování — a to není právě radostné, protože spousta prognóz se naplňuje. Mám ale aspoň naději, že se nenaplní ty nejhorší scénáře.

Prvotní ideály, kdy jsem si myslel, že přeložím knížku, všichni si ji přečtou a následně změní své chování, už tedy padly, ale nejsem ani vyloženě v depresi. V rámci svých znalostí a možností se snažím dělat něco smysluplného. Střídá se ve mně fáze přijetí se směsicí negativních pocitů — beznadějí, pesimismem a cynismem s černým humorem. Teď se nacházím spíše ve fázi přijetí. Když chci přežít, musím zkrátka realitu změny klimatu přijmout. Dá se s tím žít.

Co vám pomohlo se do této fáze přijetí dostat?

Asi dvě věci: rezignace na původní motivaci a střet s každodenní realitou. Neustále vidím, jak se vše mění málo a pomalu, jak lidi zajímají jenom jejich vlastní problémy. Když jsem se s nimi snažil o změně klimatu bavit, působil jsem jako narušitel jejich každodenních životů. A moje trpělivost není nekonečná. Musel jsem rozpoznat, kdy je dobré přestat dávat do toho vše a uznat, že to takto naplno nejde. Pochopil jsem, že problém není v politicích a antiklimatické lobby, ale v tom, jací jsou lidé a jak žijí. Nemyslím si, že hrstka lidí ovládá svět, ale že masy ovládají zbytek, což ta hrstka jen využívá ke svému prospěchu.

Tím se dostáváme zpět k tomu, že i jednotlivec může změnu klimatu ovlivnit.

Přesně, jednotlivec je určující. Je obětí, ale i tím, kdo rozhoduje. Filosof by se zeptal: Když změnu klimatu neovlivňují jednotlivci, kdo tedy?

Připravila Renata Svobodová. Kontakt: svobodova@sedmagenerace.cz. Blog Alexandera Ače najdete na ac.blog.sme.sk. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

Alexander Ač (*1980) je vědeckým pracovníkem v CzechGlobe — Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v Brně. Doktorát získal v oboru aplikovaná ekologie a nyní se vedle změny klimatu zabývá ekologickou fyziologií rostlin. Nejnovější vědecké závěry popularizuje například na blogu slovenského deníku SME, v komentářích pro deník Pravda nebo v Deníku Referendum. Přeložil knihu Obnoviteľné zdroje energie — s chladnou hlavou a je spolueditorem připravované knihy Věk nerovnováhy. Zpravodajský portál Aktuálne.sk ho zařadil mezi nejinspirativnější slovenské ochránce přírody.