O věrohodnosti

„Vždyť jsou to samé lži“, vmetl mi do tváře kamarád v dobré víře svůj názor. Přečetl si článek o našem dobrovolně skromném životním stylu, uveřejněný v Květech. Předtím jsme se znali celkem dobře, ale protože spolu poslední tři měsíce pracujeme v lese takřka denně, poznali jsme se ještě lépe. Při takto blízkém kontaktu narazíte u druhého člověka i na jeho stinné stránky. V očích mého kolegy jsem postupně ztratil pozici ve škatulce ryzích, ničím přírodě ani lidem neškodících ekologů. Nic platno, že do této škatulky mě zařadila autorka článku, celkem nezaslouženě. Můj kamarád s překvapením, znechucením a nakonec lehkým pohrdáním zjistil, že se občas dopravuji autem, ač ho nemám, že tak vlastně zneužívám své přátele, kteří ho mají, že dělám v lese pilou, a že jsem dokonce z existenčních důvodů mazal nějaký čas řetěz vyjetým olejem. Ne že by to vadilo u jiného člověka, ale u dobrovolně skromného ekologa je to nepřípustné. Jednou jsi prostě ten ekolog, tak se podle toho chovej. Vždy a za všech okolností. Jinak jsi nevěrohodný. Není místa pro uklouznutí, pro obyčejnou lidskou slabost ani pro omylnost. Dnes a denně, když zpytuji své svědomí a náročně zkoumám své konání, si uvědomuji ty závěje rozličných chyb, které vrším jednu na druhou. A to rozlišuji jenom ty chyby, jejichž dosah dokážu pochopit. Kolik asi musí být těch, jejichž dosah nechápu.

Ta nemilosrdná kritika se do mě zažrala a já se chci bránit a hájit svůj názor. Zvlášť, když jsem přesvědčen, že ten článek v Květech byl napsán pravdivě. Nebyl mi dán dar řeči, proto tedy toto psaní. Při psaní mám čas soustředit roztěkané myšlenky a slova pečlivě seřadit, aby dávala alespoň jakýs takýs význam.

Ideálem je vést takový život, který by absolutně zachovával stav trvale udržitelný pro naše potomky a ostatní živé bytosti. Život, který by zachovával v plnosti to, co stvořil Bůh a o čem prohlásil, že je dobré. To je ideál, bohužel nedosažitelný. Co je však dosažitelné, je snaha maximálně se tomuto ideálu blížit. To znamená škodit přírodě a všemu živému vůbec co nejméně. Podstatnou podmínkou pro trvale udržitelný život je tedy nejnižší míra škodlivosti. Škodí výroba a používání aut? Bezesporu. Od těžby surovin, přes stavbu továrny na výrobu aut a samotnou výrobu, obchod a masivní reklamu až po budování sítě silnic a dálnic a v neposledním i samotné ježdění autem. Nehledě na to, že používání auta, stejně jako jiných pomocných strojů, ubíjí naše obrovské fyzické, psychické i duchovní schopnosti, které jako lidé máme, nebo jsme měli. Proto nevlastníme auto. Přesto ho občas používáme. Jedná se o případy, kdy nejsem schopen na kole, na káře, s koněm nebo pěšky dopravit určitý předmět nebo předměty někam (převážně se jednalo o stavební materiál nebo dříví) nebo sebe či své blízké někam v čase, který je nám dán. Auta používám též v případech, kdy někdo někam jede nebo pravidelně jezdí a já se s ním svezu. Prvních případů, to mám za ta léta života bez auta vypozorované, je průměrně deset až dvacet za rok. Nezbytné jízdy. Využívám služeb svých přátel a příbuzných, kterým se odvděčuji protislužbou. Funguje to velice dobře. Nebylo by mi proti mysli si tuto službu zaplatit u profesionála. Druhý případ je ještě zjevnější. Ten člověk, který jede někam kvůli sobě. Jel by tam bez ohledu na mě. Já pouze využívám toho, že sám někam jede a tím dělám jeho jízdu smysluplnější a nezřídka pro něj příjemnější. Smysluplnější je ta jízda proto, že nás v jednom autě jede víc a škodlivost jízdy samé se tím snižuje. Důležité pro mě je, že ve většině případů se bez auta obejdu. Valnou většinu svého přemisťování v prostoru zvládnu pěšky nebo na kole, menší část prostředky hromadné dopravy, zejména vlakem. Auto tvoří v mém přemísťování naprosto zanedbatelné procento. Ale je možné, že v budoucnu se podaří „osvícenému“ vedení Českých drah zlikvidovat většinu lokálních tratí, včetně těch šumavských, a bez auta zůstanu odříznut od světa. Pak budu muset znovu uvažovat, zda mít, či nemít auto.

Rozepsal jsem se šířeji o jednom dílčím, byť podstatně život ovlivňujícím problému, jakým automobilismus a vše s ním související bezesporu je, ale tento problém samozřejmě nelze vytrhnout z celkového kontextu. To, co dělá náš život trochu skromnější a šetrnější k přírodě, než je obecně obvyklé ve většině dnešní populace u nás, se vší pokorou nahlíženo, je naše vědomí vlastní zodpovědnosti za fungování světa. Vědomí toho, že jednou budeme předkládat účty z našich činů i myšlenek. Jistota, že tato Země byla stvořena jako dobrá a pokud bereme to, co jsme nestvořili, a nahrazujeme to něčím horším, proviňujeme se proti Božímu řádu. Naše snaha učit se stará řemesla, používat je v běžném životě, být maximálně soběstačnými v získávání všech životních potřeb, s co největším vyloučením průmyslu, velkozemědělství a státu jako instituce, spotřebovávat co nejméně hmotných statků a mít co nejméně dále nevyužitelných odpadů, to je živý, nikdy nekončící proces plný zádrhelů a klopýtání. Proces, který nekončí ani naší smrtí, protože věřím, že bude mít pokračování v našich dětech a jejich potomcích, bude-li jim dáno. Podstatné je, že nevěříme ve spasitelnost technologických řešení, moderní vědy nebo z vrchu diktovaných zákonů. Nevěříme, a v případě množného čísla myslím sebe a svoji ženu Jitku, že lepšími odlučovači na komínech, lepšími spalovacími motory v autech, lepšími a méně škodlivými pesticidy, dokonalejší genovou manipulací a bezpečnější jadernou technikou, mohl bych pokračovat donekonečna, lidstvo odstraní své narůstající problémy. Myslím jimi zejména degradaci životního prostředí, ničení biologického života jako takového a nárůst materializace lidského života. Podle našeho názoru lze tento negativní trend zvrátit pouze odklonem od materiálních hodnot k hodnotám duchovním a výrazným snížením hmotné spotřeby. Tento recept platí zejména pro naši euroamerickou civilizaci.

Nejzhoubnějším důsledkem hmotné spotřeby, podle mého, je likvidaci rozmanitosti biologického života. Jeden biologický druh za druhým mizí nenávratně z povrchu naší planety. To je příliš vysoká daň za náš komfort. Neméně zhoubný je vliv technického pokroku na kvalitu lidského života. V článku jistého francouzského antropologa si moje žena přečetla hypotézu, že vrcholem evropské civilizace, co do kvality života, byl pravěk. Z kosterních nálezů vyčetl, že se lidé dožívali vysokého věku, pokud neměli nehodu na lovu či jinde, nemocnost byla velice nízká, protože životní způsob i životní prostředí byly velice zdravé. Navíc, díky relativně vysoké míře izolovanosti jednotlivých lidských skupin, tehdejší lidé neznali většinu dnes běžných nemocí. Obživou strávil člověk nevýznamnou část dne (na rozdíl od dnešních podnikatelů pracujících až čtrnáct hodin denně a ještě se tím chlubících), takže mu zbývalo dost času na rozvoj kultury a zábavy. Poměrně odvážný závěr této hypotézy byl, že tehdejší lidé zřejmě využívali kapacitu svého mozku nejúplněji. Když jsem se nad tím zamyslel, připadalo mi to logické. Tehdejší lidé byli zcela závislí na svých individuálních schopnostech, žili bez všech podpůrných berliček, které nám v tak hojné míře nabízí současná civilizace. Neznali auto, počítač, televizi. Chtěli-li se někam dostat, museli po svých, museli tříbit vlastní paměť a zábavu si museli udělat sami. Nechci tím zatratit vymoženosti dnešní civilizace, zvlášť, když jich sám občas využívám, ale vadí mi, že většina lidí si nechce připustit, že sice na jednu stranu nám hodně dávají, ale na druhou hodně berou. Auto nám ohromně rozšířilo obzory, kam se můžeme bez problémů dostat. Ale častým používáním nám vzalo schopnost, kterou měly třeba ještě v tomto století zbytky divokých Apačů. Na vlastních nohou urazit denně až sto kilometrů několik dní po sobě, se zanedbatelnými zásobami jídla a vody. Počítač nám dává obrovské možnosti zpracovat miliony dat v zanedbatelném čase, ale bere nám reálnou možnost využít většinu svého mozku, protože s počítačem vlastně nepotřebujeme většinu kapacity mozku využívat. Spolu s rozvojem nových technologií se z obecného povědomí lidstva vytrácejí ty tisíciletími prověřené zkušenosti a technologie, které provázely lidstvo od jeho kolébky. Proto se snažíme udržet a obnovit stará řemesla, aby neupadla v zapomnění. Dnes se řada lidí dívá skrz prsty na hliněnou architekturu (jejíž renesance začíná konečně i u nás) i přesto, že výrazná část světové populace ve třetím světě bydlí v hliněných domech a že část našich předků v nich bezesporu bydlela po celé generace. To je jen malý příklad, jak tisíciletou zkušenost lidstva zahazujeme jako cosi nepotřebného, obnošeného ve věku plastů, družic a genetického inženýrství.

Vrátím se znovu na počátek článku – k věrohodnosti. Rozepsal jsem se o důvodech, které nás vedou k tomu, že se snažíme žít co nejvíce v souladu s přírodou a Bohem. Ten nikdy neukončený klopotný proces, ve kterém máme tak obrovské rezervy, je pro mne o to těžší, protože jsem nebyl od mala veden k dobrovolné skromnosti. Navíc nežijeme ve vzduchoprázdnu, žijeme ve společnosti na sklonku druhého tisíciletí po Kristu. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že každý dobrovolně skromný či chudý musí být ze začátku bohatý. Je v tom kus pravdy. Aby žil někdo jako my ve vlastním domě obklopeném obdělanými pozemky (byť nejsou naše, ale užíváme je), musí to vše zdědit a něco koupit. I my jsme se v počátku našeho společného života zadlužili u banky a u příbuzných, abychom mohli část prastarého statku přebudovat k trvalému bydlení. Teď musíme splácet. Tím jsme se dostali do pasti konzumní společnosti. Radši bych nejezdil do práce, jak dneska jezdím, a byl doma. Radši bych dělal v dílně řezbařinu a žil z půdy, než kácel v lese. Ale práce v lese je lépe placená a já musím každý měsíc vydělat na splátky svých dluhů. Pak nezbývá, než abych dělal kompromisy. Kompromisy mezi tím, co bychom chtěli a co považujeme za správné, a mezi tím, co je reálné. Nevím, jestli jsme ve světle těchto kompromisů pro nezasvěcené, ale i zasvěcené věrohodní jako lidé žijící dobrovolně skromně. Věřím, že pro člověka tolerantního můžeme být věrohodní, protože tolerantní člověk se dokáže oprostit od jednotlivostí a chápat osobnost jako celek s názorovým postojem někam směřujícím.

Problém věrohodnosti se ale těžko dá odbýt tím, že naši názoroví protivníci musí být tolerantnější, abychom my pak pro ně byli věrohodnější. Na naší věrohodnosti by ani za mák nezáleželo, kdybychom se nesnažili infikovat našimi postoji a životním stylem širokou veřejnost. Jestliže tedy chceme, aby nás veřejnost přijímala kladně, a tím i naše názory a postoje, měli bychom pro ni být věrohodní. Měli bychom být znalí, moudří, názorově i skutkově čistí, upření k ideálu trvale udržitelného života. Ve většině případů ale takoví nejsme. Jak tento rozpor mezi našimi danostmi a tím, co od nás veřejnost očekává, vyřešíme? Já nevím. Neexistuje jeden zaručený recept. Vím, že nejlépe funguje každodenní mravenčí snaha o přiblížení se ideálu, to klopotné snažení bez konce, plné pochybností, odboček a ztrát. Pokora před názory druhých, i když s nimi třeba nesouhlasíme, ale jsme si vědomi, že na ně mají právo. Jedině tento každodenní proces, po mém soudu, může nás „ekology“ (platí to ale stejně pro křesťany, politiky, úředníky atd.) učinit věrohodnějšími. Jestliže o to stojíme.

Dovolím si ještě malou odbočku. Nedávno nás navštívil náš přítel, katolický kněz. Vyprávěl mi zajímavou příhodu ze své roční vojenské služby po absolvování teologické fakulty. U útvaru, kde sloužil, byl poddůstojník, který ho neustále bezdůvodně buzeroval, až to přítel nevydržel a řekl mu větu, ve vojenských kruzích naprosto běžnou: „Jdi do prdele!“ Ten poddůstojník byl tak rozhořčen, že náš přítel dostal za tento výrok dva a půl dne vězení. Poddůstojníka, který trest navrhl, na ona místa posílali jiní vojáci dnes a denně. U těch to bylo v pořádku, protože nikdo z nich nebyl budoucí kněz. Od budoucího kněze očekával i ten nevěřící poddůstojník úplně jiné chování než od ostatních vojáků. Náš přítel tak byl velice tvrdě upozorněn, že to, co by prošlo jinému, knězi neprojde. Že od něj lidé očekávají víc, sledují ho bedlivěji a jeho poklesky soudí tvrději, než u jiných lidí. Náš přítel byl nejprve rozhořčen zřejmou nespravedlností rozhodnutí, kterým ho za naprosto banální prohřešek tak tvrdě potrestali. Časem ale dospěl k názoru, že to bylo dobře, a že je obecně v pořádku, když má veřejnost na chování křesťanů přísnější normy. Dnes děkuje Bohu za to poučení, kterého se mu tak brzy a tak názorně dostalo.

Různými oklikami, tak jak to bývá i v životě samém, se vracím na počátek článku ke svému kamarádovi. Ze začátku jsem chtěl tvrdě hájit svoji pravdu, ale tak jak tento článek pomalu vznikal a já pomalu vychládal ze svého svatého rozhořčení, musel jsem mu dát v lecčem za pravdu. Můj kamarád zhodnotil jako neomluvitelné mnohé moje kompromisy, které jsem se snažil vnitřně omluvit třeba existenčními důvody. Jeho tvrdá kritika mi pomohla demaskovat moji snahu. Díky Bohu, který mne skrze mého kamaráda upozornil, že každý můj čin nebo výrok bude přísně zkoumán a konfrontován s tím, co hlásám. Je dobré být ve spojení s lidmi různých názorů a postojů, abychom neupadli do přílišného sebeuspokojování vlastní pýchy. Díky Bohu za ty naše blízké, kteří s námi jdou, byť jenom po krátkém úseku naší cesty a v dobrém nás dokáží upozornit, když ji opustíme.

Ivo Stehlík (1963) je jedním z respondentů sociologického výzkumu profesorky Hany Librové, shrnutého v knize „Pestří a zelení“