Odnášet zvíře je až poslední možností

Záchranných stanic je u nás už třiatřicet. „Je to unikátní projekt, který nám leckde závidí,“ pochvaluje si Jaroslav Sedláček, majitel Záchranné stanice pro dravé ptáky v Rajhradě. Na druhou stranu upozorňuje, že okresů je v republice 81, takže vzniká nepoměr. Na rajhradskou stanici připadá 3300 kilometrů čtverečních a v sezoně mláďat, která trvá od poloviny května do konce srpna, denně vyjíždí i k jedenácti případům.

„Lidé do jisté míry začínají padat na hubu a ta situace je stejná ve všech stanicích,“ volí silná slova Petr Orel, předseda Rady Národní sítě záchranných stanic a vedoucí Záchranné stanice Bartošovice, jejíž brány se pro volně žijící živočichy v nouzi otevřely v roce 1983. „Bylo to úplně malinké, nepatrné zařízení s pár voliérami, taková dřevní doba,“ směje se.

Věnovat se ochraně přírody bylo jeho přáním odjakživa. Po maturitě nastoupil do muzea, kde se mu podařilo získat místo v oddělení ochrany přírody a památkové péče. Tam poznal kolegu, který jej přivedl k sokolnictví, a protože před pětatřiceti lety bylo záchranných stanic po světě jen několik, nacházela zraněná zvířata útočiště právě u sokolníků. „Obraceli se na nás lidé se zraněnými ptáky a začalo to narůstat do neúnosných rozměrů,“ vzpomíná Orel, co vedlo k založení záchranné stanice. Dnes v bartošovické stanici žije rekordních čtyři sta zvířat, povětšinou ptáci.

Záchranná stanice Bartošovice, foto: archiv Petra Orla.

Stanice se navíc potýkají s personálními problémy, ty menší stojí na jednom člověku. „Těžko se hledají lidé, protože jim musíte něco nabídnout, a my nemůžeme lákat na vysoké platy. Nabízíme jen hodně práce, někdy zajímavé, jindy psychicky náročné,“ rozpovídá se Orel o potížích, kterým musí čelit.

Klima a nenechaví lidé

Jedním z důvodů obrovského počtu zvířat ve stanicích je klimatická změna. V Rajhradě i Bartošovicích se shodují, že letošní sezona začala o měsíc dříve, ptáčata se přijímala už v dubnu a oproti minulému roku jich přibylo. Podle Orla je u sov nebo poštolek důvodem „hraboší rok“, kdy ptáci reagují na dostatek potravy zvýšením počtu mláďat. Naopak savce teplo trápí, hlavně ježky, kteří jsou dehydratovaní a hledají vodu na zahradách, kde si jich potom všimnou lidé. „Potřebují jen mističku s vodou, nic víc,“ shodují se ve stanicích.

Druhým důvodem zahlcení záchranných zařízení je totiž paradoxně zvýšené povědomí veřejnosti o jejich fungování v kombinaci s nedostatečnou informovaností o tom, kdy zvíře skutečně potřebuje lidskou pomoc. Situaci se snaží změnit prostřednictvím ekovýchovy, kterou každá záchranná stanice povinně provádí.

Oba vedoucí konstatují, že odchov mláďat savců člověkem je vždy problematický, a to kvůli ztrátě plachosti. Ve stanicích se tomu snaží předejít prostřednictvím pro veřejnost nepřístupných částí, velkých voliér a výběhů nebo adoptivních rodičů. Ne vždy se ale kontakt s člověkem podaří minimalizovat. Proto by mělo být odebrání z přírody až poslední možností. Své o tom ví rajhradský stálý rezident, srnec Ferdinand, který ve stanici žije už deset let. „Je to případ přineseného mláděte, které u nás vůbec nemuselo skončit,“ rozčiluje se Sedláček, zatímco plotem prostrkuje natrhanou trávu.

Mláďata si umí poradit sama

„Ročně přijímáme kolem osmdesáti zajíčků, to je strašné množství,“ dívá se do papíru se statistikou Orel. Podle Sedláčka je v tomto ohledu problémem skutečnost, že si lidé nejsou ochotni připustit, že zvířecí matky nejsou s potomky v celodenním kontaktu. Zajíček vidí a má srst od prvního dne, co se ocitne na světě, takže neprochladne a matka jej nemusí zahřívat. Nechává jej o samotě a přichází jen v noci, aby jej nakrmila. „Příroda má své zákony, které by měl člověk ctít a respektovat. Je unikátní, že ten zajíček zůstává na místě a nevydává žádný pach, takže se nemůže stát terčem pro šelmu nebo predátora,“ neskrývá Sedláček fascinaci přírodou.

Záchranná stanice Rajhrad, foto: Miloš Frič.

 „Mládě můžeme odnést pouze ve dvou případech — všimneme si, že je zraněné, nebo pokud jsme si jistí, že jeho matka nežije,“ zdůrazňuje vedoucí rajhradské stanice. U savců člověk vidí pouhým okem, že je mládě nezraněné, leží potichu v klidu na zemi a odpočívá. V obou stanicích se též shodují na přístupu k batolícím se ptáčatům. „Je běžné, že opouštějí hnízdo ještě v době, kdy neumí pořádně létat a pohybují se v okolí,“ popisuje Sedláček projevy osamostatnění. „Je to pro ně lepší než zůstat pohromadě v hnízdě, kde jsou terčem predátora,“ sdělují v Bartošovicích volajícím lidem důvody, proč není nutné ptáky zachránit. Na zahradě můžeme mládě ptáčka přesunout až o dvacet metrů, i na takovou vzdálenost se s rodiči dorozumí.

Chránit se při záchraně

Lidský dotek při přemístění ptáků ani savců nevadí. Oba majitelé stanic ale doporučují použití ochrany z bezpečnostních důvodů. „Cokoli, co je po ruce, třeba mikinu, kterou zraněnému káněti přehodíte přes hlavu, aby nevidělo,“ radí Sedláček. Každé zvíře se přirozeně brání a dravci mají velkou sílu v pařátech i zobáku. „Volavky, kormorán, bukač — útočí na hlavu a oči. Lidem, co zavolají, raději doporučujeme počkat na nás,“ říká Orel.

Situaci komplikuje i územní expanze člověka, který zvířatům ubírá plochy na hnízdění a vyvádění mláďat. Živočichové potom kolonizují sídliště i obchodní zóny. V obrovských lánech polí průmyslového zemědělství dnes zaječí populace strádá, více potravy nalezne kolem městských aglomerací. Mláďata kladou v městských parcích, kde je objeví děti nebo v horším případě psi. „Zajíček není jen na místě, o pár metrů popoleze,“ vysvětluje Orel, proč potřebuje větší a hlavně klidný prostor, který se dá ve městě těžko najít. Pak není zbytí než zajíčka odebrat. Podobně je to s ptáčaty. „Pokud najde člověk mládě na parkovišti, je potřeba jej přemístit,“ říká Orel. Většinou není daleko od hnízda, ale to může být někde na střeše. Stačilo by vysadit jej na nějaký okolní keř nebo strom, ale to často není možné. „V obchodních zónách ani nenajdete nějakou zelenou plochu,“ stěžuje si. 

Spálení a sražení se hojí nejhůře

Pokud člověk vidí, že se pták spálil o elektrické vedení, okamžitá pomoc je nadějí na záchranu. Většinou na to doplatí větší ptáci, kteří se dotknou obou drátů nebo dosednou na konzoli s izolátory. Sloupy se dají technicky uzpůsobit, aby k výboji po dosednutí nedošlo, nebo se dělají plastové kryty. „Snažíme se to s energetickými společnostmi řešit, ale vyměnit ty statisíce sloupů trvá. Má to být do roku 2023, ale určitě to nebude,“ skepticky poznamenává Orel. Pokud někde dochází k úrazům opakovaně, dávají záchranné stanice energetikům podněty, které jsou většinou vyslyšeny.

Záchranná stanice Bartošovice, foto: Igor Zmydlený.

Následky popálenin zpravidla bývají fatální, ale najdou se i příběhy s dobrým koncem. Jeden takový předurčil životní osudy Jaroslava Sedláčka. Jako dvanáctiletý našel na poli popálenou poštolku. Odnesl ji domů, a přestože přišla o část křídla a pařátu, přežila. „Ten zájem se u mě začal prohlubovat a přetrval až do osmnácti let, kdy jsem si pořídil první sovu,“ popisuje původně vyučený stavař. Lidé mu začali časem nosit zraněná zvířata, což vedlo k založení rajhradské stanice. „Domluvili jsme se tenkrát tři lidi se stejným pohledem na věc a letos už tady záchranná stanice funguje dvacátým rokem,“ rozhodí rukama.

Stejně jako u spálení je důležitá i okamžitá reakce po sražení autem. Léčba zlomenin je složitá hlavně u ptáků, protože mají duté kosti a vícečetná fraktura se podle Orla nikdy nenarovná úplně. „Káně sedí u cesty a na druhé straně vidí myš, soustředí se na ulovení, ale už si nevšimne kamionu,“ přibližuje Sedláček, jak ke zranění může dojít. Občas je to jen stresová reakce, kdy se zvíře potřebuje vzpamatovat, ale mohou to být i zlomeniny a vnitřní krvácení. Sedláček zdůrazňuje důležitost kontaktovat stanici i v beznadějných případech, protože je potřeba zvíře humánně uspat.

Ptáci vysílající GPS

Někteří živočichové v ohrožení zaujímají obranné strategie, které mohou být pro lidi matoucí. Třeba předstírání mrtvého. Tak se v Rajhradě ocitlo mládě luňáka. Protože je úplně v pořádku, stanici brzy opustí. Předtím ale dostane vysílačku. Rajhrad se totiž podílí na programu sledování vzácných dravců a luňáci jsou na seznamu kriticky ohrožených druhů. „Je to zařízení o velikosti dvou krabiček od sirek se solárním panelem, takže se neustále dobíjí a poskytuje nám informace o lokaci nebo teplotě okolí i zvířete,“ vysvětluje Sedláček a vzpomíná na jiného luňáka, kterého vypustili a díky vysílačce mají jistotu, že se mu daří dobře. Na jaře se nevrátil z Itálie, ale zůstal po cestě v Chorvatsku a zahnízdil. Nebýt vysílačky, nevěděli by to, protože šlo o první zahnízdění luňáků v Chorvatsku po sedmdesáti letech.

Vysílačky ale záchranným stanicím přinášejí i zklamání. „Loni jsme vypustili luňáka a v momentě překročení hranic Rakouska ho zastřelili. Střílí je často,“ stěžuje si Sedláček. Podobné zkušenosti mají i v Bartošovicích, kde nyní otálejí s označením několika čápů, jejichž osudy by rádi sledovali, ale kvůli špatným zkušenostem váhají. „Loni se ze tří ptáků dva spálili na elektrice a jednoho nám otrávili v Turecku. Takže jsme sice zjistili jejich osud, ale vrazili do toho velké peníze,“ zamračí se Orel. Vysvětluje, že vysílačka je drahá záležitost, na niž stanice bez peněz z nějakého grantu nemají.

Záchranná stanice Rajhrad, foto: Miloš Frič.

Postřelená byla i orlice Tonička, kterou vypustili v roce 2011. Stalo se to po třech letech v bažantnici nedaleko stanice. „Kolega si při průzkumu všiml velkého ptáka na zemi a zjistili jsme, že je to Tonička,“ vzpomíná vedoucí stanice. „Měla v sobě osm broků, poškozené svaly i nervy,“ popisuje zranění. Ani po půl roce na tom nebyla dobře. Než se ptáci vypustí, trénují letové funkce ve velké voliéře. Tam se ukázalo, že se jí nedaří ovládat ocasní pera. Každý rok to zkoušeli znovu a znovu, loni se konečně po čtyřech letech zadařilo a venku je už skoro rok. „Zalétla si do Tater a vrátila se na lokalitu, kterou držela, když byla venku poprvé, dokonce chodila na stejná místa. Momentálně čekáme, že si najde partnera,“ uzavírá Orel příběh a přiznává, že projekt Návrat orla skalního do ČR mu přináší radost. „Když se chci vymotat z problémů, vypadnu se podívat na naše orly a mám z toho dobrý pocit, že jsme je sem po sto letech navrátili.“

Ve stanici ale mají i orlici, kterou vypustit nemohou, protože se o ni v nelegálním chovu staral od mláděte člověk. „Je vázaná na člověka i sexuálně, bere ho jako partnera,“ ukazuje vedoucí na velkou voliéru. Vysvětluje, že u dospělých dravců, kteří se k nim dostanou, to už nehrozí.

Varan, kozel i papoušci

„Stává se, že lidé najdou nějaké ptáče, nějak ho krmí, a když uznají za vhodné, zavolají třeba k nám, ale to už je pozdě, protože ptáče si zvykne na člověka a ochočí se,“ varuje Sedláček. Obě stanice využívají trvale handicapovaných zvířecích párů, které jim pomáhají s odchovem, ptáčata též občas přikládají do cizích hnízd. „Máme spřátelené ornitology, kteří vědí, kde jsou kolonie rorýsů, kde hnízdí jiřičky nebo rehkové. Víme, že mláďata přijmou,“ říká Sedláček. Vedle toho stanice spolupracuje i s hasiči, což občas přináší zpestření při odchytu nečekaných druhů. „Letošní kuriozitou byl varan a chytali jsme i kozla na ulici,“ směje se. Pomoc hasičů ocení například při záchraně labutí na vodních plochách, kdy je potřeba motorový člun.

Záchranná stanice Bartošovice, foto: Igor Zmydlený.

V Bartošovicích tvoří sedmdesát procent příjmů ptáci, dvacet savci a zbytek jsou obojživelníci a plazi. V minulosti ale fungovali i jako záchranné centrum CITES, tedy pro mezinárodně obchodované ohrožené druhy živočichů. Pečovali o živočichy, kteří byli zadrženi při vyšetřování nezákonností nebo zabaveni státem. „Měli jsme tu vzácné papoušky, přijali jsme přes tisíc zabavených zvířat,“ vzpomíná Orel. Dodává ale, že před sedmi lety se této úlohy vzdali, protože evropská fauna je už tak zaměstnává naplno. „Práce v záchranné stanici je z mého pohledu humánní přístup ke zvířatům, protože za devadesát procent jejich zranění může člověk. Dáváme něco zpět, protože oni si sami nepomohou,“ dělí se na závěr o své přesvědčení.

Práce stále naplňuje i rajhradského vedoucího Sedláčka. „Mám obrovskou radost pokaždé, když se něco podaří. Tím spíš, když je to zdánlivě beznadějný případ, ale časem se to otočí a zvíře nám začne ožívat před očima,“ prochází kolem klecí a dodává, že velké zásluhy patří i jejich veterináři.

Podpořit stanice může člověk nejen finančně, hodí se jim všechno možné — mističky, savé podložky, papírové a textilní utěrky, dezinfekce nebo obvazy. V rajhradské stanici ocení třeba prošlé autolékárničky. Ne všechny stanice jsou kromě škol otevřené i pro širokou veřejnost, v Bartošovicích i Rajhradě to však není problém. Přijít může každý, koho příroda a zvířata zajímají. V Bartošovicích provádí lektoři veřejnost o víkendech, do Rajhradu je lepší předem napsat, nemají pevnou otevírací dobu.

Kontakt: jajapivcova@gmail.com. Záchrannou stanici v Rajhradě můžete kontaktovat na draviptaci.cz a e-mailem na info@draviptaci.cz, bartošovickou stanici pak na csopnj.cz a kasinsky@csopnj.cz. Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných obchodů
Nadace Veronica.