Pomalé ubírání ruského plynu

28. června 2022 /
foto: Foto: Wikimedia CC.
Členské státy Evropské unie už si stanovily datum úplného ukončení dodávek ruského uhlí. A nedávno dosáhly velkého pokroku i při jednáních o ukončení odběru ruské ropy. Nicméně u ruského zemního plynu se na podobně zásadní průlom stále čeká a nezdá se, že by k němu v brzké době mohlo dojít.

 

Se zahájením vojenské ofenzivy Ruska na území Ukrajiny vyvstala otázka, kdy do Evropské unie přestanou proudit ruská fosilní paliva. Ta představují pro Rusko významný zdroj financí, a přispívají tak k pokračování jeho snah o ovládnutí ukrajinského území. Jasno však mají vlády unijních zemí zatím pouze v tom, že od srpna kompletně končí dovoz ruského uhlí. Shodly se na tom poměrně rychle, přestože podle Jiřího Koželouha z Hnutí DUHA tvoří ruské uhlí takřka polovinu z celkového množství dováženého na území EU. 

V případě ruské ropy je pravděpodobné, že do unijní sedmadvacítky přestane úplně proudit přibližně do dvou let. Tedy kromě Maďarska, které si zatím žádný termín odchodu od ruské ropy nestanovilo, a ani nejvyšší představitelé ostatních unijních států se s maďarským premiérem Viktorem Orbánem na ničem takovém nedohodli. Takže mluvit s jistotou o tom, že Evropská unie už neodebere ani kapku ruské ropy, je zatím předčasné. Na druhou stranu Maďarskem odebíraný objem ropy je v porovnání s celou sedmadvacítkou zanedbatelný. 

Závislosti současné a minulé

Mnohem složitěji se ovšem hledá úniková cesta od ruského zemního plynu. Na omezení jeho dovozu se členské státy Unie zatím domluvit nedokázaly. A mnohé indicie naznačují, že změna není na pořadu dne. 

Tento stav však jednotlivým státům nebrání, aby po možných řešeních pátraly na vlastní pěst, k čemuž se také mnohé z nich uchylují. Jenže i tady často narážejí na velké problémy, leckdy pocházející ze sovětských časů. Během nich byl totiž tehdejší východní blok silně závislý na sovětských fosilních palivech, což se ani po více než třiceti letech od konce studené války příliš nezměnilo. 

Podle údajů Eurostatu pro rok 2020 například do Česka a Lotyšska dokonce ani žádný jiný zemní plyn než z Ruska neputoval. Jen o něco menší podíl ruského zemního plynu vykazuje maďarský a slovenský trh, konkrétně 95 procent, respektive více než 85 procent. Ze západních států bylo na Rusku nejvíce závislé Rakousko, kde podle šéfa energetického regulačního úřadu E-Control tvořily dodávky ruského zemního plynu 80 procent; více než polovinu dovozu tvořil ruský zemní plyn také ve Finsku (67,4 procenta) a Německu (65,2 procenta).

Foto: PxHere.com

Dobré zprávy pro ruský plyn

Právě německý kancléř Olaf Scholz opakovaně kritizoval úvahy o okamžitém odstřihnutí Evropské unie od ruských energetických surovin. „Evropa cíleně vyjmula energetické dodávky z Ruska ze sankcí. V současné době neexistuje jiný způsob, jak zajistit v Evropě dodávku energie pro vytápění, mobilitu, dodávky elektřiny a průmysl. Jsou zcela nezbytné pro poskytování služeb a každodenní život našich občanů,“ uvedl Scholz začátkem března. Svůj postoj nezměnil ani v následujících týdnech, kdy během parlamentní debaty o rozpočtových výdajích vyjádřil 23. března své obavy slovy: „Ohroženy by byly statisíce pracovních míst. Celá průmyslová odvětví by se ocitla nad propastí.“

Maďarský premiér Viktor Orbán na rozdíl od Scholze považuje za nepřípustné nejen okamžité, ale i výhledové snahy o snížení energetické závislosti na Rusku. Před vítěznými březnovými parlamentními volbami voličům sliboval, že pro ně zachová nízké ceny. Což by pro něj mohl být problém, kdyby Maďarsko přešlo na zpravidla dražší fosilní zdroje z jiných částí světa.

Situaci by mohl pomoci vyřešit rychlý přechod na obnovitelné zdroje energie, které se však v některých unijních zemích dosud netěšily výrazné podpoře. Příkladem budiž Slovensko, Nizozemsko, Litva, Polsko, Lucembursko, Česká republika nebo Maďarsko, kde z obnovitelných zdrojů energie nepocházela v roce 2020 (podle údajů Our World in Data) ani jedna desetina z celkového množství vyrobené primární energie.

Jinde zase chybí infrastruktura pro přijímání zemního plynu z jiných koutů světa. S tím se potýkají hlavně vnitrozemské státy, pro něž je těžší dostat se k zemnímu plynu v tekutém stavu (neboli LNG). Ten míří do Evropy přes moře, takže se na něj většinou poměrně snadno napojují přímořské státy. Mnohým vnitrozemským chybí infrastruktura, jíž by do nich mohl tento zemní plyn doputovat, což se týká i Česka. Minulé vlády sice ve spolupráci s Polskem usilovaly o vyřešení tohoto problému projektem plynovodu Stork II, ovšem k zahájení stavebních prací nakonec nedošlo. Ze současného válečného hlediska to lze považovat za výraznou chybu. 

Foto: Oleksander Chernobai.

Špatné zprávy pro ruský plyn

Nicméně ne všechno, co unijní instituce a státy doposud v plynové oblasti (ne)učinily, je podobně chmurné. Zvlášť progresivně se zachovala Evropská komise, která přišla s plánem REPowerEU. Ten zahrnuje jak krátkodobé, tak i střednědobé cíle, přičemž splnění těch krátkodobých by do konce letošního roku snížilo závislost Unie na ruském zemním plynu o dvě třetiny. A v kombinaci se střednědobými opatřeními by to znamenalo úplný konec závislosti unijní energetiky na ruském zemním plynu do roku 2027.

Vedle Evropské komise přicházejí s neméně ambiciózními plány i některé unijní země. Začátkem dubna schválila německá spolková vláda zákon, v němž se počítá s tím, že do roku 2035 bude sto procent spotřebované elektřiny pocházet z obnovitelných zdrojů. A podobně si počíná i Dánsko, jehož premiérka Mette Frederiksen mluví o konci závislosti na domácím i jiném zemním plynu k roku 2030. Toho podle ní Dánsko dosáhne jednak díky zečtyřnásobení výroby energie z větrníků, a jednak díky zdesetinásobení výroby energie získávané ze solárních panelů.

Na konkrétních řešeních nynější nezáviděníhodné situace pracují i vlády ve středo- a východoevropských státech. V posledních měsících se dobudovaly a budují plynovody zajištující odběr zemního plynu z Norska a jiných zemí, přičemž o dalších takových projektech se jedná. Prvním z dostavěných plynovodů je polsko-litevský plynovod GIPL, zprovozněný 1. května. Kromě něj by měl v říjnu začít fungovat také plynovod Baltic Pipe, jímž bude do Polska proudit norský zemní plyn. A naděje vzbuzují i slova premiéra Petra Fialy, který po jednání s polským protějškem Mateuszem Morawieckým 3. června prohlásil, že budou pokračovat intenzivní jednání o obnově projektu plynovodu Stork II.

Několik evropských států pak již dokonce s odebíráním ruského zemního plynu skončilo úplně, ať už dobrovolně, či nedobrovolně. Polsku a Bulharsku zastavila dodávky zemního plynu ruská společnost Gazprom již na konci dubna a totožný osud postihl během května a začátkem června také Finsko, Nizozemsko, Dánsko a částečně i Německo. Nicméně ani jedna z těchto zemí v současnosti nedostatkem zemního plynu netrpí. A ruský zemní plyn nepostrádá ani Litva, která se od něj sama odstřihla počátkem dubna. Navzdory těmto úspěchům však na průlom v jednáních o stanovení data společného odchodu všech unijních zemí od ruského zemního plynu stále čekáme. 

Autor studuje environmentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Kontakt: FJ2000@seznam.cz.

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.