Poselství od laureátů

Udělení státního vyznamenání v Den vzniku samostatného československého státu je jednou ze stěžejních pravomocí prezidenta republiky. Dává tak najevo, jakých hodnot si cení. Jakou cestou by stát měl směřovat. Z hlediska ochrany přírody to v posledních dvaceti letech nebyly nejhezčí výhledy. Václav Klaus považoval přírodní prostředí za pomyslnou třešničku na dortu ekonomického růstu a jeho ochránce za otravný hmyz. Klimatickou krizi dosud hrdě popírá. Jeho nástupce, Miloš Zeman, své vánoční poselství využíval k tomu, aby mluvil o zeleném fanatismu. Při udělování státního vyznamenání nazval ekologickou aktivistku Gretu Thunberg sociopatickým dítětem a netajil se názorem, že jí podobné by nejradši „zavřel do rezervace“. 

Slyšet teď od prezidenta Petra Pavla slova „klimatická krize“ v jiném než hanlivém kontextu bylo proto pro mnohé z nás pohlazením na duši. Osobnosti, které vyznamenal, jsou podle něj „tím nejlepším vzorem a inspirací pro hledání společného příběhu naší země, pro pojmenování cesty, kterou chceme společně jít dál“. Byli mezi nimi socioložka a environmentalistka Hana Librová, geochemik a ekolog Bedřich Moldan, zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý nebo lesnický a krajinný ekolog Josef Fanta. Kým byli a jsou pro náš stát a co nám o zmíněné společné cestě mohou napovědět jejich celoživotní témata?

Milovat přírodu jako Miloslav Nevrlý

Ranec, který by prezidentu Pavlovi na cestu zabalil Miloslav Nevrlý, by byl spíš ranečkem. „Jídla stačí vlastně málo, je zbytečné nosit víc, než je nutné. Večeři sníš za deset minut, na zádech ji neseš deset hodin. […] Strádání zapomeneš, budeš na ně později dokonce pyšný, hlad zmizí, radost z cesty, kterou bys, můj mlsný bratříčku, s nákladem dobrého a těžkého jídla nevykonal, ti zůstane,“ píše ve své snad nejznámější knize Karpatské hry. Dobrovolnou skromnost v ní vykreslil tak, že ji čtenář sám chce okusit, protože uvěří, že jedině tak může poznat pravé kouzlo přírody. 

Právě jako cestovatele nebo tuláka znají Češi a Češky Miloslava Nevrlého nejčastěji. Toulal se divočinou Jizerských hor, později Rumunských Karpat a své prožitky sepsal v několika knihách. O přírodě píše mnohdy až milostným jazykem. Například když popisuje, že „stany jsou jako dívky, každý voní jinak, všechny nádherně“ (Hra na hvězdný širák, Karpatské hry, str. 13) nebo že si zamiloval Rumunské Karpaty „stejně slepě a nerozumně, jako se starý muž k posměchu všech dokáže zamilovat do mladé dívky“ (První bratrské slovo, Karpatské hry, str. 5).

Miloslav Nevrlý (vlevo) při udělování Ceny Ivana Dejmala u Prezidentské chaty v Jizerských horách, foto: Martin Říha, Wikimedia CC.Možná i díky tomu se mu podařilo zvednout ze židle i milovníky pohodlí, kteří se na popud jeho knih dodnes vydávají do hor a propadají kráse i hrůze přírody a snad i potřebě ji chránit.

Miloslavu Nevrlému je čerstvých devadesát let. K tomuto jubileu dostal kromě státního vyznamenání také památník — žulovou lavičku od Jizersko-ještědského horského spolku, umístěnou v Janově nad Nisou. Vychází také kniha Náčelník, v níž Nevrlého zpovídá spisovatel Aleš Palán. Možná to bude jeden z posledních rozhovorů s Nevrlým vůbec. Podle jeho slov už totiž „vše důležité o něm bylo řečeno a nerad by se opakoval“.

Zbavit se patosu jako Hana Librová

Nejen v tomto ohledu jsou si velmi podobní s další laureátkou — bioložkou, socioložkou a environmentalistkou Hanou Librovou, zakladatelkou oboru Humanitní environmentalistika a později také Katedry environmentálních studií v Brně. I jejím nejvýraznějším životním tématem se stala dobrovolná skromnost.

Místo do divoké přírody se při svém poznávání vydávala do domácností rodin, aby zjistila, co je vedlo k tomu začít žít skromně. Výsledky svého mnohaletého výzkumu pak shrnula v několika knihách, nejznámější z nich — Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti — se stala biblí několika generací studentů a povinnou četbou všech novinářů a novinářek, kteří profesorku Librovou žádali o rozhovor — mě nevyjímaje.

Že míň je někdy víc, poznal každý student, který s Hanou Librovou někdy řešil svou seminární, bakalářskou či diplomovou práci. A že jich za ty roky nebylo málo. Zbavit se zbytečných vět, ba dokonce slov, a ponechat pouhé jádro věci bylo základem úspěchu. Troufnu si říct, že jako student by si prezident Pavel svou málomluvností získal profesorčiny sympatie. Škoda, že si jejími semináři neprošlo více politiků, možná by pak debaty v poslanecké sněmovně vypadaly jinak. 

Nesmířit se s krátkozrakými řešeními jako Josef Fanta

Nebýt Josefa Fanty, kdo ví, jak by dnes vypadaly Krkonoše. Jako lesník a krajinný ekolog stál u vzniku Krkonošského národního parku a i v době komunistického režimu, který podporoval smrkové monokultury a výstavby chatových vesniček či hospod, se snažil Krkonoše držet stranou podobných zásahů. Vypracoval tehdy koncepci národního parku jako zařízení ochrany cenné krkonošské přírody. 

Jak by asi vypadaly Krkonoše, kdyby Josef Fanta v sedmdesátých letech nemusel emigrovat do Nizozemska a po návratu v devadesátých letech nezažil šok z proměny zdejších lesů na paseky a nezačal znovu usilovat o jejich obnovu?

Josef Fanta při přebírání ceny Josefa Vavrouška za rok 2014, foto: Jirka Dl, Wikimedia CC.

Díky osvětě, kterou o zničených českých lesích šířil v Nizozemsku, se mu podařilo získat od tamější nadace FACE peníze na přirozenou obnovu Krkonoš a vrátit je do takového stavu, že i dnes mohou být právem nazývány národním parkem. Nizozemská nadace přispěla mezi lety 1992 až 2002 na jejich obnovu 380 milionů a dalších sto milionů pak na záchranu Šumavy.

Stejně jako jsme si za dob komunismu nechali Josefa Fantu „vyfouknout“ Nizozemci, kteří pak na univerzitách čerpali z jeho znalostí, „vyfoukla“ později nizozemská královna Beatrix Čechům možnost jako první udělit profesoru Fantovi státní vyznamenání. V Nizozemsku ho dostal už v roce 2006.

Znát meze růstu jako Bedřich Moldan

Geochemik, ekolog a politik Bedřich Moldan si nejspíš musel rvát vlasy, když od nejvyšších politiků v minulých letech zaznívaly názory, že by se v rámci úspor mohlo Ministerstvo životního prostředí spojit s Ministerstvem zemědělství. 

Právě on po revoluci v roce 1989 pokládal právní základy environmentální ochrany v České republice pro nově vznikající Ministerstvo životního prostředí, do jehož čela se pak sám postavil. 

Že je agenda ochrany přírody v politice „Popelkou“, už byl ale z předchozího režimu zvyklý. Dlouhé roky musel přihlížet tomu, jak vysocí funkcionáři likvidují českou přírodu, rovnají meandry řek a rozorávají meze. Jakékoliv připomínky z jeho tehdejší pozice místopředsedy Československé akademie věd byly odmítnuty ze strachu, že by ochrana přírody způsobila nižší produkci. 

Bedřich Moldan, foto: Ondřej Besperát.

Můžeme vyznamenání Bedřicha Moldana prezidentem Petrem Pavlem nyní považovat za pomyslné zdvihnutí střevíčku, který z Popelky udělá princeznu? Že by se řešení klimatické krize konečně dostalo do popředí českých politických debat? Kéž by, pravděpodobné to ale moc není.

Od šedesátých let slýcháme, že je za pět minut dvanáct. S jistou urgencí nejpozději od roku 1972, kdy manželé Meadowsovi vydali publikaci Meze růstu, v níž varovali před exponenciálním hospodářským růstem a s ním spojeným znečištěním ovzduší. A právě tu Bedřich Moldan přeložil „pro účely pracovníků Akademie věd“ do češtiny. 

Změna přístupu k ochraně přírody na Hradě přichází dnes už spíš pět minut po dvanácté. Jak říká profesorka Hana Librová, zatímco po tisíciletí byl ve vztahu člověk—příroda slabý člověk, teď je oním bližním, s nímž je třeba mít soucit a je potřeba ho chránit, příroda. A prezident Pavel, soudě podle jeho projevu i seznamu vyznamenaných, si toho je vědom. Nejsem natolik naivní, abych si myslela, že ze své pozice může v tomto směru mnoho změnit. Na cestě za méně ponurou budoucností se ale každá pochvala počítá. A to mi pro klidný spánek po udělování státních vyznamenání 28. října stačilo. 

Kontakt: marie.zealand@gmail.com.