Praha jde s vodou

Hospodaření s vodou je pochopitelně součástí každé zveřejněné klimatické nebo přírodní strategie, kterou Praha vydala. Velmi často se ale omezují jenom na obecné uvědomělé přiznání, že vodu je třeba v krajině zadržovat, a to i v té betonové. Podle předsedy Asociace pro vodu Davida Stránského z ČVUT z center měst odteče bez užitku až 55 procent dešťové vody. Tu přitom lze využít i pro posílení lepšího životního komfortu, jako je klimatizace či kropení ulic, nemusí mít vždy jen bohulibé ekologické poslání. V rozhovoru pro DVTV Stránský uvedl, že řada měst situaci, která nás čeká, podceňuje, a nejde jen o klimatickou změnu.

Ta ale ovlivňuje nejen teploty. Přeháňky se místo průběžných deštíků vlivem změněného klimatu soustředí spíše do jednorázových, ale o to silnějších dešťů. A ani zelené plochy ve městech nedokáží pojmout stále častější přívalové deště. Paradoxem je funkční kanalizace, která dešťovou vodu odvádí velmi efektivně a rychle pryč. Navíc se pak dešťová a jinak čistá voda smíchá s tou odpadní a zbytečně zahlcuje čistírnu a přidělává jí práci.

Stránský vysvětluje, že i na první pohled hezká městská zeleň nemusí vodu zadržovat tak dobře, jak by mohla. „Například když máte zelený pás mezi chodníkem a komunikací, v 99 procentech případů je tam i vysoký obrubník a ta zelená plocha je vysazená výše. Kdyby byla na stejné úrovni jako komunikace a buď obrubník neměla, anebo s mezerami, mohla by při správném vyspádování dešťová voda do tohoto takzvaného průlehu přirozeně odtéct,“ říká.

Vyzdvihuje naopak zelené střechy a fasády, které jsou i v Praze stále populárnější. Hlavní město je nicméně především v centru omezeno památkovou ochranou. I tam to ale jde, což dokazuje například palác DRN přímo na Národní, který je — jak už jeho název vypovídá — vizualizován do podoby travnatého drnu a téměř celá jeho fasáda je pokrytá zelenými truhlíky s travinami; uprostřed vnitrobloku se navíc nachází poměrně monumentální ocelový strom porostlý popínavými rostlinami. Na ozeleněné střeše pak roste i několik platanů, ačkoliv — jak sami autoři přiznávají — cena za stromy na rozpálené střeše uprostřed centra není malá. Aby se totiž nádoby se stromy nepřehřívaly, je nutné je přes léto chladit a zalévat.

Problémem, proč se města (a netýká se to jen Prahy) v tomto ohledu mění tak pomalu, je určitá setrvačnost myšlení. Stovky let lidé v centrech pracovali hlavně s tím, jak dostat vodu pryč, odvodnit, zamezit povodni, zkrotit, vysušit. Až dnes postupně zjišťujeme, proč to byl špatný nápad. A náprava potrvá dlouho — nejen kvůli technickým limitům, ale i kvůli tomu, že změna přístupů vyžaduje dlouhodobé plánování, finance i politickou shodu.

Revitalizace suché nádrže Homolka, foto: Jan Homolka, CC.

V souladu s přírodou

Ostatně, Praha začala s projektem Obnova a revitalizace nádrží už po povodních v roce 2002, kdy si město uvědomilo, že by některým škodám šlo předejít, kdyby byla zeleň na záplavy lépe připravena. Od té doby až do roku 2025 dokázalo město upravit 104 lokalit o ploše 256 hektarů a vytěžilo z prostoru zanedbaných nádrží 943 tisíc kubíků sedimentů. A to mluvíme pouze o rybnících a retenčních nádržích, ne o dalších desítkách pražských vodních ploch, jako jsou potůčky nebo mokřady.

O některých z těchto projektů jsme v Sedmé generaci již psali, svou pozornost si vysloužila například revitalizace Čelakovského sadů, která se právě na zadržování vody pomocí speciální dlažby v chodnících zaměřila, dále revitalizace přírodní památky Lítožnice nebo velkolepé plány na nový přírodní (a kontroverzní) park Soutok na pomezí Vltavy a Berounky.

Pochvalu by si ale město zasloužilo i za přístup k rybníkům, kterých se na jeho území nachází přes 160. Ty nejstarší jsou i několik set let staré a sloužily, nepřekvapivě, především k chovu ryb, kterému byl v minulém století přikládán veliký význam. A jak to tak už v českém rybníkářství chodí, ryb tam bylo více, než kolik byl zdravý a přirozený rybník schopný uživit. Reálně se tedy často jednalo jen o velkou sádku, kterou bylo nutno dokrmovat.

Od toho ale město v posledních dvaceti letech postupně ustupuje, počty ryb snižuje a snaží se klást důraz především na kvalitu vody a života pod hladinou. Některé rybníky jsou navíc dnes z důvodu ochrany biodiverzity záměrně udržovány bez chovu ryb a případné laické pokusy zde ryby vysadit jsou kontrolovány, a jednou za tři roky tak probíhá kontrolní odlov.

„Pražské nádrže dnes již nejsou chápány jako jednoúčelové vodní plochy na ‚výrobu‘ ryb či technické dílo na ochranu před povodněmi. Dnešním cílem je vytvořit vodní plochy, které budou nedílnou součástí životního prostředí města,“ stojí na webových stránkách hlavního města s dodatkem, že důležitou funkcí rybníků je i ta ekologická, která vytváří podmínky pro život a rozmnožování ohrožených druhů rostlin a živočichů vázaných na vodní prostředí.

Počítáme s vodou

Protože ale revitalizace nádrží rozhodně nejsou všespásným řešením, připojila se Praha v roce 2019 k projektu Počítáme s vodou, který podporuje různé zelené projekty veřejného, ale i soukromého charakteru. Na interaktivní mapce projektu je možné si rozkliknout desítky různých přístupů nejen z hlavního města, ale i z jiných krajů, či dokonce států.

Z těch pražských zaslouží vyzdvihnout například areál novostaveb SUOMI na Hloubětíně, který ze zelených pásů oddělujících parkoviště, silnice a chodníky udělal vsakovací průlehy, podpořil revitalizaci řeky Rokytky s meandry a výsadbou vodních rostlin a vytvořil vizuálně sice nepopulární, ale zato velmi potřebné suché poldry.

Jak může s nedostatkem vody bojovat budova, pak dokázala rekonstrukce školy Českobrodská, při níž se podařilo spojit zelenou střechu s fotovoltaikou, skloubit vertikální zeleň s fasádami i vytvořit sympatická atria. Takové projekty ukazují, že voda nemusí být jen problémem městské infrastruktury, ale může se stát i součástí architektury a každodenního prostředí.

Vodní nádrž Švihov (Želivka), foto: Stribrohorak, CC.

Plýtvání pitnou vodou

A jak jsou na tom Pražané a Pražanky s pitnou vodou? Ze dvou třetin pochází z nádrže Želivka, která se nachází na Vysočině. Do města přitéká tunelem dlouhým 52 kilometrů, přičemž se jedná se o šestý nejdelší vodní tunel na světě. Velké množství vody, které město spotřebovává, ale často přichází vniveč. Ještě před pětadvaceti lety se kvůli nedokonalosti vodovodního potrubí až 46 procent pitné (a tedy očištěné a cenné) vody vytrácelo jen tak do země. V roce 2000 byla průměrná spotřeba pitné vody na osobu 143 litrů denně, v posledních letech se přitom díky modernizaci vodovodní sítě pohybuje kolem 110 litrů na osobu a den. Ale i toto číslo je dost vysoké — Praha dokonce v této nevyhlašované republikové soutěži vede. V jiných tuzemských lokalitách je průměrná spotřeba na osobu třebas jen 90 litrů na den. Pokud se vám i toto číslo zdá absurdně vysoké, uvědomte si, že pitnou vodou většina z nás umývá nádobí, sprchuje se či splachuje. Právě poslední jmenovaná činnost je přitom zbytečným plýtváním cenné pitné vody.

Současně je důvodem, proč je na tom Praha statisticky tak špatně. Na vesnicích či v obcích s velkým podílem rodinných domů oproti panelové výstavbě se daleko snáze využívá užitková voda ze studní či soukromých dešťových nádrží. To lze ale i v Praze — pokud je tedy na místě uvědomělý developer či politický zástupce. Nádrže na srážkovou vodu využívají k zalévání zeleně či ke splachování například úřady na Praze 3, 11 a 12 a další městské části se hodlají přidat. Využít lze střechy obecních budov, ale i obchodních center či parkovacích domů.

Ještě do konce loňského roku bylo možné také využít dotaci Dešťovka prostřednictvím programu Nová zelená úsporám. Nová vláda Andreje Babiše ale tyto populární dotace zrušila, navzdory motoristickým argumentům o potřebě ochraně vody, k nimž se současní představitelé Ministerstva životního prostředí jednu dobu upínali jako k hlavnímu bodu svého programu „o ochraně přírody“. Zda se něco v praxi změní k lepšímu, nebo se podobné projekty a dotační tituly budou spíše nenápadně odstraňovat, to (bohužel) zjistíme brzy.

Bez ohledu na současnou vládní politiku nicméně Praha aktuálně stojí rozkročena mezi svou historií se systémem, který vodu z města rychle odváděl, a novým přístupem, jenž se ji snaží udržet na místě co nejdéle. Revitalizace rybníků, budování retenčních nádrží, zelené střechy i menší projekty v ulicích ukazují, že změna už probíhá. Zároveň je ale zřejmé, že jde o proces na desítky let, který se nedá zásadně urychlit jedním rozhodnutím nebo jednou investicí.

Voda je přitom jedním z klíčových faktorů kvality života ve městě. Ovlivňuje teplotu ulic, zdraví zeleně i schopnost krajiny odolávat extrémům počasí. To, jak se s ní bude hospodařit dnes, rozhodne o tom, jak obyvatelné bude město v příštích desetiletích — nota bene když jsou průměrné teploty ve městě vyšší než v krajině. 

Kontakt: krist.cermakova@gmail.com.

Článek vznikl za finanční podpory hlavního města Prahy.