Proč uživit lidstvo?

Až polovina na světě vypěstovaných obilnin a většina sóji se spotřebuje na výrobu krmných směsí pro hospodářská zvířata. Docela zbytečně, protože přežvýkavci dokážou téměř stejně efektivně využít obyčejnou trávu a jeteloviny. Ušetřené obilí by nasytilo stovky milionů lidí, dobytek navíc může spásat trávu z ploch, kde by obilí nerostlo.

Pošetile sklízíme energii ze zemědělské půdy. Z ozimé řepky vyrábíme bionaftu, z obilí a kukuřice etanol k pohonu spalovacích motorů, přičemž je pravděpodobné, že na vypěstování těchto plodin spotřebujeme více energie, než kolik z nich získáme. Ztrácíme nejcennější ornici při pěstování kukuřice, kterou ani nejíme, ani nezkrmíme, ale odvezeme do bioplynové stanice. Tam patří organický odpad, ne sklizeň z polí.

Jíme zdravě. Spoustu jídla vyhodíme, protože už není čerstvé. Jíme ovoce, zeleninu — celý rok všechno. Letos druhého února (ano, února) píše The Guardian o nečekané krizi ve Velké Británii. Na trhu nastal nevídaný nedostatek čerstvého ledového salátu, cuket, lilku, okurek i mandarinek ze Španělska, kde počasí chladnější než obvykle poškodilo polní i skleníkovou produkci. Supermarkety omezily prodej salátu na dvě či tři hlávky salátu a tři kusy brokolice na zákazníka. Na sociálních sítích se údajně vytváří černý trh, kde se dá větší množství koupit za desetinásobek ceny obvyklé v obchodě. Asi zapomněli na v Británii vypěstovanou a dobře uskladněnou mrkev, petržel, pastinák, zelí, červenou řepu, tuřín, čekanku, pórek, kadeřávek, zimní i růžičkovou kapustu, zimní odrůdy brokolice, jablka či hrušky.

Jíme biopotraviny. Aspoň někteří, ale přibývá nás, v některých zemích je nás už docela hodně. A jíme toho tolik, že se hodně biopotravin dováží. Už jste si koupili biopohanku či bioslunečnici z Číny, biolněná semínka z Argentiny nebo bioproso z Ukrajiny? Já ano. Tyto plodiny by rostly dobře i u nás.

Jíme levně. Jako rozmazlení fracci chceme hodně kvalitního a levného jídla, asi abychom toho mohli více vyhodit. A aby nám víc peněz zbylo na věci a radosti důležitější než jídlo. Skutečnou bídu přitom zažila ještě moje babička.

Slastně požíráme nejen rostliny a zvířata, ale i půdu, suroviny, prostor, přírodu. Jíme toho hodně a mlaskáme přitom. Mlaskáme tak rozkošnicky, že ti, kteří zatím jedí málo, by si taky chtěli zamlaskat.

Svoboda od hladu je nepochybně základním lidským právem a potvrzuje to i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. Tato smlouva hovoří také o přiměřené životní úrovni a dostatečné výživě. Připadá mi, že přiměřenost a dostatečnost jsou ovšem hodně flexibilní pojmy. A proto myslím, že základní otázka možná ani nezní jak lidstvo uživit, ale spíše proč nebo dokonce zda vůbec. Myslíte, že jsem misantrop?

Autor vyučuje na Katedře environmentálních studií FSS MU.