Země už nezpívá

10. února 2017 /
foto: archív P. Brady

Když etnograf Karel Plicka natáčel začátkem třicátých let na Slovensku svůj slavný dokument Zem spieva, bylo tradiční zemědělství již za svým vrcholem. Nádherné obrázky bosých dětí běhajících po sotva rašící trávě, přirozeně padnoucí kroje, vysoké nebe a meandrující řeky, úzké terasy polí a do čista spasené stráně. To je minulost.

Poněkud zasmušilí vesničané v levných teplácích z třetího světa, zahrádky s trpaslíky a anglickým trávníkem, barevné krychlovité domy, obrovská monokulturní pole, horské louky zarůstající trním a chátrající budovy velkokapacitních kravínů. To je současnost.

Nemá smysl naříkat nad tím, že ještě před sto lety se devadesát procent zdejších obyvatel živilo úplně nebo z významné části zemědělstvím. Pro některé z nich to znamenalo skutečný boj o přežití, kdy byli vděčni za brambory se zelím a opravdu celozrnný chléb s kyselým mlékem. A děti běhaly bosé celý rok ne proto, že je to přírodní a zdravé, ale jelikož nebylo ani na krpce. Ti, kteří nevlastnili dostatek půdy, se také museli smířit s podřadným společenským postavením chalupníků. Něco takového si ve skutečnosti ani neumíme představit. Literární a filmová zpracování tohoto tématu jsou plná předsudků a klišé o lakomých sedlácích a trpících čeledínech. Pravdou zůstává, že hodnota práce byla naprosto jiná než dnes. Zaježovské stařenky s vážnou tváří vyprávěly, jak koncem třicátých let chodily sloužit „ke kravám“ na celou sezonu za stravu, „ubytování“ na seně, dvě sukně a nové čižmy. Když dostaly navíc sametový lajblík (neboli živůtek) ke svátečnímu kroji, byly nefalšovaně šťastné.

Půda jako obživa

Cílem zemědělství zůstávalo v první řadě přežití. Půda byla vnímána nejprve jako zdroj obživy, a až potom finančního zisku; uvažovalo se v dlouhých časových horizontech a „zem“ představovala opakující se jistotu, které bylo podřízeno celé společenství. Lidé se snažili využít každý čtvereční metr. Pokud si někdo nemohl dovolit krávu, choval alespoň kozy, ve městech králíky.

Domácí potraviny byly oproti dnešním průmyslovým výrobkům nepochybně o mnoho kvalitnější a výživnější, rolníci jich však nedokázali vyprodukovat dostatek a z dnešního pohledu stály opravdu mnoho peněz. Rodina městského řemeslníka dala za jídlo značnou část svého rozpočtu. I proto se obce snažily zabezpečit nepostradatelným řemeslníkům, například kovářům, také louku pro krávu, zahradu a „zemiačnisko“.

archiv P. Brady

Především horské obce také spravovaly rozsáhlé pastviny podle tradičního zvykového práva, často na hranici divočiny, které na první pohled působily jako území nikoho, přístupné každému. Koně a ovce tam pásli obecní pastýři extenzivně, sbíraly se tam také byliny a barvířské rostliny. Zcela osobitou kapitolu tvoří salaše, místa, kde se sezonně pásly ovce: byly zaměřeny na výrobu trvanlivých ovčích sýrů, ale také masa a vlny. Cenily se i ovčí kůže, šily se z nich velice drahé vyšívané kožichy, jejichž majitelé jimi často demonstrovali svůj společenský status. Jednoduchou vestu bez rukávů — pracovní „kožuštek“ si na druhou stranu mohl dovolit prakticky každý a také patřila k nejužitečnějším krojovým součástem. Salaše vznikaly původně na vysokohorských loukách, „holiach“, které byly dále rozšiřovány klučením kleče a přilehlých lesů. Valaška, sekyrka s dlouhým topůrkem, sloužila, než se stala poněkud rozporuplným symbolem slovenské lidové mužnosti, k osekávání chvojí pro ovce. Časem se salašnictví posunulo i do níže položených obcí, kde často využívali takzvanou lesní pastvu na polodivokých loukách.

Kde začíná zisk

Dnes je situace zásadně odlišná. Farmáři a podniky očekávají od půdy především produkci, tedy finanční zisk, případně dotace. Z velkovýroby se stal podivný druh průmyslu, jenž produkuje potravin sice nadbytek, ale v otřesné (ne)kvalitě. A co se levně vypěstovat nedá nebo neurodí, se opět levně doveze. Dostali jsme se tak do druhého extrému — složitě balíme každé tři lžíce jogurtu, potraviny cestují stovky kilometrů, aby se nakonec mnoho z nich vyhodilo, a zákazníci supermarketů se cítí terorizováni příliš širokým výběrem!

Pěstovat potraviny nebo chovat zvířata se v malém z čistě peněžního hlediska nevyplatí. Předevčírem jsme měli k obědu kohouta, bylo ho třeba nejdřív zabít, potom oškubat, vykuchat, prostě víc než hodina práce. A ještě před tím několik měsíců krmit, napájet, chránit před dravci, pečlivě zavírat na noc… Podobná situace je i u vegetariánské stravy, například takové loupání fazolí je třeba brát jako meditativní činnost, jinak postrádá „smysl“.

Vlastně se nemůžeme divit, že dnešní vesničané stále upřednostňují okrasné zahrádky, a pokud ne, požívají umělá hnojiva a chemické ochranné prostředky někdy v téměř smrtelných dávkách, takže jejich „krvopotně“ vypěstované domácí ovoce a zelenina mají zřejmě podobné složení jako ty z velkoobchodu. Ten, kdo by chtěl v jejich blízkosti zahradničit alternativně, musí také počítat s tím, že škůdci velice rychle pochopí, kde se jim vede lépe.

Přesto se v posledních letech stále více objevují snahy jak o hledání ztraceného kontaktu s půdou a rostlinami, tak o pěstování zdravého jídla. I k nám už pronikla myšlenka komunitních zahrad, jež úspěšně zakořenila hlavně ve velkých městech. Tyto projekty plní především úlohu společenskou, jako místa setkávání a smysluplného „trávení“ volného času na čerstvém vzduchu, zároveň v nich však letí různé formy bio pěstování. A příležitost pracovat s půdou dostanou i lidé, kteří by jinak tuto možnost neměli.

foto: Veronika Kicková

O mnoho širší možnosti samozřejmě skýtá venkov. Výhody mají ti, kteří pozemky zdědili nebo nakoupili před vícero lety. Nejde jen o cenu (v devadesátých letech byly zarostlé louky na některých místech tak levné, že jste si mohli pořídit hektar na měsíční minimální mzdu). Hlavní potíž spočívá v možná dobře míněné aktivitě proti rozprodeji půdy cizincům. Ta vyústila v přihlouplý zákon, který v praxi téměř znemožňuje nákup pozemků nad dvacet arů všem, kteří v zemědělství přímo nepodnikají. Cizinci přitom vesele skupují podíly v zemědělských podnicích a všichni jsou spokojeni… Velcí hráči tak ještě snadněji rostou, šetří na pracovní síle a vše se snaží řešit stále těžší mechanizací, větší koncentrací zvířat, jež žijí ve stresu dopována léky a vytvářejí tuny toxického odpadu. A především jsou několikrát do roka převážena z místa na místo za účelem ryze demonstrativního „vypásání“ horských a podhorských luk, kde pouze ušlapou trávu a rychle jsou odvezena ušlapat ji zase jinam. K tomu vedou možná dobře míněné dotace „na hektar“. Navzdory poměrně vysokým platbám louky ve skutečnosti rychle zarůstají. Vzniká tak bizarní situace, kdy dnes se všemi stroji a naftou nejsme schopni obhospodařovat to, co předchozí generace rolníků zvládly kosami a tažnými zvířaty s výrazně menší ekologickou stopou. Různé pokusy na ně navázat se však přece jen najdou.

Cesty alternativy

Mezi nejúspěšnější „alternativce“ patří pěstitelé ovoce, kteří udržují a obnovují tradiční sady a rozmnožují krajové odrůdy ovoce. Často jde o občanská sdružení, která jsou velmi aktivní, umí pracovat s lidmi a časem získávají nejen v ochranářských kruzích, ale i ve svém okolí dobré jméno. Samozřejmě nejsou zaměřena na zisk z přímého prodeje svých výpěstků, ale spíš na environmentální výchovu a péči o krajinu. To jim umožňuje vrátit se ke konceptu půdy jako obživy i v dnešní zrychlené době.

Tuto představu mohou také rozvíjet rodinná hospodářství, jimž jde v první řadě o samozásobitelství a soběstačnost. Nepociťují tlak na výkon a odbyt, mohou si dovolit vysoký podíl (vlastno)ruční práce i běžné používání „zastaralých“ zemědělských technik: zapřahání koní, ruční okopávání, kosení či dojení. Tyto postupy jsou pro mnohé filosofickým postojem. Daří se jim také minimalizovat produkci odpadu, a to v zásadě tradičním způsobem: případné zbytky z kuchyně zužitkují slepice, syrovátku je možné pít nebo s ní krmit prase, kosti sežere pes, mnoho výrobků, které sníme doma, nepotřebuje žádný obal. Posun k lepšímu přinesl nepochybně i nový zákon o prodeji ze dvora, jenž umožňuje jednoduchý prodej nadprodukce, a to především té „rostlinného původu“; v malých množstvích je také povoleno její další zpracování přímo v kuchyni rodinného domu. Takže na trzích konečně legálně koupíte skutečně domácí zavařeniny, sušené ovoce, různě zpracované ořechy, pesta nebo sušené bylinky. Postupně se také vzmáhá internetová nabídka čerstvého ovoce a zeleniny v rámci bedýnkového systému. U potravin „živočišného původu“ je situace stále složitější, zákon totiž vyžaduje samostatnou místnost a dodržování náročných hygienických kritérií; povolený je však prodej nepasterizovaného mléka a výrobků z něho.

archiv P. Brady

O pasterizaci se vedly (a vedou) dlouhé spory. Na Slovensku přetrvává silná tradice výroby sýrů, jež nelze z tepelně ošetřeného mléka vyrobit bez toho, aby se jejich chuť výrazně zhoršila. I někteří velkoproducenti se drží tradičních receptur při zpracování hrudkového ovčího sýra na pověstnou brynzu a mléko neohřívají. Mohou si však dovolit drahé laboratorní testy, jež zaručují určitou bezpečnost. Nejde jen o bakterie způsobující krátkodobé průjmy, těmi se více méně nikdo nezabývá, ale především o mnohokrát diskutovaný přenos klíšťové encefalitidy a jiných závažných horečnatých onemocnění syrovým mlékem. Čas od času se v médiích vynoří nějaká aféra, klesne poptávka po brynze a posléze vše utichne. Při podrobnějším zkoumání člověk zjistí, že v drtivé většině případů se informace o nákaze mlékem laboratorně nepotvrdily, hysterie však již vypukla. Než opadne, chvíli to trvá. Ani odborníci nejsou zajedno v určení míry rizika vzhledem k nesporné prospěšnosti divokých bakterií a výrazně lepší stravitelnosti syrového mléka a kysaných výrobků. Argumentů proti pasterizaci je mnoho, stejně jako těch pro, jak už to v dnešní technické době bývá. Dilema musí vyřešit každý výrobce sám a kromě jiného je třeba brát v úvahu i všeobecně sníženou imunitu dnešních lidí.

Právě pasterizace, tedy tepelné ošetření potravin zahřátím, poukazuje na jeden ze základních konfliktů, které (post)moderní doba přináší. Ztráta přirozenosti se projevuje ve všech oblastech každodenního života, přichází nenápadně a plynule a budeme určitě vést dlouhé a vesměs zbytečné debaty o tom, co to vlastně ona přirozenost je. To nám však nepomůže. Ani bezbřehé nadšení vším přírodním, které někdy vede až k fatální víře, že člověku při správném „duchovním“ naladění příroda neublíží.

Nevyšlapané a těžké

Vedle běžných nesnází, nestabilního počasí, permanentního nedostatku vláhy, nových škůdců a chorob, kibicování chytráků a mudrování místních musí nanovo usedlý rolník počítat i s hromadou práce, kterou mu přidělává stát. Povinná registrace všech užitkových zvířat a zavedení ušních známek je opatřením ryze byrokratickým. Systém je zatížen mnoha chybami a zavání buzerací — vím o mnoha případech, kdy od dalšího chovu odradil především starší lidi. Dává také dobrou příležitost pro sousedská udání a samozřejmě podvody. Klade na chovatele nesmyslné nároky, a navíc vůbec nebere ohled na zvířata, kterým působí „aplikace“ známky zbytečnou bolest — půlcentimetrové díry v uších často hnisají a špatně se hojí, viděla jsem i kozy s natrženýma ušima. Povinná vyšetření se týkají chorob, které často nejsou aktuální.

Jednou z možností, jak se zemědělství věnovat naplno a profesionálně, je chov plemenných jedinců. Hospodářství se pak zaměří na prodej živých zvířat. Tato cesta vyžaduje vysokou odbornost, velké vstupní investice, dostatek pozemků, často také moderní mechanizaci, intenzivní veterinární péči, manažerské schopnosti a jistou míru zdravé mazanosti. Ta mi při nákupu plemenných koz, samozřejmě opatřených všemi ušními známkami a kulatými veterinárními razítky, chyběla. Přes všechna potvrzení byla zvířata latentně nemocná. Historka o tom, že majitelka je prodává tak levně, protože nastupuje na dlouhou dobu do nemocnice, mne dostatečně nevarovala. Podobné karamboly prý k plemenářské práci patří, stejně jako kontroly užitkovosti nechvalně známé různými podvody. Nadšení mne rychle přešlo, osobně však znám několik rodin, které se věnují chovu highlanderského skotu, huculských koní či vietnamských prasat.

Obdiv si rozhodně zaslouží i rodinné farmy zaměřené na pěstování ovoce, zeleniny nebo bylin či malá zahradnictví trpělivě rozšiřující sortiment ovocných keřů a stromů a nabízející prostředky alternativní ochrany rostlin. Všichni musejí snášet tlak trhu a pro navazování na tradici nemají vhodné podmínky. Jejich hospodářství se stala podniky s poměrně velkým obratem a nároky na techniku a management. Někteří si však ještě najdou čas a síly pomáhat těm menším, organizovat různá setkání a semináře a dokonce lobbovat v parlamentu za lepší legislativní podmínky pro malorolníky.

Objevují se i různé zásadní alternativy. Svého času se mnoho diskutovalo o bezorebných postupech japonského reformátora Masanobu Fukuoky, jeho kniha Revoluce jednoho stébla vyšla slovensky a vzbudila velký ohlas. Těch několik pokusů napodobit Fukuoku v našich klimaticko-půdních podmínkách, co jsem viděla, však nedopadlo nejlépe. Našli se dokonce i lidé, kteří mi navrhovali zorganizovat u nás kurs těchto metod. Když jsem se ptala, kolik metráků obilí už takto vypěstovali, odpověděli mi, že zatím žádné, ale že to by se právě podařilo na tom kursu!

foto: Veronika Kicková

Periodicky se také vracejí různé permakulturní projekty. Proč ne, jestliže skutečně fungují i u nás. S určitou opatrností je třeba přistupovat k nápadům, jež vyžadují náročné terénní úpravy realizovatelné často jen za pomoci těžké mechanizace. U vyvýšených záhonů se například stává, že z nich uniká ještě více vody než při tradičním postupu. Německé kupy jsou zase náročné na vybudování, kopání nebo bagrování hlubokých rigolů i přemístění ohromného množství zeminy. Dva roky nádherně rodí a potom mají tendenci nezvladatelně zarůstat kopřivami… Pokud se někdo vrhne po přečtení výpravné obrázkové publikace na alternativní zemědělství v naději, že si ulehčí práci, rychle nazná svůj omyl. Je to cesta nevyšlapaná, která naopak vyžaduje ještě více námahy, experimentování, znalostí, improvizace i nadšení a pevné vůle.

Pustit svůj hlas po krajině

Tradiční zemědělství upadalo postupně v průběhu posledních sta let. Vše pak završila socialistická kolektivizace, jež na Slovensku proběhla na mnohých místech opravdu násilně, zvířata byla zabavována přímo z maštalí a mnoho vzpurných gazdů skončilo v uranových dolech. Původní vesnické společenství se v podstatě rozpadlo, v rámci industrializace byly v každé kotlině postaveny továrny, lidé se naučili dojíždět do třísměnných provozů, odcházeli ze samot a zčásti i z vesnic. Co se nepodařilo zničit komunistům, to definitivně dorazil raný kapitalismus devadesátých let a také prostě čas.

Pokusy navázat na přetrženou nit byly životaschopné jen tehdy, když dostaly nový obsah. Obdělávat půdu, neřkuli chovat zvířata je náročné na fyzickou práci, čas, disciplínu. Staré pracovní postupy člověka nijak nešetří, počítá se se značnou námahou trvající dlouhé hodiny, a to je něco, čemu jsme v rámci civilizace všichni odvykli. Zvyknout si vyžaduje silnou motivaci, přizpůsobivost, odolnost i vnitřní kázeň. Pokud přijmeme návrat k do jisté míry tradičnímu hospodaření jako duchovní cestu, může nás významně obohatit.

My zahrádkářským způsobem obhospodařujeme přes deset arů orné půdy, v dost náročných podmínkách pěstujeme brambory, fazole a zeleninu, udržujeme a rozšiřujeme starý ovocný sad. Úroda je však hodně závislá na počasí, pozdní jarní mrazy dokážou naše úsilí někdy téměř zničit. Na třech hektarech extenzivních pastvin chováme kozy a ovce, louky sečeme ručně, tedy kosami.

Duševní a duchovní roviny života se přímo prolínají s těmi hmotnými. Život se opravdu stává kruhem, jehož rytmus se odvíjí od ročních období, přírody, počasí. Zároveň na své kůži přímo cítíme všechny klimatické a ekosystémové změny, učíme se pozorovat krajinu a najít v ní své místo. A občas dokonce nabereme odvahu dělat to, co bylo pro staré rolníky naprosto přirozené: pustit svůj hlas po krajině, aby jí byl ozvěnou. Bez patosu a bez zahledění do sebe, prostě jenom tak. A je úplně jedno, jakou písničku SI zpíváme.

Kontakt: horana69@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2023 vychází v 2. polovině února.