Tradice jako východisko

Když jsem před více než dvaceti lety přišla na Střední Slovensko, ještě zde v odlehlejších oblastech dohasínala lidová kultura. Ideální okamžik k pokusům prakticky na ni při hledání přírodě blízkého způsobu života navázat. Mnozí obyvatelé samot žili ještě v polovině devadesátých let pevně ukotveni v tradici a zároveň obdivuhodně skromně. Bylo jim však hluboko přes sedmdesát let a jejich svět se tomu našemu příliš nepodobal.

Věděla jsem, že pokračovat v jejich stopách a každodenním díle je podobně náročné jako navazovat přetrženou osnovu na tkalcovském stavu; jsou chvíle, kdy to vzdáte, raději plátno odstřihnete, starou osnovu složíte a usoukáte a založíte novou. Vyzbrojena podrobným studiem etnografické literatury, vzletnými texty romantických básníků, vášní k hudecké hudbě a všemu mírně ztrouchnivělému a rezavějícímu jsem si však troufala. Navíc se na Zaježové vynořili podobně smýšlející ekoblázni, kteří už s tím vším začali a koupili první usedlosti… S odstupem času vidím mnoho problematických míst. Ta nejdůležitější se pokusím popsat, přitom tentokrát téměř vynechám lidský faktor — tedy nás, experimentátory.

Zděděné versus současné

V literatuře se lze dočíst o velkých rodových hospodářstvích, jež byla ještě počátkem dvacátého století soběstačná. Za cenu chudoby, dřiny a nesmírně malých nároků na bydlení a soukromí vůbec. Velkorodina žila v jedné místnosti, postel byla výsadou rodiček… Rolníci si uměli vypěstovat a vyrobit všechno, co potřebovali, kupovali prý pouze sůl a železné nářadí. Za takových podmínek toho musíte potřebovat opravdu málo a na to málo zvládnout hodně naprosto různých činností.

Veronika Kicková, foto: archiv Veroniky Kickové.

Ty měly v průběhu roku své místo, také dělba práce byla dost jasně daná: hospodář, všem nadřazený patriarcha, měl kromě vedení celého gazdovství na starosti koně nebo voly a pěstování obilí; hospodyně kuchyni a péči o děti, které už uměly chodit; dospělí synové ovce a jejich dojení, obstarávání palivového dřeva či „furmanky“ a „oračky“ s koňmi. Nevěsty nebo dcery dojení krav, pletí a pěstování „drobností“ — zeleniny, máku, lnu nebo konopí a také praní, předení, tkaní… Krom toho se vždy v rodině nebo osadě našel někdo, kdo ovládal šití krpců a kožichů, pletení košů, výrobu dřevěného nářadí. Opravovat šindelové či slaměné střechy a hliněné omítky uměl téměř každý chlap.

Představa, že se skupinka lidí zabydlí na tehdy vymírajících a finančně dostupných samotách a vedle rolničení se každý bude věnovat řemeslu, které ho baví (tedy ne, jak mu určuje tradice), vypadala lákavě. Mnozí namítali, že tradiční člověk byl ke své skromnosti nucen a své praktické zručnosti měl v krvi, což je dnes nedosažitelné. Jeho velká výhoda však byla i v tom, co jsme převzít nechtěli: v tradičních společenských vztazích a zvyklostech, určujících vše, a to poměrně přesně a bezohledně. Lidé se podobali jeden druhému, byli do jisté míry zaměnitelní, dokonce i manželství se stávalo mnohokrát více pracovním než osobním vztahem. K tomuto se samozřejmě nikdo z nově příchozích vracet nechtěl a ani nemohl. Navíc jsme tomu ani nepřikládali velký význam a viděli jen to, co jsme chtěli.

Pokud máme dostatek motivace a času, dokáže i současný městský člověk výborně zvládnout jakékoli tradiční řemeslo nebo rolnickou práci, a dokonce ještě mnohé zdokonalit. Dnešní závodní sekáči podávají neuvěřitelné výkony, pecaři staví precizní a úsporná díla, hráči na fujaru vyloudí naprosto čisté tóny… Co neumíme, je uzavřít kruh, jak v sobě, tak mezi sebou. Spolupracovat. Přirozeně, funkčně, živě tak, aby vznikl celek — kultura. Za svoji svobodu platíme vysokou cenu — osamocení. Vzít si z lidové tradice jen to, co se nám hodí, a obohatit tím svůj život je možné a dává to jistý smysl. Čeká nás však o mnoho náročnější úkol hlouběji pochopit rozpory zděděného a současného. Časem jsem dospěla k poněkud omšelé představě, že vše se pohybuje mezi dvěma body, které se vzájemně doplňují i popírají. V našem případě jde o rozpor mezi tradicí a individualitou, zvykem a originalitou, zodpovědností a volností a nakonec i intuicí a vědomím.

Hej, Slované…

Pořádná potíž je už se samotným pojmem lidová tradice. Musíme si uvědomit, že jde o proces, který se v průběhu času mění, někdy dost zásadně, navíc ani odborníkům není zcela jasné, jak přesně funguje. Mluvíme-li o kořenech, jde příliš často spíše o naše představy, přičemž nejvíc prostoru se pro ně samozřejmě najde v časově nejvzdálenějších úsecích, kde se zachovalo nejméně informací. Těmto obdobím se však nemůžeme zcela vyhnout, jednak ovlivnila to, co pak následovalo, a jednak jsou nám v lecčems překvapivě blízká.

Vynecháme-li nejrůznější více či méně ztřeštěné mytologie, jimiž se v poslední době internet i všelijaké samizdaty jen hemží, a přijmeme vědeckou představu o našich slovanských (alespoň tedy jazykově) předcích, kteří přišli někdy v době stěhování národů, můžeme začít u nich.

A musíme začít tím, že o nich mnoho nevíme: máme k dispozici jen archeologické nálezy, skoupé záznamy kronikářů a ještě skoupější pozůstatky ve folkloru. A potom samozřejmě různé vize a fabulace, některé bohužel naprosto zkázonosné, patřící spíš do oblasti psychologických a psychiatrických diagnóz: nejrůznější s rasismem hraničící nápady o ufoslovanech, sebestředné projekce a myšlenkové orgie; jiné úsměvně neškodné a další přínosné svým důrazem na posvátnost všeho živého či citlivým hledáním současné náplně starých obsahů. Házet všechno, v zkratkovité reakci na bující nacionalistické tendence, do jednoho pytle je veliké zjednodušení a nedorozumění.

Samo předkřesťanské myšlení je ale současnosti tak vzdálené, že převyprávění potřebuje. Navíc byla tato vágní, ale základní část tradice ve středověku násilně potlačena, někdy zcela překryta, někdy doslova ukradena christianizací, a sepětí s přírodou zadušeno. Najdou se i názory, že náš svět by dnes vypadal o mnoho lépe, kdyby v pozadí naší spirituality nebyl Starý zákon, ale slovanské mýty.

To, co vneslo do tradice křesťanství, je rozporuplné: přetržení rodových svazků a zvykového práva a především koncentrace moci. V každodenní praxi se pak toto učení o lásce k bližnímu projevovalo obrovskou diskriminací žen, tuhým patriarchátem a výraznou hierarchizací společnosti, což rozhodně není nijak inspirativní. Ale přineslo také řád či alespoň teoretické překonání vzájemné kmenové nevraživosti.

Poznat rodnou zem

Samostatnou neblahou kapitolou je církví pěstovaná, ač pochopitelná, nenávist k Židům, která je dodnes výrazná. Židé na vesnicích vlastnili téměř všechny krčmy a „sklepy“ — obchody s dobovým smíšeným zbožím, bohatli na alkoholismu rolníků, půjčovali jim peníze na skutečně nekřesťanský úrok. To vše je uloženo hluboko v společenském nevědomí, otřesnými událostmi druhé světové války téměř nedotčeno. Mnoho lidí se dokonce tváří, že se tehdy tak moc nestalo a jiní se zase křečovitě snaží vzbudit v „národu“ kolektivní pocit viny za činy a postoje předků. Billboardy s hajlujícím krojovaným lidem poukazující na tato temná místa slovenské historie měly sloužit jako šoková terapie, běžným občanům však šly spíš na nervy.

Veronika Kicková, foto: archiv Veroniky Kickové.

Ten, kdo si chce předků vážit, by je ale měl především znát. Tím spíše na Slovensku, kde jde citovost a patos ruku v ruce se srdečností a temperamentem. Jinak dostává příliš mnoho prostoru promítání si vlastních iluzí a zhoubná představa o holubičím prostém lidu (od něhož je jen skok k vše řešícímu národu), s níž operuje několik pochybných politických stran. Co je „našské“, je nejlepší, ať jde o cokoliv. Jitřitelé emocí zacházejí neskutečně daleko, na sociálních sítích se „páčikuje“ kde co krojovaného včetně neskutečně hloupého socialistického kýče, filmu Rodná zem. Každý folklor si zaslouží hlubší a smysluplnější reflexi, i kdyby toto bylo naprosto neškodné. Ale není. Nejenže odvádí od podstaty věci a pěstuje kolektivní narcismus, ale také dehonestuje všechno lidové v očích nezasvěcených uspěchaných intelektuálů, kteří nemají čas a možná ani chuť nahlédnout hlouběji.

Tradice: vše při starém

Podobně jako k Židům se tradiční myšlení staví i k Romům, a ani zde se situace nemění, spíše zhoršuje. Romům, kteří — jak doba pokročila — přišli o svá původní zaměstnání kovářů, korytářů, kotlářů, kopáčů a koňských handlířů, dnes lidé především závidí sociální dávky. Jako muzikanti se uplatní jen někteří „cigáni“, jejich hudební cítění však mělo na slovenský folklor tak zásadní vliv, že v některých regionech je automaticky napodobují i „gadžovští“ hudebníci.

Konzervativní myšlení se čím dál tím víc vidí v gulášovém socialismu, kdy „byla práce“. Všudypřítomné rodinkářství a vesnická korupce se od těch dob výrazně nezměnily.

Jednoduše vše zůstalo při starém. Hajní a myslivci požívají vysoký společenský status, vlk a medvěd jsou škodná, příroda má sloužit člověku. K (post)modernizaci dochází pouze na úrovni techniky, ne v myšlení, jež vězí v absurdní kombinaci národovectví z devatenáctého století a reálného socialismu, v němž lidé měli své jistoty, v práci se často nepřetrhli a ještě stíhali chovat krávu, býka, prasátko. Prudce jim stoupla životní úroveň, zbourali dřevěnice a zaplácli své malebné vísky obrovskými krychlovitými domy, v nichž teď nemá kdo bydlet. Současná vytunelovaná zemědělská družstva nedokážou zaměstnat dost lidí, běžné je úmorné dojíždění do třísměnných provozů v továrnách a firmách, kdy se dělníci nevyspí prakticky nikdy, jsou na ně kladeny vysoké nároky za nízké mzdy. Stoupá všeobecné podráždění a pocit, že takhle jsme si to nepředstavovali.

Pár soukromníků, kteří si vzali svou půdu zpět a obhospodařují ji, je však vnímáno spíš s pohrdáním. Ve „vyspělejších“ obcích už obyvatelé ohrnují nos nad zápachem zvířat a na zahrádkách frčí anglický trávník. Dům je vnímán jako reprezentace rodiny, takže čím barevnější fasáda, tím lépe. Lidová architektura, pokud nějaká přežila, je často znetvořena rozmáhajícím se chalupářstvím, jež na zapadlejší místa dorazilo až po revoluci, o to však dravěji. Na druhou stranu právě chalupářství zachránilo mnoho krásných staveb a dalo jim alespoň nějaký smysl. Také chalupáři, pokud se jim podaří do vesnického společenství nějak zapadnout, jsou pro něj se svým otevřenějším myšlením přínosem. A paradoxně právě s chalupáři se nám, „tým čudným tam hore“, daří navazovat nejen spolupráci a výměnu výpěstků a výrobků, ale i přátelství. A to bez ohledu na často propastný rozdíl na společenském žebříčku.

Malebné roubenky se však ze všeho nejvíc hodí na pohlednici, propagační brožuru či do skanzenu. Fungují hlavně symboly: čím víc jsou odtržené od reality, tím lépe se ujímají. Rozmohly se lokální folklorní slavnosti: vypije se hodně alkoholu, po němž zůstane adekvátní množství umělohmotných kelímků, zpívají (nebo spíš řvou) se dokola ty stejné odrhovačky, v otevřených oknech se vystavují vyšívané ubrusy a nad hlavní ulicí vějí ve větru bizarní transparenty s útržky písní. Vytváří se tak identita a pocit zakořenění a sounáležitosti.

Ideologie národního realismu

Propagovaná úcta k dědictví předků má ale své meze. Když se například brali moji kamarádi z folklorního souboru v Očové (která si myslí, že má stále platnou hudební a taneční tradici), raději se vzdali pokusu o oživení svatebních obyčejů a volili novodobou variantu s omašlovanými nablýskanými auty, troubením a těžkými šaty z půjčovny. Nevěsta pak před půlnocí zašla do „krojárny“ a převlékla se na čepení. Souborovou muziku střídal dýdžej a místní drbny zůstaly spokojené.

Takže dalším zásadním rysem lidového je jeho konzervace bez použitelnosti pro současnost: předkládá se nám soubor představ o různých obdobích vrcholící (polovina 19. století) či upadající (mezi válkami) tradice. Tato situace je pro každou kulturu naprosto nepřirozená, v podstatě ji znefunkčňuje a posouvá do role symbolu, o němž už byla řeč. Ještě k tomu se dnešní folklorismus pěstovaný pod dozorem školených dramaturgů jen těžko vymaňuje z manýrů socialistické kultury (čest výjimkám). Chybí především spontánnost, převažuje pohled „vše pro jeviště“, rudá ústa tanečnic, přeplácané výšivky, pevně stanovené programy (jako například očovská svatba).

Ideologie socialistického realismu byla bezbolestně nahrazena ideologií národní, což je bohužel vnímáno jako přirozené. Nošení kroje nebo jeho součástek dostává pomalu politický podtext. Jestliže košile z tvrdého domácího plátna symbolizovala před dvaceti lety téměř hipísácký protest proti konzumu, dnes může znamenat všelicos od návratu k přírodě po fašistoidní bití se v prsa. Odpor k „západní zkaženosti“ a idealizace předků je však většinou plytkou až virtuální záležitostí. S naším ručním kosením, chovem zvířat, aktivním rozvíjením řemesla a bydlením ve dvou místnostech se zděnou pecí jsme stále exoti, a to jak v naší vesnici, tak na Facebooku.

V různosti je život

Dvacet pět let snahy o propojení lidové kultury a dobrovolné skromnosti vypadá na první pohled neúspěšně. Nepodařilo se vytvořit žádné soběstačné komunity, pokusy na Zaježové, Očové nebo Hrušově se rozplynuly v postmoderní různosti. Nezanedbatelná část novousedlíků se žádnou tradiční činností nezabývá, o soběstačnosti ani nemluvě. Ti, kteří nějakým způsobem na tradici navazují, žijí z rozmanitých důvodů rozptýleni na velkém území a přímá spolupráce je prakticky nemožná. Nebo se zabývají pouze jednotlivostmi a jejich životní styl je jinak celkem většinový. Nebo něco mezi tím.

Ovšem právě v různosti je život, různost umožňuje nacházet osobní naplnění, vyhnout se sektářským sklonům i samolibé sebestřednosti. Důležité je nejen najít rovnováhu mezi sněním a každodenní skutečností, nepřestat snít, když vám zdechne koza nebo kroupy pomlátí rajčata, ale také včas vstát od internetu a vzít do ruky motyku. I neživá lidová kultura může přes všechny své slabiny být více než inspirací, idea rodových hospodářství (zřejmě jediná smysluplná myšlenka pohádek o Anastázii) v sobě skrývá mnohé možnosti, pokud by byla naplňována na jedné straně svobodně a tvořivě, a na straně druhé bez iluzí, povýšenosti a s moudrostí obroušenou generacemi lidí, kteří v přírodě a z přírody prožili celý svůj život. Rozhodně by to ale vyžadovalo přestat rozmazlovat moderní přebujelá ega.

Tak jako dálkový běžec dosahuje stavu vytržení až po značné námaze, i dřina (které se „vyspělý“ svět snaží za každou cenu zbavit) může po této stránce člověku mnoho dát. Poslední pokosená stébla nebo slézání z kopy sena nejsou romantický kýč, jestliže to skutečně prožíváte. Vyšitá sváteční košile dostává svůj smysl, až když se do ní převlékáte ze zpocené a špinavé košile pracovní. Uprostřed rodiny, která sdílí společně podstatu svého bytí, a přitom dokáže dát každému členovi i potřebnou míru volnosti, lásky a pochopení, snáze překonáte postmoderní pocit odcizení všeho všemu (kdo se úplně neizoluje, nevyhne se tomu, byť by byl sebepřírodnější). Vzcházení rostlin a porody zvířat (samozřejmě i lidí) jsou opět duchovními okamžiky. Stejně tak i jejich smrt. Je to mystika kruhu života, jež byla sice potlačena, ale ne zcela zničena. I strom může znovu zakořenit, pokud zvolíme správný čas, dostatečně vyhnojíme půdu, odstraníme poškozené a nadbytečné kořeny, drasticky seřízneme korunu a dobře zalijeme.

Jednotlivým větvím pomyslného stromu návratu ke kořenům se budeme věnovat v dalších částech tohoto cyklu, kdy se i z praktického hlediska podíváme na tradicí inspirovaný každodenní život, bydlení, zemědělství, soběstačnost, řemesla…

Kontakt na autorku: horana69@gmail.com.