Spasit svět láskou

Možná se vám zdá, že se nejedná o žádnou převratnou myšlenku. I přesto je tento okružní list (neboli encyklika) označován za „nejzásadnější papežský text posledních desetiletí“ — tak to shrnul teolog a arabista Lukáš Nosek v Katolickém týdeníku. Očekává, že encyklika vzbudí živou diskusi. V Česku se zatím příliš nerozběhla, ze zahraničí však slyšíme nadšené i kritické ohlasy.

František ji se svým týmem napsal jako rychlou reakci na pandemii nemoci covid-19. Chtěl promluvit do této jedinečné doby a ukázat, na co bychom nyní měli klást důraz. Papež neadresuje text pouze svým souvěrcům, ale „všem lidem dobré vůle“. Stejně učinil i se svou předchozí encyklikou Laudato si‘ o environmentální krizi (viz 7.G 6/2015). To dodává jeho slovům na naléhavosti. Co nám všem tedy chce sdělit?

Rozdělený svět

Předně: mnohé problémy současného světa způsobuje „budování hradeb“ mezi jednotlivci, různými skupinami ve společnosti i státy. Papež František si všímá různých způsobů vylučování — starších lidí, žen, hendikepovaných, chudých, cizinců, migrantů a dalších.

Jednoznačně a poměrně ostře přitom kritizuje vše, co přispívá k jejich odsunutí mimo zájem a péči většinové společnosti. Odsuzuje xenofobii, přebujelý individualismus, populismus či nacionalismus. Posledně zmíněný podle něj vede k „nové formě sobectví a ke ztrátě sociálního cítění“. Za jeden z hlavních původců nerovnosti také označuje „ekonomický model postavený na zisku, který se nezdráhá zneužívat, vyřazovat, a dokonce i zabíjet člověka“.

Ačkoli František vyzdvihuje technologický pokrok, například rozšíření internetu, všímá si i toho, co nám bere. Podle něj sice nyní můžeme komunikovat i s lidmi na druhém konci světa, zároveň se ale můžeme vyhnout těm, koho na sociálních sítích nechceme „potkat“. Tím jen prohlubujeme příkopy a ztrácíme cennou schopnost naslouchat druhým — a zvláště těm jiným.

Angažovaná láska

František nezůstává jen u diagnostiky nemocí světa, nabízí také lék — bratrskou lásku. Ke všem lidem, bez výjimky. Zní to jednoduše a možná trochu pateticky. Když si však pozorně přečteme, co vše z tohoto ideálu vyplývá, rozvine se před námi poměrně náročná cesta.

Čeká nás na ní setkávání se všemi — i s těmi, komu bychom se raději vyhnuli, otevřené naslouchání a snaha o porozumění. Papež varuje před úhybnou taktikou, kdy se zajímám jen o své nejbližší. Jakkoli bych se pro ně mohla rozdat, podle něj to nestačí, je potřeba nebýt lhostejný k nikomu a aktivně se zajímat o druhé. Všechny druhé. Celou jednu kapitolu pak věnuje cizincům a migrantům, apeluje na jejich přijetí a podporu v začleňování.

Hlava církve klade důraz na jednání, ba až angažovanost. Opravdová solidarita totiž podle něj neznamená jen pomoci pár konkrétním lidem, ale také se aktivně snažit „potírat strukturální příčiny chudoby, nerovnosti, nedostatku práce, půdy a bydlení, odpírání sociálních i pracovních práv“. Chválí přitom všechna občanská hnutí, která se o to snaží.

Příliš politická láska

A František jde ve svých úvahách o bratrské lásce ještě dál. Svými výzvami k otevřenému dialogu a solidaritě se obrací také na mocné, protože „politická láska“ má podle něj prostupovat všemi makrovztahy. Prakticky to může vypadat tak, že „každý ekonomický, politický, sociální nebo náboženský projekt“ by se měl posuzovat podle toho, zda pomůže těm, „kdo leží zranění na kraji cesty“. Tak se totiž zachoval milosrdný Samaritán ve známém biblickém podobenství, jehož jednání dává papež za vzor. (Podobenství najdete pod článkem.)

Otevřeně také dodává, že soukromé vlastnictví není nedotknutelné. Vysoko nad ním stojí „princip společného užívání stvořených věcí“. Právo na rozšiřování vlastního majetku tak podle křesťanské morálky nemůže vytlačit podstatně důležitější práva ostatních — na důstojný život nebo zdravé životní prostředí.

Vidíme, že najednou dostává ona myšlenka bratrské lásky konkrétní obrysy, které se nemusejí líbit všem. Čtenáře nepřekvapí, že kritici označují papeže Františka za neomarxistu či ekonomicky nevzdělaného levičáka, který se obecnými frázemi naváží do kapitalismu. Jiní označují encykliku za příliš politickou a málo náboženskou. Kdyby se hlava církve držela osvědčených „teologičtějších“ témat, jistě by se zavděčila více lidem.

Tato kritika je zčásti oprávněná — František opravdu ostře vystupuje proti některým nesolidárním principům volného trhu. A v textu najdeme i méně propracované, frázovitější části. Oponenti však směrují své výtky špatným směrem. Současný papež nepíše nic, co by už předchozí encykliky o společenských tématech nezmiňovaly. Formuluje své myšlenky přímočařeji, ale rozhodně nejsou heretické. V oněch výbušných pasážích o soukromém vlastnictví dokonce cituje (možná záměrně) své předchůdce Pavla VI., Jana Pavla II. i Kompendium sociální nauky církve.

Zastaralá i revoluční

Kdo pravidelně sleduje Františkovy promluvy, toho ve Fratelli tutti mnohé nepřekvapí. Ostatně hojně odkazuje na své předchozí texty a proslovy. Vedle toho však dává hlas i kolegům biskupům z celého světa. Hlavní teze encykliky je navíc založena na mezináboženském základu — vychází ze setkání papeže s Ahmedem Al-Tajibem, vrchním imámem káhirské univerzity Al-Azhar, v únoru 2019.

Papež František, 2013, foto: Tânia Rêgo/ABr, Wikimedia Commons.

Františka sice inspiruje chvályhodné množství osobností, ovšem pouze mužských. I když se v textu zastává žen a brojí proti jakékoli diskriminaci, sám jim nedává prostor pro vlastní vyjádření.

Čtenáři může v současné atmosféře debaty o genderové nerovnosti chybět také jakákoli zmínka o LGBT+ osobách. Přitom i ony mnohdy trpí společenským vylučováním či lhostejností, před kterou papež tak varuje. Opravdu nikoho z vatikánského týmu nenapadlo zmínit je jako jednu ze skupin, která by si zasloužila láskyplnější přístup?

Pro jedny je tak encyklika zastarale mužská a heterosexuální, pro jiné je plná očividných „křesťanských pravd“ zabalených do příliš politických frází, další zase vnímají papežovy výzvy k otevřenosti a solidaritě jako aktuální až revoluční.

Americký teolog William T. Cavanaugh si ve svém komentáři všímá tohoto pnutí a dává za pravdu více stranám. Fratelli tutti opravdu nenačíná žádné téma, které by bylo pro křesťanské učení nové. Apely na „stavění mostů“ a „bratrskou lásku“ zároveň zní v současném světě revolučně, zvláště v americké atmosféře rozdýchávající Trumpovu vládu i protesty Black Lives Matter.

Vysoká laťka

Načrtnutá cesta bratrské lásky vyznívá poměrně utopicky. „Papež František opravdu čtenáři představuje ideál,“ komentuje Tomáš Petráček, teolog, církevní historik a katolický kněz. „Přitom nastavuje laťku hodně vysoko. V otevřenosti a lásce vůči všem totiž selháváme všichni. Mohli bychom se k ní ale snažit aspoň přiblížit.“

Étos encykliky kontrastuje s vystupováním některých veřejně známých křesťanů, či dokonce církevních činitelů. Jak si všímá Petráček, někteří z jejich zástupců se vezou po současné nacionálně-konzervativní vlně, pro kterou je typické vymezování se vůči druhým — ať už kultuře Západu, migrantům nebo LGBT+ komunitě.

Katolický kněz, latiník a spolupracovník Radia Proglas Zdeněk Drštka k tomu dodává, že „v současné církvi se nezanedbatelným způsobem vyskytuje jakási ,názorová xenofobie‘, tedy odpor a strach vůči čemukoli, co přichází odjinud, byť by se jednalo o autenticky lidské (a tím pádem i křesťanské) hodnoty a postoje“. Podle něj chybí církvi ve vztahu k druhým lidem „presumpce pravdivosti a poctivosti, respektive presumpce autenticity“.

Papež František v uprchlickém táboře Moria na ostrově Lesbos, 16. dubna 2016. Foto: Paul Haring, migrants-refugees.va.

Také papež František si zřejmě uvědomuje, že se křesťané nemusejí automaticky chovat jako morální elita. V encyklice zdůrazňuje, že jednání je podstatnější než deklarace víry, a proto „ti, kdo se prohlašují za nevěřící, mohou někdy konat Boží vůli lépe než věřící“.

Méně paragrafů, více vynalézavosti

Chce-li se čtenář opravdu snažit jednat podle principů bratrské lásky, forma encykliky mu to příliš neulehčuje. Nenajde v ní žádný konkrétní návod, žádné „desatero skutků lásky“. Sám musí promyslet, jak ji aplikovat do svého každodenního života.

Podle již zmíněného Zdeňka Drštky je to ale dobře. „Právě to, co dnešní církev potřebuje, je oproštění se od onoho postoje ,tak nám řekněte, co máme dělat‘. Církev se potřebuje stávat stále méně institucí a stále více rodinou Božích dětí. A stejně jako nejde poskytnout stručný a jasný návod v několika bodech, jak být sourozencem, nechce ani tato encyklika spoutat bratrskou lásku do paragrafů,“ myslí si. „Být bratrem a sestrou — to vyžaduje značnou míru vynalézavosti a fantazie při hledání dobra pro svého sourozence. A právě toto chce, jak se domnívám, encyklika podpořit: vynalézavost v dobrém,“ uzavírá Drštka.

Papež František: Fratelli tutti: Encyklika o bratrství a sociálním přátelství. Karmelitánské nakladatelství 2021, 180 stran.

Podobenství o milosrdném Samaritánovi

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“

Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Lukášovo evangelium, 10. kapitola, verše 25–37, Český ekumenický překlad