Tolik záleží na krkavcích (a našich setkáních)

V takové chvíli živě pociťujete, že jste se ocitli v přítomnosti silného vědomí, které ví. Ví po svém. Poznává po svém. A tuší toho nepochybně víc, než si umíte představit. Vědomí natolik mocného, že pouhá jeho přítomnost mění náladu a tvářnost okolního světa, často na stovky metrů daleko.

S krkavci se mi něco podobného přihodilo nesčetněkrát. Někdy mohou taková vzájemná prostoupení doprovázet i chováním, které jejich nakažlivé fluidum, jejich charisma jen podtrhne — jako když se mě jeden zvědavý krkavec rozhodl několikrát s krákoráním obkroužit na pěšině mezi pastvinami, kde nebyl široko daleko žádný další člověk. Možná s varováním. Možná s docela jiným druhem poselství. Však víte, jak se to má s krkavci. Stvořili svět. Našeptávají bohům. Jsou příbuzní slunce.

Zavlnění, mrazení, pobrukování

Možná jste to už někdy zažili také, ale třeba to nebyl krkavec, nýbrž jiné zvíře. Snad datlík tříprstý v zasněžené smrčině pod vrcholem jisté jihočeské hory — jen vy a vzácný datlík, který nerušeně hledá potravu na smrku před vámi a nechá vás, abyste ho sledovali dlouhé desítky minut, až máte lehké omrzliny na prstech a na tvářích. Možná tygr spatřený z hotelového balkonu na Šrí Lance — horké zavlnění v pruzích zeleně. Možná sokol stěhovavý v záři zapadajícího slunce nad fatranskými vrcholy. Nebo kalous ušatý v sídlištní polotmě; bledá křídla bezhlesně plachtící kolem pouliční lampy.

Někdy dokonce můžeme prožívat i nepříjemné pocity. Pocit ohrožení, mrazení v zádech. Pocity, které umí tak nenapodobitelně probouzet velké kočky na lovu — skryté, trpělivé, tiché, soustředěné.

A někdy může mít podobné kvality i zástupná přítomnost nějakého tvora. To když najdete vybělenou jelení lebku nebo shozené paroží — i v jelenově nepřítomnosti stále hmatatelně působící na své okolí, nabité živoucí energií. Nebo otisk vlčích tlap ve sněhu. Nebo takřka netknutou letku orla mořského. Nebo soví vývržek se žmolky šedohnědých chlupů a drtí titěrných myších kůstek. Nebo šlápoty volavky popelavé v žíhaném bahně rybniční výtopy.

Foto: PxHere.com

Platí to samozřejmě i pro zvířecí hlasy a zpěv, přičemž nemusí jít zrovna o ten nejvíce plnozvučný zvukoprojev na zemi. Překvapivou schopností nás očarovat vládne i špitavé zimní pobrukování — snění o písni, přízrak písně — kosa skrytého v mlází, sotva slyšitelné, pokud zrovna nestojíte opodál, pro které se v angličtině vžil půvabný název subsong. Co je mi známo, tento zvláštní recitál pro nikoho, tolik typický pro mladé ptáky, kteří si teprve osvojují svou píseň (kterou naplno rozpoutají se začátkem jara), inspiroval minimálně jednu výtečnou knihu — stejnojmennou básnickou sbírku od britské básnířky Holly Corfield Carr, v níž se ptačí zpěv originálně mísí s geologií, rytmem — spodní písní — podzemí.

Dotek instinktivního vzrušení

Z vlastní zkušenosti vím, že můžeme sledovat desítky přírodopisných filmů, které ilustrují úctyhodné schopnosti a osobnosti zvířat z té nejbezprostřednější blízkosti, v tom největším možném rozlišení a v nejzářivějších barvách zítřka, ale nic z toho nedokáže tyto splétavé zážitky z terénu, byť letmé, nahradit. Nic se do nás nedokáže vypálit tak ostře. Tak trvale. Nic nás nedokáže tak rozevřít.

Zažil jsem to už tolikrát. A přesto hladově toužím po mnoha dalších proměnách-zapleteních — setkávajících setkáních. A po tom, co z těchto setkání vzejde, pokud to dovolím, pokud se podvolím.

Důležitost takových střetnutí nelze přecenit ve světě, kde jsou výsledky internetových vyhledávání a kanály sociálních sítí zahlceny balastem z generativních modelů umělých inteligencí — obrázky či videi s neexistujícími tvory jako ze středověkých bestiářů, či naopak s existujícími, ale zachycenými v nereálných situacích, které mnoho nicnetušících lidí sdílí s tím, že jde o zpodobení skutečných zvířat, jejich chování.
Rizika s tím spjatá jsou zjevná: už tak znatelné odcizení od reálného a dýchajícího se tím může ještě prohloubit. A časté návštěvy zoologických zahrad, z nichž se v dnešní době stávají spíše multisenzorické lunaparky, kde zvířata (ve srovnání s okolními atrakcemi fádně netečná) stojí jaksi na druhé koleji, situaci určitě nespasí. Možná že dnes, v čase, kdy virtuální prostor už není jen občasným útočištěm před slzavým údolím zranitelného světa, ale nedílnou součástí naší existence, našich těl a identit, je nám podobných setkání — a toho, abychom jim šli naproti — potřeba víc než kdy dřív.

Každé takové setkání nám totiž připomíná nesmírně důležitou věc: jsme tu s vámi, nejste ve vesmíru sami. A také, jak krásně píše Christopher Brown v knize Natural History of Empty Lots, nám umožňuje pocítit dotek instinktivního vzrušení, které kdysi zakoušeli naši předci — dlouho před tím, než jsme velká a charismatická zvířata typu krkavců vytlačili do hor, lesů a rezervací. A leckdo snad, rád bych tomu věřil, se jejich prostřednictvím naučí i cosi o povaze života jako takového. Ten sice biologové a bioložky profilují různě, ale já myslím, že každá trochu důvěryhodná definice života by měla začínat od skutečnosti, že život se vždy odehrává, rozvíjí ve spojení s někým — spolu.
Jinak řečeno: v setkání.

Kontakt: certik.ludek@gmail.com.