Země není předmět k drancování

26. února 2020 /
foto: Sebastian Prax
„Filozofie je jako světlo. Není sice vidět, ale ukazuje nám všechno kolem nás.“ Vzpomínám na slova, která jsem před třemi lety slyšel od Anny Hogenové poprvé. Hloubka, vhledy i nadhledy nám ukazují věci, jak se jeví ze své podstaty. To je fenomenologie. Filozofický směr, ve kterém se snažíme opakovaně vracet k počátkům věcí a zamezit působení apriorních předpokladů, které přicházejí z lidské mysli, a nikoli z věcí samých. Anna Hogenová získala v roce 1978 doktorát z filozofie na Filozofické fakultě v Praze pod vedením Jana Patočky. Svými myšlenkami navazuje na tradici fenomenologie, se kterou započal český rodák Edmund Husserl (*1859). V současné době přednáší a vyučuje na Pedagogické a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Na Univerzitě Karlově učíte již čtyřicet let. Co by podle vás mělo být podstatou lidského vzdělání, k čemu by mělo vést?

Vzdělání tak, jak už naznačuje ono slovo, znamená, že člověk se musí otevřít i pro to, co vede vzhůru. A to, co vede vzhůru, se zakládá na vhledech, které nejsou pouhým součtem jednotlivých informací, zapuštěným do nějakého systému či struktury. To všechno je také dobré, ale netvoří to úplnou podstatu vzdělání.

Člověk se musí otevřít tomu, co je přesahující a co mu dává vyšší smysl než jen pragmatický a praktický, který je dnes všude veleben a považován za vrchol vzdělání. To je podle mého soudu obrovská chyba, která se ukáže v budoucnosti se svými důsledky.

Přijde vám tedy, že školství nevede k seberealizaci člověka, že hlavním cílem vysokých škol se stává výchova člověka pro ekonomický systém namísto platónské péče o duši*?

To je otázka tak jednoznačná, že na ni nemohu jednoznačně odpovědět. Všechno záleží na učitelích… Školská politika je jedna věc, ale druhou stranou je učitel. Patočka říká, že dobrý učitel je dar milosti. Takový učitel může otevírat své studenty způsobem, kterým je může pozměnit i na celý život, a to je to důležité.

Anna Hogenová s autorem rozhovoru, foto: archiv Sebastiana Praxe.

Na přednáškách často zmiňujete, že by se učení mělo vést formou dialogu, aby se v lidech otvíraly právě tyto vhledy.

Vhled je to, čemu Řekové říkali sinagein a latiníci componere. Představte si, že malíř vidí krajinu, ale nevidí její jednotlivosti. On vidí to, co z těch jednotlivostí vytváří podstatu, která je vhledem a kterou on je schopen vidět a chápat. Proto maluje krajinu, neboť ho k tomu vyzývá, protože je s tou krajinou v bytostném rozhovoru, který se dá vést i beze slov. Cítí, že ho ta krajina vyzývá. Cítí v sobě privaci* toho, co jest podstatné. Je známo, že Cézanne mnohokrát maloval Horu svaté Victorie, protože ho tak vyzývala, tak ho trápila, že se k ní nemohl znovu a znovu nevracet. Ona v něm totiž otevírala něco propastného, co mu scházelo v jeho pochopení podstatného a pravdivého, a proto ji vždy znovu a znovu maloval, aby to z té hory prostě vyloupnul.

Slovo componere (z lat. com = dohromady, ponere = umístit) znamená, že do jednoho místa umístíte strašně moc věcí, které dohromady tvoří vhled. Není to součet nebo součin a není to ani pojem. Je to něco vyššího než pojem, je to vhled, jenž se v člověku rodí v rozhovoru, který má hloubku. Krajina v malíři vyvolává počátky, které má v sobě zasunuté už třeba dvacet, třicet let, a najednou se v něm probudí a vsunou se do jeho přítomnosti a on pociťuje naléhavost tu krajinu namalovat, jinak by snad explodoval.

Tohle se při výchově v tradičním školství nerodí?

To opravdu závisí jen na otevírající schopnosti učitele. Učitel se přitom musí jednak otevřít studentům a jít do rizika, což může být těžké a ne každý to unese, a pak musí být svou vědou v podstatě uvlastněn, a to je málokdo. Jsou takoví učitelé, ale je jich málo.

Co se tímto uvlastněním míní?

To není vlastnění, jako vlastníme třeba auto. Pokud učitel to, co vykládá, současně vykládá i ze svého nejvlastnějšího pramene, sám se tím potvrzuje, poznává, potkává se. A když vidí rezontére (rezonování) v duších studentů, děje se něco, co je opravdu zázračné. Je to dialog, o který šlo starým Řekům, a proto jsou důležité otázky, rozhovor, který vedeme se sebou a nazýváme ho péčí o duši — to je vlastně starost o duši, při které v sobě cítíme privaci* podstatného, a z toho hladu se ptáme sebe, věcí, druhých, stromů, chvilek a tak dále.

Na přednáškách potom zmiňujete, že aby mladý člověk našel svou vlastní cestu životem, musí prožít takový metaforický boj trosečníka na pustém moři. Jak může takové hledání v dnešním světě vypadat, pokud jej neprožívá ve škole?

Učitel otevírá studenta, ale pokud si student vyhmátne něco, co je mu blízké, dál už musí jít sám. Spousta mladých lidí cítí tu privaci podstatného tak hluboce a bytostně, že se vydávají třeba na cesty.

Cesta do ciziny, to je ve své nejhlubší podstatě a pravdivosti cesta k vlastnímu prameni. Cestování nesmí být touhou po dobrodružství nebo zážitcích. To je vlastně metafyzická podoba rauše (opojení) jako dodatku k tomu, že život daného člověka je prázdný. Cestovat znamená vydat se do ciziny, která mě ohrožuje tak bytostně, že ve filozofii mluvíme o setkání s ontologickou nouzí*. A teprve tahle nouze — ta ontologická, nikoli ontická, vrhne myšlení člověka k tomu, co je v něm nejhlubší, co je pramen, ze kterého teče jeho život. To je cesta k sobě samému.

Anna Hogenová při konzultaci disertační práce, foto: Sebastian Prax.

Ontologická nouze tedy spočívá v tom, že je odkázán sám na sebe?

Ano. Vždycky tam narazí na konečnost svého života a narazí na ni velmi hluboce, což se v normální každodennosti stát nemůže nebo se nestává. Není tam pro to prostor.

Jak je vůbec možné, aby člověk ztratil sebe sama?

To je velmi jednoduché a děje se to vlastně neustále. Protože každý z nás je jiný — dlouhý, krátký, silný — cestu si musí vyhmatat podle sebe. Tu mu nemůže nikdo předem říct. A člověk ztrácí sama sebe tehdy, když se mu podsouvá, co je mu vlastní.

Je to vlastně dílo, řekla bych, sociálních sítí, kdy má člověk pocit, že musí soupatřit do nějaké velké skupiny moderních lidí. Tomu se dnes říká „být in“, a potom hledá, co je projevem onoho „být in“, a drží se toho jako klíště. A to mu úplně znemožní cestu k sobě samému.

Ano, to jsem též zažil. Nemůže s tím také souviset, že je dnešní společnost mírně uspěchaná?

Není mírně uspěchaná. Společnost je tak hrozně rychlá, že nic neprožije do hloubky. Všechno teče po povrchu, myšlení je placaté, chybí hloubka a vhledy.

A co je podle vás příčinou uspěchanosti naší doby?

Je to, filozoficky řečeno, ona podstata bytí, která je ve vůlí k moci*. Není to už racio (rozum) jako u Descarta. Je to moc, a tato moc se většinou pochopí jako síla, a síla je skutečná jenom tehdy, když se ukazuje jako síla. A síla se ukazuje jenom tehdy, když samu sebe přerůstá. Čili ten člověk to cítí, ale pojmenovat to neumí. Vůbec neví, že je to podstata bytí, dokonce to ani vědět nechce a ani si takovou otázku neklade.

Filozofie je ve školách málo. Je nahrazována vědami jako antropologie či sociologie, které popisují skutečnost, protože filozofie není užitečná pro žádný pragmatický účel. Chybí tam ontologická hloubka, což je veliká chyba.

Anna Hogenová na semináři, foto: Sebastian Prax.

Někdy mluvíte i o tom, že člověk žije v předběhu, že předbíhá skrze tzv. přemocňování (z němčiny die Übermacht), které popisuje například Friedrich Nietzsche. Předem se omlouvám za to slovo, ale našla jste v životě nějaký recept, jak si uchovat svou mysl v přítomnosti namísto myšlení do budoucnosti*?

Být při-tom. Žít v „teďkosti“, jak my někdy říkáme. Žít v teď se dnešní člověk musí učit.

Ale nejdřív musí pochopit, proč se to má učit, a proto potřebuje ten pravdivý dialog s druhými i sebou samým. K tomu vlastnímu prameni se dostane jen vlastní cestou, žádný psycholog ani psychiatr mu ji nemůže podsunout, aby ho tím zachránil. Psychoterapeut si s vámi bude povídat, ale přitom vás bude otvírat pro vaše vlastní možnosti. Nikoli pro jeho možnosti, ale pro vaše, které jsou součástí vaší vlastní cesty v životě.

Řekové nás učili, že každý člověk má své místo. Buď mu to místo, jak říká Homér nebo Sókratés před Aristofanem (Aristofanés líčil jeho filozofickou školu v posměšné komedii), přičlení bohové, anebo vládci, a z toho místa pak člověk nemá utíkat, ani kdyby mu tam hrozila smrt. To říkal Sókratés před soudem (Sókratés byl odsouzen k smrti za bezbožnost a kažení athénské mládeže filozofií). „Jediné, čeho se má bát, je hanba.“ Hanba od lidí, kteří jsou pohrouženi do jsoucen jako do oceánu a nemohou z nich vystoupit k hloubce.

Anna Hogenová na semináři, foto: Sebastian Prax.

A máte i nějakou praktickou cestu, jak se vracet zpátky do přítomnosti?

Cesta k sobě vede skrze to, že na pár desítek minut denně přestanete plánovat, přestanete sama sebe plánovat. (viz M. Heidegger, Bytí a čas*)

Zastavíte se.

No můžete i jít! Ale dostanete se k tomu, co je kolem vás a co vůbec nevnímáte, poněvadž vaše plánování vám to nedovolí. Musíte na sebe nechat působit to, co přichází. Otevřít se tomu, co neznáte. K tomu potřebujete odvahu (je to riziko) a trénovat se takhle každý den. A samozřejmě číst chytré knihy a nechat se jimi otevírat.

A tomu říkáte počátkování?

Ano… je to cesta k vašemu vlastnímu počátku. A počátek je arché a arché je to, co vládne. Dnešní liberální jedinci si myslí, že důležitá je jenom budoucnost, jenomže i budoucnosti vládne arché. A počátek se rodí v duši člověka. Vždycky poprvé a naposled, a to je základem cesty k vlastnímu prameni.

Myslíte, že by člověk měl být vychováván ke vztahu k přírodě?

Musí. Ale příroda nesmí být pochopena tak, jak je dnes často chápána. Největší problém v dnešní době ekologické krize je v tom, že moderní člověk nevnímá planetu jako Matku, ale chápe ji jako předmět k drancování, protože jsou z toho peníze.

Já si vždycky vzpomenu, jak Tetida promlouvala k Achillovi, když už nebojoval s Hektorem (z Homérovy Iliady a Odysseje): „Zítra umřeš, Achille, když budeš bojovat s Hektorem a pomstíš Patroklovu smrt.“ A Achilleus na to: „Já nemůžu být hanbou a tíží Matky Země.“

On nechápal Matku Zemi jako předmět. Byla to jeho máma, ze které vzešlo jeho tělo, kam se jednou vrátí. Šlo o úplně jiný vztah než dnes, kdy se díváme na Zemi jako na kouli, ze které můžeme drbat, co chceme.

Tento subjekt-objektový vztah, který je základem karteziánského myšlení*, vládne skoro každé vědě, aniž ta věda o tom ví, a představuje problém, ze kterého vzniká úplně vše, co dnes řešíme jako klimatickou krizi.

foto: Sebastian Prax

Jaký je váš názor na studentské stávky, které souvisejí s ekologickou krizí?

Na jedné straně je tam spousta upřímného, hlubokého a zběsile zoufalého, neboť mladí se bojí o planetu a o změny, které znemožní život. Ale někdy je to jen způsob, jak zahnat nudu všedních dní.

Je tam tedy obojí a je třeba to brát jako něco dobrého. Se studenty je nutné hlavně mluvit, dostat je do bytostného rozhovoru o tom, že subjekt-objektová figura karteziánského myšlení je na vině toho všeho, co dnes kolem sebe máme. Najdeme to ve filozofii, jen se to neříká… Snad se to ani nesmí říkat.

Není to vidět, pokud se člověk dívá zevnitř. Ale souvisí s tím i hloubka a probouzení vhledů v přírodě?

Ano. Oikos znamená v řečtině domov, planeta je domovem, je mámou. Vracíme se k počátkům. A co je to počátek? To je domov.

František Halas říká: „Já se tam vrátím. Já se tam i poslepu vrátím.“ A myslí tím domov — tedy to, co je důležité. To je Gaia, a to je Země.

Připravil Sebastian Prax. Kontakt: praxsebastian@seznam.cz

Vysvětlení pojmů:

*Péče o duši (z lat. Epimeleia peri tés psychés) je termínem, který často používal Jan Patočka (viz kniha Péče o duši I.). Podle Sókrata i dalších řeckých filozofů je smyslem života.

*Privace je zvláštním typem vztahu. V případě ontologické nouze člověk pociťuje privaci a projevuje se to absencí něčeho hluboko uvnitř nás. Člověku něco chybí, ale on zatím neví, co to je. 

*Ve filozofii prof. Hogenové se často vyskytují dva pojmy: onticita (jako světskost) a ontologie (jako něco překračující povrchové chápání světa). V ontické nouzi člověk ví, co mu chybí. Může to být jídlo, voda, droga nebo peníze. Zatímco v ontologické nouzi to často neví, ale nalezení onoho chybějícího článku ve vlastní duši (psyché) mu může přinést duševní klid (z lat. Galéné tés psychés).

*Vůle k moci jistě nemusí být chápána v negativním slova smyslu. Pojem vůle k moci popisuje nepřetržitou vůli člověka být každý den lepší, výkonnější. Tato síla je základním pohybem v systému, který je založen na pokroku. Ale pozor, v systému, který je založen na pokroku a přemocňování, chybí konec.

*Myšlením do budoucnosti se myslí to, že člověk žije v budoucím proto, aby rychleji stihl všechno, co má v plánu, a vychyluje se tím z přítomnosti. K podobným úvahám o charakteru lidského plánování se dostává i M. Heidegger v knize Bytí a čas*.

*Karteziánské myšlení, které je podstatou většiny univerzitního bádání, se vyznačuje několika vlastnostmi — certitudo (vnímání pravdy jako jistoty), sukcesivita (chápání věcí ve stylu příčina — důsledek) a Kantova subjekt-objektová figura, která naznačuje, že naše bádání se odvíjí spíše jakoby ze subjektivního pohledu na objekty kolem nás, než abychom vnímali okolní objekty jako součásti nás samých skrze vztahy, které s nimi máme, a lidské bytí tak degraduje například na „předmět výzkumu“ nebo na „předmět výkonu práce“.

Článek vznikl za finanční podpory Hlavního města Prahy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2020 vyjde v 2. polovině října.