Ropná skvrna jménem Delta Nigeru

Delta Nigeru se rozkládá na sedmdesáti tisících kilometrů čtverečních v Guinejském zálivu. Obývá ji 40 různých kmenů pod oficiální správou Nigérie, která je největším africkým producentem ropy. Denně jí vytěží více než dva miliony barelů.

Těžit ropu tady, v místě zvaném Ogoniland, začala britsko-nizozemská společnost Shell v 50. letech minulého století. V letech 1976 až 1991 znečistilo Ogoniland více než dva miliony barelů ropy v 2 976 samostatných ropných skvrnách. Zatímco produkce ropy vždy po čase skončí, ropovody provozované společností Shell stále zůstávají v zemi, vedou přes potoky i jezera. Úniky — způsobené zkorodovaným potrubím a ropnými bandity — znamenají, že oblast ropnými skvrnami stále oplývá.

Život vedle ropné skvrny. Mnoho jezer v deltě Nigeru se nachází hned vedle vesnic. I děti dýchají otrávený vzduch. Foto: Žaneta Gregorová.

Po téměř 24 letech od popravy devíti vzbouřenců z kmene Ogoni vedených Kenem Saro-Wivou, kteří hájili práva místních před brutalitou ozbrojených skupin ropné společnosti, žádali zlepšení životních podmínek v regionu a ukázali světu důsledky praktik nadnárodní korporace, se situace výrazně nezlepšila. Obyvatelé zdejších vesnic musejí stále těžce bojovat za spravedlnost. Hnutí za přežití národa Ogoni neboli MOSOP je stále živé a každoročně v listopadu pořádá ve městě Port Harcourt setkání, kde si připomíná zavraždění bojovníků za svobodu a povzbuzuje kmen ke společné naději v budoucnost.

Ryby s příchutí ropy

Spolu s devíti kolegy a kolegyněmi ze sítě Friends of the Earth stojíme na břehu jezera Kidaro u vesnice Kegbara Dere. Michael Karikpo z nigerijské organizace Environmental Right Action (ERA), která pomáhá Ogoniům bránit jejich práva, a doktor environmentálních věd Eraks Kobah, budou našimi průvodci. Eraks vyrostl v blízké vesnici. „Když jsem byl kluk, moje rodina nebyla bohatá, ale mohl jsem lovit ryby a prodat je na trhu. Jezera byla plná ryb. Uživili jsme rodinu a já mohl chodit do školy. Vesnice mívaly čistou vodu. Dnes je mi do pláče, když vidím svůj domov,“ říká a noří ruku do mazlavé hmoty, aby nám ukázal, že i po letech je voda i půda kontaminovaná. Vrátil se po přírodovědných studiích zpět, aby podpořil boj místních za spravedlnost. Pomáhá zpracovávat nejrůznější výzkumy a studie vypovídající o dopadech těžby a ropných skvrn na životní prostředí a zdraví lidí.

Místní moc dobře vědí, že Nigérie je na ropě závislá, vždyť tvoří tři čtvrtiny exportu země. Oproti jiným západoafrickým zemím ji také Světová banka neřadí k zemím extrémně chudým, naopak je v regionu nejbohatší. Průměrný denní rozpočet Nigerijce je 54 českých korun, zatímco sousedním Kameruncům musí stačit 24 korun, a Ghaňanům dokonce jen 12. Zisk z ropy je ale v Nigérii dělen — nepřekvapivě — nerovnoměrně. Bohatství z černého zlata zajišťuje prostředky a moc zejména prezidentu Muhammadu Buharimu a jeho okolí. Letos v únoru byl tento bývalý generál zvolený do úřadu znovu, takže ti, kteří doufali v lepší rozdělení zisků z těžby ropy, se změny opět nedočkali. Nigérie stále stojí na prahu občanské války, desetina obyvatel země emigrovala.

Původní bohatý porost mangrove u vesnice Bodo hyzdí od roku 2008 bláto a voda plná ropy. Místní čekají, až Shell škody napraví. Foto: Žaneta Gregorová.

Na břehu jezera Kidaro nejsme sami. Sbírá a rovná tu dřevo starý muž. Má s sebou asi šestiletého vnuka. Ochotně nám ukáže cestu přes zbylé porosty mangrove a pomáhá prosekat cestu, abychom se dostali blíž k toxické hladině. Ujišťuje mě, že dělá, co může, aby vnuk mohl chodit do školy. Ropa se tu těžila mezi lety 2008 a 2014. Zanechala za sebou spoušť, s níž si příroda neporadí. Ani kdyby si místní vyhrnuli rukávy, písek a vodu nevyčistí, byť by byli sebevíc houževnatí. Unikající ropa otrávila nejen zdroj pitné vody, ale také okolní políčka. Když chtějí farmáři vypěstovat cassavu neboli maniok, často nevzejde, a je tak čeká hlad.

Žaloby i únosy se množí

Místní se snaží dosáhnout nápravy všemi možnými prostředky. Navštěvujeme aktivistu Chiefa Sundaye, který se po desetiletí soudil se společností Shell. V roce 2015 mu nigerijský soud přiznal náhradu třicet osm milionů amerických dolarů za to, že ropný gigant těžil po léta ropu v jeho jezeře a zničil jej. Otrávili mu vodu, všechny ryby do jedné umřely. Shell se odvolal a dnes stoletý Sunday doufá, že jednou se vyplacené náhrady skutečně dočká. Z historek o tom, jak se právníci Shellu snažili podlatit jeho právníky, se mi dělá nanic. „Shellu jsme nic neudělali, a přesto se chová takhle. Pokud zemřu, bude mít soud pořád význam? Dostali by kompenzaci moji potomci? Nevím, proč takto musíme přežívat,“ ptá se a prosí nás, abychom zprávu o nemožnosti domoci se práva a náhrady škod šířili po celém světě.

Doktor environmentálních věd Eraks Kobah u jezera Kidaro ukazuje, jaké důsledky má kontaminovaná půda a voda pro místní komunitu. Foto: Martin Galea De Giovanni.

Někteří Nigerijci už si však od Shellu kompenzace vymohli. Komunitě Bodo přiřkl britský soud v roce 2015 přes 80 milionů dolarů, což je jedna z nejvyšších částek, která byla postiženým komunitám v Africe kdy vyplacena. Shell navíc musí znečištěné území vyčistit a loni u soudu neuspěl ani se snahou, aby komunita nemohla případ znovu otevřít, pokud sanační práce neproběhnou v uspokojivé kvalitě.

Představitelé Shellu nyní stojí též před nizozemským soudem. Důvodem občanské žaloby je úmyslné poškozování životního prostředí s následkem změny klimatu. Součástí spisu jsou také důkazy o umyslném poškozování životního prostředí v Deltě Nigeru. Soudní spory zvané litigace představují nový typ opatření v oblasti ochrany klimatu, při nichž občané usilují o účinnější kroky ke snížení emisí uhlíku a vyšší náhrady škod, které by zaplatily náklady na řešení dopadů klimatických změn. Podobných soudních sporů běží více, kupříkladu New York požaduje po pěti největších ropných společnostech včetně Shellu kompenzaci za stoupající hladinu přílivu a častější bouře. San Francisco a Oakland a další města ve státě Kalifornie dělají totéž.

Otrávený vzduch, voda i půda

Ropné studny a pumpy staré desítky let reznou v krajině. Stále z nich vytéká ropa, o jejich opravy se nikdo nestará. Kanálky a potrubím pořád proudí mastná, temná kapalina. V oblasti Bomu Maniford způsobila v roce 2009 unikající ropa masivní požár, za který Shell odmítl zodpovědnost. „Vyhýbání se zodpovědnosti na každém kroku se stalo korporátní strategií,“ hořce se směje náš průvodce Michael.

Ropná studna Bomu 1 na místě, kde jich bylo v roce 1958 postaveno prvních 52. Mnohé dosud hyzdí krajinu, vytéká z nich ropa. Foto: Žaneta Gregorová.

Ze školy stojící na dohled jedné reznoucí studny se ozývá zpěv dětí. Stejně jako jinde na světě, i tady mladí často odcházejí do měst vydělat peníze. Blízké město Port Harcourt je tudíž přeplněné. Mnozí přespávají na ulici pod kusy vlnitého plechu v oblacích smogu. Děti žebrají na ulici, pečou banány plantains na ohni, ty šťastnější prodávají limonádu, kapesníčky nebo potřeby pro domácnost. Naše bílé tváře v nich vzbuzují naději, my se ale musíme z bezpečnostních důvodů skrývat a vystoupit na ulici nesmíme. Únosy bohatých bělochů, často zaměstnanců Shellu, jehož sídlo je strážené a obehnané vysokou zdí s ostnatým drátem, jsou tu na denním pořádku. Únosci pak chtějí tučné výkupné. Michael mi vysvětluje, že toto ještě před dvaceti lety normální nebylo, ale venkovské obyvatelstvo chudne, lidé nemohou farmařit nebo rybařit a děti se vydávají do měst velmi mladé. A únosci zpravidla patří k lidem, kteří nemohou uživit rodiny.

Reportáže ukazující zloděje ropy nesou podobně smutné poselství. Ropné společnosti berou lidem přírodní bohatství a oni často nemohou najít práci a uživit rodinu, a tak si část bohatství chtějí vzít zpět. Zakládají proto gangy, které narušují potrubí a ropu kradou. Navíc jsou schopni v porostech mangrove postavit celé rozlehlé rafinerie, které ukradenou kapalinu zpracovávají. Vláda proti nim postupuje velmi tvrdě a nekompromisně. Hlídky křižují řeku na člunech, zloděje zatýkají a ropu nebo už hotovou naftu bez milosti vylévají do řeky, jezera či na zem. Nikdo nesmí okrádat stát.

Ropa jako příčina nemocí

Navštěvujeme i další jezera. Některá leží přímo ve vesnicích, v některých zkoušejí děti chytat v mastné vodě ryby. V roce 2011 vydal Program OSN pro životní prostředí (UNEP) environmentální hodnocení Ogonilandu. Zpráva nařídila komplexní očištění území a v souladu s environmentálními směrnicemi a standardy pro ropný průmysl v Nigérii doporučila, aby společnost Shell vyčistila každý únik ropy bez ohledu na příčinu. Rovněž doporučila zřízení Ogonijského úřadu pro obnovu životního prostředí a fondu s počátečním kapitálem ve výši miliardy amerických dolarů, které by měly být zaplaceny firmou Shell Petroleum Development Company (prováděla těžbu v deltě od padesátých do devadesátých let), nigerijskou vládou a nigerijskou státní ropnou společností NNPC. S naplňováním se začalo v roce 2016. Sanace znečištění probíhá bolestivě pomalu, ač na ni jde deset procent celkové částky. V první fázi, započaté v roce 2017, čistí čtyři sta lidí plochu deseti kilometrů čtverečních během tří let. Stejným tempem by ovšem celou deltu vyčistili za 21 tisíc let. Navíc i takto vyčištěná jezera stále mají mastná oka na hladině a z jezera vytažené odpadky se často objevily opodál pod stromy.

Potrubí u ropné studny. Místní trpí zvýšeným výskytem nemocí a obtížemi. Některé staré studny a potrubí hlídá ochranka, jiné jsou nehlídané. Foto: Sara Shaw.

Zdejší původní bohatý porost mangrove je jedním z nejrozmanitějších ekoystémů na planetě. Lidem v Nigérii vždy přinášel dostatek obživy, úrodnou půdu i možnost rybolovu. Místní však už jen smutně vzpomínají na divoká zvířata, například krokodýly a hrochy, která zmizela. Krokodýla některé kmeny stále považují za posvátnou bytost — I když už jsou většinou křesťané, jejich dřívější animální božstva jim církev zcela nevzala.

Na břehu dalšího jezera u vesnice Goi mezi ropnými poli West Buda a Bom stojí nás vita celá delegace místních vůdců a vůdkyně. Z jejich slov neslyším hořkost nad tím, že bohatý Sever chce jejich ropu. Žádají jen, aby Shell dal do pořádku přírodu, kterou ničí. Zlobí se, že všichni obyvatelé Delty umírají pomalou smrtí, že děti, často narozené předčasně a nemocné, nemají dostatečnou zdravotní péči. Studie Oxfordské univerzity z roku 2017 ukázala, že děti v Nigérii umírají dvakrát častěji v prvním měsíci života, pokud jejich matky před otěhotněním žily v blízkosti ropné skvrny.

Modlitba za kmen Ogoni

Cestu končíme na mši ve velkém kostele ve městě Bodo. Je neděle a tradičně pestrobarevně odění Afričané se modlí k Bohu rytmickým zpěvem. Modlí se za čistý vzduch, pitnou vodu, úrodnou půdu a požehnání pro komunitu. Vítají nás jako celebrity, jsou rádi, že se svět zajímá o jejich problémy. Nizozemský kolega přede všemi slibuje, že aktivisté celého světa se budou snažit pomoci. Odměnou je mu potlesk ve stoje a další krásný chorál. Závazek je to velký, roztřesou se mu kolena a já na tom nejsem o moc líp.

Obyvatele Delty tradičně živí rybolov a zemědělství. Bez vyčištění jezer, písku a půdy se nemohou uživit. Foto: Žaneta Gregorová.

S pomocí organizací jako ERA se zdejší vesnice snaží starat o nejchudší obyvatele, pokud nemůže pomoct rodina. Jak vysvětluje Michael Karikpo: „Chceme hlavně ukázat dětem, že existují příležitosti, které nabízí celý svět. Pokud zůstanou ve škole, vystudují a budou přemýšlet o energetických řešeních, nemusí být příroda zdevastovaná a znečištěná tak, jak ji denně kolem sebe vidí. Naším zastřešujícím cílem je, aby jeden nebo více studentů představilo tyto nápady na rozvoj čisté, obnovitelné a ekologické energie budoucnosti, která se bude řešit globální oteplování, ale energii zpřístupní všem jako základní právo.“

Strávila jsem v deltě Nigeru pár dní. Vezu si domů tenisky špinavé od ropy, která už nikdy nepůjde dolů, a vzpomínky na lidi, kteří nevzdávají boj ani tehdy, když víc než co jiného připomíná souboj Davida a Goliáše. Po desetiletí bojují za svůj domov, své děti, za budoucnost, drží spolu. Díky, že jste si přečetli jejich příběhy. Tito lidé si konečně zaslouží spravedlnost. Držme jim palce, aby Shell konečně napravil, co způsobil, a přestal ničit místním lidem život. Bene Ogoni!

Autorka je vedoucí týmu Zapojování lidí v Hnutí DUHA. Kontakt: zaneta.gregorova@hnutiduha.cz.

Tento článek byl podpořen Nadací Veronica.