Aby měl kdo zkoumat vesmír

Byť se může na první pohled zdát, že Novacén patří do žánru sci-fi, není tomu tak. James Lovelock je respektovaným vědcem a environmentalistou, kterého zaměstnávala například NASA. Podílel se na vývoji přístrojů pro měkké přistání na Měsíci a později, jak sám v knize píše, se jeho vynálezy dostaly až na Mars. V Novacénu vychází ze svých celoživotních zkušeností, knihu napsal v úctyhodných devadesáti devíti letech. Její ústřední myšlenkou je teze, že vesmír skrze lidstvo nabývá vědomí; zároveň ale Lovelock předkládá čtenáři vlastní vizi budoucnosti, sdílí střípky ze svého života a upozorňuje, že beze snahy zastavit globální oteplování planety žádná budoucnost nebude.

Od bakterií ke kyborgům

Lovelock knihu rozdělil do tří částí. Nejprve diskutuje některá obecná témata týkající se vesmíru, přičemž na ně, tak jako v celé knize, pohlíží osobitým způsobem. V otázkách stáří vesmíru upozorňuje na věk naší planety, jež je podle něj již stará, a tedy méně odolná. Také vysvětluje, proč podle jeho názoru neexistují mimozemšťané a jaká je hloupost snažit se osídlit Mars, nebo zdůrazňuje velmi zajímavý aspekt, že Země vlastně leží mimo zónu obyvatelnosti. Opakovaně se rovněž vrací ke své teorii Gaia, kritizuje logické myšlení a vyzdvihuje intuici. V závěru první části vysvětluje, proč chápe lidstvo jako nástroj, „pomocí něhož si vesmír vysvětluje sám sebe“, a zároveň mu přisuzuje roli „fotosyntetizujících bakterií, které umožní vznik kyborgů“.

Druhá část vypráví příběh antropocénu jakožto epochy, která nás podle Lovelocka dostala na práh novacénu, tedy doby, kdy nejinteligentnějším druhem na zemi budou právě kyborgové, tedy umělá inteligence. Od Thomase Newcomena, vynálezce parního čerpadla, se přes války, jadernou energii či hrozbu oteplení planety dostaneme až k ekomodernismu či k internetu. Podle Lovelocka tkví podstata vesmíru v informacích. V antropocénu se je lidé naučili získávat, tyto schopnosti ale již dosahují svých limitů a je na čase „uvolnit místo novacénu“.

Právě o tomto je třetí část knihy, příhodně nazvaná Vzhůru k novacénu. Začíná popisem schopností nejlepších hráčů šachu a her go a šógi, jimiž není nikdo jiný než počítačové programy. Lidé se ocitají v pozici rodičů umělé inteligence, respektive kyborgů, a během třetí části knihy je jejich děti pomalu přerůstají. Z velké části se zde již jedná o Lovelockovy úvahy, neboť přemýšlí i kupříkladu o tom, jak budou kyborgové jednou vypadat či komunikovat a jaký budou mít vztah k lidem. Nevyhýbá se ani otázce možného konfliktu a zdůrazňuje zejména riziko využívání umělé inteligence ve zbrojařském průmyslu.

Lidé jako domácí mazlíčci

Novacén bude pro mnoho lidí — včetně mě — kontroverzní knihou, na to je však Lovelock koneckonců zvyklý. Zároveň se ale jedná o fascinující čtení a mnoho zmíněných informací a pohledů, ať už o globálním oteplování, či vesmíru, se jinde běžně nedočtete. Zároveň se ve mně při čtení pravidelně střídaly pocity naprostého souznění a vyloženého nesouhlasu. Samotná teorie Gaia mi smysl dává, ocenila jsem také vyzdvižení ženské intuice či popis situace, kdy Lovelock použil k vědeckému pokusu sám sebe a svého kolegu místo králíků. S myšlenkou kyborgů a obrovského rozvoje umělé inteligence jsem se již setkala vícekrát, a problém jsem tedy neměla ani s ní.

Na druhou stranu je však Lovelock příliš velkým idealistou, který nepochybuje o tom, že lidé rádi vyklidí místo někomu schopnějšímu a inteligentnějšímu nebo že sami pochopí, jak riskujeme, pokud umělou inteligenci vybavíme zbraněmi a naučíme ji zabíjet. Plný optimismu uvažuje, že jednou budou lidé pro kyborgy domácími mazlíčky nebo nás budou vnímat tak, jak my dnes vnímáme rostliny. Mě taková představa poměrně děsí.

V knize mi také velmi chyběly odkazy na zdroje informací a tím spíše oceňuji snahu redakce Hostu, která alespoň místy některé zdroje doplnila. Akorát nemusela nechat hned v první větě knihy faktickou a do očí bijící chybu. Přes zmíněné výtky však kniha rozhodně stojí za přečtení — minimálně pomůžete vesmíru získat vědomí.

James Lovelock: Novacén: Nadcházející věk hyperinteligence. Host, edice Klimax, 2022, 151 stran. Autorka studuje na Fakultě sociálních studií a na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.