Bez domorodých to nedáme

Zanedbatelný příspěvek původních obyvatel ke vzniku klimatické krize jim dává právo žádat viníky — státy s historicky nejvyššími objemy emisí skleníkových plynů — nejen o náhradu škod, které domorodým obyvatelům klimatická změna přináší a do budoucna ještě přinese. Dlouhodobě také usilují o zapojení do klimatických jednání, v nichž se rozhoduje o jejich bezpečnosti. Jsou to totiž oni, kdo již nyní v přímém přenosu zažívá dopady klimatických změn v podobě stoupající hladiny oceánu či silnějších tropických cyklón. Naléhavost jejich situace trefně ilustroval ve videoprojevu tuvalský ministr zahraničí Simon Kofe na loňském klimatickém summitu v Glasgow. Pronesl jej totiž po kolena ve vodě — z místa, které bylo dříve souší. 

Oběť i posel změn

Původní obyvatele v kontextu klimatických změn ale nelze vnímat pouze jako oběti. Přinášejí navíc vlastní cenné vědomosti, znalosti a konkrétní postupy pramenící z hlubokého spojení s jejich zemí a daným ekosystémem. Jejich návrhy na řešení klimatické změny ale bývají v silném rozporu s převládající vizí většiny účastníků klimatických summitů, která je založena na přechodu z takzvaného šedého růstu na zelený, jak například shrnuje závěrečný dokument loňské klimatické konference v Glasgow. 

Domorodé národy totiž dlouhodobě varují před novými, zdánlivě spásnými technologiemi, s jejichž rozvojem je neodmyslitelně spojena další těžba nerostných surovin, které povedou k dalším záborům půdy a destrukci kultur. Příkladem střetu rozdílných vizí jsou stavby obřích vodních elektráren v Indii nebo Brazílii, kvůli nimž jsou domorodé komunity a drobní rolníci nuceni opouštět své domovy, a to často bez nároku na odškodné. „Nabízíme tady udržitelné řešení celému světu, které vyžaduje ideologickou změnu, nikoli zelený průmysl,“ prohlásila na konferenci v Glasgow Ruth Miller, ředitelka pro klimatickou spravedlnost aljašského hnutí původních obyvatel. 

Z lokálních na glokální komunity

Zájem o domorodé znalosti, technologie a postupy trvá již více než třicet let. Ve Spojených státech se zástupci z řad původního obyvatelstva podílejí na tvorbě vědeckých zpráv již od poloviny devadesátých let. Vedle akademické odbornosti do nich vnášejí i svoji unikátní perspektivu. V závěrečné dohodě klimatického summitu COP21 v roce 2015 byl právně uznán klíčový význam tradičních znalostí domorodých obyvatel pro řešení změny klimatu. V roce 2001 byly domorodé komunity formálně začleněny do klimatických jednání, když se staly jedním z tematických klastrů společně s byznysmeny, environmentálními organizacemi a dalšími. Získaly tak oficiálně možnost pozorovat jednání a prosazovat svoje zájmy.

Pochod původních obyvatel k Lincolnovu památníku ve Washingtonu, 2019, foto: Wikimedia CC.

Na Pařížské konferenci v roce 2015 také vznikla platforma LCIPP (Local Communities and Indigenous Peoples Platform) sloužící místním a domorodým komunitám jako prostor ke sdílení zkušeností a osvědčených postupů v oblasti zmírňování a přizpůsobování se měnícímu klimatu. Nicméně aktivisté z řad domorodých obyvatel na témže summitu při známém sjezdu řeky Seiny na kajaku upozornili na nedostatky, které dlouhodobě provázejí klimatická jednání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Požadovali, aby byla konečně uznána jejich práva, a to tak, aby byla součástí právně závazné části Pařížské dohody.

Zástupci původních obyvatel aktivně usilují o respektování práv při přijímání opatření k řešení klimatických změn již od klimatické konference na Bali v roce 2007. Bez toho se totiž obávají dalšího násilného vysídlování. Přes nespočet drobných krůčků, které směřují k většímu zapojení původních obyvatel do klimatických jednání, ale jejich zastoupení zůstává i nadále symbolické, bez přímého vlivu na přijímaná opatření a znění závěrečného textu. 

Domorodé komunity v tomto jednání vidí nespravedlnost a pokračování postkoloniálního paternalismu. Právě skupiny původních obyvatel přitom na několika místech planety bojují o zachování biodiverzity. Ačkoli původní obyvatelstvo tvoří pouze šest procent celkové světové populace, ochraňuje osmdesát procent veškeré biodiverzity, která na planetě ještě zbyla. A dělá to dobře. Plní tak zároveň zcela zásadní úlohu strážce úložišť obrovského množství uhlíku. Vnímat je proto jen jako zpestření jednání a zdroj užitečných znalostí je zkreslující. Význam role domorodých obyvatel je totiž mnohem zásadnější, než si uvědomuje většina klimatických vyjednavačů. 

Bez peněz na summit nelez

Výraznější zastoupení domorodých obyvatel na summitech komplikují také jejich omezené peněžní zdroje. Účast je tak pro ně finančně náročná. Například mexická skupina Futuros Indígenas se mohla glasgowského summitu účastnit jen díky crowdfundingové kampani. Tato přetrvávající nerovnost podnítila k akci organizátory alternativního summitu, který se ve skotském Glasgow konal paralelně s oficiální konferencí. Na rozdíl od ní ale byl na tuto akci vstup zdarma. Kdokoli se tak mohl zúčastnit debaty nebo workshopu na témata, kterým se na oficiálním summitu nevěnuje větší pozornost: jedná se například o práva domorodých obyvatel, kolonialismus, nerůst či klimatickou spravedlnost. 

Síla hlasu se tak na klimatických summitech neodvíjí od stupně ohrožení nebo přímých zkušeností s dopady změn klimatu. Hlavním měřítkem zůstává politická moc a ekonomická síla. Potvrzuje to také analýza organizace Global Witness, podle níž byl počet fosilních lobbistů přítomných na konferenci v Glasgow vyšší než nejpočetněji zastoupená národní delegace. Zástupce původních obyvatel pak členové fosilních korporací převyšovali poměrem dva ku jedné.

Klimatické sliby — chyby

Klimatické summity jsou environmentálními aktivisty a aktivistkami kritizovány za udržování koloniální mocenské struktury, která marginalizuje domorodé a jiné národy bojující za spravedlnost a rovné zacházení. Právě na to, jak se klimatická nespravedlnost prolíná s jinými formami útlaku od rasismu přes kapitalismus až po imperialismus, se loňský alternativní summit soustředil. Není však prvním případem, kdy nedostatečná inkluzivita oficiální klimatické konference vedla k uspořádání jeho alternativní verze. Pod záštitou bývalého bolivijského prezidenta Eva Moralese proběhla v roce 2010 Světová konference národů o změnách klimatu a právech matky Země, která reagovala na údajné přehlížení zájmů a práv nejchudších zemí na Kodaňské konferenci. 

Foto: Dulcey Lima.

Zmíněná nerovnost vytváří propast, kterou ještě více prohlubuje neplnění slibů bohatých států ohledně posílání peněz chudým zemím na přizpůsobení se změnám klimatu. Země v čele s USA přislíbily částku 100 miliard dolarů ročně již na Kodaňské konferenci v roce 2009. Vysoké „pultíkové“ ambice však dosud nebyly naplněny, a některé chudší země tak již nyní vynakládají deset procent svého HDP na adaptační opatření na úkor dalších důležitých sektorů, například zdravotnictví. 

Plíce světa plné dehtu 

Zásadním bodem klimatických jednání ve vztahu k domorodým komunitám zůstává odlesňování. S nástupem brazilského prezidenta Jaira Bolsonara jsou systematicky podkopávána vlastnická práva domorodých obyvatel k půdě. Míra odlesňování v brazilské Amazonii jen za minulý rok vzrostla o 57 procent — nejvíce za poslední dekádu. K odvrácení kolapsu je podle studie World Resources Institute (WRI) nezbytné právně uznat co největší plochu domorodých území, a dát tak lokálním komunitám právo rozhodovat o plánovaných projektech. 

Bez posílení práv domorodých obyvatel přitom smluvní strany nebudou schopny dostát klimatickému závazku z Paříže z roku 2015 o omezení nárůstu globální teploty nejlépe na 1,5 stupně. Cesta k úspěšnému naplnění cíle je totiž podmíněna zachováním deštných pralesů jakožto obrovských úložišť uhlíku. Například v Amazonii tuto funkci plní 92 procent zalesněného území spravovaného původním obyvatelstvem. Ochrannou ruku nad pralesy drží domorodí správci v Brazílii, Kolumbii či Mexiku a tuto zásadní veřejnou službu pro celý svět vykonávají úspěšně. Podle studie OSN z roku 2021 je míra odlesňování na jejich pozemcích až o polovinu nižší než jinde. Pro domorodé kmeny jde totiž o oblasti s vysokou spirituální hodnotou, kterou nelze vyčíslit a chladně vyměnit za peníze. V současné době domorodí obyvatelé a místní komunity spravují nejméně 24 procent celkového nadzemního uhlíku uloženého ve světových tropických pralesích. 

Vedle odlesňování však také roste i četnost případů násilného jednání páchaného na ochráncích přírody. V roce 2020 bylo zabito 227 environmentálních aktivistů a aktivistek, přičemž polovina z nich patřila k domorodým komunitám a snažila se zabránit výstavbě přehrad, ropovodů nebo zakládání palmových plantáží. Od klimatické konference COP21 v Paříži byla podle organizace Global Witness zavražděna více než tisícovka aktivních lidí. Na toto alarmující číslo upozornili na demonstraci v rámci COP26 v Glasgow environmentální aktivisté a aktivistky z Mexika, Guatemaly, Ekvádoru či Filipín. Upozorňují také na to, že cíle klimatické dohody se nepodaří naplnit, pokud nebudou zajištěna práva původních obyvatel — oddaných strážců deštných pralesů, jejichž kondice je pro globální klima klíčová. 

„Vždycky jsme jen poradci, nikdy nečiníme rozhodnutí,“ prohlásil pro deník The Guardian Bradley Moggridge, profesor na univerzitě v Canbeře, pocházející z původního australského kmene Kamilaroi. Vzhledem ke stále rostoucím emisím skleníkových plynů produkovaných současnými rozhodujícími aktéry je v zájmu řešení klimatické krize nejvyšší čas toto pravidlo změnit a následovat domorodý hlas.

Autorka vystudovala mezinárodní teritoriální studia na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity. Kontakt: kousalikova.kristyna@gmail.com.

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung.