Domácí vzdělávání — jedna z alternativ?

Ve školním roce 1998/99 zahájilo MŠMT díky vstřícnému personálnímu obsazení postu náměstka ministra pokusné ověřování domácího vzdělávání. Jenže doba se mění a s ní i ministři a jejich náměstci. Někdy v roce 2001 si ministerstvo školství všimlo, že pokusné ověřování domácího vzdělávání je upraveno příliš liberálně, a tak vzniklo rozhodnutí „učesat“ jej upřesňujícími podmínkami. Jak už to bývá, nikdo z ministerstva se zúčastněných škol a rodičů na nic neptal, a koncem prázdnin byli všichni postaveni před hotovou věc. Nové podmínky znamenaly faktické ukončení experimentu a vyvolaly bouřlivou reakci rodičů, která získala i významnou pozornost médií. Rodiče založili Asociaci pro domácí vzdělávání a vstoupili do jednání s ministerstvem. Výsledkem několika schůzek byl vcelku přijatelný kompromis — tři školy pracovaly podle původních podmínek pokusného ověřování, jedna podle podmínek nových.

V té době se zároveň připravoval návrh nového školského zákona. Domácí vzdělávání by podle něj mělo být přístupné jen pro děti postižené nebo výjimečně nadané a rodiče by museli mít vysokoškolské pedagogické vzdělání. Díky následujícím třem letům intenzivní práce rodičů se povedlo dosáhnout takové zákonné úpravy, která sice zdaleka není ideální, ale umožňuje faktické zachování současných podob domácího vzdělávání do doby, než osvícenější obsazení ministerstva školství a Parlamentu ČR zruší zbytečné a nesmyslné požadavky současného zákona.

Domácí vzdělávání dnes

Jak je to tedy dnes? Doma může vzdělávat své děti každý, kdo má alespoň maturitu a prokáže, že má závažné důvody a dostatečné podmínky pro domácí vzdělávání. Musí také doložit vyjádření pedagogicko-psychologické poradny. O povolení domácího vzdělávání rozhoduje ředitel školy na základě písemné žádosti rodičů. Pokud ředitel školy individuální vzdělávání povolí, konají žáci dvakrát ročně zkoušky z příslušného učiva. Tolik strohá řeč zákona.

V praxi se rodiče o domácím vzdělávání dovídají nejčastěji od svých přátel a známých, a díky tomu se hned na začátku seznamují s jednou z jeho mnoha konkrétních podob. Spektrum je velmi široké — od rodiny žijící velice skromným způsobem života někde na samotě přes pražské intelektuály vymetající jednu galerii a muzeum za druhým až po tradiční křesťanskou rodinu; od pevně stanoveného počátku a konce vyučování, červeně podtržených chyb a důsledného známkování přes projektové vyučování až po prožitkovou a zkušenostní výuku rozptýlenou volně v jednotlivých dnech a měsících. Jak se tohle všechno vejde do „závažných důvodů“ a „dostatečných podmínek“? Konkrétní důvody a podmínky té které rodiny posuzuje konkrétní ředitel školy a záleží pouze na něm, které materiální podmínky bude považovat za dostatečné a které důvody se mu budou zdát dost závažné. Co jeden ředitel unese, je pro druhého příliš. Zdálo by se tedy, že kdo dost dlouho hledá, nakonec najde. Hledání ale může být zdlouhavé a únavné.

Ochota převzít zodpovědnost

Jak ukázalo šest let experimentu, materiální podmínky ani závažnost důvodů nemá na výsledky domácího vzdělávání valný vliv. Zpráva z pokusného ověřování ve školním roce 2002/03, kterou vypracoval Výzkumný ústav pedagogický, mluví jasnou řečí: „Všechny školy doporučují uplatnit možnost domácího vzdělávání jako běžný způsob povinného vzdělávání těm rodičům, kteří volí domácí vzdělávání ze zájmu o vzdělávání svých dětí, mají čas na vzdělávání svých dětí a vzdělávání dětí se stává součástí rodiny.“ Je tedy zbytečné lustrovat dostatečnost podmínek a závažnost důvodů a brát v potaz vyjádření psychologa, který o domácím vzdělávání slyšel poprvé před pěti minutami. Kritériem pro zařazení dítěte do domácího vzdělávání by neměl být jeho zdravotní stav a vzdělávací či jiné problémy, ale ochota a schopnost rodičů převzít opravdovou odpovědnost za vzdělávání svých dětí. To, jestli jsou rodiče opravdu schopni odpovědně vzdělávat své dítě, nezjistí sebelepší pohovor. I tady platí biblické: strom poznáte po ovoci. A jak ukázaly zkušenosti ze šesti let experimentu, rodičů, kteří nezvládnou vzdělávání svých dětí, je velice málo.

Domácí škola jako ohrožení pro systém…

Formální požadavky školského zákona nejsou jediným důvodem, proč jsou počty dětí v domácím vzdělávání víceméně stabilizované. Závažnějším důvodem je náročnost individuální výuky. Tento typ vzdělávání si opravdu nemohou dovolit všichni — vyžaduje značnou investici v podobě času a psychických, ale často i fyzických sil všech zúčastněných. Rodina také obvykle musí unést skutečnost jednoho příjmu pro tři, ale třeba i pro šest lidí, což jí mnohdy značně komplikuje život. Doma vzdělávaných dětí přibude v dohledné době možná ještě pár desítek, ale tisíce jich nebudou. Domácí vzdělávání tedy jistě neohrozí náš vzdělávací systém a učitelé kvůli němu propouštěni nebudou.

Proč tedy vzbuzuje stále tolik kontroverzí? Proč si ho těch pár desítek odvážlivců musí stále tvrdě obhajovat jak před příbuznými, tak před státními úředníky? Důvodů je víc, pro zjednodušení je můžeme rozdělit na veřejné a osobní.

Ty veřejné jsou příznačné pro politiky, kteří preferují paternalistický přístup státu. Stát je tatíček, který se o vše umí dobře postarat a taky všemu nejlíp rozumí, mimo jiné i tomu, jak správně vychovávat nevinné dítky. Tatíček stát se přitom nijak netají záměrem vychovat z nich platné členy společnosti — tedy takové, kteří nejenže vědí, kterak se správně chovat — znají tedy principy fungování společnosti, ale taky se s nimi ztotožňují. Za účelem seznamování a ztotožňování zřídil instituci zvanou škola; u toho, kdo se jí vyhne, není jistota, zda je dostatečně „seznámen“ a „ztotožněn“. Kromě toho, když někdo zpochybní schopnost tatíčka dobře vychovat nevinné dítky, nezpochybňuje tím náhodou i jiné jeho schopnosti, popřípadě tatíčka samotného?

Naštěstí máme i politiky s opačným názorem, kteří si dovedou představit, že samostatní, nezávislí a odpovědní jedinci mohou být přínosem pro celou společnost, že na seznamování se společností (tedy socializaci) nemá patent jedině škola a že nižší míra ztotožnění se s aktuálními principy fungování systému může být hnací silou pro mnohé z pozitivních změn.

…i ohrožení osobní

Z jiného, ale v jistém smyslu podobného soudku jsou důvody osobní. Tím prvním je přirozená nedůvěra k novým věcem (za takovou je totiž, paradoxně, domácí vzdělávání často považováno). Domácí vzdělávání není jenom „novým“ prvkem, je čímsi víc — narušením paradigmatu, které, ač staré jen něco přes dvě stě let, je v nás hluboce zakořeněné — v šesti letech jde dítě do školy. To není věc k diskusi, tak to prostě je, co svět (ten náš) světem stojí. A teď, najednou, se objevují lidé, co tvrdí, že školu nepotřebují. To je každopádně divné, a co je divné, je podezřelé. Tato nedůvěra je přirozená a patří k důležitým obranným mechanismům, které jsou mnohdy velice užitečné — nelze ji podceňovat, ale dá se s ní pracovat. Vnuk, který i po dvou letech domácího vzdělávání vypadá vcelku normálně, umí psát a číst a pozdraví sousedy, přesvědčí prarodiče daleko víc než sáhodlouhé přesvědčování a výmluvné statistiky. Jen to ty dva roky musí rodiče vydržet.

Druhým důvodem je latentní výčitka, kterou začnou pociťovat některé z těch maminek, které poslaly své děti do školy v okamžiku, kdy se seznámí s maminkou, která vzdělává své děti doma. V domácím vzdělávání vidí zpochybnění správnosti svého postoje, a cítí potřebu obhájit docházku svých dětí do školy. S těmi je to často těžké. Když vášnivě snášejí všechny možné i nemožné argumenty pro docházku do školy a vrhají je hlava nehlava na doma vzdělávající rodiče, snášejí vlastně argumenty pro obhajobu sebe jako „dostatečně dobré matky, která nezanedbává dítě tím, že ho posílá do školy, i když by ho mohla vzdělávat sama“. Takové nepochopení je smutné a pracovat s ním lze jen velmi obtížně. Někdy trvá opravdu dlouho, než se povede takovou maminku přesvědčit, že „mé“ domácí vzdělávání není útokem na „její“ kvalitu péče o dítě, ale „mým“ způsobem využití konkrétní situace v rodině, která domácí vzdělávání umožňuje.

Univerzální typ vzdělávání neexistuje

Na tomto místě je ovšem poctivé přiznat, že i mezi doma vzdělávajícími rodiči se vyskytují takoví, kteří jsou přesvědčeni, že domácí vzdělávání je „jedinou správnou možností, jak vzdělávat děti“, a ve jménu této myšlenky jsou schopni stejně vášnivě snášet „ty své“ argumenty a tlouct jimi rodiče, kteří se rozhodli jinak. Daleko blíž pravdě bude asi myšlenka, že neexistuje univerzální typ vzdělávání, který by byl pro všechny ten nejlepší. Některé dítě v individuálním vzdělávání rozkvete, jinému chybí diváci pro jeho odvážné mentální i fyzické kousky. Někoho škola ničí tak, že se jí snaží vyhnout a čas v ní strávený „protrpí“, jiný se cítí jako ryba ve vodě a každý den se do školy těší.

Všichni rodiče by ale měli mít možnost výběru, možnost zvolit takové vzdělávání, které pro své dítě považují za optimální. Jednou z těch cest by mělo být i domácí vzdělávání. Neměla by to být povinnost ani milostivě udělovaná výjimka. Příznivci domácího vzdělávání od státu ani od ostatních lidí nechtějí snad tak moc — jenom toleranci k jinakosti.