Jitka Stehlíková: Dostalo se mi všeho, co jsem chtěla

S manželem Ivošem žijete celý život neokázale skromně. Už v devadesátých letech o vás psala socioložka Hana Librová ve své slavné knize Pestří a zelení. Kde se to v tobě vlastně vzalo, tenhle „ekologický“ způsob života? 

Necítím se být moc skromná. Zamlada jsme byli sami k sobě přísnější. Ivoš třeba zpočátku knihy vozil vlakem v krosně na zádech. Celý život vnímám křehkost naší společnosti na Zemi a vidím mechanismy ničení světa a vím, že my jsme živočichové, na které ty zákony přírody platí taky. Všechny problémy znečišťování, oteplování, vyčerpávání zdrojů vedou k nebezpečí a vnímám je jako ohrožení… Snažili jsme se chovat tak, abychom k tomu přispívali co nejméně.

Jak jsme starší, vidíme určitou marnost toho snažení. Od některých věcí jsme ustoupili, nezvládli jsme je dodržet. Aby nás to nevydělovalo ze společnosti a abychom dětem mohli dát tolik, aby to nevydělovalo ze společnosti ani je. Jsou věci, ve kterých se držíme, nemáme třeba splachovací záchod. Ale jinak si dopřáváme, co chceme. Máme auto. Miluju moře a nedávno jsme se vrátili s dcerami z automobilového výletu k moři… To už chápu jako luxus. 

Že toho mnoho sami od sebe nechceme, nepotřebujeme, to je druhá věc. Tíhneme k jednoduchému řešení svých potřeb. Mně jsou bližší obyčejná kamínka na dřevo než komplikovaná topná soustava. Uznávám, že topná soustava s kotlem je pro náš velký dům úspornější, ale pro sebe bych měla kamínka a složitou topnou soustavou bych se nezabývala. 

Žiješ celý život v místě, kde ses narodila, ve starém statku po předcích na okraji malého města. Jsi ráda?

Jsem ráda. Ten velký dům, a hlavně ty pozemky a propojení s místem mi dávají pocit ukotvení a tím, že nás to zaměstnává i časově a fyzicky… to je fajn. Dává mi to pocit, že mám své místo ve světě. Kromě toho stále vnímáme, jak je to tady krásné. A vážíme si toho. Žijeme tady v pramenné oblasti Lučního potoka a jsou tu všude okolo mokřinky, pramínky, které se vždy po dešti obnovují. Potůček, co nám teče přes dvůr, to je krása a velké bohatství. 

Je to ale zároveň i veliká zátěž. Tvrdá práce. Proto cítím potřebu čas od času vypadnout, přijít do jiných podmínek, jiných krajin, abych se posbírala. Potřebuju někam vyjet, mít tam na starosti jenom pár věcí a mít to všechno hotové. Vynořit se ze zápřahu a rozhlédnout se. Tady nikdy nemám všechno hotové. A reálně toho ani nejde dosáhnout. Vždycky je něco rozdělané. 

A kam třeba vyrážíš?

Zásadní je pro mě kontakt s divokou krajinou, takže když plánujeme delší cestu, vždycky je to hlavní hledisko. Ale stačí i kratší výlety, třeba jedu za Ivošovou mámou nebo jedu s Ivošem, když rozváží knihy, nebo si uděláme výšlap po Šumavě. 

Dobré zpestření je také průvodcování po Šumavě. Ve spolupráci s Národním parkem Šumava doprovázíme vodáky na horní Vltavě v úseku Soumarský most — Pěkná. Místy je to první zóna národního parku. Pluješ ve vlastní lodi, trvá to asi čtyři až pět hodin, po cestě jsou dvě až tři odpočinková místa, kde si s lidmi povídáš o řece. Setkáš se tak s mnoha různými lidmi, je to dobré cvičení, jak zůstat otevřený. Je to obohacující.  

Jitka Stehlíková (vlevo), foto: archív Jitky Stehlíkové.

Co vlastně celý den děláš?

To záleží, jestli je léto nebo zima. Ve vrcholném létě, když je parno, vstávám v půl šesté a pracuju s koňmi, vozím na nich děti nebo jedu na vyjížďku. Zhruba v osm končím, protože pak už lítají hovada a koně jsou otravní, jak se po nich ohánějí a snaží se dostat do stínu. Potom pustím ovce z ohrady do ohrady. Na horní pastvině je máme jen přes den kvůli vlkům. Pak vyřizuju objednávky, balení a expedici knih. Přes den taky pečuju o zahradu, sečeme, sušíme a svážíme seno. Z těch deseti hektarů zhruba hektar a půl sušíme ručně, zbytek je pastvina. Většinu sena na zimu nakupujeme. I tak je to náročné. Momentálně máme šestnáct ovcí a šest koní, dalších pět koní u nás mají kamarádi. Hodně času a pozornosti zabírají vnoučata, ale to je absolutní radost. Jsou jim oběma dva roky. Hlídám pravidelně jednou týdně dvě hodiny, jinak přiběhnou dle potřeby. V létě také jezdím na tu Vltavu jako průvodce, večer zavřu ovce, sedím u počítače, komunikuju se zákazníky a řeším faktury ke knihám. 

V zimě je to klidnější. Vstávám se světlem, chodím krmit. Ovce jsou v maštali a koně jsou sice celoročně na pastvině, ale musí se v zimě přikrmovat. Pak balení knih, vnoučata, odpoledne občas vyrazím na běžky, poté nakrmím zvířata a ve čtyři už je tma. Pak pracujeme na domě, ale to dělá nejvíc Ivoš, děláme tu teď docela velké přestavby. Večer víc odpočíváme, pouštíme si třeba filmy na počítači.

Hodně času v tvém životě zabrala péče. O nemocnou maminku, o dcery, které jsi doma šest let vzdělávala, o domácnost, o hospodářství. Nemáš pocit, že ti něco uteklo? 

Vůbec ne. Když se nám narodily děti, tak jsem cítila, že moje primární role je jejich výchova. Přišlo by mi tragické, kdybych se musela věnovat něčemu jinému. A když máma ochrnula, tak mi přišlo samozřejmé, že se o ni postarám, jinak bych to cítila jako selhání. Kdyby to nebylo, našla bych si způsob, jak život vyplnit jinak, ale tohle byly priority, vysoko na mém žebříčku hodnot. A způsob života, který jsem vedla, to umožňoval. Neobětovala jsem se, bylo to samozřejmé, život to přinesl. A vždy to šlo zařídit tak, abych mohla na chvíli vypadnout, abychom mohli někam vyjet. Zastoupila mě nejčastěji sestra. Řadu let s námi na statku žila kamarádka s malou dcerkou, ta mi také v mnohém pomáhala. 

Celou dobu jsem zároveň aspoň trochu pracovala s koňmi, to mě bavilo a baví stále. Také to domácí vzdělávání mě těšilo a naplňovalo. Dvě rodiny v našem blízkém okolí v té době rovněž vzdělávaly své děti doma, a tak jsme si i částečně rozdělili úlohy: já jsem se všemi pěti dětmi dělala výtvarnou výchovu a jízdu na koni, další rodina si vzala na starosti počítače a vaření a třetí kamarádka zase angličtinu. To bylo fajn pro děti a každý z nás si mohl trochu odpočinout.

Musela jsem v životě unést spoustu věcí, ale dostalo se mi všeho, co jsem chtěla. 

Dnes mezi mladými frčí sdílení, reciprocita, spolubydlení, ale přijde mi, že vy jste to dělali a děláte bez velkých fanfár taky. 

Něco přichází i s tím, jak jsme tu dlouhodobě zapojení do místního společenství. S kamarády, kteří mají u nás na pastvině koně, si rozdělujeme krmení v zimě, další nám za ubydlení koně vozí dřevo na topení. Další kamarádi, profesionální zedníci, u nás pracují za netržní cenu. Všechny tyhle věci asi nejsou na venkově nijak neobvyklé, jen se o nich moc nemluví.

To, že máme velký dům, je na jednu stranu hodně náročné — na opravy, na přestavbu, na údržbu. Na druhou stranu je velký, a tak tu teď žijeme nejen my dva s Ivošem, ale i obě naše dcery s rodinami. I to je forma sdílení, neformálního i formalizovanějšího — například jsme se dohodly, že si rozdělíme vaření. Každá ze tří rodin vaří dva dny v týdnu oběd pro všechny.  

U Stehlíků ve Volarech, foto: archív Jitky Stehlíkové.

To, že obě dcery žijí s vámi na statku, není úplně obvyklé. Jak to prožíváš? 

Prožívám to velmi radostně. Je to skvělé. Jsem ráda, že tady jsou, že tu jsou ty děti, se kterými se můžeme radovat každý den. To soužití je z mého pohledu spolupracující a je fajn. Jasně že občas musíme něco řešit. Je důležité komunikovat, aby každý měl prostor řešit věci, které potřebuje probrat, aby se mohla pěstovat všeobecná spokojenost. A i když není jisté, že to takhle bude napořád, my si užíváme přítomnost, která je hodně radostná. 

V čem myslíš, že se naše doba liší od těch předchozích? 

Jeden čas jsem byla rozčarovaná ze zjištění, že žebříček hodnot, o němž jsem si myslela, že je všeobecný, mnoho lidí vůbec nemá. Snažila jsem se, aby zdroje našeho výdělku byly čisté, humánní, aby to nebylo na úkor druhých. A zjištění, že spousta lidí to tak prostě nemá, mě zaskočilo. Měla jsem pocit, že žijeme ve „vlčí době“.

Ale teď mi připadá, že ta doba není zas až tak jiná, co se týče vztahů mezi lidmi. Liší se spíše kulisami. Mechanismy ničení planety jsou neúprosné a jsem přesvědčená, že časem dopadnou i na nás. Navzdory všem technickým vylepšením. Myslím, že budoucnost naší společnosti není dobrá. Málokterá skupina se dokáže důsledně vydělit z globálních poměrů, které jsou rozlezlé po celém světě. Ostatně jsme stádní tvorové a chceme být součástí „smečky“. Pro málokoho je komfortní vydělit se ze společnosti. 

Před mnoha lety jsme se bavily o tom, čeho chceme v životě dosáhnout. Ty jsi tehdy jmenovala nikoliv vnější, ale vnitřní cíle. Vzpomínáš si ještě, které to byly? Podařilo se ti jich dosáhnout?

Popravdě nevzpomínám. Ale mám i materiální cíle. To, co dělám, chci dělat dobře. Chci mít v pořádku dům. Když se nám daří ho postupně rekonstruovat, pečovat o něj, mám radost. Ale z hlediska nejvyššího dobra to není důležité. Duchovní stránku pořád považuji za hodně důležitou a snažím se tomu věnovat. S Ivošem jsme prošli léčivým procesem s jednou kinezioložkou. Byla jsem také na řadě šamanských seminářů, na různých workshopech osobního rozvoje, na rodinných konstelacích. A celý život mívám zážitky, které přesahují běžnou realitu.

Jitka Stehlíková (vlevo), foto: archív Jitky Stehlíkové.

Jaké třeba?

Třeba sny. Když mi bylo třináct, měla jsem sen, jak smrt klepe na okno. A tu noc si můj děda vzal život. Mívám také vize a lucidní sny, kdy už během snění vím, že jsem ve snu, a do toho snu „procitnu“ a můžu se v něm pohybovat podobně jako v běžné realitě. 

A jak bys označila cíle svého duchovního snažení? Proč se tomu věnuješ?

Cílem je zkoumání světa, reality, zjišťuju, co je v lidských silách, možnostech. Snažím se i o určitou duchovní praxi. Před časem jsem se setkala s technikou ho´oponopono, která mě okouzlila. Pochází z Havaje a je to metoda, která pracuje s myšlenkou, že v každém z nás je otištěn obraz celé společnosti, tudíž každý má možnost „opravovat“ celek tím, že pracuje sám na sobě. Zpracovává všechno zlé, s čím se potká, a to se propisuje do všech ostatních. Je to takové aktivní generování lásky jako nejvyšší hodnoty. Tomu se věnuju, přistupuju k tomu zvláště, když mě něco trápí. Naplňuje mě to vnitřním uspokojením. Pomáhá mi to ustát i globální problémy a obavy, které ve mně probouzejí.
A docela nedávno jsem prožila spontánní intenzivní setkání s kvalitou činů a oběti Ježíše Krista — nevím, jak lépe to popsat. To ještě nemám zpracované.

Pomohla ti tvá duchovní cesta i v rovině osobních vztahů? 

Určitě, pomohla mi a vlastně nám oběma zlepšila náš vzájemný vztah. Zlepšil se i vztah nás obou k našim rodičům. 

S Ivošem jste drobní zemědělci a provozujete vydavatelství Stehlík, které vydává a distribuuje knihy nepatřící do středního proudu. Moc peněz takový život asi nepřináší. Přitom máte velký statek, který vyžaduje stálou údržbu a obnovu, o přestavbách nemluvě. Jak řešíte tento rozpor?

Prostě nemáme dům v pořádku, v jakém bychom ho chtěli mít. To je něco za něco… V něčem máme zároveň i nižší nároky, než by měl leckdo jiný. Nevadí nám, že nemáme splachovací záchod a chodíme na kadibudku. My jsme splachovací záchod kvůli nehoráznému zacházení s vodou nechtěli. Na druhou stranu, kdyby na tom závisela naše možnost tady ke stáru zůstat, tak si ho pořídíme. 

Kdybych měla víc peněz, tak bych asi víc cestovala. Ale jinak nemám pocit, že bychom si museli něco odpírat. Máme dost peněz, abychom byli v osobním životě spokojení. Cokoliv nemusíme koupit, se snažíme nekoupit. Ale nejen proto, že nám zbyde víc peněz na barák. Také kvůli dobrému pocitu. 

Jitka Stehlíková, foto: archív Jitky Stehlíkové.

Mě fascinovalo, jak jste i v době, kdy jste měli odrostlejší děti, bydleli stále v jedné, byť skutečně veliké místnosti. Byla obložená knihami a sloužila jako předsíň, obývák, kuchyně, pracovna i kancelář vydavatelství. Postupně pak přibývaly malé oddělené spací komůrky po okrajích. Připomínalo mi to čmeláky, kteří prý také takto organicky dostavují své komůrky…

Já jsem uspořádaná tak, že jsem šťastná ve společném prostoru, kde je „smečka“ pohromadě. Takže mně to vyhovovalo. Ale občas jsem samozřejmě ráda i sama. Teď už mají dcery vlastní „smečky“ a my máme s Ivošem vlastně momentálně zase jednu místnost, i když jinou než původně. Ale jsem spokojená. Dělá mi radost pracovat s prostorem tak, aby naplnil všechny potřeby, i když je omezený. 

Na polici máte velké sklenice s vlastnoručně sušenými bylinami, na zimu zamrazuješ houby a jablka, chystáš se zavařit obří dýni, která vám vyrostla na dvoře. Za domem máte desítky hlavatých vrb, z nichž občas něco upleteš. Jakou roli hraje ve vašem životě samozásobitelství?

Je to velká radost a pocit přímého propojení se Zemí. Ale prakticky odhaduji, že v našem jídelníčku nepředstavuje víc než pět procent. U masa je to tak patnáct až dvacet procent. Já jsem totiž dost omezila pěstování zeleniny, protože většinu nám sežrali slimáci. Navíc jsme v době, kdy ochrnula máma, zrušili slepice a králíky, protože s kombinací domácího vzdělávání a péče o mámu a babičku bychom to už nestíhali. Zatím jsme je neobnovili, ale časem slepice zase zavedeme a na zeleninu vyzkoušíme vysoké záhony.

Připravila Naďa Johanisová, kontakt: johaniso@fss.muni.cz.

Jitka Stehlíková (*1969) absolvovala střední veterinární školu, vyrostla a žije na statku na okraji Volar, kde s manželem Ivem Stehlíkem provozují malé vydavatelství, distribuují knihy, chovají koně a ovce a pečují o deset hektarů pastvin a luk. V současné době s nimi na statku žijí i jejich dvě dcery s rodinami.