Environmentální žal během pandemie: frustrující blátivá cesta

První vlna koronavirové pandemie přinesla mezi lidi zajímající se o environmentální problémy vlnu environmentální naděje – o co se ekologičtí aktivisté pokoušeli po několik desetiletí, podařilo se kvůli koronavirové krizi prosadit globálně za několik měsíců. Letadla zůstávají na zemi, spotřeba se snižuje, turismus je mrtvý a emise oxidu uhličitého klesají. I když podmínky pro zavedení těchto opatření nejsou v ničem podobné tomu, co navrhují environmentální hnutí (nikdo nechtěl život ve strachu, izolaci a jednorázových pomůckách), ukázalo se, že začít s radikálním řešením není nemožné.

Loni v dubnu vydaný článek psycholožky Émilie Crossley poukazuje na potenciální pozitivní vliv protipandemických vládních opatření na vnímání krize environmentální. Podle Crossley koronavirová krize přivedla pozornost na společensky dlouhodobě prožívaný environmentální žal, který vyústil v touhu po zdravější přírodě. Svůj argument staví na hojně sdílených příspěvcích na sociálních sítích, zobrazujících návrat divokých zvířat do jindy turisticky vytížených městských čtvrtí (například návrat delfínů a labutí do Benátek, výskyt makaků v thajském Lopburi nebo jelenů v japonském městě Nara).

Ať už byly tyto příspěvky pravdivé, či lživé, podle Crossley vzbudily v lidech naději, že pandemie může aspoň přinést vítanou úlevu pro naše jindy přetížené ekosystémy. Hojné sdílení příspěvků na sociálních sítích podle ní zase prokazuje, že lidé by si přáli návrat divoké přírody do míst, kterým jindy dominují turisté. Uvědomují si, že stačí dát přírodě chvíli čas, a mohou se začít dít zázraky. Autorka se netají s nadějí, že toto uvědomění by mohlo do budoucna vést k sebereflexi a šetrnějším formám turismu.

Město Nara v Japonsku, březen 2020. Foto: downtoearth.org.in.

Skeptičtější pohled na vývoj turismu v době pandemie nabízí socioložka a bioložka Hana Librová, která v rozhovoru pro časopis Atrium poukazuje na skutečnost, že středomořské pláže jsou sice prázdné, ale Sněžka v létě úpěla pod náporem turistů. Také česká terapeutka zabývající se environmentálním žalem, Zdeňka Voštová, poukazuje v druhé vlně koronaviové pandemie spíše na pocity vystřízlivění z naděje na lepší zítřky. Podle ní se nyní změny k lepšímu prostě nedějí, a mnozí politici můžou dokonce využívat situace, kdy se společnost environmentálním směrem právě nedívá. Frustraci může podle ní prohlubovat i to, že epidemie dostává oproti environmentálním tématům nesrovnatelně více pozornosti.

Aktivismus v krizi

Pandemie a s ní spojený zákaz shromažďování má například fatální vliv na přímé protestní akce za změnu klimatu, které museli organizátoři buď zrušit, nebo přesunout do online prostředí. Jaký efekt ale může mít online stávka, když vezmeme v potaz, že miliony lidí dnes pracují z domu, pokud vůbec pracovat mohou, a studenti mají online výuku? Vláda má proti ekologickým aktivistům další páku. Pokud by se rozhodli vyjít do ulic navzdory vládním opatřením, budou nařčeni z ohrožování zdraví svého i celého národa svou nezodpovědností.

Jsou to přitom právě přímé akce, které mnohdy pro-environmentálně smýšlejícím lidem pomáhají vypořádat se s environmentálním žalem. Voštová v rozhovoru pro časopis Sedmá generace (6/2020) potvrzuje, že aktivismus je pro mnoho lidí dobrým lékem na pocity bezmoci a zmaru. S environmentálním žalem se podle ní lze vyrovnat zapojením do aktivit, které lidem dávají smysl. Rok 2019 byl přitom pro aktivisty v mnohém nadějným. „Klimatická změna se roku 2019 jen zřídkakdy vyhnula mediálnímu pokrytí, vzhledem k tomu, že globální klimatická hnutí získala nebývalou podporu a mnohé vlády po celém světě vyhlásily stav klimatické nouze,“ připomíná Crossley.

foto: PxHere.com

V současnosti ale na aktivist(k)y dopadá spíš frustrace a vyhoření. „Vyhoření, stejně jako u vyhoření pracovního, má určité fáze. Tou první je nadšení, pak přichází vystřízlivění, kdy narážíme na realitu. Může následovat frustrace, kdy se nám nedaří – třeba právě přinášet změny do veřejného prostoru,“ vysvětluje Voštová. Řešení environmentálních problémů přitom vláda skutečně odsouvá až do doby, kdy bude mít pod kontrolou krizi koronavirovou, pokud vůbec. Není v tom však sama. Můžeme se ptát, zda běžní lidé, kteří mají kvůli koronavirové pandemii doma děti, přišli o práci, nebo jim onemocněl někdo blízký, budou mít ještě o problematiku klimatické změny zájem. Řešení environmentálních problémů je pro mnoho lidí stále nadstavbou, které se věnují až ve chvíli, kdy mají splněné své základní potřeby, mezi něž mimo jiné patří i pocit bezpečí.

Je třeba poznamenat, že strach z pandemie se nevyhýbá ani environmentalistům, potýkajícím se s environmentálním žalem. Obavy z nejisté budoucnosti, spojené s koronavirovou krizí stejně jako s klimatickou, se tak jen stupňují. Lidé bez rozdílů mají strach o své nejbližší a vládou doporučená izolace pocitům marnosti a zoufalství ze ztráty kontroly nad vlastním životem příliš nepomáhá. Librová ve své knize Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti vysvětluje, že je nezbytné každý – i environmentální – zármutek komunikovat, sdílet. Zdravou odpovědí na žal je, že chce být vysloven. Bolest nesmí být popřena, v izolaci člověka paralyzuje, přináší hněv a vztek.

Pasivní a izolovaní

Vyrovnat se s environmentálním žalem je proto v současné době skutečně složitější, protože místo aktivizace prožíváme pasivitu, místo sdílení jsme vystaveni izolaci a nuceni poradit si se svou frustrací sami. Psychologové nám sice doporučují výlety do přírody, avšak jak napsal environmentální básník Radek Štěpánek, když „už třetí rok jsme se po jmelí vydali blátivou cestou, stejnými místy, kde jsme dříve zapadali do sněhu“, není tato rada mnohdy k užitku. Hledat pochopení pro své pocity je přitom dnes ještě složitější, protože environmentální žal společnost neakceptuje ani za normálních okolností (podle Librové ho společnost považuje spíš za deviantní), natož ve chvíli, kdy je válcována strachem o svou vlastní existenci.

foto: PxHere.com

Zmínění odborníci zabývající se environmentálním žalem tvrdí, že pocity žalu je potřeba prožít, věnovat jim pozornost, nikoliv je potlačovat. Librová dokonce vyzdvihuje, že environmentální žal může lidi od nezralých obran, jako je popření či racionalizace, v reakci na nepříznivé informace vést k obranám zralým – například k altruismu, ale také je může motivovat k akci. S tímto předpokladem koneckonců ve svém textu pracuje i Crossley, doufajíc, že právě environmentální žal přiměje lidi k šetrnějšímu cestování, až se vypořádají s pandemií. Avšak ve chvíli, kdy jsou okolnosti pro aktivizaci nepříznivé, jako je tomu dnes, environmentální žal z mého pohledu směřuje spíše ke zmíněné frustraci. Takové vyústění předpokládám u lidí, kteří se s environmentálním žalem potýkali už před pandemií. Může se však v souvislosti s častějším kontaktem s přírodou environmentální žal začít projevovat i u lidí, kteří se o ochranu přírody doposud nezajímali?

Autorka vystudovala FSS MU. Kontakt: MarieDrahonovska@seznam.cz.