Je příroda skutečná?

Musím se přiznat, že začínám mít plné zuby přihlouplých argumentů, s nimiž se svérázné týpky dobře placených intelektuálů snaží nakopnout přírodu i lidi, jimž leží na srdci, a přitom vypadat chytře a progresivně.

Idea Přírody jako pouhé „sociální konstrukce“ – sdílené kulturní představy nahlížené a formované v duchu společenských hodnot a zájmů – by v jasném světle filosofie patrně zapadala do výkladu světa nejlépe rozvinutém v mahajánovském buddhismu či advaitové védántě. Ty popisují (v rámci jedné ze svých strategií) vesmír jako májá, čili iluzi. Asijští filosofové si ovšem nemysleli, že vesmír je ontologicky zcela prost jakéhokoliv druhu skutečnosti. Tvrdili, že vcelku je naše vnímání světa konstrukcí biologickou (založenou na duchovních i tělesných vlastnostech našeho druhu), psychologickou (odrážející subjektivní představy) a kulturní. Odtud navrhovali způsob, jak zpřesňovat své vnímání světa tím, že samu osobu, která svět vnímá, vnímáme z odstupu.

Soudobé užívání terminologie „sociální konstrukce“ do této hloubky postoupit nemůže, protože vychází z logiky evropské vědy a „osvícenství“. Toto myšlenkové pouzdro snahu dekonstrukce přijít s novým druhem „velkovyprávění“ maří již v samotném zárodku, nedovoluje jí dostát vlastnímu příslibu. Všem řečem navzdory zůstává nedotčena atlantické kultuře vlastní představa přírody jako pytle plného zdrojů, které lidstvo dostalo do vínku k volnému užívání. Jako duchovně (i politicky) překonaná představa, takováto sociálně konstruovaná příroda nakonec nevstupuje do skutečnosti jinak než jako kvantifikované položky v propočtech ekonomů a manažerů. Setkáváme se tak s dokonalou proměnou Přírody ve zboží, kterou provádějí domněle špičkoví teoretici, v nichž však nakonec poznáváme pouze intelektuální špičku anti-ekologického („Wise-Use“) hnutí. Dekonstrukce, podstupovaná se srdcem soucitným a snahou dobrat se moudrosti, je v mahajánovém buddhismu logickým a filosofickým cvičením, které si proráží cestu až na samé dno možného a vrací se odtud se soustředěným a hlubokým soucitem ke všem bytostem. Dekonstrukce bez soucitu je samolibým naparováním.

Nyní tedy vidíme, že divočina může být v jistém smyslu považována za kulturní konstrukci, jako koncekonců úplně cokoliv. Jenže co je snad ještě mnohem podstatnější a s čím se v textech akademické kliky zaujaté proti divočině vůbec nesetkáváme, to je vědomí, že nám nejde o uchování divoké přírody kvůli rekreaci, ba ani z důvodů duchovních, ale proto, abychom uchránili domov i jiným bytostem, než jsou lidé. A že nám jde o ochranu rozmanitosti, bez níž nelze naši planetu uchovat při zdraví ekologickém, duchovním ani evolučním.

Někteří z těchto autorů přicházejí s ideou „nedotčené divočiny“, aby vzápětí mohli dokazovat svoji velikost její nesmlouvavou kritikou. To ovšem není než další způsob mlácení prázdné slámy. Je dobře známo, že lidé a jejich předchůdci žili v podstatě na celé planetě po tisíce let. „Nedotčený“ je pouze relativní pojem. Ale jakkoliv mohla být krajina využívána lidmi, ještě před takovými devadesáti lety se na ní vyskytovaly rozsáhlé divoké oblasti, které se od té doby brutálně smrskly. Mnohé z nich patřily k územím přírodních kultur, což prokazuje, že divočinu mohou obývat i lidé.

Útoky proti Přírodě a divočině vedené akademiky ve věžích z kosti slonové přicházejí v pravý čas, aby kryly záda inženýrům globalizace, dřevařským společnostem znova nabírajícím dech i politikům, kteří by nejraději smetli zákony o ochraně ohrožených druhů. Zdá se, že nepravděpodobná aliance kapitalistických materialistů a marxistických idealistů spojuje své síly v soustředěném útoku na venkovský svět, jejž ostatně Marx opakovaně shledával idiotským a nudným. Vida!

Herakleitos, stoici, buddhisté, vědci i kterýkoli starý duchapřítomný člověk ve vašem okolí – ti všichni vědí, že vše na tomto světě je pomíjivé a nevypočitatelné. A věděli to dokonce i dřívější odborní ekologové, kteří pracovali s clementsiánskou sukcesní teorií. Přesto dnešní generace „resource biologists“ inspirovaných slabým odvarem z teoretizování Daniela Botkina, přichází s čímsi, co snad považuje za nové paradigma, které má koncept klimaxu odhodit mezi nepotřebné ideje na smetiště dějin. Nikdo z dřívějších odborných ekologů dozajista neměl ani stín pochybností v tom, že čas od času přicházejí mimořádné události, které klimax naruší. Jenže přijdou – a pominou. Vypadá to, že konkrétně tento další bulík se zavěšuje na naše nosy též právě včas, aby podpořil holosečné obchodníky a velikášské inženýry všeho druhu. (Vždyť navzdory vichřicím, kůrovcům, požárům či sesuvům půdy společenstva jako sekvojový prales na severní polokouli prospívala na ohromné ploše až do doby ledové po milióny let.)

Je skutečně škoda, že humanitní obory a sociální vědy si tak nesnadno hledají cestu k pochopen „Přírody“ jako intelektuálně závažné oblasti. Poněvadž všechny ty řeči „o jiném“ v kterékoliv teorii, s níž se dnes můžeme setkat, narazí-li opravdu na „Jiné“, tedy svět mimo člověka, přicházejí s odpovědí zpozdilých intelektuálů, kteří zde obrátí vše naruby, když přírodu prohlásí za „stejné“, za součást kultury. Lze v tom též prohlédnout strategii, jak si chtějí přírodu přidržet v rámci své specializace.

Mnoho z této rétoriky, pokud bychom ji převedli do politiky mezilidských vztahů, se nese v duchu výroku „Černí lidé jsou sociální konstrukcí bělochů“. A potom bychom k tomu mohli dodat, že chudinské čtvrti v Los Angeles jsou problematickou představou, zveličenou některými bílými liberály, představou, jejíž zjevné morální otázky jsou též iluzorní, a že skutečným úkolem ve vztahu k Afroameričanům je lépe porozumět tomu, jak si je bílý autoři a čtenáři zkonstruovali. Pochopitelně liberální autoři kritických teorií tímto způsobem o svých bližních nepromlouvají, neboť vědí, jaké peklo by jim připravilo jejich okolí. V případě Přírody však, poněvadž stále ještě trpí iluzí, že ve skutečnosti tam není, nadále setrvávají ve své morální a politické plytkosti.

Co hůř, ochranáři a environmentalisté část z těchto myšlenek přijali za vlastní. Stále jsme si ještě důkladně neodpověděli na otázku: „Proč si vážíme biologické rozmanitosti?“ Mnozí počestní občané, ne-li jejich většina, dosud upřímně nechápou, proč by se mělo s takovou vážnou pozorností přistupovat k jakýmsi prapodivným sovám či rybám, o nichž v životě neslyšeli. Vědci již promluvili, ale spisovatelé a filosofové mezi námi (mne nevyjímaje) by měli vyslovovat naše hluboké vědomí nenahraditelného významu Přírody, samé o sobě, s větší jasností. Měli bychom být tvořivější, neklesat na duchu, psát srozumitelně, odmítat obskurnosti, a nepřehánět záměrně. Musíme si též pěstovat pochopení pro bolest a soužení lidí zbavovaných práce i jinak marginalizovaných po celém světě.

Divočina je tedy zvláštním místem, jehož hlavní smysl spočívá v tom, že skýtá domov živáčkům, kteří ono místo obývají. V některých případech v ní tu a tam žije i pár lidí. Takováto místa jsou vzácná a musíme je nedůtklivě střežit. Divokost je proces, který nás všechny obklopuje, je to sebeorganizující se Příroda vdechující život vegetačním pásmům, lidem i jejich společnostem, a to vše s pružností překonávající naše nejbujnější představy. Lidské společnosti si vytvářejí celou řadu představ a iluzí o podstatě Přírody. Ale věřte, není to tak těžké získat docela přesný obrázek o tom, co je Příroda skutečně zač, troškou zkušeností z první ruky – fakt žádná dřina. Řek‘ bych vytáhněte ty zmatené profesory na procházku, ukažte jim něco z úchvatné podívané ustavičně klokotajících ekosystémů, a snad, zkuste je přimět, aby vám pomohli vyčistit studánku.

Článek „Is Nature Real?“ původně otištěný v revue „Wild Earth“ vyšel též v Resurgence No. 90 (September/October 1998).

Překlad Jakub Patočka

Gary Snyder

je autorem řady básnických sbírek, výbor „Ta báseň je pro medvěda“ vyšel letos v nakladatelství Argo; jeho básním se též věnovala SG 1/98. Společně s Arne Naessem patří mezi žijící klasiky hluboké ekologie. Před nedávnem vyšla ve Spojených státech jeho dlouho očekávaná epická báseň „Hory a řeky bez konce“.