Lepší holub v holubníku nežli na střeše

Holubi jsou všude, ale zároveň jako by byli neviditelní. Já sama je, přiznám se, většinou přehlížím, a nejsem zdaleka sama. Kromě toho bychom jistě našli mnoho lidí, již je považují rovnou za otravnou havěť, které je potřeba se za každou cenu zbavit. Zvláštní je, že na rozdíl od jiných zvířat jako by zranění holubi v lidech spíše než empatii vyvolávali ještě větší odpor. Péče o ně přitom zcela závisí na darech veřejnosti, protože stát ani krajské úřady na ni nepřispívají. Naštěstí celkem dvacet devět záchranných stanic Národní sítě pomoc holubům v nouzi poskytuje. Jen loni ji potřebovalo přes 2 200 holubích jedinců.

Proč nemáme holuby příliš v lásce? Prvním nabízejícím se vysvětlením je samozřejmě to, že jeden holub vyprodukuje až dvanáct kilogramů trusu za rok. Vezmeme-li v úvahu, že například v Praze žije holubů asi sto tisíc, jde už o pořádnou hromadu. Holubí trus je značně kyselý, obsahuje močovinu, dusičnany nebo fosfáty, a proto poškozuje materiály jako kámen, kov nebo lak aut. Holubi mají také pověst přenašečů nemocí, ačkoli ve skutečnosti jsou mnohé s nimi spojované choroby mnohem častější u domácích mazlíčků nebo u drůbeže z velkochovů a pravděpodobnost přenosu na člověka je mizivá. 

Možná má naše nenávist k holubům ale o něco hlubší kořeny. Sociolog a environmentalista Colin Jerolmack za její důležitou složku považuje fakt, že holubi na rozdíl od jiných zvířat preferují beton, chodníky a římsy před trávou a keři — tedy prostory, jež jsme vyhradili jen pro nás.

Z mořských útesů na náměstí

Městští holubi mají rádi tvrdé povrchy proto, že jde o potomky divoce žijících holubů skalních. Jejich domovinou jsou mořské útesy a svahy hor po celém světě, nejhojněji se však vyskytují v severní Africe, v jižní Evropě, na Blízkém východě a v západní Asii. Do měst se dostali samozřejmě kvůli člověku. Podle některých odhadů byl holub domestikován už před deseti tisíci lety, prokazatelně však minimálně před pěti tisíci. Nejprve nejspíš sloužil jako zdroj potravy, později byl využíván jako posel zpráv. Po většinu historie soužití člověka a holuba nebyl holubí trus nepříjemným problémem, ale ceněným hnojivem. 

Ještě za druhé světové války hráli holubi klíčovou roli v komunikaci. Poštovní holubi se osvědčili hlavně díky své vynikající orientaci a velké rychlosti — jsou totiž schopni uletět až sto dvacet kilometrů za hodinu. Například britská armáda měla ve svých řadách více než 250 tisíc speciálně vycvičených holubů, jejichž úkolem bylo především doručovat tajné zprávy. Mnozí z nich se po válce dočkali ocenění za zásluhy, protože byli schopni svou misi dokončit i přes neuvěřitelná zranění. Holubí pošta ale není jen hudbou daleké minulosti. V indickém státě Urísa přestala úřední holubí pošta oficiálně fungovat teprve v roce 2008 a tamní policie stále chová přibližně sto poštovních holubů pro případy, kdy není možné využít modernější způsoby komunikace, kupříkladu v důsledku přírodních katastrof. Ze stejného důvodu udržuje francouzská armáda dodnes ve službě asi dvě stě holubů. 

Holubi mají ale i další pozoruhodné schopnosti. Podle výzkumů umí počítat od jedné do devíti, odhalit rakovinu na radiologických snímcích, nebo dokonce rozlišit Picassovy obrazy od Monetových. O jejich vysoké inteligenci svědčí i to, že poznají sami sebe v zrcadle a známého člověka rozeznají na dálku v jakémkoli oblečení. 

Foto: PxHere.com.

Domestikuj, využij, vyhoď, zabij

Teď, když už holuby nepotřebujeme, se nám ale jejich inteligence příliš nehodí. Umožňuje jim totiž zvyknout si na nejrůznější nástrahy a pasti, a dokonce se jim aktivně vyhýbat. Způsobů, jak holubí populaci regulovat, nebo je rovnou vybíjet, existuje mnoho, přičemž jeden je krutější než druhý. Někde se střílí, jinde tráví nebo krmí antikoncepcí. Velkým nebezpečím jsou nejen pro holuby ochranné sítě. V nich na jakéhokoli ptáka čeká pomalá a nepříjemná smrt, protože se často nedostatečně udržují, a zatímco porušenou sítí se ptáci dostanou dovnitř, ven už cestu nenajdou. Stejně tak hroty umisťované na parapety jsou smrtelnou nástrahou, k dostání je přitom i bezpečnější varianta v podobě kovových spirál. Některá města najímají sokolníky s dravými ptáky, jejichž primárním cílem není holuby lovit, ale vystresovat natolik, aby se méně množili nebo odstěhovali jinam. 

Zdaleka nejhorší metoda je ale zároveň tou nejpoužívanější. Města si objednají deratizační firmy, jež na střechy domů umístí odchytové klece s lákavým krmivem. Holubi se do nich chytí a následně bez vody, jídla a ochrany před nepřízní počasí čekají třeba i týden, než jsou umístěni do plastových pytlů, kde se až dvacet minut dusí oxidem uhličitým. Přestože města za hubení holubů platí i miliony korun ročně, na příkladech mnoha evropských měst se ukázalo, že vybití části populace vede v konečném důsledku k jejímu nárůstu — holubi se totiž rozmnožují v závislosti na množství dostupné potravy, tudíž mají-li méně konkurence, přivádějí na svět více mláďat.

Humánnějším, efektivnějším a celkově lepším způsobem, jak počty městských holubů snižovat, jsou městské holubníky. Ty holubům nabízejí vhodné místo k hnízdění a dostatek krmiva a vody, takže ptáci dobrovolně tráví až osmdesát procent času v nich, a ne na místech, kde jsou pro nás nežádoucí. Kontrola velikosti holubí populace probíhá tak, že jsou holubům odebírána vejce, jež jsou následně nahrazována co nejrealističtějšími atrapami, takzvanými podkladky. Výměna vajec by se měla stihnout do pátého dne od data snůšky, než se začne vyvíjet zárodek.

Holubi jsou v holubnících i odčervováni a v případě potřeby jinak ošetřováni, díky čemuž jsou v dobré kondici. To se hodí i lidem, jelikož trus zdravého holuba obsahuje méně močoviny, a je tudíž mnohem méně destruktivní. Naprostá většina trusu navíc zůstává v holubníku, odkud se dá snadno odklidit a následně použít jako hnojivo.

Zase pozadu

Městské holubníky jsou běžné v Německu, kde byl první postaven už před třiceti lety, v Rakousku, Belgii či Nizozemsku. Německé město Augsburg momentálně provozuje dokonce dvanáct holubníků, přičemž třináctý se připravuje. Augsburské holubníky má na starosti místní útulek a o jeho chod pečují jak stálí zaměstnanci, tak dobrovolníci. Finance poskytuje město i dárci z řad veřejnosti.

Holubník by měl být umístěn tam, kde se holubi sami od sebe hojně vyskytují, jinak může mít ale v podstatě jakoukoli podobu. Oblíbené jsou půdní holubníky, protože jde o velmi levné řešení, ale stejnému účelu poslouží i upravená maringotka. Je-li k dispozici dostatek financí, nic nebrání tomu, aby byl samostatně stojící holubník designovým prvkem zdobícím veřejné prostranství. Jeden takový by měl brzy stát v Praze na Žižkově. Galerie hlavního města Prahy vybrala v rámci programu Umění pro město vítězný návrh Karolíny Munkové a Paulíny Závacké, který má podobu bílého šupinatého válce na třech nohách. Postavit ho bude stát asi půl milionu korun. 

Foto: PxHere.com.

Jinde v Praze, konkrétně na půdě domu nedaleko Nové radnice na Mariánském náměstí, vznikl v roce 2022 vůbec první český městský holubník. Jeho výstavba vyšla na 142 tisíc korun a denně se o něj starají pracovníci Záchranné stanice hlavního města Prahy pro volně žijící živočichy. Ačkoli by v něm mohlo bydlet sto padesát ptáků, zatím se v něm objevilo jen pár hnízd, protože nějakou dobu potrvá, než si holubi na novinku zvyknou. K výměně vajec už ale dochází. 

V roce 2023 byly zřízeny hned dva nové holubníky, a to na Gymnáziu Mikuláše Koperníka v Bílovci v okrese Nový Jičín a v Českých Budějovicích. První postavili na půdě školy poté, co vyzkoušeli všemožné způsoby regulace, od odstřelu až po chytání do klecí, jež k ničemu nevedly. Součástí školního holubníku jsou i kamery, váhy, počítadla vletů a odletů a další zařízení, díky kterým slouží studentům a studentkám i jako výzkumný objekt. 

I budějovický holubník byl vybudován na půdě, v areálu bývalých Žižkových kasáren. Pokud se osvědčí, další by město chtělo umístit na půdu bývalé policejní budovy na Mariánském náměstí, kde holubi pravidelně hnízdí. 

Stavme domy holubí

Jak už jsem zmiňovala v úvodu článku, Ministerstvo pro místní rozvoj v čele s Ivanem Bartošem navrhovalo zahrnout povinnost zřizovat městské holubníky do připravované novely zákona o veterinární péči. „Přijetím tohoto opatření projeví Česká republika svůj závazek k moderním trendům v oblasti ochrany zvířat, kde se klade důraz na etické a humánní metody řízení městských populací volně žijících živočichů,“ píše se v doporučující připomínce. 

Podle Ministerstva zemědělství je ale uvedená připomínka nad rámec novelizace a zřizování holubníků by pro obce mělo být i nadále jen jednou z možností. Vysvětlení ministerstva navíc obsahuje i tvrzení, že výstavba holubníků by mohla vést k navýšení počtu holubů v dané obci a současně k navýšení nákladů na regulaci jejich populace. Ta však podle zkušeností ze zahraničí nejsou pravdivá. 

Výstavba dalších městských holubníků se ale i přesto chystá. Usilovně ji propaguje například iniciativa Městské holubníky v čele s Michaelou Klimšovou nebo spolek Obecní holubník s předsedou Michalem Ďuríčkem. První brněnský holubník má vzniknout ještě v tomto roce na střeše budovy Magistrátu města Brna v Kounicově ulici, další pak ve vazební věznici v Bohunicích. O vybudování holubníku aktuálně uvažuje také Jihlava nebo Chrudim. 

Osobně doufám, že se přidají i mnohá další města. Stejně jako členové spolku Obecní holubník si totiž myslím, že „naše civilizace již dospěla tak daleko, že i holubi mohou žít s námi, a nemusíme je trávit, střílet nebo dávat do plynu“.

Kontakt: adelafisch@seznam.cz.