Lidé a hranice

Jako obyvatelé střední Evropy máme velké štěstí. Už více než půl století se nás přímo nedotkl žádný válečný konflikt. Ostatně i obě světové války, přestože pro naše předky znamenaly mnoho utrpení i zmařených životů, měly svá ohniska mimo naše území. Pochybuji, že někdo z nás dokáže odhadnout, jak by se zachoval, kdyby se z okolí jeho bydliště stalo bitevní pole.

Na rozdíl od nás se mnozí obyvatelé Kosova do takové situace v uplynulých měsících dostali. Navíc je třeba si uvědomit, že v kosovské válce nebobuje jen armáda proti armádě. Civilní obyvatelstvo je přímým cílem vojenských operací. Opravdu se nemůžeme divit, že mnohé rodiny ve strachu z dělostřelecké palby a drancujících vojáků opustily nejen své poničené domovy, ale i válkou zmítanou provincii a stát, ve kterém jejich naděje na klidný život byla pranepatrná.

Kosovští Albánci nejsou jedinou významnou skupinou, která v současnosti narychlo opouští rodnou zemi. Například důvody afghánských šíitů pro útěk před ozbrojenci z Talibanu jsou neméně závažné.

Někteří z těchto nešťastníků doputovali až do, válce vzdálených, českých zemí. Pokud by někdo očekával, že se příchozím budeme snažit pomoci, bude překvapen. Snažíme se jich tvrdě a nekompromisně zbavit. Zbývá dodat, že naši sousedé pohlížejí na věc podobně.

Za svůj postoj se nijak nestydíme. Stále častěji se v médiích objeví oslavná zpráva o úspěšném zásahu pohraniční policie, díky kterému se podařilo vrátit skupinu uprchlíků na Slovensko. V novinách se dokonce objevil výrok ministra Grulicha, který říká, že by rád, ve spolupráci se slovenskou stranou, hranici vyčistil. Je zarážející, kolik lidí podobným slovům, která jako by vypadla z projevu dr. Sládka, nadšeně tleská.

Podporu tvrdému postupu proti uprchlíkům většina našich spoluobčanů odůvodňuje strachem z balkánských a jiných mafií. Přiznám se, že považovat hladové a promrzlé běžence, mezi kterými převládají ženy a děti, za členy zločineckých gangů, mi přijde paranoidní. Je pravda, že někteří příslušníci dotčených národů ke skupinám organizovaného zločinu patří. Ti však přijíždějí první třídou, vyhovují všem formalitám a na hranicích se jim salutuje.

Netvrdím, že je možné problém snadno vyřešit, ale domnívám se, že uprchlíkům můžeme nabídnout více než pohled do hlavně a ostrá slova. Třeba základní ubytování a potraviny výměnou za vykonávání pomocných prací do doby, kdy se situace v jejich zemi zlepší. Dodržování zákonů samozřejmě chápejme jako nutnou podmínku, kterou by dočasní obyvatelé naší země museli respektovat. Pokud běženci žádnou přijatelnou nabídku nedostanou, musí se svěřit ilegálním převaděčům, kteří je bez pardonu oberou o poslední peníze.

Zprávy o dění na hranicích mi připomněly Remarqueův román Miluj bližního svého. Tato kniha líčí osudy německých židů a antifašistů, kteří museli ve třicátých letech utéci před Hitlerem. Evropské země odmítly emigranty přijmout a ti byli nuceni podepisovat jeden vyhošťovací dekret za druhým, což vedlo k jejich opakovanému věznění za ilegální pobyt.

Co se za šedesát let změnilo? Snad jen jedna okolnost. V současném věku informací nemůžeme tvrdit, že důvody, které přinutily uprchlíky k opuštění domovů nebyly dostatečné.

Karel Polanecký vede kampaň Hnutí DUHA Úspory energie