Lnout k nějakému místu

Foto: archív Jana Krajhanzla.

Jan Krajhanzl, sociální psycholog

Náš odchod z města vlastně nebyl plán — spíše se nám to přihodilo. Začalo to covidem, kdy jsme strávili více než půl roku na rodinné chalupě. Viděli jsme, jak je nám s dětmi dobře v přírodě a že můžu pracovat „na dálku“. Po mých zdravotních kotrmelcích loni na jaře jsme se rozhodli pořídit si chalupu vlastní — a v téhle bláznivé době jsme trochu zázrakem koupili starý, bývalý mlýn v Pošumaví. Opět jsme tu chtěli pobývat od jara do podzimu, jenže na podzim jsme zjistili, že se nám nechce zpátky do města. A tak jsme si pořídili psa a zůstali tu. Náš příběh asi nebude jiný než tisíce jiných na venkovských periferiích: jsme rádi, že děcka můžou být venku. Je tu víc klidu. Každá roční doba tu jde víc pod kůži, zvlášť když topíte v kamnech — ve městě je zima jen vzdálená kulisa. Trochu nám tu chybí víc kamarádů pro naše děti. Všechno je tu daleko, náročnější je to s dostupností veřejné dopravy, služeb, zdravotní péče… Do budoucna bych rád pomáhal s propojováním „cultural creatives“ v okolí.

Foto: archív Juliany Höschlové.

Juliana Höschlová, vizuální umělkyně

Do Krkonoš jsem odjela na týden k rodině do Horní Malé Úpy na jaře 2020 a do Prahy se již nevrátila. Tomuto kroku předcházelo dlouhodobé uvažování o odchodu z velkoměsta kvůli stresu a vyčerpání, které se projevilo i zdravotně. Umělecká scéna mě už také nebavila.

Covid dal odchodu impuls. Život na horách, zdevalvován turismem, byl v období jara — mezi sezónou — celkem netknutý, až na každodenní vojenská auta hlídající hranice a ubytovávací krach. Žití na samotě u lesa není lehké. Hory jsou drsné a půda chudá. Pěstování se moc nedaří. Jsme závislí na vodě z přírody a na dřevě z našeho lesa. Jde o křehkou balanci mezi úzkostí z měnícího se okolí a zároveň inspirativní silou přírody, z níž čerpám pro svoji tvorbu. Pracovní příležitosti tu nejsou. Balance fyzické a intelektuální práce je důležitá stejně tak jako bytí v přírodě a ve městě, kam dojíždím jednou za čtrnáct dní za přáteli a kulturou, která mi tu chybí. Mým dlouhodobým cílem je zapuštění kořenů a starání se o místo, kde žiju, soběstačnost a vybudování ateliéru pro tvorbu, setkávání a odpočinek.

Foto: archív Romana Hřebeckého.

Roman Hřebecký, designér

Hledat malý domek s velkou zahrádkou jsme začali rok před startem epidemie. Prostě jsme chtěli někam, kde to bude vonět, když otevřeme dveře. A kde budeme moct zanořit ruce do hlíny. Covid nám pomohl uvědomit si, že i když půjdeme z Brna, jak chceme daleko, možná nebudeme muset až tak moc měnit to, co nám pomáhá vydělávat peníze. Najednou totiž šlo všechno dělat online. To, co si ale přejeme fakt hodně, je být tu pro naše místo. Pro Pomalší. Zapojili jsme se do komunity, pomáháme rozjíždět komunitní školu. Rekonstrukci domečku řešíme s místními včetně projektu. Chceme jíst to, co si sami vypěstujeme nebo co nám dá blízké okolí. Hledáme, jak se zapojovat do lokálních projektů a aktivit. Opustili jsme sice pohodlí panelákového bytu — nechali tam příbuzné a šli na polosamotu do úplného neznáma bez vazeb a kontaktů —, ale poprvé za skoro čtyřicet let máme pocit, že lneme k nějakému místu. Možná i k půdě. Žít Pomalší je krásné dobrodružství.

Foto: archív Heleny a Josefa Dufkových.

Helena a Josef Dufkovi, farmaceutka a veganský kuchař

Já z Prahy pocházím a po studiích jsem se zas tak vracet do velkého města nechtěla, nicméně manžel v tu dobu začínal pracovat jako veganský kuchař a bylo obtížné kdekoli jinde najít v tomto oboru zaměstnání. Navíc nás oba lákal kulturní a společenský život v Praze a možnost setkávat se se stejně naladěnými lidmi. Za dva roky v Praze se nám ale žižkovský byt naplnil povětšinou zachráněnými zvířaty, což jsme si plně uvědomili až při prvním lockdownu, kdy jsme byli nuceni v něm trávit většinu času. Uvědomili jsme si, že byt naprosto nesplňuje nároky na prostor pro soužití nás dvou, pěti koček a dvou psů. Zrušení všech akcí a nemožnost stýkat se s kamarády nám pomohly uvědomit si, jak může být uspokojení ze života ve městě pomíjivé. Taky nás přestalo bavit vydělávat peníze jen proto, abychom je večer otočili v baru. Přestože na ty večery velmi ráda vzpomínám, nastal čas posunout se trochu dál.

Mně osobně dává život v domě na Sedlčansku mnohem větší prostor zaměřit se sama na sebe, což bylo zpočátku poměrně bolestivé a pořád si nejsem jistá, zda to mám už alespoň částečně pod kontrolou. Ale každodenní procházky do lesa jsou balzám na nervy, okolní příroda umí být občas opravdu uhrančivá. Bohužel při jedné z takových procházek chytil loni manžel infikované klíště a doteď se vyrovnává s následky po prodělané encefalitidě.

Město jako takové nám nechybí, na ticho, klid a čerstvý vzduch jsme si zvykli docela rychle a při každém návratu do rušné, hlučné a smradlavé Prahy si říkám, jaké máme štěstí, že jsme z toho blázince pryč. Na druhou stranu mi obrovsky chybí dopravní infrastruktura nebo aspoň cyklostezky (ne že těmi by Praha nějak závratně oplývala), být závislá jen na autě je v určitém ohledu noční můra. Také se nám stýská po našich oblíbených veganských bistrech a všeobecně možnosti se někde venku najíst nebo napít dobrého kafe (o víkendech nás zachraňuje místní pražírna). Úplně ze všeho nejvíc mi chybí naši milovaní kamarádi, kteří jsou otevření a tolerantní, nesoudí lidi podle barvy kůže nebo sexuálních preferencí, snaží se napravovat nespravedlnost a prožívají stejné obavy ze změny klimatu jako my. Tak to trochu považuji i za naši specifickou misi, pokusit se najít v okolí někoho, s kým budeme moci v tomhle ohledu souznít a navzájem se podporovat.

Foto: archív Terezy Freidingerové.

Tereza Freidingerová, sociální geografka a migracioložka

Stali se z nás koronaviroví kontraurbanti. Na chalupu v Pošumaví, která nebyla zamýšlená k celoročnímu obývání a kde dodnes není pitná voda ani centrální vytápění, jsme se přesunuli dva dny po vyhlášení nouzového stavu 12. března. 2020. Já to viděla optimisticky na čtrnáct dní. Manžel tipoval měsíc. Po roce evakuace nám došlo, že v Praze už nebydlíme. Pronajali jsme byt a přihlásili dceru do místní školy. Pandemie nás pošťouchla k tomu, o čem jsme předtím jenom uvažovali. Vědomí, že kdykoli to budeme cítit, můžeme se vrátit do města, nám dává určitou svobodu. Nicméně Praha i po dvou zimách sekání dříví a nošení pitné vody v barelech od sousedů prohrává na plné čáře. Sice jsme museli pořídit druhé auto, zato jsme získali více času, který neztrácíme v tramvaji. Dcera se už v první třídě může svobodně pohybovat sama — navštěvovat kamarádky nebo přecházet mezi kroužky, kterých má na výběr nepřeberné množství za v Praze utopické ceny. Syna nám přijali do obecní školky už ve dvou letech — v Praze nemyslitelné. Sice už nastal čas návratů do kanceláří a já i manžel musíme minimálně jednou týdně v Praze být, ale přesto si v tuto fázi našeho života ani jeden neumíme představit plnohodnotný návrat do města. Naopak se snažíme chalupu přetavit v celoročně obyvatelný domov.

Připravila Žaneta Gregorová.