Rosnička zelená: malá žabka s velkým dopadem

Než tyto otázky zodpovíme, nejdříve si rosničku zelenou blíže představme. Podle informací na webu Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o palearktický druh, který se vyskytuje na většině území Evropy včetně západního a středního Ruska a Malé Asie, podobně jako pásmo listnatého lesa v Evropě. Výjimku tvoří Velká Británie, kterou po skončení doby ledové oddělil od evropského kontinentu kanál La Manche, takže se zde rosnička rozšířit nemohla. Kvůli nevyhovujícím klimatickým podmínkám ji nenajdeme ani na většině území Skandinávie. Rozšíření rosničky přibližuje Günter Diesener s dalšími autory v publikaci Obojživelníci a plazi.

Mapa: Aktuální mapa rozšíření rosničky zelené (Hyla arborea)

V České republice (stále ještě) můžeme na rosničku zelenou narazit na většině území, ne však plošně (v nižších a středních polohách) jako dříve, ale pouze v nesouvislém areálu. Rosničku už nenajdeme v suché či odlesněné krajině například v okolí Prahy, v dolním Polabí, na Slánsku, Žatecku, Křivoklátsku, Kladensku, v některých místech Plzeňského kraje a často ani v horských či podhorských oblastech, upřesňují Lenka Jeřábková a Vít Zavadil v publikaci Atlas rozšíření obojživelníků České republiky z roku 2020.

Hypsogram — rosnička zelená: Graf výskytu nálezů dle nadmořské výšky podle Atlasu rozšíření obojživelníků České republiky Lenky Jeřábkové a Víta Zavadila (AOPK ČR, 2020).

Nejstabilnější populace rosničky můžeme najít v oblasti Českobudějovické pánve a Třeboňska, místy na jižní Moravě a na Vysočině. Rosničkám se daří usídlit také v bývalých těžebních oblastech, kde v rámci revitalizace vznikají nové vodní nádrže, například na Ostravsku a Karvinsku.

Kdyby si byla bývala mohla vybrat

V souvislosti s rosničkou si mnozí z nás možná vybaví pestře zelenou žabku žijící v zavařovací sklenici, která svým pohybem po žebříku předpovídá počasí. Vsadila bych se ale, že právě zavařovací sklenici by si pro svůj život nezvolila ani omylem. Rosnička má totiž poměrně vysoké a specifické nároky na kvalitu a charakter prostředí, v němž prožívá svůj životní cyklus. Ten začíná výše zmíněnou romantikou dvou dospělců v dubnu až květnu. Za svou láskou urazí během jarního migračního tahu ze zimovišť 600 a více metrů. Rosničky obvykle volí dobře a dlouho osluněné tůně či kaluže, rybníky, mělké pobřežní vody, slepá ramena či komorní zahradní rybníčky. Ideální hloubka vody je pro ně deset až třicet centimetrů. Uvítají též nové vodní biotopy vzniklé po těžbě, průjezdem těžké techniky ve vojenských prostorách či zaplavením výmolů po přívalových deštích.

Po námluvách a páření naklade samička do vody vajíčka, z nichž se časem vylíhnou pulci, kteří jsou velice citliví na organické znečištění vody. Do tří měsíců dochází k jejich metamorfóze. Mladé žabky opouštějí vodu a vydávají se na souš, kde šplhají na blízkou pobřežní vegetaci a sluní se. Vegetace, vlhkost a sluneční svit jsou pro ně klíčové. Pokud v blízkosti vodní plochy vhodné rostliny nenajdou, mohou rosničky vyhledávat alternativní podloží, na kterých se však hůře maskují a třicet až sedmdesát procent jedinců z dané populace se může zranit.

Lokality výskytu rosničky zelené v ČR podle Atlasu rozšíření obojživelníků České republiky Lenky Jeřábkové a Víta Zavadila (AOPK ČR, 2020). Dostupné z: 071774.pdf (ochranaprirody.cz)

Život rosničky poutavě přibližují odborníci Blanka Mikátová s Mojmírem Vlašínem v knize Ochrana obojživelníků či Günter Diesener s dalšími autory v publikaci Obojživelníci a plazi. Dozvíme se z nich například i to, že mimo rozmnožovací období rosnička tráví většinu života právě na zmiňované vegetaci poskytující jí bezpečný úkryt před predátory. Pomocí přísavek na koncích prstů se dokáže přitisknout k listům i šplhat v korunách stromů a díky barvoměně je v zeleni maskována. Nepozorovaně se tak může věnovat lovu hmyzu, pavouků a bezobratlých.

Na zimu rosničky zelený rostlinný úkryt opouštějí a vydávají se hledat vhodné zimoviště. Tím je obvykle skrýš v zemi, pod kořeny stromů nebo někde, kde se nemusejí bát nezvaných návštěvníků, kteří by rušili jejich sny o ideálním prostředí pro život.

Nepřekvapí, že v dnešní intenzivně využívané krajině zjizvené hustou sítí dopravních komunikací není vůbec snadné takový biotop snoubící čistou tůni s příhodnou souší najít.

Rosnička v mnohonásobném ohrožení

Současný stav světa obojživelníkům vůbec nepřeje. Dokladem budiž jejich globální vymírání, jehož součástí je i úbytek zástupců této třídy na našem území. Některé druhy mohou vyhynout v krátkém časovém horizontu a valná většina z nich se stává stále vzácnější. O nebezpečích pro rosničku a její možné ochraně informují nejen výše zmiňovaní autoři, ale také Vít Zavadil a další v knize Biotopy našich obojživelníků a jejich management z roku 2011 či Jiří Vojar v publikaci Ochrana obojživelníků: ohrožení, biologické principy, metody studia, legislativní a praktická ochrana z roku 2007.

Přežití rosničky zelené a dalších obojživelníků závisí především na stavu specifického prostředí, na které jsou vázáni — jak vodního, tak i suchozemského včetně okolí v rozsahu minimálně několika stovek metrů od vodní plochy. Těchto stanovišť značně ubylo s výraznými krajinnými změnami, k nimž docházelo od konce padesátých let 20. století v důsledku zavádění intenzivního velkoplošného zemědělství a jeho chemizace. Problém umocňuje též nepropojenost a izolovanost zbylých biotopů.

Rosnička zelená na vegetaci u Boroveckého rybníku, 1. 5. 2020, foto: Karin Tylová (Karin Foto | Facebook).

Za vymíráním celých populací obojživelníků stojí i intenzivní rybníkářství. Kvůli němu se ve vodě hromadí velké množství organických látek, bránících vývoji vajíček a pulců. Kvalitu vody mohou narušovat také těžké kovy, pesticidy a jiné chemické produkty intenzivního zemědělství. Kontaminace vody pesticidy může u pulců způsobit deformace, vodnatelnost mozku a zakřivení páteře, varují zmiňovaní odborníci.

V krajině dále často chybějí přirozené biotopy jako mokřady a drobné tůně, které byly vysušeny, převedeny na zemědělskou půdu nebo zastavěny. Mokřady přitom sehrávají klíčovou roli nejen pro obojživelníky, ale též v optimalizaci koloběhu vody v přírodě. Ve vysychající krajině tak rosničky berou za vděk alternativními rozmnožovacími nádržemi. Mezi nimi se nacházejí také různé nevhodné vodní plochy, které mohou vysychat dříve, než se vajíčka a larvy stačí vyvinout.

Z okolí vodních ploch při pozemkových úpravách navíc mizí zmiňovaná vegetace nezbytná pro slunění. V opačném případě se, v důsledku špatného nebo chybějícího krajinného managementu, vegetace rozroste až příliš a zastíní vodní hladinu, takže se rosničky na výsluní opět nedostanou.

Nebezpečí na ně číhá i při jarním migračním tahu. Na cestě ze zimovišť k vodním lokalitám musejí překonávat dopravní komunikace a svou smrt často nacházejí pod koly aut.

Žabky přeživší všechna výše uvedená nebezpečí může ohrozit také kosení travních porostů bubnovou či lištovou sekačkou, jež často končí smrtí či amputací končetiny. Amputace zadní končetiny u žab je téměř vždy fatální. Rosnička však (na rozdíl od svých ostatních žabích kolegyň) může díky přísavkám na prstech vyšplhat po rostlině výš, a střetu s čepelí se tak vyhnout. A aby toho nebylo dost, žáby decimují i virová a plísňová onemocnění, například chytridiomykóza. Tomu se tedy říká život na hraně.

Rosnička zelená na vegetaci u Boroveckého rybníku, 1. 5. 2020, foto: Karin Tylová (Karin Foto | Facebook).

Záchranný kruh pro rosničku

Ochrana obojživelníků je velmi složitá, ačkoli rosničku u nás chrání zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 vztahující se nejen na ni samu, ale i na „její“ biotop. Z hlediska druhové ochrany je rosnička zvláště chráněný druh spadající do kategorie silně ohrožených. Pouze zákony však nestačí.

Podle zmiňovaných odborníků hraje nejdůležitější roli přímá ochrana a péče o prostředí, kde žije nejen rosnička, ale i další druhy obojživelníků, hmyzu a ptáků. To zahrnuje nejen ochranu mokřadů a přirozených vodních biotopů či úpravy stávajících vodních ploch, ale také budování nových nádrží, jako jsou soustavy nezarybněných tůní splňující nároky žab a umožňující rozmnožování.

Neméně důležité je také zamezit rosničkám vstupovat do kontaminovaných tůní. Ty mohou vznikat — záměrně, či neúmyslně — na skládkách odpadu či u chemických továren a provozů jako výsledek nezodpovědného nakládání s odpady. Pro roztoužené rosničky se bohužel stávají smrtonosnou pastí. Tyto plochy je tedy potřeba důsledně evidovat a odstraňovat.

Rosničky ohrožují také vodní plochy sloužící k chovu ryb, proto je nutné rybářská zařízení ohrazovat a budovat pro žabky náhradní lokality, shodují se uvedení autoři.

Jak jsme naznačili, rosnička ke svému životu potřebuje nejen vodní plochy, a proto je třeba chránit i souš, zejména pobřežní vegetaci v okruhu několika desítek metrů kolem vodních ploch. Vegetace nejenže skýtá útočiště, kde se mohou rosničky slunit, ukrývat a lovit, ale také brání kontaminaci a eutrofizaci vod zemědělskou činností a funguje jako turistická stezka pro žabky putující krajinou. Může tak propojovat více biotopů a tvořit provázanější areál.

Maskující se rosnička zelená. Borovecký rybník, 1. 5. 2020, foto: Karin Tylová (Karin Foto | Facebook).

Obojživelníky včetně rosniček chrání skupiny ochránců a dobrovolníků také při tazích přes dopravní komunikace, když v rizikových úsecích stavějí migrační bariéry bránící žabám vstupu do vozovky. Do důležité evidence a monitoringu populací a tahových cest ochranáři zapojují širokou veřejnost a pomáhá i medializace záchranných akcí. Osvěta je vůbec významným nástrojem ochrany, protože působí na postoj veřejnosti k obojživelníkům, a může tak ochranářům pomoci získat podporu a prostředky k prosazení obojživelných zájmů.

Rosničku zelenou a její příbuzné tedy (za)chrání celý komplex aktivit: vhodný management prostředí, jeho aktivní ochrana, osvěta veřejnosti a velmi by pomohla také změna přístupu k hospodaření v krajině — ideálně bez užívání pesticidů a intenzivního hnojení. Usnadnit šíření by pak rosničce mohla výstavba biokoridorů spojujících jednotlivé biotopy.

Není druh jako druh

A proč bychom vlastně toto všechno měli dělat, zeptá se nejeden skeptik (v nás).

Za prvé rosnička přispívá k pestrosti přírody, která je důležitou podmínkou existence ekosystémů. Za druhé zvyšuje kvalitu ekosystémových funkcí a za třetí svou vazbou na čisté nekontaminované prostředí splňuje definici indikátorového druhu — její přítomnost může potvrzovat určité kvality lokality.

Rosnička by také mohla být, a to už máme za čtvrté, označena za takzvaný deštníkový druh. Prostřednictvím ochrany rosničky a jejího biotopu chráníme i další druhy. Může se jednat o ostatní druhy obojživelníků, plazů, ptáků, hmyzu či vodních bezobratlých, jak uvádí Filip Kolář a kolektiv v knize Ochrana přírody z pohledu biologa: Proč a jak chránit českou přírodu z roku 2012.

Autoři této publikace dodávají, že vzhledem ke svému atraktivnímu vzhledu a přirozenému charismatu je rosnička zelená jedním z mála druhů obojživelníků oblíbených širokou veřejností. Její hodnota je tudíž také kulturní a často bývá spojována s tradiční krajinou českého venkova.

Maskující se rosnička zelená. Borovecký rybník, 1. 5. 2020, foto: Karin Tylová (Karin Foto | Facebook).

Ostatní obojživelníci takové štěstí nemají a bývají předsudečně vnímáni jako slizcí, oškliví tvorové, kteří páchnou a pouští jed. To je však velká nespravedlnost. Nicméně na oblíbenosti a atraktivitě rosničky můžeme stavět popularizaci ochrany všech obojživelníků a jejich biotopů. Rosničku tak lze považovat i za druh vlajkový.

Chránit kus světa

Budeme-li tedy chránit rosničku a biotopy, které obývá, budeme se zároveň podílet na pozitivních změnách v krajině. Můžeme tak přispět k ochraně, obnově či zachování mokřadů, tůní a slepých ramen, jež pomáhají udržovat koloběh vody v přírodě a napomáhají boji proti důsledkům klimatické změny, jimiž jsou například rozšiřující se sucho, eroze půdy a úbytek biodiverzity. Propojení jednotlivých biotopů biokoridory může pomoci k migraci mnoha dalších druhů živočichů a šíření rostlin, poskytovat jim útočiště a zjemnit krajinnou mozaiku tak, aby ji netvořily pouze lány intenzivně využívané krajiny.

Chráníme-li tedy rosničku, chráníme kus světa.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Text vznikl v rámci předmětu Ochrana biodiverzity. Kontakt: dominikova.klarka@seznam.cz.