Pajasany, akáty a podobná verbež

Kdybychom se zajímali, kdo tady je vlastně opravdu doma, vyženeme postupně většinu známých rostlin a mnoho zvířat. A jak budeme v očistném procesu postupovat do minulosti, vykážeme, dřív než se pročistíme k poslední ledové době, i buky, modříny a duby, a nakonec i lidi. Slovan, Germán, Neolitik – všechno raus.

Rostliny, a mezi nimi pochopitelně i stromy, prostě přicházejí a odcházejí. Jen málokdo pobude v tomto klimaticky neklidném světě tak dlouho jako slavný jinan dvoulaločný, pamětník krkatých veleještěrů.

Stejně tak u nás doma. Velké kyvadlo ledovce poslední ledové doby prohánělo rostlinstvo mírného pásma od Mediteránu po Skandinávii sem tam, jak se mu zachtělo. A cestou se věru i leccos ztratilo. Stromů tak u nás v zaalpských zemích najdeme daleko méně než v Mandžusku nebo Nové Anglii. To jsem ale sám nevybádal ani nevyčetl ze starých tlejících pahýlů světélkujících v mokravém podzimu. Věřit se tomu ale dá.

Co tedy s těmi cizími stromy? No tak předně pajasan. To je rozený strom do města moderní doby. Vyráží bleskurychle, kadeří se skoro půlmetrovými listy, saje sílu z psí moči, a než se chuligán či domovník vzpamatuje, už je tak tlustý, že nejde ulomit. Roste pak i dva metry za rok, za chvíli je v druhém patře, zakvétá, druží se se vzdálenými partnery a propojený s nimi ve větrné mobilní síti plodí statisíce semen v podobě malých kopiček. Že ji neznáte? Ale znáte. Je to samice pajasanu. To byste museli být vesničankou z Kopanic, která nikdy nedošla dál jak do blízké hory pod Minčolem. Pajasan na vás klackovitými letorosty kouká každý den ze spáry u okapu, shlíží na vás z nejvyšších pater vnitroblokové džungle a vykukuje z plochých porostů keříků u dálnice.

Je to totiž všudybyl a taky šibal. Na podzim napřed shodí lístky svých obřích složených listů a stopky si drží ve větvích. Ty shodí, teprve až metaři dole dometou všechny listy. Stejně rozpustile sype takový pajasaní sameček do ovzduší nekonečné spousty pylových zrnek, aby zlobil nosy citlivých lidí a pomáhal lékárníkům s odbytem. Svému podrostu a okolí neškodí, listí dělá pěknou zem a často je to jediný pořádný strom široko daleko.

Tak na něj nebuďte oškliví. Můžete si ho i někam do města zasadit. Sazeniček různého stáří je všude dost. Žádný jiný strom taky nebude v úrodné půdě velký už za deset let. Ujímá se celkem dobře, a pokud neroste zrovna jak z vody, může si leckterý komunální zahradník v zimě pomyslet, že je to třeba škumpa.

A podobně je to s akátem. Je to krásný strom a navíc i užitečný. Ne nadarmo si ho Maďaři v pustě tolik oblíbili. Vytváří pevné zelenožluté dřevo a dává nektar na průhledný, jen lehce zelenkavý akátový med. Ve městech je to v ulicích často jediný strom, pamětník prvorepublikových akátových výsadeb. Sázejí se i různé kultivary. Nejen pověstný „Umbriculifera“ zdobící svými hustými koulemi městské ulice a skrývající kosí hnízda z igeliťáků, ale také třeba podle mého daleko hezčí menší řídkoakát kultivaru Bessoniana. Normální nešlechtěný americký akát totiž doroste do výše i třiceti metrů a klene se vysoko nad ulicemi.

Co jsem se takových akátů s přáteli v mládí nasázel. Ze suchých skalních stepí v chráněných územích jsme je vykopávali a do pustých ulic vnitřního města sázeli. Ujímaly se velice dobře. Nejslavnější z nich roste v místě, kde začínal kdysi konec minulého režimu. Mnoho našich tehdejších akátů dorostlo již do tzv. bezpečné tloušťky, kdy je nepřejede ani náklaďák.

Nejvíce se mi na akátech ale líbí jejich fénixovost. Jsou v tom ještě lepší než lípy. Poté co starý roubovaný zakrpacený skoromrtvý akátek odříznou, vyžene hned původní silná podnož z kořenů mladé výhonky a za pár roků tu máte nový bujný strom. Jeden takový vyrostl dokonce přímo z rozpuklého starého kmene. Nikdo v poušti asfaltu, betonu, bramaku a asfaltové lepenky nevydrží déle než nezmar akát. Jeho květy pak v pozdním létě voní městem a napájí samotářské čalounice, pestřenky, čmeláky a někde i včely hutným nektarem.

Klidně tedy sázejte ty cizí stromy do velkoměst. Velkoměsto je v naší přírodě stejný cizinec. Na hrubý pytel hrubá záplata. Na suché stráně s hlaváčky a třemdavou, na meze s mateřídouškou a slzičkami, na skály s netřesky a rozchodníky ani jinam do volné krajiny ale nepatří. Tam je naopak můžete po dohodě vyrvávat s kořeny, vyzvedávat či prostě odstraňovat a ty, které dobudete se slušným kořáním, pak zasaďte ve městě. I akát rychle roste a krom toho píchá kvalitními trny, což nejednoho chuligána odradí.

Akáty a pajasany už shodily listí, nuž chutě na ně. Jen prosím, sázejte ve vnitřním městě. Lidskému oku v otevřeném kraji dosud lépe lahodí javor, lípa, borovice nebo dub.

S pozdravem exoty proti betonu!

Váš potulný sadař O. D. S