Propojujeme ekologické zemědělce s půdou

Společenské a politické chápání role zemědělství a zemědělců se proměňuje. Jaké jsou podle vás ty hlavní problematické milníky a současné trendy? 

Významným problematickým faktorem současného potravinářského a zemědělského systému, který jsme z pozic našich organizací identifikovali a který se týká i společnosti a jednotlivých komunit, je, že zatímco se po druhé světové válce rozvíjel modernizační proces, docházelo paralelně k urbanizaci Evropy a k transformaci Evropy a evropských ekonomik směrem ke stále průmyslovější struktuře hospodářství a posléze k ekonomikám služeb. Primární sektor tak byl odsouván stále více na vedlejší kolej, byl stále silněji přehlížen, a někdy jím bylo dokonce opovrhováno, takže pro zemědělce bylo velmi těžké získat dobrou image a prezentovat zemědělství jako důležité odvětví a profesi. Stále méně dětí zemědělců a lidí obecně je proto ochotno pokračovat v zemědělské profesi. A současně začala mít společnost dojem, že zemědělců vlastně ani není zapotřebí, protože jich na obhospodařování obrovských lánů stačí jen hrstka. Řekla bych, že počínaje sedmdesátými nebo možná i šedesátými lety minulého století panoval všeobecný názor o normalitě expanze zemědělských podniků, přičemž ale děti zemědělců nebudou chtít farmu v budoucnu převzít. A lidé si začali myslet: „Klesá počet zemědělců, moderní a žádoucí je žít ve městech.“ 

Zemědělské podniky a zemědělství jsou svým způsobem funkčním aspektem naší společnosti a ekonomiky a slouží k výrobě potravin a v posledním desetiletí také energie. Takže jsme skutečně mohli vidět, že obecné smýšlení bylo rozhodně ještě v roce 2010 takové, že je normální, že počet lidí pracujících v zemědělství bude klesat. A myslím, že hnutí, jako je to naše, říkají, že to není osud, ale společenská volba. Chceme žít ve společnosti, kde se zemědělství stává stále bezvýznamnější součástí našeho kulturního, ekonomického a společenského života, nebo si přejeme význam zemědělství zachovat, či dokonce oživit? Naše hnutí se domnívají, že je důležité, abychom si zachovali silný vztah k půdě, že farmáři nejsou pouhými producenty potravin, ale jsou i správci půdy a podstatnou složkou vitálních venkovských území, protože vytvářejí pracovní místa, lokální dění a sociální soudržnost. A jelikož mají smysl pro místo, udržují povědomí o jeho historii a v případě potřeby mohou také poskytovat další služby. Když například ve vesnici napadne hodně sněhu, zemědělec použije traktor na úklid silnice. To je považováno za normální. Máme tendenci zapomínat na to, co farmáři pro komunity dělají. 

Zemědělci plní nezastupitelnou roli, v zemích EU však dlouhodobě dochází k výraznému snižování jejich počtu. Jaká je vaše vize obnovy populace zemědělců a redefinice zemědělské profese a identity? 

Mnoho francouzských organizací, včetně té naší, uvádí, že v současné době nám ve Francii zbývá už jen asi 350 tisíc farmářů a i tento počet v posledních desetiletích neustále klesá. Naše vize Francie a francouzského venkova by měla vypadat jinak, věříme, že by jich měl být milion. Chceme proti tomuto trendu zakročit, a ne jej přijmout jako osud. Musíme chodit do základních škol a mluvit s dětmi, aby se v budoucnu chtěly stát farmáři. Musíme také pomáhat začínajícím farmářům, kteří nepocházejí z rodin zemědělců nebo nebydlí na rodinné farmě. Ti nyní ve Francii tvoří 40 až 60 procent lidí, kteří začínají farmařit. Noví zemědělci, kteří nejsou nástupci svých rodičů na rodinné farmě, tvoří důležitou část obyvatelstva. A tito lidé potřebují specifickou podporu, poradenství, dotace, školení a asistenci v řadě otázek, jelikož jsou v této oblasti nováčky. Pro nás je velmi důležité, abychom tuto tendenci podpořili a rozšířili. Existují lidé z venkova, kteří farmaření vnímají pozitivně jako profesi, kterou by mohli vykonávat například dvacet let a pak se přesunout do jiného odvětví z důvodu fyzické náročnosti. Stále více lidí si nepřeje být fyzicky poznamenáno na těle povoláním zemědělce vykonávaným po desítky let, takže možná budou chtít dělat farmáře nějaký čas, ale ne celý život. My si myslíme, že to je v pořádku a že můžeme farmářskou profesi nově definovat. Zemědělství dosud bylo celoživotním řemeslem, zaměstnáním, závazkem, osobní identitou, ale farmář se může stát i zcela jiným druhem profese. To, že se lidé dají na cestu farmaření na jedno nebo dvě desetiletí a pak se pustí do něčeho jiného, je jen příklad toho, jak si představujeme, že by se zemědělství mohlo v příštích letech proměnit.

Véronique Rioufolová, foto: Hannes Gerlof.

Ve zprávě Evropské komise z roku 2017 se uvádí, že v Evropě existuje problém s koncentrací vlastnictví půdy. Jaké mechanismy k tomu vedly a proč je to problém?

Koncentraci vlastnictví půdy vnímáme jako problém, protože to v praxi znamená, že jeden zemědělec nebo podnik ve svých rukou drží stále více půdy. To podle nás vytváří několik druhů problémů. První problém spočívá v tom, že koncentrace vlastnictví půdy jde velmi často ruku v ruce s průmyslovým zemědělstvím, kde abyste byli jako zemědělci ziskoví, musíte neustále zvyšovat produkci — nasazovat stroje, umělá hnojiva, pesticidy, zvyšovat kapitál, který investujete do půdy, a zvětšovat rozlohu obhospodařované půdy.

Druhým problémem je, že v určitém smyslu platí (nacházíte-li se v zemi, která je součástí systému společné zemědělské politiky), že čím více máte půdy a čím více dostáváte dotací, tím více dotací dostáváte na půdu a tím více si můžete koupit půdy. A tak je trh s půdou o to méně spravedlivý. Protože zemědělec, který již půdu má, dostává dotace, má příjem ze své farmy, může si také na farmu vzít úvěr a je poměrně snadné, aby si kupoval další půdu. Avšak pro nového zemědělce, který chce začít a který nemá přístup k financování, k veřejným dotacím či bankovním úvěrům, je velmi obtížné, aby konkuroval již prosperujícím zemědělcům.

Třetí problematickou oblastí je dopad na životní prostředí. Koncentrace půdy často znamená, že půda je velmi homogenizovaná, pěstují se na ní monokultury, dochází zde ke značné specializaci a úbytku krajinných prvků a biodiverzity. Často se ve velké míře používají zmíněné pesticidy a hnojiva, které způsobují znečištění vody a které mají vliv na změnu klimatu.

Ve spolupráci s mnoha dalšími organizacemi jste sepsali petici, jejímž cílem bylo prosadit v Evropském parlamentu agendu přístupu k půdě. Co vše jste v ní požadovali a jak ji přijal Evropský parlament?

V roce 2015 jsme jako síť nazvaná Přístup k půdě sepsali petici (česká verze je dostupná na adrese accesstoland.eu/IMG/pdf/ep_petition_feb2015_cz.pdf) společně s organizací ECVC (European Coordination Via Campesina), IFOAM (Organics International) a mnoha různými národními a evropskými lidskoprávními organizacemi, zemědělskými odbory, organizacemi pro rozvoj venkova a ekologickými organizacemi. Pod petici se také podepsala celá řada dalších organizací. Důvodem, proč jsme to udělali, bylo, že jsme chtěli dostat půdu na pořad jednání, protože analýzy všech těchto hnutí dospěly k závěru, že půda je zásadní pákou pro řešení mnoha klíčových společenských a ekonomických problémů. Způsob, jakým půdu využíváme, má vliv na veřejné zdraví, tvorbu pracovních míst, ochranu vod a inovaci zemědělských praktik. Půda představuje širokospektrální téma, jež se současně dotýká mnoha klíčových potřeb i benefitů občanů v Evropě. Cítili jsme, že evropské programy mají na půdu vliv, ale jelikož je půda předmětem územního plánování, což je kompetence členských zemí, a ne evropských institucí, byli jsme vždy, když jsme se na tyto instituce obraceli, odkazováni na jednotlivé národní vlády. Naše odpověď však zní, že Společná zemědělská politika (SZP) podporuje koncentraci půdy a průmyslové zemědělství, tedy modely hospodaření, jež poškozují životní prostředí. A to je v rozporu s politikou, kterou EU přijímá na ochranu vody, klimatu a biologické rozmanitosti. 

Zpočátku jsme žádali pouze o posouzení dopadů evropských programů a jejich vlivu na půdu. V petici jsme také žádali o posouzení stavu půdy v Evropě. Ve většině evropských zemí je velmi obtížné získat základní údaje, jako jsou ceny půdy, statistiky ohledně vlastnictví a pronájmů půdy zemědělci. To má důsledky pro to, jak snadný či obtížný je přístup k půdě. V petici dále žádáme o revizi SZP tak, aby nepodporovala koncentraci půdy a nepřímo neupřednostňovala průmyslové modely hospodaření. 

Véronique Rioufolová, foto: Hannes Gerlof.

Dalším požadavkem bylo, aby SZP usnadnila přístup mladých zemědělců a nových zemědělců k půdě. Žádali jsme také, aby se EU znovu začala zabývat evropskou směrnicí o půdě, která byla po počáteční diskusi v devadesátých letech vyřazena z agendy a ztratila na významu. Žádali jsme také, aby byl vytvořen orgán pozorovatelské služby pro sledování půdy za účelem sběru půdních statistik, protože v Eurostatu je o půdě jen minimum informací a velmi se liší pro každý členský stát. Tento orgán by monitoroval situaci a poskytoval údaje pro členské země, pro Evropskou komisi a parlament, které by pak na jejich základě mohly jednat.

Když k EU přistupovaly nové členské země ze střední a východní Evropy, Evropská komise procházela v podstatě všechny národní předpisy těchto zemí a zaměřovala se na vše, co by mohlo být v nesouladu s klíčovými předpisy EU, zejména se zásadami volného pohybu kapitálu. Během tohoto procesu bylo zjištěno, že v řadě případů v zemích střední a východní Evropy existovaly předpisy, které by při nákupu půdy upřednostňovaly místní obyvatele, obce či občany daného státu. Podle komise byla tato skutečnost v rozporu s evropskými investičními svobodami. Dané země tedy byly požádány, aby svou legislativu uvedly do souladu s těmito svobodami. My samozřejmě nepožadujeme nějaká xenofobní opatření, kdy by si občan jedné členské země nemohl koupit půdu v jiné členské zemi. Ale současně by při prodeji měli být upřednostněni místní farmáři. Není to otázka národnosti, je to otázka obecního vlastnictví a přednosti daného společenství při rozhodování o způsobu využití lokální půdy. Tato půda by měla být přednostně využívána pro místní produkci potravin a jejich spotřebu v daném místě. Pokud chce na této půdě například hospodařit místní člověk nebo farmář, měl by se na to brát ohled. I tyto prvky byly v petici obsaženy.

Jak byla petice přijata?

Využili jsme velmi specifického procesu v rámci Evropského parlamentu, při kterém byl zřízen petiční výbor. K tomuto výboru jsme v roce 2015 podali petici. Během následujících osmnácti měsíců jsme výboru spolu s ECVC a IFOAM představili hlavní prvky petice (detailní popis lze najít na adrese accesstoland.eu/Hearing-of-our-Petition-before-the-European-Parliament, pozn. aut.) Přibližně ve stejnou dobu se Výbor Evropského parlamentu pro zemědělství a rozvoj venkova ujal tématu půdy a v roce 2017 vydal zprávu z vlastního podnětu, již jste zmiňoval. Po vyhodnocení petice formálně požádal zemědělský výbor, jenž zprávu připravil, aby do ní zahrnul některá z doporučení petice. Tudíž se docela veliké množství bodů, které jsme v petici zmínili, dostalo do vlastní zprávy.

Identifikovali jste také čtyři hlavní složky využívání a ochrany půdy jako společného statku. Které body to jsou a proč je důležité uvažovat o půdě v rovině „commons“? 

První z nich je ochrana a péče o zemědělskou půdu. V mnoha obcích a orgánech veřejné správy po celé Evropě je zemědělská půda považována jen za prázdný prostor, který je k dispozici pro rozvoj průmyslu nebo služeb. Myslíme si, že v současné fázi má produkce potravin zásadní význam, a tak by obce a místní společenství měly při územním plánování rozhodně dbát na to, aby zde zemědělská půda zůstala a byla zachována k zemědělskému využití. Zachování půdy, péče o ni a zajištění její produkční funkce jsou prvotním způsobem, jak o půdě uvažovat jako o společném zdroji, jejž potřebujeme k produkci potravin. Potraviny nevypěstujeme z čistého vzduchu. Lidé začali produkovat potraviny bez půdy (hydroponie), ale podle našeho názoru se nejedná o žádoucí model produkce potravin. Zachování zemědělské půdy pro produkci potravin je základní potřebou a cílem, který bychom měli mít. A to v sobě zahrnuje i zachování půdy a přemýšlení o půdě nejen z osobního hlediska soukromého vlastnictví, ale také z toho, že my všichni máme zájem na zachování zemědělské půdy z jejího produkčního hlediska. 

Druhou složkou je, že způsob obdělávání půdy nebude narušovat životní prostředí a ekosystémy. Zásadní je však spojení mezi půdou jako společným statkem a dalšími společnými statky, které všichni potřebujeme k životu na této planetě. 

Véronique Rioufolová, foto: Hannes Gerlof.

Třetí složkou je naše vize, že půda je užívána, spravována a udržována jako společný statek, což je podmíněno tím, že je přístupná různým typům hospodaření a dostatečnému množství farmářů. Dochází-li ke koncentraci zemědělské půdy, skončí nakonec v rukou jen několika málo zemědělců. Latinskou Ameriku s velkými latifundiemi máme tendenci považovat za kontinent s velmi nerovnými podmínkami v zemědělství, ale ve východní Evropě a ve Skotsku je míra koncentrace zemědělské půdy stejná nebo vyšší než tam. Vnímáme to jako problém, protože to znamená, že jen několik málo lidí rozhoduje o tom, jak je půda využívána, zda je obdělávána, nebo ne a jakým způsobem je obdělávána. Domníváme se, že jako společnost bychom měli mít možnost rozhodovat o tom, jak se bude půda obhospodařovat. A aby se tak stalo, mělo by k ní mít přístup co nejvíce farmářů, včetně nové generace, a ne pouze již prosperující zemědělci, kteří neustále expandují. Měl by se rozvíjet i agroekologický model, který si přeje stále více občanů a spotřebitelů. Ale pokud koncentraci zemědělské půdy jen přihlížíme a necháme tržní regulace rozhodovat o tom, jak se půda přiděluje, pak půda není společným statkem. Protože půda vždy připadne největšímu zemědělci. Půda jde k půdě, jako jdou peníze k penězům. Není-li trh se zemědělskou půdou nijak regulován, dochází k její koncentraci. A také ztrácíme společenskou kontrolu nad tím, jak je půda využívána.

Čtvrtým prvkem je, že cítíme, že půda je naší společnou odpovědností. Je potřeba mít možnost rozhodovat jako společnost a jako místní společenství prostřednictvím voleb a různých institucí, ale také na velmi lokální úrovni o tom, jak je půda přidělována, využívána a chráněna. Máme pocit, že se nejedná jen o odpovědnost vlastníků a zemědělců, ale také spotřebitelů a všech, kdo půdu využívají a mají vůči ní určitý závazek. Může se jednat i o turisty či jen místní obyvatele. Myšlenka existence konceptu participativní správy půdy je také klíčovým prvkem půdy jako společného statku.

Organizace Terre de Liens byla založena v roce 2003 sloučením několika hnutí a propojením ekologického a biodynamického zemědělství. Jaká byla počáteční motivace a kontext pro její založení?

Mělo to několik rozměrů. Tím hlavním bylo zjištění, že mnoho lidí, kteří chtěli ekologicky hospodařit, hospodařit nemohlo. Protože půda pro ně byla příliš drahá nebo protože spousta lidí nepochází ze zemědělského prostředí. Přístup k nabídkám pronájmu či prodeje půdy je téměř nedosažitelný, protože půda se většinou prodává nebo nabízí prostřednictvím osobních kontaktů a sociálních sítí. Takže pokud nepocházíte ze zemědělského prostředí nebo z daného místa, ani nevíte, že je půda k dispozici. A pokud si přejete nabízenou půdu získat od někoho z místní komunity, je velmi pravděpodobné, že ji nikdy nezískáte, protože nemáte jejich důvěru. Existuje řada prvků, které novým zemědělcům velmi ztěžují začít ekologicky hospodařit nebo ekologicky hospodařit v bezpečných podmínkách. Například je velmi obtížné zajistit, aby si půdu udrželi na dlouhou dobu, či aby měli cenově dostupný nájem. Přístup k půdě je nyní považován za hlavní překážku v ekologickém zemědělství.

Různá ekologická a biodynamická hnutí spolu s etickým financováním se tudíž spojila, protože bylo zřejmé, že spotřebitelé a místní obyvatelé by se mohli velmi dobře zapojit do podpory růstu ekologického sektoru tím, že pomohou zajistit půdu. To by také zahrnovalo investování do půdy a její zpřístupňování farmářům, kteří by se zavázali hospodařit ekologicky a svým způsobem hospodaření chránit životní prostředí. To je vize, která stojí za organizací Terre de Liens.

Véronique Rioufolová, foto: Hannes Gerlof.

Jak konkrétně pomáhá Terre de Liens občanům a stávajícím či novým zemědělcům?

Prvním nástrojem, který máme, je podpora a poradenství farmářům a budoucím zemědělcům, identifikování pozemků, pomoc při navazování kontaktů v daném místě, poskytnutí informací ohledně vlastnictví, spravedlivé ceny půdy a možností koupě či pronájmu. Takže se jedná zejména o poradenství zemědělcům a jejich podporu při získávání přístupu k půdě. 

Je zde také velmi důležitý inovativní rozměr, který spočívá v tom, že my jako organizace Terre de Liens jsme vlastníky půdy. Vlastníme přibližně 8 400 hektarů půdy v celé Francii, přičemž máme dvě hlavní metody získávání půdy. Primární metodou je vlastnictví farem etickou investiční společností — jedná se přibližně o devadesát procent farem. Existuje společnost, která se jmenuje Fonciere Terre de Liens („fonciere“ znamená „solidární investiční společnost“), v níž si lidé mohou zakoupit podíl ve výši 104 eur. Takže vy jako jednotlivec si můžete na webové stránce Terre de Liens koupit jeden podíl a tak se stanete spolupodílníkem Terre de Liens. A za tyto peníze, což je celkem 121 milionů eur, které se podařilo vybrat za šestnáct let, kupujeme pozemky a máme je pak i nadále v držení. Součástí dohody je, že tuto půdu již nikdy neprodáme. 

Půdu držíme, protože chceme, aby zůstala zemědělskou půdou, aby byla využívána pro zemědělství, a zejména pro ekologické zemědělství. Půdu tedy pronajímáme ekologickým zemědělcům a využíváme specifických typů pachtovních smluv s ekologickými klauzulemi, které lze ve Francii uzavírat. Dbáme také na to, aby zemědělci neměli pouze ekologickou certifikaci. Žádáme je také, aby se zavázali k dodržování řady nadstavbových prvků. Ty závisejí na místním kontextu a typu zemědělství. Existuje seznam šestnácti klauzulí, ze kterých můžeme vybírat. Může jít o remízky, krajinné prvky, pozdní seč, aby byla zachována biologická rozmanitost, a podobně. Jako akcionář společnosti Terre de Liens vlastníte podíl ve výši 104 eur, ale nic se vám nevrací v podobě dividend, protože si nemyslíme, že farmaření by mělo generovat zisky vlastníkům půdy. Zemědělství má odměňovat zemědělce a zemědělství má přinášet sociální a environmentální výhody, a ne dividendy pro vlastníky půdy. S tím souhlasí i lidé, kteří do Terre de Liens vkládají své peníze. My jen doháníme míru inflace, aby lidé nepřišli o peníze. Jsme o něco pomalejší než míra inflace a lidé s tím souhlasí, protože nechceme podporovat spekulace kolem půdy.

Zjišťujeme, že lidé mají velmi různorodé spektrum důvodů, proč investovat do Terre de Liens. Mohou to být lidé, kteří vlastní rodinnou farmu, ale nemají nástupce a chtějí podpořit nově příchozího člověka. Nebo se jedná o babičku nově začínajícího farmáře či farmářky, která chce pomoci svým vnoučatům. Někteří lidé prostě chtějí, aby se ekologické zemědělství ve Francii rozvíjelo. Když si lidé kupují podíly, mohou podpořit jednu konkrétní farmu nebo Terre de Liens obecně. Někteří lidé nás zase podporují proto, že chtějí udržet pracovní místa na venkově. Mnoho Francouzů mého věku má stále rodinné vazby na venkově, protože k procesu urbanizace došlo po druhé světové válce, a chápou význam toho, že má venkov zůstat vitálním prostředím, a tak chtějí podpořit zemědělskou pestrost namísto monotónnosti. Podílníky jsou také lidé, kteří jsou členy KPZ a chtějí podpořit konkrétní KPZ farmu, ze které odebírají potraviny. 

Další způsob, který se týká asi desetiny farem, jsou dary. Mohou to být dary od jednotlivců, ale také dary místních úřadů. Některé obce nám svěřují půdu nebo nám darují peníze. A také jsme obdrželi dary od obchodů prodávajících ekologické zboží nebo od značek ekologických produktů a také od bohatých jednotlivců. Máme také dary od farem. Není to příliš časté, ale stává se i to, že někteří zemědělci, kteří nemají nástupce, například biodynamičtí zemědělci blížící se důchodovému věku, nám raději farmu darují s vědomím, že bude zachována, nebude prodána nebo že nezanikne sloučením se sousedními farmami. 

Hannes Gerlof. Véronique Rioufolová.

Kolika zemědělcům jste dosud pomohli?

V současné době pronajímá Terre de Liens půdu 450 zemědělcům. Dvě třetiny z nich jsou muži a třetinu tvoří ženy, přičemž jejich průměrný věk je 36 let. V průměru má každá farma 2,4 aktivních pracovníků, což je nad celostátním průměrem. Pokud se jedná o přímou pomoc prostřednictvím akvizic, jde o několik tisíc farmářů. Ale pokud vezmeme v úvahu všechny zemědělce, kterým jsme pomáhali také například tím, že jsme jim zprostředkovávali dohodu s vlastníky půdy, je to za dvacet let, co působíme, přes deset tisíc zemědělců. 

Před deseti lety byla zřízena síť Přístup k půdě (Access to Land Network). Dnes má patnáct členských organizací, včetně české Nadace pro půdu. S jakými cíli vznikla?

Acces to Land Network funguje jako neformální síť evropských organizací, které jsou všechny založené zdola a které se zabývají půdou, pomáhají agroekologickým farmářům získat přístup k půdě, zajistit půdu pro hospodaření a zachovat půdu v dobrém stavu. Máme velmi rozdílné členské organizace. Někteří členové, například zmiňovaní Terre de Liens, se zabývají akvizicemi půdy a přímo pomáhají zemědělcům v přístupu k půdě. Jiné organizace, například katalánská Škola pastýřů ve Španělsku, pomáhají školením lidí, kteří se zemědělstvím začínají. Takže o síť se zajímaly i organizace, jejichž hlavním zaměřením není zemědělství. 

V rámci naší sítě děláme především dvě věci. První je velmi praktické sdílení zkušeností, aby naše organizace zesílily, získaly nové nástroje i nové nápady. Tím mohou rozšířit svou práci a potencionálně rozvinout nové oblasti činností. Někteří členové se například zabývali nástupnictvím zemědělských podniků. S úpadkem rodinného nástupnictví se převzetí farmy stává stále větším problémem, takže počet organizací, které školí, rozvíjí a usnadňuje práci s převzetím farmy, stále roste. Pořádáme návštěvy v terénu, vytváříme případové studie, videa a webináře.

Druhou sférou, ve které se naše síť angažuje, je zdůraznění významu půdy jako zásadní průřezové složky, která se dotýká tolika dalších témat. Ve věcech půdy přicházíme do styku s dalšími organizacemi občanské společnosti, veřejnými institucemi a vedoucími činiteli EU a pokaždé máme stejné motto a stejný přístup. Prohlašujeme, že se musíme starat o půdu a musíme usnadnit přístup k půdě, protože řešení potřeb v oblasti přístupu k půdě umožní uskutečnit dvě změny v Evropě. Jedná se o změnu zemědělských systémů, tedy přechod z hlediska modelů zemědělství, což dále umožní generační výměnu farmářů. Pokud ovlivníte užívání půdy a její ochranu, budete mít přímý dopad na dva prvky, které představují zásadní výzvy evropského potravinářství a zemědělství. Takže velkou součástí práce naší sítě byl výzkum a sestavování dat, analýzy, srovnávání situace v oblasti půdy v různých zemích, tedy hlavní překážky, ceny půdy a konkrétní potíže mladých zemědělců v Belgii, Španělsku a jinde. Jsou stejné, nebo odlišné? Jaký vliv mají jednotlivé zemědělské strategie v různých zemích na zajištění, usnadnění či zabraňování přístupu farmářů k půdě? Které země mají silnou regulaci půdy, které ne, a co by se dalo zlepšit? Postupně přecházíme od zkoumání souvislostí k předkládání většího množství strategických návrhů na národní a evropské úrovni, které se týkající zlepšení přístupu farmářů k půdě. 

Farma v Toulouse, foto: Reinhard Gessl.

Tento rozhovor se uskutečnil v Bruselu během prvního fyzického setkání sítě Přístup k půdě po covidovém lockdownu. Jaké nové vize a cíle zde byly formulovány?

Jednou z klíčových věcí, která na tomto setkání velmi výrazně zazněla, je poznání, že jsme se jako síť svým způsobem ostýchali. Nikdy jsme si nemysleli, že bychom měli zaujmout ústřední postavení. Ústřední pozici zaujímala společná zemědělská politika, diskuse kolem agroekologie, zdraví a potravinové systémy. Na tomto setkání mě však zaujalo, že stále více lidí velmi sebevědomě mluvilo o tom, že ústředním tématem jednání musí být půda. Protože dokud se nebudeme zabývat půdou, nemůže dojít ani na to ostatní. 

Dalším krokem, o kterém jsme diskutovali, je důraznější a otevřenější apel na to, aby více lidí a zúčastněných stran považovalo půdu za společný statek (commons). Tato vize je pro nás zásadní a věříme v ni. Víme, že jsme od jejího naplnění velmi vzdáleni, ale neměli bychom se za tuto vizi stydět. Je velmi transformační nejen pro nás, ale pro celou společnost.

Uvažovali jste o tom, že byste se jako síť Přístup k půdě spojili s klimatickým hnutím nebo nerůstovým hnutím jako strategickým partnerem?

S klimatickým hnutím rozhodně, spousta se toho už děje na místní i národní úrovni. Na úrovni naší sítě jsme zatím spolupráci nenavázali, spíše se jedná o občasné příležitosti, konference a podobně. Klimatická naléhavost a krize biodiverzity se rozhodně projevily jako velmi silné prvky, které naši členové chtějí lépe formulovat prostřednictvím strategických prohlášení či formou místních akcí. To vnímám jako velmi důležitý a inspirativní krok. Jednak proto, že jsou to samozřejmě velmi důležité záležitosti a úsilí samy o sobě, ale také proto, že vidíme riziko, že některá hnutí bojující za klima nebo biodiverzitu by mohla být velmi zdráhavá ohledně tématu zemědělství, přičemž u některých hnutí už tomu tak je. Některá z nich rezignovala na možnost, že by se zemědělský sektor mohl transformovat a mohl náležitě zohledňovat ochranu biodiverzity, vody a klimatu. Některá ekologická hnutí již říkají, že bychom měli co nejvíce půdy ponechat divočině. Neříkám, že by se to nemělo nikde dít, ale nemyslíme si, že je to správná cesta. 

To, v co skutečně doufáme a o co usilujeme, je lepší integrace zemědělství a ochrany biologické rozmanitosti a klimatu, namísto abychom říkali, že máme oddělené oblasti pro přírodu a pro zemědělství. Nechceme žít v Evropě přírodních a zemědělských parků. Tomuto oddělení obou sfér bychom se opravdu chtěli v našich hnutích vyhnout. 

Připravil Tomáš Uhnák. Autor spolupracuje s Českou technologickou platformou pro ekologické zemědělství. Kontakt: t.uhnak@gmail.com. Z angličtiny přeložil Daniel Hrabina. 

Veronique Rioufolová (*1973) byla mezi lety 2010 a 2022 evropskou koordinátorkou organizace Terre de Liens. Od roku 2012 do roku 2022 též koordinovala síť Přístup k půdě. Studovala mezinárodní vztahy a politická studia v Paříži a Kapském městě. Před vstupem do organizace Terre de Liens pracovala pro lidskoprávní organizace a organizace usilující o globální spravedlnost.