Špatná hra neexistuje

Jaká byla vaše motivace napsat knihu Svobodná hra?

Justina: Chtěli jsme se pokusit předat nějakou naši rodičovskou zkušenost, kterou jsme získali. Máme čtyři děti a viděli jsme naživo, jak moc je svobodná hra zásadní pro jejich rozvoj. Ale prošli jsme dlouhým obdobím hledání a tápání. Všímali jsme si kolem sebe spousty podobně hledajících a tápajících rodičů a říkali jsme si, že by některým náš příběh mohl pomoci toto období nejistot zkrátit.

Petr: A také nás začalo znepokojovat, jak málo se toho u nás o svobodné hře ví. Pustili jsme se do studia mnoha zahraničních zdrojů, objevili fascinující knížky, vědce, autory o hře i o dětství, které v Česku prakticky nikdo nezná. Mezi kvalitou a čtivostí tuzemské a cizojazyčné literatury o dětské hře byla obrovská propast, a tu jsme zkusili maličko překlenout.

Je nějaký rozdíl mezi hrou a svobodnou hrou?

P: Výborná otázka. Je — a není. Ideálně by každá dětská hra měla být svobodná. Ale už nějakou dobu tomu tak není. Dětem jejich hru často bereme, „zdospělujeme“ ji a využíváme ji k různým výchovným a vzdělávacím účelům. Taková hra ale přestává být pro děti svobodná, to znamená hra, kterou jim nestrukturuje nikdo jiný a kterou si řídí ony samy. Naprostý vrchol představují chvíle, když dětem jako dospělí říkáme: „Hrajte si pořádně!“ Tahle věta svědčí o naprostém nepochopení dětí. Jak by si vůbec mohly hrát nepořádně? Hra je vždy nejhlubším projevem jejich osobnosti, situace, vývojové fáze. Díky hře se učí a rostou, i když se nám některé její projevy třeba nelíbí.

J: V angličtině může být rozdíl jasnější. Pro hru používají výrazy play a game. Game se používá pro označení hry s pravidly, a naopak play je hra, kterou si děti tvoří samy nebo o ní spolurozhodují.

Danišovi, foto: archiv Justiny a Patra Danišových

Co je podle vás největší přínos svobodné hry? Má i nějaké své temné stránky?

P: Těch přínosů je dlouhá řada, v knížce jich představujeme celou dvoustranu popsanou malým písmem. Díky hře se děti učí dávat a brát, spolupracovat a vycházet s druhými, vyjednávat, rozhodovat se, posouvat své hranice a tak dále a tak dále. Co je z toho největší? Někteří odborníci mluví o dovednostech, které by se bez hry vůbec nemohly rozvinout. Točí se hlavně kolem empatie a vciťování do druhých, zpracovávání emocí a rozvoje takzvaného sociálního mozku v prefrontální oblasti mozkové kůry. Přínosy hry dokládají i rozsáhlé studie na zvířatech. Potkani, kterým v době jejich dospívání znemožnili hru s vrstevníky, například trpí celou řadou poruch včetně neschopnosti dekódovat sociální signály druhých, zcela nepřiměřených reakcí na neznámé jedince a častých projevů přehnaného strachu nebo agresivity. Dalo by se říct, že jsou nepoužitelní v běžném sociálním životě. Jde to tak daleko, že mají problém zaujmout zvíře opačného pohlaví a jsou tragičtí i v sexuálním chování…

J: Hra nemá temné stránky sama o sobě, ale nám se tak některé její formy mohou zdát. Snažíme se dělat osvětu o dvou typech hry, které jsou podle nás vystaveny největšímu nepochopení ze strany dospělých — o bojové hře a hře na hraně. Bojová hra není žádná rvačka, ale různé honění, hravé praní a radostné pošťuchování. Je to zcela přirozený projev dětské hry, a pokud mají děti možnost, tráví s ní v určitém věku kolem deseti procent svého herního času. Hra na hraně zahrnuje podstupování různých výzev a rizika, jako když dítě jede rychle na kole, leze vysoko na strom nebo skáče přes potok. Učí se tím posouvat své hranice fyzické i psychické a lépe odhadovat své schopnosti. Obou těchto typů her se jako dospělí často bojíme, nerozumíme jim, nevidíme je rádi a dětem je zakazujeme. A přitom jsou pro děti nesmírně cenné a probíhá v nich tak intenzivní učení.

foto: archiv Justiny a Patra Danišových

Co nebo kdo je největším zabijákem dětské hry?

P: Dospělí, obrazovky a škola. O „zdospělování“ hry a zakazování některých jejích typů jsme už mluvili. Obrazovky jsou další obrovský problém, hry v digitálním prostředí nemohou dát dětem stejnou zkušenost se skutečným světem a skutečnými spoluhráči jako dětské hry někde venku. A doba, kterou děti tráví ve škole a dalším cíleným vzděláváním, pořád narůstá a dětem na opravdu sebeřízené činnosti, jako je svobodná hra, zůstává stále méně času.

J: Také ubývají místa, kde se děti mohou svobodně vyřádit. Bunkry v keřích, kouty zahrad, košaté stromy, náletové lesíky. Mizí i volný prostor kolem nás. Někdy to zachraňuje nová městská divočina, ale ani té není dost. Děti nemají kouty pro své pevnosti, houpačky, tvoření a stavby. A nám dospělým se to hned zdá nebezpečné, špinavé, neupravené. Zdá se, že chceme mít z dětí hned moudré, tiché a cílevědomé dospělé a vytlačujeme všechny ty divočejší, hrubější, hlasitější, špinavější podoby hry a místa pro ně.

Celkem obsáhle jste v knize popsali, jak si děti hrály v průběhu naší historie a v těžkých časech. Co se děti skrze hru učily?

P: Dalo by se říct, že skoro všechno. U lovců a sběračů — a většinu času, co člověk chodil po Zemi, jsme žili v kulturách lovců a sběračů — se skrze hru děti učily celému způsobu obživy a komunitního života svého společenství. Tradičně děti poznávaly svět pomocí pouhých tří mechanismů: napodobování, prozkoumávání a právě hry. To úplně stačilo. Cílené vzdělávání a předávání nějakých poselství od dospělého k dítěti bylo doménou rituálů, tedy něčeho, co je vzácné a čím je třeba šetřit. Teprve v naší moderní kultuře jsme z toho udělali středobod veškerého učení a myslíme si, že se bez našeho poučování a školní lavice dítě nedokáže ve světě zorientovat.

J: V knize se snažíme připomenout i zásadní terapeutickou roli hry, která právě v těžkých časech dětem tolik pomáhala. Pokud děti dnes nemají tolik příležitostí pro své svobodné hraní, nechtěně jim bereme i tuto možnost si svá malá i větší traumata odehrát — „vyhrát“ se z nich. Předchází se tím i mnoha konfliktům a „natlakování“. Taková polštářová bitva, ideálně se zapojením celé rodiny, může doma skvěle zlepšit náladu.

foto: archiv Justiny a Patra Danišových

Co byla největší změna, která dětské hry ovlivnila?

P: Já v průběhu dlouhé historie vidím tři velké zlomy. Nástup zemědělství, kdy se děti různou formou musely zapojit do získávání obživy a přišly o velkou část času, který dříve věnovaly hře. Povinná školní docházka, která pohltila ještě více času než dříve zemědělství a od počátku se formovala jako místo, kde veškerá hra končí a nastupuje učení založené na drilu a memorování. A digitalizace dětství, to současné připoutání dětí k obrazovkám, kterému je tak těžké se bránit.

Myslíte si, že byly dříve děti více připraveny na život a dospělost, než jsou děti dnešní?

P: Na tu otázku neumím odpovědět, protože neexistuje žádné takové srovnání. Každopádně v dřívějších typech společnosti bylo jednodušší se na život a dospělost připravit. Šance, že budete v dospělosti dělat přesně to, co dělali vaši rodiče, většinou hraničila s jistotou. Stačilo to od nich odkoukat, hrát si na to a dělat v zásadě to samé. Dnes žijeme ve společnosti, kde děti často ani netuší, v čem spočívá práce jejich rodičů, je velká pravděpodobnost, že stejně budou dělat úplně něco jiného a na hru a objevování nemají ani prostor, ani čas. Myslím, že současné dospívání je mnohem náročnější, děti jsou vystavené mnohem většímu stresu a nejistotě.

J: Současný svět bude mnohem víc potřebovat děti, které budou znát své silné i slabé stránky, budou umět kreativně řešit problém, plánovat, překonávat překážky, naslouchat druhým a spolupracovat. To vše se ale rozvíjí právě při svobodných tvořivých, rolových i bojových hrách. Ve hře se děti připravovaly nejen na život v minulosti, připravují se v ní i na život v 21. století.

Děti nám mizí z venkovního prostředí. Kam se poděly, když ještě v 70.—90. letech se mohly volně pohybovat po okolí?

P: No přece sedí doma a koukají do obrazovek… Nemají kam chodit ven, nepouštíme je, aby se mohly svobodně toulat venku po okolí tak, jak jsme to ještě zažívali my, a stejně si tam venku nemohou hrát s dalšími dětmi, protože ty už tam prostě nejsou. I proto jsou děti tolik u obrazovek — jsou tam i jejich kamarádi a znamená to pro ně možná poslední prostor svobody, který jim zůstal — tam ještě mohou zažít dobrodružství, která jsou před dospělými ukrytá.

J: Současná generace dětí je asi první, která je víc uvnitř než venku. Přesto, když se českých dětí v nedávném reprezentativním výzkumu zeptali, co je jejich nejoblíbenější činnost, nejvíce dětí uvedlo právě hru venku. Děti to ven a do hry stále láká. Jen musí mít kdy a kam vyrazit. Potřebují svobodný čas, prostor a důvěru nás dospělých.

foto: archiv Justiny a Patra Danišových

Ve vaší knize píšete o kultuře strachu. Co si pod ní máme představit?

P: Paradox toho, že se stále více bojíme o své děti navzdory tomu, že žijí v době největšího bezpečí a blahobytu. Strach, aby se dětem něco nestalo, který nás vede k zákazům činností a her, jichž si předchozí generace mohly svobodně užívat. Prosazující se společenskou normu, které je stále těžší vzdorovat a která mnoho rodičů nutí děti víc a víc omezovat: „Nelez tam, spadneš, neběhej tak rychle, neušpiň se zase.“ Některé školy v různých zemích už z důvodu bezpečnosti zakázaly jakoukoli hru venku nebo samotné běhání — to je přece absurdní.

J: Když jsme ještě žili v Praze na panelovém sídlišti, občas pro mě bylo těžké jít na běžné hřiště. Děti se často na pískovišti zuly, na prolézačkách visely hlavou dolů, skluzavku sjížděly po břiše. Cítila jsem, jak mě propichují pohledy ostatních maminek. Nejprve ze strachu o naše děti a pak i z rozčilení, když je jejich děti začaly radostně napodobovat. Proto jsme do knihy přidaly přes 500 startérů her, které se nám osvědčily. Pro některé rodiče je přínosné vidět, co vše děti nejen „přežijí“, ale také si opravdu užijí.

Co byste poradili rodičům, aby kultuře strachu nepodléhali?

P: Aby si vzpomněli, co pro ně znamenala hra venku, pokud sami ještě měli šanci ji zažít. Aby si s dětmi užívali čas venku sami, pokud už není možné tam děti jen tak nechat potulovat. Aby se naučili dětskou hru pozorovat, nechávat jí volný průběh a radovat se ze všech těch radostí, objevů a posunů svých potomků. Své děti před světem nikdy nemůžeme dost uchránit. Jediná naše šance je pomoci jim, aby byly připravené a všechna rizika lépe zvládaly.

J: Pomáhá být s dětmi venku a jen tak pozorovat, co a jak už zvládají. Postupně tak roste naše důvěra v jejich schopnosti. Pokud ale pořád máme hlavu plnou obav, co by se jim mohlo stát, vyplatí se najít jiné „herní průvodce“ či dětskou skupinu, jež dětem dobrodružnější hraní umožní.

Přestože se školy snaží využívat „hravou formu“, nadále narůstá počet dětí, které školu nemají rády, trpí různými úzkostmi, strachem, nově i ADHD. Hraje zde roli nedostatek svobodné hry?

P: Přesně tak. Jsou data, která to naznačují, někteří odborníci si to myslí, ale je těžké něco takového opravdu prokázat. Třeba americký psycholog Peter Gray vidí za narůstající psychopatologií mladé generace (a tu lze podložit různými studiemi) právě úbytek svobodné hry, prostoru a času, v němž děti mají svůj život skutečně ve svých rukou, mohou ho řídit a ještě při tom zažívají radost. Neurovědec Jaak Panksepp se zase snažil ve svých výzkumech dokázat, jak právě ADHD může být vedlejším projevem potlačení svobodné, především bojové hry dětí spíše než skutečnou lékařskou diagnózou.

foto: archiv Justiny a Patra Danišových

Při všech školních a mimoškolních povinnostech zbývá dětem málo času na pobyt venku, v přírodě. Mají ve městech kam jít, kde si hrát?

J: Máš pravdu, i to je jeden z problémů. I vhodného prostoru pro hru ubývá. Ten by měl obsahovat především volný materiál, různé kamínky, klacíky, šišky, hlínu, vodu, písek a další přírodniny a předměty k tvoření. Takový pestrý les je mnohem lepším hřištěm než poměrně sterilní a málo podnětná místa s několika málo definovanými herními prvky, která dnes za hřiště většinou vydáváme. Dalším problémem je zmíněný nedostatek času. A dalším to, že často chybí přirozené herní skupiny dětí různého věku, které doprovázely dospívání po většinu lidské historie.

P: Děti si dokážou hrát téměř kdekoli, jen jim to my dospělí nesmíme narušovat. Inspiraci pro dobrodružná hřiště nacházeli první jejich architekti v ulicích rozbombardovaných měst, kde děti měly záplavu volného materiálu, a proto si tu hrály radši než na normálních hřištích hned vedle.

Jak to u nás vypadá s podporou hry venku? Kdo a co by v tomto ohledu měl dělat lépe?

P: Podpora je zatím u nás spíše nízká. Pro nás v České republice je až k neuvěření, že na britských ostrovech existují národní strategie podpory hry, dobrodružná hřiště, kde se děti opravdu mohou široce vyřádit a realizovat, a profese herních průvodců, jejichž hlavním posláním je odstraňovat všemožné překážky, které dětem ve svobodné hře brání. Máme ale u nás také nějaké dobré tradice, třeba předškolní pedagogiky, která volnou hru dětí staví dost vysoko.
J: Neměli bychom to ale házet jen na někoho, aby náš současný problém vyřešil. Myslíme si, že tomu můžeme pomoci všichni, kdo s dětmi trávíme nějaký čas, rodiče, učitelé a další průvodci dětí.

Faktem ale je, že obrovský dopad na život dětí má dnes škola. Pokud by se více otevřela svobodné hře — alespoň o přestávkách a ve školní družině — naplnila by tím mnohem lépe skutečné dětské potřeby napříč celou populací. A jsou výzkumy, které dokládají, že přesně takový přístup zvyšuje nejenom dětský wellbeing, ale dokonce i vzdělávací výsledky. Máme velkou radost, že naše knížka vyvolala velký ohlas i mezi učiteli a od mnohých se dozvídáme, že se touto cestou už úspěšně vydávají.

foto: archiv Justiny a Patra Danišových

A poslední otázka: pokud se svobodná hra ze života dětí vytratí, jaké to bude mít následky do budoucna?

P: Jejku, nerad bych skončil rozhovor nějakým temným proroctvím. Raději bych to otočil. Pokud vrátíme svobodnou hru více do života dnešních dětí, svět se stane lepším a radostnějším místem.

J: A možná také nezapomínejme na to, že díky svobodné hře se dítě učí právě to, co zrovna potřebuje. Děti jsou odborníci na hru. Mnohem větší než my.

Připravila Veronika Iljuchina, učitelka Ekoškolky Rozárka na rodičovské dovolené. Kontakt: veronika.uhnakova@gmail.com.

Petr Daniš vystudoval filosofii, ale dnes se zabývá vzděláváním a environmentální výchovou. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou. Pro ministerstvo životního prostředí napsal popularizační knihyDěti venku v přírodě, ohrožený druh? a Tajemství školy za školou. Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina.Justina Danišová je sice původně učitelka geologie a biologie, ale víc než kameny teď řeší publikace pro děti, metodiky pro učitele a lektoruje semináře pro rodiče, pedagogy a další průvodce dětí. Též pracuje ve vzdělávacím centru TEREZA a tvoří tu aktivity pro weby ucimesevenku.cz a jdeteven.cz. Doma si s dětmi víc hraje než se učí a po nocích o tom píše na svobodnahra.cz.