Svět bez konce: klimakomiks dle jaderné velmoci

Kresby bez klasických textových oken opravdu velmi dobře dokáží vysvětlit, jak energie vzniká a proč už pro dnešní civilizaci zkrátka není možné se z aut vrátit zpátky na koně. Oba autoři navíc v příbězích vystupují a reálie komentují. S jistou dávkou dobrého vtipu a nadsázky se vrací do doby před třemi sty lety, kdy byla všechna energie obnovitelná. Jancovici vysvětluje několikrát fyzikální zákony a uhlíkovou stopu výroby a použití všech strojů, třeba výroby oblečení, telefonů nebo použití vysavače, a srovnává je například s energií, kterou dokáží vyprodukovat cyklisté. Věděli jste třeba, že běžný výtah spotřebuje při jízdě ekvivalent rovnající se padesáti cyklistům, kteří za deset hodin zvládnou převýšení čtyř tisíc metrů?

Kolik otroků pro vás pracuje?

Dále Jancovici vysvětluje výhody a nevýhody jednotlivých zdrojů energie, přičemž ilustruje, proč je ropa a její spalování stále z finančního hlediska v současném ekonomickém systému, kde nejsou zohledněny škody na životním prostředí, klimatu nebo lidském zdraví, mnohem výhodnější než například obnovitelná energie. V současnosti pozemšťan v průměru spotřebuje energii asi dvaadvacet tisíc kilowatt hodin ročně (se započtením energie všech strojů, co pro lidstvo pracují), což podle autora znamená, že pro každého z nás maká nepřetržitě v průměru dvě stě lidských otroků. Spotřeba energie samozřejmě není rozložena celosvětově spravedlivě, a tak zatímco pro jednoho Peruánce dře „jen“ sto otroků, pro Kanaďanku jedenáct set a pro obyvatele Islandu dva tisíce dvě stě. Celá současná světová populace se svým konzumním životním stylem mohla vyrůst jen díky v čase stále levnější energii z ropy. 

Jancovici ale není naivní jako neoliberální ekonomové věřící v nekonečný růst díky neomezenosti přírodních zdrojů. Ukazuje, že růst spotřeby ropy zpomaluje, ani těžaři už nejsou schopni pokrýt celou poptávku po ropě, což vede k dalším způsobům těžby, kupříkladu z ropných písků. Jenže na světě už nejsou tak obrovská ložiska a získat ropu je pořád náročnější. Autor ale kritizuje i fosilní plyn a uhlí. 

Jádro problému

Rychlá reforma systému výroby a spotřeby energie a dopravy podle Jancoviciho vede pouze skrze bezuhlíkové zdroje energie. Tady si autor vybral jediné řešení a v duchu francouzské tradice velmi nekriticky prosazuje jadernou energetiku. Jakoby představivost, s níž přirovnával různé druhy energií k otrokům, úplně ztratil a zaměřil se pouze na výhody jaderných elektráren. Zcela zapomíná na fakt, že i francouzský státní gigant EDF má velké finanční problémy, nejen kvůli nedostatku zakázek, ale i kvůli klimatické změně a vedrům, která technologii závislé na chlazení vodou škodí. 

Naopak velký prostor autor věnuje vysvětlování bezpečnosti jádra. Zdůrazňuje velký počet (nezkorumpovatelných) vědců a vědkyň, kteří se radioaktivitou zabývají, a na druhou stranu bagatelizuje obyčejný lidský strach z nebezpečné technologie. Nakonec ztrácí nervy kvůli německé reakci po havárii ve Fukušimě a v podstatě Německo viní z urychlení klimatické změny, demagogie či krátkozrakosti a neváhá jej parodovat až urážejícím způsobem. Výklad tak velmi rychle přejde z vysvětlujících kreseb do těch manipulativních až nenávistných. Vypočítává například suroviny potřebné pro větrnou energetiku a bateriová úložiště, ovšem stejného vyobrazení se u konstrukce jaderné elektrárny nedočkáme. Těmito parodiemi Jancovici nechtěně demonstruje, že se moc nevyzná ve společných strategiích Evropské unie.

Všeho s mírou

Nakonec se komiks pouští ještě do spotřebitelských rad, sice všeobecně známých, ale díky Blainemovým kresbám dobře vyobrazených. Vycházejí z expertova vlastního přesvědčení, že omezení ve vlastním chování je potřeba dělat s mírou.

Nebýt kapitoly nekritického zbožňování jaderné energetiky, byl by Svět bez konce velmi působivým nástrojem pro vysvětlení výroby a spotřeby energie v kontextu klimatické krize. V případě navrhovaných řešení bohužel kulhá na obě nohy. 

Christophe Blain, Jean Marc Jancovici: Svět bez konce. Argo, 2023, 193 stran. 

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung Praha.