Útěk do divočiny bez možnosti návratu

Když v lednu 1993 napsal žurnalista a vášnivý horolezec Jon Krakauer článek o dobrodružném putování mladíka jménem Christopher J. McCandless, ani v nejmenším netušil, jak nebývalé odezvy se tomuto textu dostane. Do redakce dorazily doslova stovky dopisů. Některé byly obdivné, jiné McCandlesse bez okolků označovaly za naivního pitomce bez základních znalostí přírody. Christopher McCandless se totiž rozhodl své dvouleté putování napříč Spojenými státy zakončit výletem do nehostinné přírody Aljašky. Zde měl v plánu po několik týdnů žít jen z toho, co si sám nasbírá a uloví, a díky tomu zakusit „opravdový“ život v souladu s přírodou.

Nebýt pár drobných omylů, kterých se mladík dopustil, nejspíš by po několika týdnech z aljašské tundry zmizel stejně nenápadně, jako do ní nakráčel. Celý příběh se však dostal na světlo světa a do centra pozornosti médií kvůli skutečnosti, že zde McCandless kromě vytouženého klidu, samoty a smyslu života nalezl také smrt vyhladověním. Tuto informaci se dozvídáme bez okolků už z prvních řádků knihy. Ke smrti vedla zřejmě jen série drobných chyb, ty však tamní příroda neodpouští. Krakauer se v knize snaží rozluštit tu závěrečnou, která se stala mladíkovi osudnou.

Krakauera tento příběh nenechal klidně spát ani několik měsíců potom, co o něm napsal článek do časopisu Outside. Rozhodl se proto kontaktovat McCandlessovu rodinu a díky jejich vstřícnosti se mu podařilo dostal k dopisům a poznámkám sepsaným v průběhu Chrisových cest. Chtěl však jít v pátraní ještě dále a rozhodl se vydat na cestu, během které se pokoušel navštívit všechny osoby, se kterými McCandless během svých putování strávil určitý čas. V průběhu celého roku tedy Krakauer putuje po stopách zesnulého mladíka a své poznatky sepíše do knihy s názvem Into the Wild, česky Útěk do divočiny.

Vzdor vůči společnosti

Příběh Christophera McCandlesse je však čímsi výjimečný už od samého počátku. I bez ohledu na tragický závěr by jistě byl skvělým námětem na filmový scénář. Christopher na přání rodičů vystudoval práva a po celou dobu studia měl výborné výsledky. Po promoci se však rozhodl zříci se života, který pro něj plánovali rodiče, a vydal se na cestu, ze které už neměl v plánu se k nim vrátit.

Ve svých čtyřiadvaceti letech se zřekl vlastnictví a konzumního stylu života, ve kterém nespatřoval smysl. Většinu svých úspor ze studií, tedy 24 tisíc dolarů, daroval na charitu, zbavil se svého starého auta a zbytek hotovosti spolu s doklady spálil. Vymyslel si svou cestovatelskou přezdívku a začal se okolí představovat jako Alexander Supertramp. Proto o něm řada osob později hovoří jako o Alexovi. Na cestách žil velmi skromně a na jídlo a vybavení, které potřeboval na výpravu na sever, si vydělával zejména sezonními pracemi.

Více než jen životopis

Na začátku každé z kapitol si můžeme prohlédnout fotografie divočiny. Text kapitoly vždy začíná úryvky z Chrisových oblíbených děl. Na cestách si pročítal například Tolstého, Londona či Thoreaua. V knihách si často podtrhával pro něj důležité pasáže a zapisoval si k nim krátké poznámky. Zároveň byly knihy to jediné, co si vedle nejnutnějších věcí pro přežití s sebou do aljašské divočiny vzal. Kniha je také doplněna o Chrisovy dopisy osobám, které během cest navštívil, a nechybí v ní ani osobní zápisky z Aljašky.

Autor se v textu více než na chronologický popis cesty zaměřuje na postavy okolo Chrise. Také často vysvětluje mladíkovy pohnutky, jež ho vedly k nespoutanému životnímu stylu i touze riskovat, a do značné míry je i legitimizuje. Kniha je ostatně Krakauerových názorů plná. Nelze však říct, že by jeho poznámky k ději byly prvoplánové. Autor navíc již v úvodu čtenáře upozorňuje, že kniha není jen sterilním popisem Chrisova života a jeho osudové cesty, ale promítá do ní i své vlastní úvahy a zkušenosti. Pokouší se tak nabídnout jiný úhel pohledu na celý příběh.

Svým vlastním sympatiím k mladíkovi pak věnuje i samostatnou kapitolu, kde blíže představuje i sám sebe a svou naivní a nebezpečnou cestu na obávaný vrchol s příznačným názvem Ďáblův palec. Krakauer také vyhrazuje kapitolu pro polemiku nad zvláštní touhou, která lidi pohání k balancování na hraně života a smrti. Představuje i další příběhy osob, jež obdobná touha rovněž připravila o život, a pokouší se hledat v jejich životních cestách jisté paralely.

Doklad o skutečnosti, že sám Krakauer rád balancuje na této pomyslné hraně, lze najít v knize Peklo blízko nebe (Into Thin Air), kterou vydal v roce 1997. Kniha popisuje výpravu na Mount Everest, jež se stala jednou z nejtragičtějších vůbec. Kvůli nepřízni počasí totiž zahynulo během jediného dne osm horolezců, přičemž sám Krakauer unikl smrti spíše dílem náhody. Je tedy pravděpodobné, že Chrisově příběhu nejen rozuměl, ale také mu podlehl kvůli jistým podobnostem v jejich smýšlení.

Kult Christophera McCandlesse

Po vydání knihy Útěk do divočiny, která poprvé vyšla v roce 1996, se kolem ní strhla velká vlna pozornosti. Ústředním symbolem tohoto díla se vedle samotného McCandlesse stal také autobus označovaný v Chrisových zápisech jako kouzelný (v originále magic bus). McCandless v něm přebýval po většinu ze 113 dní, které strávil na Aljašce. Celou vlnu zájmu ještě podtrhl film nesoucí stejné jméno jako kniha, který vznikl v roce 2007 v režii Seana Penna.

Christopher McCandless před magickým autobusem na Aljašce, 1992. Foto: Christopher McCandless.

Místo v okolí autobusu se tak stalo vyhledávanou turistickou atrakcí, kterou chtěly vidět na vlastní oči stovky lidí, což se značně podepsalo i na čistotě krajiny. Místo, kde žil i zemřel mladý dobrodruh, však lákalo také méně zkušené turisty, a tak obětí, které zde podlehly přírodním živlům, přibývalo. V reakci na to nechala v červnu 2020 Aljašská národní garda autobus z bývalé stezky Stampede Trail odstranit vrtulníkem.

Volání divočiny

Celý příběh nás sice netáhne k překvapivému konci, ale skrze vyprávění druhých sledujeme bláznovou, nespoutanou a dobrodružnou cestu, na kterou se Chris rozhodl po promoci vydat. Ačkoliv tento mladík nikde nepobyl déle než pár týdnů, stopa a pocity, které v lidech zanechal, se zdají být do jisté míry nesmazatelné. Christopher bral zároveň výlet na Aljašku jako vrchol svého dvouletého putování. Pak se plánoval vrátit za svými přáteli, aby jim pomohl v nastávající další zemědělské sezóně. Té se však již nedočkal. Toho, že riskuje, si však byl vědom.

„… Možná to bude trvat dlouho, ale zase se vrátím na Jih. Jestliže se toto dobrodružství ukáže jako osudné a já už se nikdy neozvu, chci, abys věděl, že jsi ohromný člověk. Právě vyrážím do divočiny. Alex“

Těmito slovy začíná kniha Útěk do divočiny a končí poslední dopis, který Chris ve svém životě napsal. A právě McCandlessovy dopisy a autentická vyprávění různorodých osob dělají z knihy i přes jasný závěr a řadu popisných pasáží tak čtivou záležitost, u které je místy těžké nezamáčknout slzu a jindy zase nezačít balit batoh a obouvat si pohorky. Avšak díky procítěným Chrisovým zápisům se i v této době můžeme alespoň na pár chvil ztratit v nespoutané divočině společně s ním.

Jon Krakauer: Útěk do divočiny. Překlad Jiří Martínek, Portál 2020, 256 stran.