V klimatické diskusi musí silněji zaznít sociální tón

foto: PxHere.com
Česká veřejnost není rozdělena názorem na klimatickou změnu. Nedávný výzkum pro Český rozhlas Rozděleni svobodou — klimatická změna, vedený analytickými organizacemi CVVM, PAQ Research a STEM, ukázal, že většina z nás věří v existenci změny klimatu a považuje ji za hrozbu, a to bez ohledu na společenskou třídu. Tyto výsledky potvrzuje také čerstvý výzkum České klima 2021, který vydala Katedra environmentálních studií Masarykovy univerzity ve spolupráci s iniciativou Green Dock. Klimatické hnutí tak stojí před novou výzvou. Zatímco na existenci problému se již víceméně shodneme, lišíme se v přístupech k jeho řešení. Jak by mělo klimatické hnutí v příštích letech přizpůsobit svou rétoriku? Jak může přesvědčit sympatizující většinu? A co všechno vlastně víme o názorech české veřejnosti na klima a jeho ochránce? Na to jsme se ptali spolutvůrců zmíněných výzkumů Martina Buchtíka (STEM) a Jana Krajhanzla (FSS MU).

Krátce po výzkumu Rozděleni svobodou — klimatická změna byl zveřejněn další výzkum zabývající se přístupem české veřejnosti ke klimatickým otázkám — České klima 2021. Jak se výzkumy ve svých cílech a metodách liší, a jak se naopak vzájemně doplňují?

Jan Krajhanzl (JK): Základem obou výzkumů je segmentace společnosti do několika skupin. Zatímco výzkum Rozděleni svobodou — klimatická změna vycházel z rozdělení společenských tříd — bez ohledu na klima, my jsme se zaměřili právě na hledání skupin s co největšími rozdíly v postoji ke klimatickým otázkám (angažovaní, sympatizující, zmatení, rezervovaní, pochybující — pozn. red.). Naše skupiny se tak výrazně liší v základních postojích, což má důležité implikace pro využití v praxi. Například při přemýšlení o daňové a sociální politice lze lépe pracovat s výstupy prvního výzkumu. Náš výzkum zase naznačuje, jak komunikovat s jednotlivými skupinami obyvatel o ochraně klimatu, testovali jsme různé typy narativů, zaměřili jsme se na klimatické politiky a více jsme pracovali s psychologickými aspekty, jako jsou identity a politická přesvědčení respondentů.

Martin Buchtík (MB): Myslím si, že se výzkumy vzájemně tolik neliší a jsou komplementární. Pro nás byla důležitá popularizační část, součástí výstupů byla i kalkulačka uhlíkové stopy, jejímž cílem bylo zapojit a edukovat čtenáře, pracovali jsme s určitým zjednodušením. Do budoucna plánujeme na stejném půdorysu společenských tříd uchopit i další témata, například migraci či pornografii. V druhém výzkumu jsou životní prostředí a klima ústředním tématem.

JK: Ještě bych doplnil, že jsme při sestavování výzkumu vycházeli z faktu, že silný konsensus na potřebě řešení klimatické změny již existuje. Zaměřili jsme se tedy především na to, jak se cílové skupiny liší ve svých postojích k různým otázkám ochrany klimatu — tedy například ke klimatickým politikám, aktivismu v této oblasti a podobně.

Oba výzkumy tedy pracovaly s různou kategorizací respondentů, společenskými třídami a skupinami rozdělenými podle postoje ke klimatickým otázkám. Existují mezi těmito kategoriemi nějaké překryvy?

JK: Data z obou výzkumů jsme zatím nepropojovali, takže to nedokážeme statisticky přesně určit. Nabízí se řada hypotéz, třeba nadreprezentovanost angažovaných v nastupující kosmopolitní třídě, celkově se však domnívám, že se skupiny z obou výzkumů překrývat nebudou.

MB: Náš výzkum bych mohl shrnout jednou větou: postoje ke klimatu se v jednotlivých sociodemografických skupinách výrazně neliší. Vyvracíme tím mýtus, že se mladí chovají ekologičtěji. Ukazuje se, že pokud vám to vaše zdraví a socioekonomický status umožňují, existujících příležitostí využíváte. Jestliže letíte dvakrát ročně na dovolenou a máte osobní auto, mytím víček od jogurtu klima nezachráníte.

Martin Buchtík, foto: archiv Martina Buchtíka.

JK: Souhlasím, že výrazné rozdíly mezi pohlavími, městy a venkovem či věkovými skupinami nejsou. Mnohem zajímavější je hledat rozdíly podle politických přesvědčení, identit či mediálních zájmů. Efektivnější než cílit na důchodce na venkově či mladé z Karlína je oslovovat například liberály, lidi s apolitickými zájmy a podobně.

Které výsledky výzkumů vás nejvíce překvapily? Měli jste předem stanovenou hypotézu, která se nepotvrdila?

JK: Velmi pozitivně mě překvapilo, že dvě třetiny lidí věří v potřebu snižovat emise bez ohledu na ostatní země, což je v rozporu s častým argumentem „proč bychom měli snižovat emise, když je Indie nebo Čína nesnižují“. Zaměřili jsme se i na postoje k ochráncům klimatu a různým formám protestu, ke kterým je česká společnost velmi rezervovaná. Zhruba 50 procent lidí protesty odmítá a 66 procent nesouhlasí s blokováním cest. 43 procent hodnotí Gretu Thunberg negativně, ale jen 46 procent ji zná. Nejhůře hodnocenou osobností byl však Václav Klaus starší, jehož postoje zná pouze čtvrtina respondentů. Ve stručnosti by se dalo říct, že lidé mají v klimatických otázkách „hokej“ a neznají základní faktografická data. Potvrzují to také naše fokusní skupiny z nedávné doby, které ukazují, že podle většiny lidí stačí k odvrácení klimatické změny důsledně třídit odpad nebo že si lidé nevybavují žádné akce aktivistů, přestože s nimi zásadně nesouhlasí.

MB: Pro mě byla největším překvapením odezva veřejnosti na výstupy výzkumu. Že devadesát procent lidí věří v existenci klimatické změny způsobené člověkem, sice bylo známé i z jiných výzkumů, ale díky vysoké publicitě jsme mohli tuto zprávu doručit i širší veřejnosti. Dále se ukázalo, že je pro nás ochrana krajiny, kterou si můžeme přiblížit na tématu kůrovce nebo sucha, mnohem důležitější než klima jako takové. Jako společnost nevnímáme, že se klimatická změna děje u nás, ale spíše v hořících amazonských pralesích nebo na tajících arktických ledovcích. Až anekdoticky se ukazuje, že čím jsme blíže — v regionu, obci či na vlastním dvorku, tím méně vnímáme dopady změn klimatu.

JK: V psychologii se tomu říká srovnávací optimismus. Často se setkáváme s přesvědčením, že se špatné věci jako rakovina nebo automobilová nehoda týkají ostatních, nikoli nás.

Jak moc jsou Češi a Češky ochotni změnit své chování v zájmu životního prostředí? Ve kterých oblastech by se uskromnili, jakým aktivitám se brání a jak je ve změně podpořit?

MB: Obecně platí, že motivovat někoho ke změně chování je extrémně složité, zejména pokud se jedná o masy lidí. Jde o dlouhodobý proces, jednou dvouměsíční kampaní se změny nedosáhne, může to trvat i celou generaci.

JK: Z výzkumu vyplynulo, že by polovina lidí byla ochotna změnit svůj životní styl. To ale nesmíme zaměňovat se snížením životní úrovně. Ochota uskromnit se nebo něčeho se vzdát ve prospěch celku není v české společnosti tolik výrazná, přičemž tento individualistický postoj je v Evropě typičtější pro postkomunistické země. Když nepoletíte na dovolenou nebo prodáte auto, dopad na zlepšení klimatu neuvidíte. Jestliže ale sesbíráte odpadky nebo vysadíte strom, výsledek je jasný. Rétorika zaměřená na vykreslování problému už dnes není efektivní. Sice fungovala na lidi, kteří jsou výrazně altruističtí, avšak takoví netvoří většinu společnosti. Data ukazují, že je důležité, aby lidé dopady změny svého chování viděli. Proto je vhodnější motivovat je například k tlaku na politiky na zlevnění hromadné dopravy nebo k podpoře udržitelné mobility. Nebudou mít možná radost přímo ze záchrany klimatu, ale ocení možnost spát u otevřeného okna. Osobně bych přestal spoléhat na Gretinu mobilizační rétoriku a spíše bych hledal takové narativy, které osloví více skupin, včetně těch, jimž vyhovuje status quo nebo nesympatizují s radikální rétorikou.

Pokud přejdeme od chování jednotlivce k systémovým změnám, jak se podle vás česká veřejnost staví k jednotlivým opatřením a politikám? Které podporuje nejvíce, a kterých se naopak nejvíce obává?

MB: Pokud nějaké opatření nebo dotace domácnosti nic nestojí, nebo jim dokonce ekonomicky pomáhají, tak je podporují. Podobně lidé přijímají i globální daň či daň pro nadnárodní korporace. Naopak negativně budou vnímat opatření, která je ovlivní přímo, například daň pro jednotlivce. Rozdělená je společnost v odklonu od fosilních paliv. Ať už uhlí, nebo solární energii vnímáme z různých důvodů negativně. Nevíme, co chceme, ale víme přesně, co nechceme.

JK: Souhlasím, že se kritické výtky najdou ke každému zdroji elektrické energie. Nicméně se ukazuje, že všechny obnovitelné zdroje kromě bioplynových elektráren mají podporu zhruba 75 procent české veřejnosti, u uhlí se jedná jen o 10 procent. Co dnes českou veřejnost rozděluje, je jádro. Zde jsou skupiny poměrně vyvážené.

Z politik na ochranu klimatu jsou populární opatření v krajině. Jako Češi máme ke své krajině sentimentální vztah a krajinná opatření nás vracejí k představám o idylickém prvorepublikovém venkově. Podobně podporujeme i různé dotační programy, třeba na zelené střechy, obnovitelné zdroje nebo úspory energie, a dále vzdělávání a osvětu.

K systémovým změnám se řadí i uhlíková daň, kterou podle prvního výzkumu podporuje většina respondentů. Za jakých podmínek by česká společnost klimatickou daň přijala?

MB: Když jsme zjišťovali, zda by byla pro lidi uhlíková daň přijatelná, ukázalo se, že největším motivátorem v ochotě ji přijmout je její globálnost. V tom má hrát klíčovou roli Evropská unie. Lidé nechtějí, aby ovlivňovala jejich každodenní život, ale aby zastupovala náš stát a zájmy na globální úrovni.

JK: Evropská komise včera (14. 7. 2021 — pozn. red.) zveřejnila ekologický balíček, který přináší poměrně zásadní návrhy na ochranu klimatu. Jeho kritici budou pravděpodobně vyzdvihovat zdražení života běžným lidem. Pokud chceme, aby byl balíček veřejností přijat, bude důležité vypíchnout například uhlíkové clo, které má motivovat i ostatní země obchodující s Evropskou unií, aby zohledňovaly ochranu klimatu.

Jan Krajhanzl, foto: archiv Jana Krajhanzla.

Spolu s přijímáním nových klimatických opatření se pravděpodobně budou proměňovat i postoje veřejnosti ke klimatické změně. Jaký vývoj očekáváte v následujících letech? Myslíte si, že dojde k přílišné politizaci tématu?

MB: Klima se do společenské diskuse většinou dostává ve vleku jiných společenských témat, jako je geopolitické soupeření, ekonomický dopad na český průmysl nebo automatizace. Otázky klimatu se využívají jako součást politického boje, který je veden spíše obavou ze změny a obavou o životní standard. Klima zatím není samostatným tématem a bude trvat alespoň pět let, než budeme mít slovník, díky němuž budeme schopni o klimatu hovořit konsensuálně, neradikálně a neaktivisticky.

JK: Politizace tématu je nevyhnutelná, není však rizikem. Obávám se spíše toho, aby se diskuse o klimatu neproměnila v kulturní válku, podobně jako hnutí Me Too nebo migrace. Odpůrci proklimatických opatření se budou snažit vylíčit všechny zastánce jako naivní objímače stromů, kteří zachraňují klima na úkor společnosti. Pro české klimatické hnutí bude důležité si uvědomit, kdy jde tomuto obrázku naproti, a kdy mu svou kompetencí a důrazem na sociální otázky naopak vzdoruje. Česká společnost málo rozlišuje mezi jednotlivými iniciativami. Neví, jak se liší strategie Greenpeace od Extinction Rebellion. Povědomí veřejnosti je velmi slabé, neinformované a zranitelné vůči tlaku protistrany, pro kterou bude jakákoli společností hůře akceptovatelná akce představovat vítanou munici.

Co by tedy klimatické hnutí mělo udělat, aby na svou stranu získalo většinovou společnost?

JK: Aby české klimatické hnutí bylo schopno získat většinový konsensus pro klimatickou transformaci, musí změnit svou komunikaci. Chybí jednak ambasadoři a ambasadorky, kteří by byli většinově známí a respektovaní, ale také typ aktivit, jenž by byl veřejnosti blízký. I když se některým iniciativám daří dostávat téma klimatu do veřejného prostoru, ukazuje se, že to není způsob, jak dosáhnout celospolečenského konsensu. Ani sympatizující, nejrobustnější skupina v našem výzkumu tvořící 49 procent české společnosti, nejsou bohužel příliš nakloněni klimatickému aktivismu. Navíc řadě politik nerozumějí nebo je neznají.

MB: Zejména u starší generace jsou akce ve veřejném prostoru spojovány s vandalstvím nebo mávátky prvomájových průvodů. Česká veřejnost je v evropském kontextu nejvíce individualistická. Není lehké zde prosazovat kolektivní zájmy, což je problematické, protože pouze individuální řešení, například třídění odpadu nebo ekologický způsob života, k ochraně klimatu nestačí. Efektivnější je tlak na systémovou změnu.

JK: Stěžejní bude ukázat, že ochrana klimatu není pouze globální, kosmopolitní téma, ale že jde o téma české a že změnu klimatu můžeme vidět i kolem sebe. Do diskuse by měli aktivně vstupovat zástupci byznysu a mluvit o proklimatických opatřeních jako o trendu, který podpoří české podnikání. Musíme vyvrátit představu, že je ochrana klimatu diktátem Bruselu, a vytvářet vlastní český diskurz.

MB: Jakékoli nové sociální téma potřebuje v různých fázích svého vývoje nejen odlišný způsob komunikace, ale i jiné ekonomické prostředky a jiný typ řečníků. V tom není téma klimatu ničím výjimečné. Na začátku je potřeba hovořit o tématu zdola, avšak postupně se aktivistické organizace profesionalizují, propojují s akademickou sférou a učí se vystupování v médiích nebo politickému lobbingu. Příklady z minulosti, jako je přijetí volebního práva žen, nám ukazují, jak dlouho může celý proces trvat.

JK: Já bych do toho vnesl trochu naděje. Pokud změna přináší pozorovateli reálnou výhodu, šíří se výrazně rychleji. Všichni jsme byli svědky rychlého rozšíření digitálních technologií, zdravého stravování i třídění odpadu. Změna musí zahrnovat prvek něčeho uchopitelného, co přináší společnosti výhodu v každodenním životě.

Dle výsledků prvního výzkumu se k tématu klimatické krize staví nejskeptičtěji zajištěná střední třída, ze které se většinou rekrutují političtí lídři. Může být tento fakt důvodem, proč se téma klimatu propisuje do politického dění jen pozvolna?

MB: Nositeli nových témat bývají spíše mladí lidé a ti nejsou v politické reprezentaci významně zastoupeni. O klimatu se navíc sice mluví neustále, ale mezi top priority se dostává až poslední tři čtyři roky. Jedná se zatím o neukotvené téma, které se dynamicky formuje, a proto společnost výrazně nefragmentuje a není věcí předvolebního boje. Propisuje se to i do povědomí o politických řešeních. Jen 15 procent společnosti ví, co je to Green New Deal, kdežto 70 procent o něm neslyšelo. A polovina nikdy neslyšela o uhlíkové neutralitě. Ta část společnosti, která tyto problémy řeší, je o dva tři kroky napřed. Pokud chceme hovořit s veřejností, musíme se vrátit k základům, například vycházet z toho, že prakticky celá veřejnost je přesvědčena o změně klimatu. Tento fakt musí zaznívat opakovaně a musí se tomu přizpůsobit i mediální prostor.

Martin Buchtík, foto: archiv Martina Buchtíka.

JK: Klíčem k interpretaci postojů zajištěné střední třídy by mohla být právě afinita (přitažlivost — pozn. red.) k fosilní ekonomice. V této skupině bude nadreprezentovaný počet lidí, kteří jsou s ní propojeni, ať už ekonomicky, nebo identitárně. S rodinou si zajedou autem na oběd, dají si hovězí steak, na dovolenou poletí letadlem. Lze očekávat, že budou vůči otázkám transformace spíše rezistentní.

MB: Tato situace odpovídá nově zkoumanému jevu zvanému false polarization (chybná polarizace — pozn. red.), kdy dochází k připisování extrémních názorů jiným skupinám. Uvedu příklad: myslím si, že mi ochránci klimatu budou v sedmdesáti letech přikazovat, abych místo auta jezdil na kole. Zároveň se ale cítím ohrožen tím, že si o mně ostatní myslí, že jsem šílenec. V hloubkových rozhovorech se často setkáváme s výpovědí, že já a mí přátelé jsme ostrůvkem racionality v moři chaosu, který se na nás valí.

JK: Myslím si, že tohle s klimatem úzce souvisí a že to bude zásadně definovat dynamiku příštích let. Pokud mi bude deset ochránců klimatu tvrdit, že v sedmdesáti letech nemusím jezdit na kole místo auta, ale ten jedenáctý mi řekne, že musím, tak pro mě bude právě on ten relevantní, protože zapadá do mého vidění světa. Tato kombinace kognitivních filtrů, konfirmačních zkreslení a heuristik umocněná sociálními sítěmi vytváří polarizaci, která je velmi nebezpečná, pokud chceme dojít ke konsensu nezbytnému pro zásadní transformaci.

Podle výzkumu Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí z roku 2018 je příroda pro českou společnost nejoblíbenějším mediálním tématem. Na třetím místě je životní prostředí. Jak se tento poznatek bije s tím, že česká společnost má slabé faktografické znalosti o klimatu?

JK: To, že lidé rádi klikají na nejrůznější „čumáčky“, ještě neznamená, že rozumějí fyzikálním otázkám nebo že vědí, kolik Česká republika vyváží energie. Pro každého je navíc téma ochrany přírody naplněno trochu jinými obsahy.

MB: Osobně si nemyslím, že jsou fakta klíčová, ačkoli určitě neuškodí. Dneska jsme přesyceni odbornými informacemi o covidu, všichni jsme odborníci na očkování a epidemiologové. Výzkumy však ukazují, že fakta k nám procházejí filtrem. Mylně se domníváme, že si vytváříme postoj na základě faktů, náš postoj se formuje dlouhodobou životní zkušeností. Podle vlastního postoje si vybíráme odborníky a informace, kterým důvěřujeme.

JK: Jako psycholog s tímto musím souhlasit, měli bychom více pracovat s emocemi nebo politickým přesvědčením. Přesto bych fakta zcela nezahazoval. Pokud by více lidí vědělo, že Česká republika produkuje na hlavu více emisí než Indie, Čína nebo Velká Británie, sehrálo by to pozitivní roli. Když budou politici omílat, že jsme jen malá země, lidé budou rezistentní. Bude samozřejmě problematické dostat tuto informaci ke klimaskeptické skupině, ale to neznamená, že bychom s ní neměli pracovat.

Podle výzkumu České klima 2021 vyvolává klimatická změna ve společnosti nejčastěji bezmoc, smutek a strach. Jak s tímto faktem při komunikaci pracovat?

JK: Nejen tento, ale i ostatní výsledky výzkumu ukazují, že je nutné přesunout pozornost od věčného líčení problémů k jejich řešení. V terapii je vždy schovaná naděje. Podporuje nás, motivuje k akci a zároveň ztišuje naše nejbolavější emoce. Považuji to nejen za cestu efektivní, ale i empatickou a ohleduplnou. Víme, že reálným strachem ze změny klimatu trpí stovky tisíc lidí. Pokud budeme v klimatickém hnutí dále tlačit na pilu a rámovat celou problematiku jako svého druhu globální apokalypsu, snížíme tím šanci na zvládnutí situace a zaženeme citlivější jedince do klinicky nebezpečných stavů. Myslím si, že odpovědností všech, kteří vstupují s tématem klimatu do veřejného prostoru, je zvýrazňovat, co se má vykonat, ne donekonečna rozpitvávat samotnou hrozbu. To mohlo být užitečné před pěti či deseti lety, ale teď už jsme dál. Musíme se bavit o tom, že uhlíková daň nezničí českou domácnost, ale narovná tržní prostředí ve vztahu k ochraně klimatu. Musíme se zaměřit na řešení, nikoli na úzkost a strach z problémů.

Jan Krajhanzl, foto Václav Vašků.

MB: Je důležité odhlédnout od každodenní pěny dní, která probíhá mediálním prostorem a sociálními sítěmi, přemýšlet v delším horizontu, pojmenovávat problémy věcně a zároveň říkat, jaká jsou jejich možná řešení, abyste nepůsobili depresivně. V tomto ohledu je podstatné, aby v klimatické diskusi zazníval silněji sociální tón. Musíme přiznat, že dojde k sociální změně, že někteří lidé přijdou o práci, ale že s nimi počítáme a máme pro ně pochopení. Každá změna přináší do společnosti nejistotu a strach ze zcela konkrétních věcí. Musíme lidi ujistit, že jim ochrana klimatu nesebere individuální důstojnost. To je jeden z klíčů k úspěchu — ukazovat, že se jedná o záležitost celé společnosti, nejen zhýčkaných lidí z Prahy, kteří nemají co jiného na práci.

JK: Je zásadní přistupovat k veřejnosti jako k parťákovi, který čelí celé řadě vlastních strachů a obav. Pokud bychom byli v roli onkologa a léčili pacienta-kuřáka, naším úkolem by nebylo v něm vyvolávat pocity viny, to by nefungovalo. Je potřeba jej citlivě doprovázet, aby svou závislost zvládl. Chce to hodně respektu k člověku a jeho vnímání světa a zároveň spoustu trpělivosti. To neznamená, že nemůžeme jít jako klimatické hnutí do konfrontace například s velkými znečišťovateli nebo s liknavou politickou reprezentací, avšak alfou a omegou je to, aby široká veřejnost vnímala klimatické hnutí jako své spojence, jako někoho, kdo jí pomůže v procesu transformace.

Připravili Eliška Olšáková a Dominik Plíhal. Kontakt: e.olsakova@gmail.com a dominikplihal92@gmail.com. Podrobné výsledky výzkumu Rozděleni svobodou — klimatická změnanajdete ZDE, výsledky Českého klimatu 2021 pak ZDE.

Martin Buchtík je sociolog a ředitel analytického ústavu STEM. Doktorské studium absolvoval na Univerzitě Karlově se zaměřením na metodologii sociologického výzkumu. Zabývá se tématy spojenými s dynamicky se proměňující společností v širším kontextu a dalšími otázkami, jako jsou formování veřejného mínění, kvalita života, soudržnost a nerovnosti. V minulosti mimo jiné řídil Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

Jan Krajhanzl působí na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval psychologii se specializací na sociální a klinickou psychologii a následně doktorské studium sociální psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se zaměřuje zejména na tvorbu komunikačních strategií ochrany přírody a životního prostředí směrem k veřejnosti, na české veřejné mínění v environmentálních otázkách a na psychologické aspekty kontaktu člověka s přírodou.

Jeden komentář: “V klimatické diskusi musí silněji zaznít sociální tón”

  1. Zdeněk napsal:

    Mě osobně připadá, jako by někteří nepoužívali mozek, ale nějaký program, který je řídí. Není jednoduché pochopit, kde se bere v lidech taková bezohlednost a lhostejnost ke svému životnímu prostředí. Občas se setkám s arogancí a napadáním, když jen lidem připomenu, že po loukách se auty nejezdí, stejně jako vylévat své chemické záchody do řek, též není snadné pochopit, jak jednoduché je získat povolení na rychlokvaškové betonové domy v místech, kde bývalo úrodné pole, dokonce mimo obec, v místech příjemného výhledu na okolí, kde si někteří staví takové betonové hrůzy. Svědomí absolutně žádné. Rád bych věděl, jestli tito úředníci vůbec místo viděli na vlastní oči, když takové ekozločiny povolí. Kdo o tom vůbec rozhoduje?! Mám pocit, že ve společnosti stále převládá přesvědčení, že když je pozemek s cárem papíru napsán na mé jméno, tak si na něm můžu dělat co chci, klidně ho i zničit a to za podpory státních orgánů. Proboha, já se ptám, to pořád převládá ve společnosti ta představa o úspěšném životě, že si postavím obrovský dům, nejlépe někde na originálním místě s výhledem, k tomu koupím luxusní auto a pak to celý život jako tělo bez duše splácím? Občas, abych zapomněl, jak jsem se luxusem zotročil, zajedu si na luxusní dovolenou a pak zpět do do toho kolotoče? Tohle není život, který chci žít a myslím si, že nikdo z nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2021 vychází v 2. polovině října.