Vánoční úvodník

Co je to za radikální ekologické hnutí, které do svého časopisu zařazuje „Vánoční úvodník“? Kdo jen trochu ví, oč Duze jde a na čem staví, musí se nad její příchylností k vánocům pozastavit:

Za prvé: Její členové a přívrženci se jen zřídkakdy hlásí ke křesťanství, přinejmenším ke křesťanství tradičně pojímanému. Sotva kdo chodí v adventní čas na roráty a málokdo se dostaví na Boží Hod ke Svatému přijímání nebo k Večeři Páně.

Za druhé: Nikdo z okruhu Duhy nepochybuje, že vánoce se staly především příležitostí k nakupování a ke konzumaci. Vyhřezávající popelnice po Štěpánu a na Nový rok ilustrují dobře, oč jde českým vánocům 90. let. Jak by se mohli radikální environmentalisté připojit? I v mé — méně radikální — rodině jsme upustili od obsáhlého hodování i od vánočních dárků, jen co dcera nabrala trochu soudného rozumu.

Za třetí, a zase soudíc podle rodinné analogie: předvánoční řezání smrčků a jedliček je přece barbarství. Beru-li vánoce jako symbol a ideu, pak na tom jenom málo mění věcný argument, že se na tržištích prodávají stromky z prořezávek. Podříznout pro „chvíle vánoční pohody“ rostlinu, celým důmyslem svého biologismu a chemismu připravenou a čekající na nový růst v březnovém slunci, může jenom ten, kdo nepřemýšlí, nebo kdo nemá cit.

Za čtvrté: Který milovník přírody se neodvrací s nevolí od kádí naplněných uvláčenými, umlácenými, přidušenými nešťastníky? Byli někdy v říjnovém dnu vytaženi ze svého třpytivého jihočeského živlu a na dopravnících a nákladních autech vtlačeni do těsných sádek. Na štědrovečerním stole, v atmosféře lásky a pokoje, jednoho doraženého, předložíme svým nejmilejším.

Ale vím i to, že kapr je na štědrovečerní tabuli nenahraditelný. A co veselých, atmosféru vánoc dotvářejících, příhod, kreseb a anekdot je spojeno s jeho koncem v lidské kuchyni a v lidském hrdle! Ale, ač není snadné se zříci tohoto chuťového zážitku i folklóru a sveřepě polykat smaženou cuketu, opravdový milovník zvířat to podstoupí. Ani této vánoční radosti si nedopřeje. (Místní ovoce, skladované, sušené a vařené podle Potulného sadaře O.D.S. je sice výborné a duši příjemné, ale, přiznejme, přece jen ne dost vánočně specifické.)

Za páté: Je tu přece i mimo-spotřební dimenze vánoc, jejich atmosféra. Ve schránce pohlednice od přátel, svíčky, vůně pečiva. Přihlásí se však radikálně a nově uvažující lidé k sentimentu poněkud vyčpělému a koneckonců levnému? Není přece náhoda, že se McDonalds (podle Václava Bělohradského firma, která rozmělňuje a boří zápecnické místní tradice a nahrazuje je osvobozujícím kosmopolitismem) zmocnil ladovského symbolu českých vesnických vánoc a už koncem listopadu vyložil své výkladce na brněnském náměstí Svobody jeho kulisami.

Ostatně, i kdyby navzdory tomu všemu Poslední generace na vánoční sentiment přistoupila, sotva se může přiblížit půvabu druhé stránky Zpravodaje „DUHA“, která dokáže najít veršovánky a pranostiky pro kteroukoliv roční dobu a která, nepochybuji, najde zcela případně a kompetentně pořekadla i pro dobu vánoční.

Za šesté: Vánoce bývají chápány jako svátky lidské vzájemnosti, doba, kdy se prožívá soudržnost rodiny a kdy se konají návštěvy přátel. Potřebují členové ekologických hnutí pro takovou příležitost speciální chvíle? O přátele nouzi nemají, pokud vím, v žádném čase. A umím si představit, jak nepříjemně se jich dotýká náhlá, často falešná demonstrace rodinné vzájemnosti. Ostatně, je-li někdy bolestně pociťována vnitřní i faktická lidská samota a materiální bída, které nemůže utěšit žádné psychologické poradenství ani žádná záchytná sociální síť ani poctivá či zbohatlická charita, pak to bývá o vánocích.

Za sedmé: Hlubinní ekologové, ztotožňující se s chodem ročních dob, by si snad mohli užít vánoc jako doby slunovratu. Mohou na kopcích uspořádat příslušné kmenové rituály. Mělo by se v tomto „Vánočním úvodníku“ psát v jejich duchu? Domnívám se, že ani o toto pojetí vánoc redaktorům Poslední generace, vůči pohanství přece jen váhavým, nejde.

Co tedy zbývá z vánoc důsledným milovníkům přírody? Nejsou přesvědčivější a sami vůči sobě upřímnější členové hnutí Earth First! nebo Greenpeace, kteří neunesou vánoční atmosféru, nesmyslné nakupování, dobíjení ryb, naprogramované úsměvy, a odeberou se na dlouhé pochody zimní krajinou, meditujíce o šikmé ploše této civilizace?

Upřímně řečeno, vlastně ano.

Ale přece, pokud si dáme práci a pokud budeme mít, ignorujíce „tradiční“ činnosti, o vánocích dost času, můžeme připadnout na to, co leží na dně vánočních zvyklostí a proč nelze vánoce z evropské kultury odpreparovat a vymýtit:

Vánoční poselství je zpráva o Bohu sestupujícím. Bůh, kterého nám a evropské kultuře dalo právě křesťanské náboženství, sestoupil v narození Ježíše Krista mezi lidi, do naší bezmoci a bídy, do všeho, co nás tu tíží a svírá, drtí a zmarňuje. Lásku a soucit postavil na místo zákona „oko za oko, zub za zub“.

Nejen to. Nasloucháme-li bez předpojatosti a uzavřenosti a čteme-li, co píší setrvačností nezatížení teologové, můžeme právě v dnešní době zahlédnout aspoň záblesk sdělení, které je nám při vší nezvyklosti v koutku srdce povědomé: Bůh, který se zjevil v Ježíšově trpící postavě, trpí i se všemi jinými tvory, je s nimi v jejich bídě, do níž jsme je přivedli my lidé.

Představuji si, že o takové, jen s obtížemi srozumitelné, naději dokáže přemýšlet právě ten, kdo má důvody distancovat se od vánoc 1994. Kdo je příliš důsledný, hrdý a poctivý, než aby šel jednou za rok do kostela — na Petrov na půlnoční.

—

Poznámka: myšlenky předposledních odstavců jsem přejala z knihy Bůh sestupující a z rukopisného textu Jana Hellera.