Věřím tomu, že folklor nevyhyne

Vaše činnost, která obecně zahrnuje hudbu a různé její projevy, často vychází z různých lidových tradic. Co vám vlastně hudba přináší?

Hudba je moje každodenní radost. Prostřednictvím své práce také vidím, že díky hudbě člověk nikdy není osamělý, protože mu umožňuje spojit se jak sám se sebou, tak s ostatními. Hudba zároveň představuje můstek mezi člověkem a jeho kořeny. Často vidím, že folklorní hudba vyvolává hluboké pocity i v lidech, kteří jinak se svou tradicí nejsou aktivně v kontaktu. Těší mě to pozorovat. 

Hudbu vnímáte také jako zdroj sebevyjádření a moudrosti. Na jaký typ hudby se zaměřujete?

Věnuji se hudbě, jejímž hlavním účelem je pomáhat. Jedná se o čistou improvizaci, moje nástroje jsou naladěné tak, aby člověk nemohl udělat chybu — každý, kdo hraje, souzní s ostatními. Doslova je to harmonie. 

Částečně se věnujete také muzikoterapii. Co si pod tímto pojmem představit?

Muzikoterapie by se dala popsat jako cílené užívání hudby a zvuků pro zlepšení fyzického a duševního stavu člověka. Mé workshopy spočívají zejména ve společném hraní, kterého se účastní opravdu každý. Nemáme ani pódium, ani obecenstvo. Podporuji lidi v jakémkoli věku, aby zpívali a nebáli se dělat chyby, protože hlavním cílem není dokonalost, ale vyjádření vibrací z našeho nitra, jež nám pomohou nalézt propojení s námi samými.

Foto: archiv Jonáše Koukla.

Považujete se osobně spíše za muzikanta, nebo terapeuta?

Určitě za muzikanta. Přestože jsem studoval a věnuji se i muzikoterapii, zaměřuji se spíše na pomáhání lidem být spojení. Hudba je k tomu dobrý nástroj.

Při rozhovoru, který jste v roce 2010 vedl se Zdeňkem Šimanovským, zaznělo, že klasická medicína neléčí člověka jako celek, nýbrž pouze dílčí zdravotní obtíže. Jaké rozdíly spatřujete mezi západní medicínou a muzikoterapií? 

Dle mého přináší dobré plody cokoli, co se dělá s uctivostí. Musí se jednat o spolupráci více odvětví. Přestože lidstvo existuje tisíce let, stále jsme se nenaučili, jak vést zdravé vztahy a jak spolupracovat. Místo toho soupeříme. Čím víc lidí je schopno spolupracovat, tím víc jsme schopni ovlivňovat společně co nejúspěšněji i jeho zdraví. 

Dá se muzikoterapie považovat za léčebný prostředek?

Léčení je podle mě ošemetné slovo. Zvlášť v Česku se se samozvanými šamany a léčiteli, kteří nabízejí své pofiderní služby za peníze, roztrhl pytel. Za mě může být léčení cokoliv — třeba to, že si s někým povídám, nebo to, že slyším zpívat ptáka. Je to těžký balanc. Obecně bych hudbu jako léčení nenazýval.

Jonáš Koukl, foto: archiv Jonáše Koukla.

Vaše muzikoterapeutická a muzikantská činnost má v mnoha ohledech kořeny v jiných kulturách. Měl jste možnost některé z těchto kultur poznat „na vlastní kůži“? 

Dlouhodobě žiji na Novém Zélandu mezi Maory. Vnímám, že dnes už není moji přirozenou tradicí pouze ta česko-slovansko-evropská, ale i tradice maorská. Jsem součástí dvou folklorů, což je občas trochu šok. Pro Maory je například mnohem důležitější spojení s rodinou, kulturou a místem, odkud pocházím, než mé občanské jméno. Během seznamování je důležité třeba zmínit, že moji předkové museli bojovat za to, aby náš jazyk přežil. Vidí, že já nejsem kolonizátor, ale jejich bratr, protože jsem čelil stejným situacím jako oni. Nedokázal bych žít na druhém konci světa, kdybych si stále nedržel svoji kulturu a folklor. 

Při workshopech využíváte pro nás exotické nástroje hudebních tradic různých národů. Je hudba prostředek k uchovávání folklorních tradic napříč kulturami? 

Pokud zahraji Slovákům na fujaru, probudím v nich touhu po domově. Jakmile rozezním sitár, vím, že něco důvěrného vyvolám v každém, kdo má kořeny v Indii. Na novozélandských školách učím maorské děti mimo jiné vyrábět tradiční flétny. Přestože některé děti pocházejí z rodin, které už s tradicí nejsou vůbec propojeny, vidím, že když si na flétnu samy zahrají, velmi hluboce to na ně zapůsobí. Jakoby hudba nesla vůně, zvuky a tvary krajiny, do níž patříme. Nakonec vůbec nemusíme mluvit, protože hudba je mezinárodní jazyk, jemuž rozumí každý.

Foto: archiv Jonáše Koukla.

Představujete někdy cizincům českou kulturu prostřednictvím lidové hudby? 

Ano. V maorských školách mimo zmíněných aktivit spojených s maorskou kulturou učím děti také české písně. Zpívají české a moravské lidovky a hrají na fujary, cimbál i flétny. Dále pořádáme sezení pro muže, kteří mají problém začlenit se do společnosti. Nový Zéland drží mezi státy vyspělého světa prvenství v počtu sebevražd a zjišťuje se, že nejpodstatnějším důvodem vedoucím až k takovým činům je odříznutí těchto lidí od jakékoli tradice či komunity. Žít bez kořenů má za dlouhodobý následek depresi a pocity osamělosti. Tito muži během sezení dokonce vítají, když mluvím a zpívám svým jazykem. Má to pro ně mnohem hlubší význam, protože to dokazuje, že někam patřím. Oceňuji, když je tradice uchopená k tomu, aby pomáhala. Ve chvíli, kdy zachraňuje životy, nabírá úplně nový rozměr. 

Jak na vás působí současná situace folkloru v České republice?

Folklor v Česku je velmi živý, přestože si to neuvědomujeme. Panuje tu paradigma, že komunismus, křesťanství a historie naše tradice zadusila. Vidím je však i v těch nejjednodušších věcech, jakými jsou například dětské říkačky. Už jen to, že každé dítě zná „Kočka leze dírou“, nebo ví, co je to pomlázka, je obrovské. 

Maorská kultura, foto: archiv Jonáše Koukla.

Mnoho našinců si při slově „folklor“ vybaví nanejvýš kroje, ohrané lidové písničky a několik ikonických obrázků od Josefa Lady. Může podle vás být folklor pro současnou společnost ještě atraktivní? 

Toto je riziko, ke kterému může dojít, pokud se folklor nebude vyvíjet. Neznamená to, že by se měl nuceně popularizovat, ale jsem optimista a myslím si, že dřív nebo později to vždycky někoho osloví. Během cestování jsem si uvědomil, že nejhodnotnější kultura je právě ta, ve které nalézáme své kořeny. Věřím tomu, že folklor nevyhyne, jen se bude přirozeně přeměňovat. 

Jak srovnáváte, vzhledem k vašim častým delším pobytům v zahraničí, rychlost mizení lidové kultury v Česku a v jiných zemích?

Například v Jižní Americe jsou dodnes tradice velmi živé, naopak Severní Amerika na mě v tomto pohledu působí nejsmutněji. Vzhledem k velkému množství různorodých kulturních menšin je velmi obtížné rozeznat, co vlastně folklor je. Přestože v dnešní době jsou snahy o revitalizaci tradic, je to mnohem obtížnější než v Evropě. Zde máme obrovskou výhodu, že lidé žijí často po generace na jednom místě a tradice si přirozeně drží. Existují desítky písniček, které zná opravdu každý už od malička. V anglofonním světě nic takového v podstatě není. V maorské kultuře naopak ano, velmi mě baví z toho čerpat a učit se. 

Je důležitější klást důraz na úplnou autentičnost lidových tradic, tedy držet se co nejpevněji jejich nejstarší a nejryzejší podoby, nebo přizpůsobit jejich obsah a význam tak, aby byl bližší současnému člověku?

Myslím si, že aby byla tradice skutečná, měla by se vyvíjet. Co se hudby týče, je to viditelné u mnoha současných českých muzikantů. Hrají například lydickou stupnici, což je stupnice většiny slovenských lidovek, na elektrickou kytaru. Harmonie, melodie a rytmus naprosto korespondují s tvarem hor a krajiny, ze které pocházíme. Tyto aspekty člověk aktivně nevnímá, jsme jimi však obklopeni. Česká republika je v tomto ohledu unikát, a to i v evropském měřítku. Ostatní státy žasnou nad tím, jak živý je český a moravský folklor, a kdyby se nevyvíjel, hrozil by jeho zánik. 

Nový Zéland, foto: archiv Jonáše Koukla.

Myslíte si, že i díky vám dále žijí některé tradice, které jsou už jinak v současnosti na pokraji zapomenutí? 

Určitě ne, nejsem zodpovědný za to, že tradice pokračují. Tradice by se však měly propojovat a mou rolí je přenášet zajímavé věci z jednoho světa do druhého a pomáhat lidem cítit se propojení. V důsledku globalizace je jednoduché se setkat s různými kulturami. Mým úkolem je vést ostatní k uctivosti při hledání hranic mezi čerpáním inspirace a vykrádáním jiné kultury. 

Která lidová píseň či hudba má na vás osobně obzvláštní terapeutické účinky?

Nejhlouběji se mnou rezonuje píseň, kterou jsem napsal pro svého syna a zpíval ji své ženě už během těhotenství. Slyším ji denně a pokaždé mě dojme. Vyjadřuje spojení kultur, které pro můj život byly zásadní, používám v ní česká, anglická i maorská slova. Představuje pro mě koloběh života, užívání si každého okamžiku a to, že všichni jsme součástí nicoty, která však obsahuje všechno.

Připravila Zuzana Lunerová. Autorka studuje na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně. Kontakt: zuzka.lunerova@gmail.com.