Jak přežít karanténu v Indii

Na začátku února jsem přiletěl do Indie s plánem, který zněl naprosto jasně: „Nejprve si trochu odpočinu u pláže, zúčastním se kurzu učitele jógy, strávím měsíc u gurua v Ášramu, navštívím severovýchodní oblast Himálaje, a nakonec se vypravím stopem přes Barmu, Čínu, Mongolsko, Rusko, až do Evropy…“ Tuhle cestu jsem plánoval asi na pět měsíců. Nic zvláštního.

Autor a jeho pes, foto: archiv Sebastiana Praxe.

Čtrnáctého března se mi však udála první podivná věc… Nastupoval jsem do autobusu v indickém státě Telangana a lidé si v reakci na to začali nasazovat roušky. Začalo se mi to zdát podezřelé. „V Indii snad přeci nebudou řešit žádná opatření,“ prolétlo mi hlavou.

V dalším městě se však snažím přestoupit na spoj do Tiruvannamalai, ale prodavač jízdenek z autobusu varovně volá „Corona, corona!“ a odmítá mě vzít s sebou.

Devatenáctého března zjišťuji, že severní indické státy začínají postupně uzavírat své hranice a policisté na hranicích vytahují cizince z autobusů a nechávají je napospas místu, kde si nemohou sehnat ani ubytování. O den později dostávám informace z města Gokarna ve státě Karnátaka, že všechny hostely mají nyní zakázáno nadále ubytovávat turisty.

Můj bývalý spolubydlící z Gokarny, Max z Kazachstánu, šestadvacetiletý jogín žijící v hluboké duchovní praxi, celou situaci bere jako výzvu a posílá mi fotku a příběh o tom, jak začíná realizovat svůj asketický život v jeskyni.

Jogín Max z Kazachstánu.

Většina ostatních turistů buď na poslední chvíli odlétá domů, anebo se přesouvá do státu Goa, kde dochází k podobné situaci o týden později — šestadvacátého března. V Goa však začíná být problém s jídlem, nikoli s ubytováním. Cizinecké ambasády proto začínají zřizovat evakuační lety domů.

Dvacátého března mám narozeniny. Toho samého dne Světová zdravotnická organizace (WHO) zveřejňuje zprávu o tom, že příští epidemie koronaviru proběhne v Indii. Ve skutečnosti to byl jediný dárek, který jsem dostal.

Američané předpokládají, že v nejoptimističtějším případě epidemie v Indii propukne do tří týdnů a způsobí nakažení 300 milionů lidí, z čehož 48 milionů bude potřebovat hospitalizaci.

Dále tvrdí, že důvodem absurdně nízkého počtu případů nákazy ke dni 20. března (178 nakažených) může být i fakt, že Indie své obyvatele téměř vůbec netestuje. Indická vláda zřejmě nemá dostatek prostředků k tomu, aby zavedla rozsáhlé testování obyvatel, a její jedinou možností je tudíž zakázat volný pohyb na ulicích.

Začínalo mi být jasné, že si musím co nejrychleji sbalit kufry a vypravit se do Himálaje. Začal jsem hrát hru „Škatulata, hejbejte se“.

foto: Sebastian Prax

Nečekané uzavření

V neděli dvacátého druhého března se chystám vyrazit na sever. Namísto toho se dozvídám, že všechna vlaková (i autobusová) spojení byla na jeden den pozastavena. Další vlak pojede až ve středu. Mezitím však indický premiér Narendra Módi vyhlašuje uzavření Indie, nejprve na 9 dní. Odteď nesmí nikdo do země odletět ani přiletět, a dokonce je zrušena i vnitrostátní doprava.

Zákaz vycházení s výjimkou pro účely opatření jídla začne platit téhož večera o půlnoci. Celá Indie se tedy dozví, že dalšího dne musejí všichni obyvatelé zavřít své stánky (pokud nějaké mají) a zůstat doma (pokud mají kde).

foto: Sebastian Prax

Potíž nastává v tom, že někteří Indové žijí na ulici nebo ve slumech, jsou závislí na každodenní práci nebo nebydlí na místě, kde zrovna pracují, a protože veřejné vlaky naráz zastavily veškerý svůj provoz, zástupy pracovníků (například z Nového Dillí) se vydaly na dlouhou pěší cestu domů, někdy i stovky kilometrů. Většina z nich však nemá našetřené vůbec žádné úspory… Podobně jako stánkaři s ovocem, prodavači šťávy z cukrové třtiny nebo opraváři bot, kteří na ulici při běžných podmínkách vydělají maximálně sto korun denně.

Indové jdou pěšky domů, foto: theweek.in.

BBC k tomu zveřejňuje aktuální titulek s názvem, že nejchudší obyvatelé Indie tvrdí: „Hladomor náš zničí dříve nežli koronavirus“ a kritizují unáhlené rozhodnutí premiéra. V současné situaci se tak v Indii objevuje spousta lidí, kteří zároveň nemají jídlo, práci, peníze ani sociální podporu.

V bohatších státech Indie

Zatímco v nejchudších slumech hlavního města Dillí může být situace kritická, na předměstí Tiruvannamalai v nejjižnějším státě Tamil Nadu všichni zůstávají doma. Hlavní tržiště města s populací čtyři sta tisíc obyvatel je částečně otevřené pouze od osmi do jedenácti hodin dopoledne a lidé, kteří žijí na ulici, se mohou jít každý den najíst do Ramana Mahariši Ášramu, kde se podává vegetariánské jídlo zdarma.

foto: Sebastian Prax

Na ulicích zůstávají jenom policisté, kteří korigují počet otevřených stánků, a někteří Indové jsou za bezdůvodné vycházení do ulic trestáni ranami holí, a dokonce i kliky nebo dřepováním.

Tamilský Sadhguru Jagadish Vasudev k tomu na svém Twitteru zveřejňuje příspěvek: „Jsou chvíle, kdy se nečinnost stává významnější než akce. Indie prošla v minulosti záchvaty malárie a nedávno horečky dengue. Tehdy jsme přijali opatření k vyhubení komárů.“

Sadhguru Jagadish Vasudev

„Nový virus však přenášejí lidé,“ a Sadhguru proto nabádá k tomu, aby lidé zůstali doma a praktikovali meditaci nebo jógu. „Je na čase zavřít oči a sedět,“ zakončuje Sadhguru svůj příspěvek. Pro lidi bez domova se však tato možnost vyplní jen tehdy, pokud netrpí hladem.

Ramana Mahariši Ášram, foto: Sebastian Prax

Ticho před bouří

Zůstávám překvapen tím, jak obyvatelé města Tiruvannamalai dodržují pravidla karantény. Z domů vycházejí maximálně jednou denně na tržiště, pečlivě si dezinfikují ruce a nosí přitom všelijaké šátky, které na první pohled připomínají americký Western.

foto: Sebastian Prax

„Začíná válka,“ prolétne mi hlavou, když se nyní procházím v liduprázdných ulicích. Celá Indie ze dne na den omezila přesun obyvatel na minimum (především z města do města se vůbec není možné dostat). Lidskému kontaktu však nikdy plně nezamezí.

Šestadvacátého března mi Ambasáda v Dillí (podobně jako dalším českým turistům) nabízí repatriační let z města Čennaí, ale nemohu to přijmout, protože mám s sebou psa, a toho bych letadlem vzít nemohl.

Ve středu 1. dubna, deset dní od zavedení přísných opatření, eviduje indické ministerstvo zdravotnictví pouze 1637 případů nákazy novým koronavirem. Prognóza amerických vědců se tak zřejmě nekoná, anebo o ní prostě nevíme. Celá koronavirová epidemie v Indii si proto svou nejvyšší daň stále vybírá na lidech, kteří právě teď nemají co jíst.

foto: Sebastian Prax

Situace pod horou se nemění

O měsíc a půl později… Ve středu dvacátého května se nacházím stále na tom samém místě, počet případů se zvýšil na sto tisíc a vyhlídky na přesun domů nebo do jiného státu zůstávají mizivé. Většina obchodů je otevřených, po městě jezdí Indové na motorkách, jako kdyby se nic nedělo, a ulice se zaplňují lidmi. Většina mých přátel odletěla domů repatriačními lety, ale vlaky se rozjedou nejdříve na začátku července. Nezbývá mi než každý den meditovat a věnovat se činnosti, pro kterou jsem si ve svém životě dosud nacházel jen pramálo času, tj. dopisování románu, pravidelnému cvičení koncetrace, jógy a hlubokému dýchání.

foto: archiv Sebastiana Praxe

Zároveň mi přijde paradoxní, že jsem zůstal v karanténě právě tady — na úpatí posvátné hory Arunáčala. Ta je totiž snad nejposvátnějším kopcem hinduistů a legenda praví, že v její blízkosti může dlouhodobě žít jenom ten, kdo je s ní spojen příběhem z minulého života. Říká se, že tato hora je samotným Šivou (jedním ze třech nejvyšších Bohů) i mytologickým a duchovním středobodem světa (axis mundi).

Posvátná hora Arunáčala, foto: Sebastian Prax.

Únik do Auroville

Dvacátého pátého května se na železnicích objevují první vlaky, ale ty budou minimálně do konce června sloužit pouze pro přepravu lidí ve směru trvalého bydliště se speciálním povolením od indické vlády. Turistům je umožněn pouze letecký návrat do vlasti repatriačními lety.

Devátého června, po třech měsících života o samotě a odříkání veškerých potěšení života (kromě meditace), prvně opouštím hranice města Tiruvannamalai na motorce Hero Honda — se svým půlročním štěnětem v batohu, karimatkou i všemi cennými věcmi. Toho dne mám namířeno do sto dvacet kilometrů vzdálené Auroville, „města budoucnosti“, kde se má začít odehrávat můj ultimátní plán, jak se dostat domů po zemi. Rozhodl jsem si pořídit auto, letecky mě se psem totiž nevezmou. Je to šílený plán a uklidňuje mě jenom pomyšlení na to, že šílená doba si žádá šílené nápady.

Autor, foto: archiv Sebastiana Praxe.

Na začátku června tedy Indie povolila, abychom se mohli začít pohybovat v rámci našeho okresu. Předtím to šlo pouze v rámci města.

První restaurace se skoro po třech měsících otevřely do běžného režimu. Za celou tuhle karanténu (hlavně za její první tři týdny) si Indie vysloužila přezdívku „Země s nejstriktnější izolací obyvatel“.

Trest za nedodržení karantény v Bombaji, foto: huffingtonpost.in.

Auroville je ve skutečnosti v jiném okrese, a dostal jsem se do ní jenom díky tomu, že jsem to vzal po cestě, kde nestály policejní hlídky. Po třech hodinách jsem dorazil do věhlasné vesnice, kde v roce 1968 vznikla vize společnosti, která dovede žít v harmonii s přírodou i mezi sebou.

Auroville se nachází nedaleko hlavního města Čennaí ve státě Tamilnádu na území někdejšího pralesa, který byl vykácen za pomoci Britů v dobách kolonizace (18.—19. století) za účelem pěstování kešu i jiných zemědělských plodin a získání dřeva pro výstavbu lodí i města Pondicherry.

Aurovilliané, jak si obyvatelé říkají, se snaží tuto původní krajinu obnovit a jejich vize je založená na udržitelnosti, čistotě, vztahu s přírodou, rovnosti i jednotě všech lidí a náboženství. Musím říct, že Auroville spíše připomíná les, ve kterém jsou domy, nežli vesnici, ve které jsou stromy. Dohromady v ní žije pouze 2800 obyvatel, polovina Indů. Většina obyvatel se podílí na fungování třiadvaceti komunit, které jsou rozmístěny na pozemku o rozloze přibližně 40 kilometrů čtverečních okolo Matrimandir chrámu, který připomíná mimozemskou základnu a je centrem pro setkávání obyvatel Auroville. Za běžných podmínek komunity spolupracují, jsou otevřeny novým lidem a vyměňují si různé komodity nebo pořádají workshopy. V dnešní situaci se však světu straní více než kdy jindy. Pro někoho zvenčí je prakticky nemožné některou z komunit navštívit.

Oběd v komunitním centru v Auroville.

Brzy mi dochází, že s rozvolněním restrikcí se situace v Indii začne znovu komplikovat. Počet nakažených se od začátku června rapidně zvyšuje a Indie se stává čtvrtou nejvíce postiženou zemí na světě (v absolutních číslech, nikoli na počet obyvatel). Devatenáctého června vláda přistupuje k opětovnému zavedení přísných restrikcí a pohyb mezi městy se v příštích dnech znovu stane nemožným.

Den předtím se bezpečně vracím do Tiruvannamalai, kde pokračuji ve svém studiu, psaní a jogínské praxi. Přijde mi tak ironické, že jsem již podruhé zůstal „uvězněn“ na úpatí mytologické hory Arunáčala. Zároveň jsem smířen s tím, že i přes všechen svůj optimismus se v příštích měsících po silnici do Evropy nedostanu, a letadlem také ne. Nezbývá mi nic jiného, než čekat. Naštěstí alespoň vím, že „dobrý cestovatel nemá žádné pevné plány, a netrvá na svém návratu“, a to mě uklidňuje!

Autor, foto: archiv Sebastiana Praxe.

Dopsáno 20. června 2020.