Kde existuje život, existují práva… aneb Od antropocénu k symbiocénu

„Skrze ducha času se valí nový proud změn, který s sebou přináší touhu po akci, po zásadní změně a po opětovném začlenění lidstva do společenství Země.“ Cormac Cullinan

Současná environmentální legislativa není sto zabránit progresivnímu poškozování a ničení celých ekosystémů. Thomas Linzey, zakladatel hnutí „za práva obcí“ v USA, uvádí, že environmentální zákony jednoduše povolují znečišťování životního prostředí; podle právníka Josepha Gutha není environmentální právo schopno vypočítat ani „zvládat“ kumulativní dopady lidských činností a realitu ekologických limitů; a mnohé právní a politické systémy, jak uvádí kosmolog Thomas Berry, přímo legitimizují, či dokonce podněcují exploataci Země. V rámci současného environmentálního práva proto nemůžeme dosáhnout ekologické udržitelnosti.

Klíčovými příčinami naší neschopnosti pečovat o přírodní svět jsou podle kanadského právníka Davida R. Boyda tři „škodlivé ideje“. První je antropocentrismus, široce sdílená víra o oddělenosti lidí od přírody a jejich nadřazenosti nad ní. Považujeme se za vrchol evoluce a veškerý mimolidský svět chápeme jako naše vlastnictví, jako využitelný objekt či zdroj, jejž máme právo jakkoli využívat pro svůj prospěch; a prizmatem této perspektivy usilujeme o neomezený hospodářský růst, který je hlavním cílem prakticky všech vlád a podniků a setrvale převažuje nad zájmem o životní prostředí.

Antropocentrismus a jeho revize

Výše uvedené antropocentrické představy mají hluboké kořeny, jež sahají až do starověkého Řecka, výrazně zesílily v křesťanském středověku a nejvíc se rozvinuly během nástupu vědecké revoluce v 17. a 18. století. Dnes je vyznávají nejen libertariánští filosofové, ale objevují se dokonce i v přelomových mezinárodních dohodách o životním prostředí. Například slavná Stockholmská deklarace z roku 1972 hlásá, že: „Ze všech věcí na světě jsou lidé nejcennější.“ Z tohoto pohledu jsou v centru zájmu o udržitelný rozvoj primárně lidé. Představa zásadní odlišnosti lidí od jiných zvířat a naší nadřazenosti nad nimi dodnes prostupuje všemi západními právními systémy.

Nicméně v posledních letech jsme s překvapením zjistili, že vlastnosti, kterými jsme si zvykli charakterizovat naši lidskou nadřazenost nad ostatními zvířaty, nelze vztahovat pouze na náš lidský druh. Že námi tolik ceněné znaky lidství, jako je inteligence, emoce, jazyk, používání nástrojů, paměť, kultura, předvídavost, spolupráce, altruismus a sebeuvědomění, jsou vlastní i mnoha našim dalším zvířecím spoludruhům, o čemž už dnes máme přesvědčivé vědecké důkazy. Jak to vyjádřila primatoložka Jane Goodallová: „Mezi námi a zbytkem zvířecí říše neexistuje žádná ostrá hranice. Nejsme jedinými tvory na planetě, kteří mají osobnost a mysl schopnou racionálního myšlení a pocitů.“ Naše uvědomování si a oceňování hodnoty ostatních zvířat, jiných druhů i samotné Země dnes zjevně prochází zásadní proměnou, jež zpochybňuje každý aspekt moderního života.   

Otázka vlastnictví

To, že je příroda pouhým souborem věcí určeným k lidskému užitku, představuje jeden z nejméně zpochybňovaných konceptů naší společnosti. Dnes už téměř neexistuje „terra nullius“, „země nikoho“, neobývaná naším lidským druhem. I s širým mořem zacházíme jako s celosvětovým společným majetkem pro lidské využití, jako se sdíleným zdrojem. Kromě toho, že vlastníme veškerou zemi, nárokujeme si též vlastnictví všech druhů, jež na ní žijí. Zvířata jsou považována za majetek, za věci či předměty, dokonce za zboží. Volně žijící zvířata jsou ve vlastnictví státních a provinčních vlád a bez ohledu na to, kde žijí, patří lidem. Stali jsme se vládci světa a jedinou normou reality a hodnoty. Jelikož naše zákony rozšiřují lidské právo osobního vlastnictví na veškerý ostatní život, stává se nelidská příroda — zvláště pak miliardy ostatních živočišných druhů na planetě — z právního hlediska doslova psancem. Jak píše environmentální historik Andrew Angyal: „Jestliže neexistuje žádné právo pro cokoli jiného, co není lidské (…) potom vůči mimolidskému světu zakládáme predátorský vztah. Když začínáme spotřebovávat vše, co není lidské, riskujeme, že ztratíme svou vlastní lidskost, která může být definována pouze v kontextu obsáhlého společenství Země.“

„Doktrína objevu“ a poučení od domorodých kultur

Náš koncept soukromého vlastnictví je nicméně dodnes cizí domorodým kulturám. Jak to lapidárně vyjádřil indiánský náčelník Oren Lyons, člen Rady náčelníků Irokézské konfederace: „Soukromé vlastnictví je koncept, který se neslučuje s naším chápáním života, a řekli bychom, že ani s realitou života. Soukromé vlastnictví je představa, lidská představa, která se rovná osobní chamtivosti.“ K zásadnímu střetu mezi západním konceptem vlastnického práva a domorodým zvykovým právem došlo při kolonizaci severní Ameriky evropskými osadníky, kteří tuto kolonizaci legitimizovali takzvanou doktrínou objevu, vyhlášenou evropskými monarchiemi a podporovanou papeži. Tato arogantní idea umožnila evropským státům zmocnit se zemí obývaných nekřesťanskými domorodými národy a ve Spojených státech dodnes zásadním způsobem definuje mezinárodní vlastnické právo a zbavuje domorodé Američany jejich nároku na vlastní půdu.  

Jane Goodall, foto: archiv F.

Díky hnutí za práva přírody se však přesto domorodé kultury začínají dnes čím dál víc dostávat ke slovu a promlouvat ke stavu současného světa. Některé hlavní události, k nimž došlo v posledních dvaceti letech na poli práv přírody, se uskutečnily v intenzivní kooperaci s komunitami domorodých lidí a často jimi byly přímo iniciovány. Připomeňme historicky přelomovou implementaci zákonů o právech přírody do ekvádorské národní ústavy (2008) a národní Zákon práv Matky Země přijatý v Bolívii (2010). Oba tyto zákony přiznávají přírodě pozitivní práva, včetně práva existovat, obnovovat se a regenerovat, a také přiznávají širokou právní subjektivitu, jež každému člověku umožňuje vystupovat jménem přírody a hájit její práva. 

Důležitou roli sehrály domorodé komunity též při přípravě a vyhlášení Všeobecné deklarace práv Matky Země v roce 2010 na Světové lidové konferenci o změně klimatu v bolívijské Cochabambě. Tento dokument, jenž zásadním způsobem reviduje dosavadní filosofii mezinárodního práva, se stal základním kamenem aktivit Globální aliance pro práva přírody a Mezinárodního tribunálu pro práva přírody, v nichž aktivně působí řada domorodých aktivistů a vědců. Také revoluční přiznání právní subjektivity parku Te Urewera (2014) a řece Whanaganui (2017) na Novém Zélandu je výsledkem snah domorodých maorských aktivistů.

Pozemské společenství

Také práce vůdčích myslitelů na poli práv přírody, jako je kosmolog Thomas Berry a právník Cormac Cullinan, byla výrazně ovlivněna pohledem na svět a učením domorodých národů a tradičních společenství po celém světě; a to především nahlížením lidských bytostí jako součásti většího společenství ostatního přírodního světa a pěstováním komplexní odpovědnosti lidí vůči přírodě. 

Pojem integrální pozemské společenství je v myšlení Thomase Berryho klíčový. Berry tvrdil, že pro člověka naší doby je nezbytné uvědomit si, že Země a všechny její živé i neživé složky tvoří jedno nedílné společenství, že my lidé jsme členy tohoto pozemského společenství a že největšího naplnění dosáhneme, když budeme usilovat o jeho blaho. Mluvil o nutnosti rozvíjet vzájemně posilující vztahy mezi námi a Zemí a podporovat funkční konvergenci celého pozemského systému tak, aby Země mohla fungovat „jako jedna buňka“. Taková budoucnost může podle Berryho existovat jen za předpokladu, že Zemi chápeme jako společenství složené ze subjektů, s nimiž je potřeba komunikovat, a nikoli jako soubor objektů, které je potřeba využívat. „Využívání“ svého primárního vztahu k planetě, jak zdůrazňoval, se musíme vzdát. Tvrdil, že bez soužití s větším pozemským společenstvím nejenže nebudeme schopni fyzicky přežít, ale nebudeme moci být bez něj plně sami sebou, jelikož toto větší společenství utváří naše větší já. Současné ničení Země tudíž degraduje také naši duši, náš hlubší pocit sebe sama.

Od antropocénu k symbiocénu

Podle Berryho naléhavě potřebujeme najít nové civilizační paradigma: „Potřebujeme začlenit člověka do dynamiky planety, místo abychom planetu začleňovali do dynamiky člověka.“ Potřebujeme se naučit žít podle „pravidel“ širšího společenství Země, což znamená radikální proměnu stávající sekulární právní filosofie. 

Ta totiž popírá potřebu kontinuity mezi našimi právními systémy a systémem Země. Zapomněli jsme, že žít v souladu s rytmem planety bylo kdysi hlavním účelem lidských regulačních systémů, jak to můžeme dodnes vidět u některých domorodých kultur. Tato situace se však dnes začíná měnit. Uvnitř bouřlivě se rozvíjejícího hnutí za práva přírody dochází k plodné spolupráci mezi západními právníky, ekology a aktivisty a příslušníky domorodých kultur, jež ukazuje, že problémy současného světa můžeme řešit jen společně, jen když naši západní perspektivu vedenou optikou vědeckého poznání, rozšíříme o domorodou perspektivu založenou na zkušenosti důvěrné participace lidí s přírodou. 

Foto: Mariano Baraldi.

Jeden z klíčových momentů v rozvoji hnutí za práva přírody představuje formulace principů pozemské jurisdikce (Earth Jurisprudence) Thomasem Berrym, který tímto termínem charakterizoval filosofii veřejné správy a práva, v níž jsou primární zájmy celého pozemského společenství, nikoliv jen zájmy člověka. Berry tvrdil, že právní systém zaměřený výlučně na lidi není realistický, že potřebujeme právo, jež by zajistilo práva jak lidských, tak geologických a biologických složek pozemského společenství. Lidé jsou pouze jednou ze součástí širšího pozemského společenství bytostí a blahobyt každého člena tohoto společenství závisí na blahobytu Země jako celku. 

Prvotním zákonodárcem je podle Berryho vesmír. Práva přírody jsou „analogická“, to znamená, že již existují, nejsou vytvořena lidským zákonem, ale spíše samotným aktem vesmíru, jenž vytváří své evoluční procesy. „Tam, kde existuje život, existují práva“, říká Berry. Lidská společenství budou životaschopná jen tehdy, budou-li se chovat jako součást širšího společenství Země a budou-li tak činit způsobem, který je v souladu se základními zákony či principy, jimiž se řídí fungování vesmíru – tedy pokud budou v souladu s takzvaným „velkým zákonem“. 

Společenství Země a všechny bytosti, které ho tvoří, mají právo být, právo na habitat a právo naplnit svou roli v neustále se obnovujících procesech uvnitř tohoto společenství. Práva všech přírodních bytostí jsou druhově specifická a limitovaná. Rozdíl v právech je kvalitativní, nikoli kvantitativní. Stromy mají práva stromů, hmyz má práva hmyzu, řeky mají práva řek, hory mají práva hor. Lidská práva neruší práva jiných způsobů bytí existovat v jejich přirozeném stavu, a nejsou tudíž absolutní. Představují specifický vztah mezi konkrétním lidským „vlastníkem“ a určitou částí vlastnictví, jenž umožňuje naplnit její jedinečnou roli ve velkém společenství života.

Jak napsal Andrew Angyal: „Berry si představuje Zemi jako konečné dobro samo o sobě, bez ohledu na to, jaký prospěch nebo profit z ní mohou mít lidé.“ Jeho vize vzájemně se obohacujícího pozemského společenství, v němž jsou práva všech subjektů respektována, znamená obrovský paradigmatický posun. „V rámci tohoto kontextu by různé složky Země byly občinou a společně by vytvářely integrální projev velké občiny planety a podle potřeb by byly proporčně sdíleny všemi členy společenství,“ uvádí Berry. V takovém kontextu je každá jednotlivá bytost podporována každou další bytostí a následně sama přispívá k dobrému bytí všech ostatních bytostí uvnitř pozemského společenství. Angyal se domnívá, že Berryho vize nám umožní přehodnotit základní instituce vlády, náboženství, vzdělání a podnikání a že by se z ní v budoucnosti mohla zrodit skutečně nová pozemská jurisdikce.

Uznání fraktálního rozkvětu

Tento Berryho koncept dále rozvinul Cormac Cullinan ve své průkopnické knize Wild Law / A Manifesto for Earth Justice (2002). Díky němu se myšlenka pozemské jurisdikce stala součástí hnutí za práva přírody po celém světě. Cullinan rozpracoval koncepty „velkého zákona“ a „divokého zákona“. Divoké zákony jsou divoké v tom smyslu, že podporují tvořivost a spojení člověka s přírodou. Opírají se o pozemskou jurisdikci a měly by odrážet komplexní povahu reality, kterou regulují, a řídit lidské chování tak, aby byla podpořena integrita a fungování celého pozemského společenství v dlouhodobém horizontu před zájmy jakéhokoliv druhu. Lidská práva jsou z tohoto pohledu závislou a souvztažnou podmnožinou práv Země, v rámci níž bychom my lidé měli hrát vzájemně posilující roli uvnitř širšího společenství života.

Berryho a Cullinanův koncept pozemské jurisdikce, jenž rozvíjí vizi integrované koexistence lidí se světem přírody – pozemskou demokracii –, představuje důležitý krok k ekologické civilizaci, jak o ní uvažuje například vizionář Jeremy Lent (viz 7.G 2/2024). Ten tvrdí, že naším prvořadým úkolem v této pro nás kritické transformační době je naučit se harmonizovat sílu svého konceptuálního vědomí s živou inteligencí, která je v nás a která je vlastní všemu životu na Zemi. Je přesvědčen, že prostřednictvím takového procesu integrace bychom mohli dospět k nové formě symbiózy se světem, jež by umožnila „vzájemný rozkvět lidské i nelidské přírody až do daleké budoucnosti“. „Základním principem,“ jak postuluje Lent, „by bylo uznání fraktálního rozkvětu, kdy blahobyt každého člověka fraktálně souvisí se zdravím celého světa.“

Toto je zkrácený text autorovy přednášky, kterou přednesl na osmém semináři Potulné univerzity přírody spolku Pilgrim Anima Animalia a práva přírody v Horním Maršově 10. srpna 2023. Autor je historik umění, kulturní aktivista, překladatel a spoluzakladatel spolku Pilgrim — Potulná univerzita přírody. Kontakt: sarvanga1@seznam.cz.