Nekonečná alej

Ty aleje jsou nekonečné. V šedesátých letech ještě ze zvyku a snad i z očekávané potřeby sázeli lidé užitečné stromy. Společné cesty nebrali jako něco mezi ničím a cizím. Zasadili a s péčí ovíjeli pletivem či slámou na zimu. Dbali o přímý kmen a dobré založení větví. Radovali se z prvních plodů. Ne tak dnes. I červené jablko splyne v rychlosti s vyžilou zelení listí a zbude jen jakási, jistě olovnatá, čmouha.

Stromořadí oděná do hávu dostatku a blahobytu provázejí dlouhé cesty beznaděje. Paní agronomka od řeky Amur jablka před deseti lety sbírala do parádní čepice. Brala by je i dnes. Miliony lidí, prý i miliardy, by dychtivě natáhly ruce. I za pár kopci najdeme čekající dětské ruce, které by jedly. Není to snad jídlo, takové jablko? Praděd je chránil na mlatě před mrazem, a co nesnědly děti a chasa, posloužilo přes zimu dobytku. Nyní chystáme krávě jiné pochoutky.

Prší do žlutých jablek a jíní se usazuje na červených. Žíhaná sráží vítr a nazelenalá umrznou na větvích. Škarpy až za druhý vrch budou týdny dlážděny těmi plody. V Rusku za Lenina začali dávat chleba zadarmo, aby nikdo neměl nouzi. Někteří pak suchými bochníky dláždili rozbahněné cesty mezi sruby. Však i u nás se chleba málokde dojídá a jídlo ženem přes továrnu tam i zpátky.

Proč kňučím nad pár tisíci tunami ovoce? Proč skuhrám nad zkaženým stromořadím švestek a brečím nad rozbagrovanou zlatou pšenicí? Zatracená výchova, dubová palice nebo snad Ten, kdo je nad námi, mi to šeptá? Odporně prší. Až zakopnu o rozjeté jablko, pln vysokých slov, zareju hlavu do té nahnilé břečky. K čertu s tím vším, bezmocně zuřím s jablečným blátíčkem ve vousech. To máš za ty řeči plné beznaděje. To si schovej pro sebe a netahej to mezi lidi.

Ba pravda. Naučil jsem již za ty roky pár lidí povidla vařit, sbírat jabka do pytlů a batohů, vléci je na zádech a vracet plodům náležitou úctu. A že jich bylo málo, je to má vina. Málo jsem se snažil. Bylo mi bližší vlastní jablko ve sklepě než dvě sta nových potulných sadařů. Nebo že by se i těch pár stovek našlo, jen o nich nevím? Prší sice vytrvale, ale to přeci k podzimu patří.

Musíš mluvit tak, aby tě lidé slyšeli. Ne pár mrzutých vousáčů, ale široké zástupy. Nač psát do plátku rozvaleného mezi pěti stovkami vyznavačů jak paša v harému. Dej to do knih, piš pohádky pro malé děti a divoké zkazky pro puberťáky. Třeba o jablíčkové princezně a drsném koženém jablku, nebo tak nějak. Skoč hlasateli do řečí o houbeles a provolej slávu domácímu moštu, povidlům a pečeným jablkům. Vždyť i velkojablečníci přiznávají, že polovina jablek, co se v zemích Koruny sní, jde tak říkajíc ze stromu do huby čili samozásobením. Každé druhé snědené jablko je tedy výhra pro snesitelnou krajinu, nejen pro nás lidi, ale i pro obaleče jablečného alias červa. Déšť řídne.

Takové jablko Bohemie, a už je na trzích k dostání, je novým robotem z naší země, co se jistě vydá daleko do světa. Je to jak slavná broušená sklíčka z Jablonce, rozšíří se tak daleko, že pravý původ bude zapomenut. A aby to nebylo málo, vyšlo z rukou našich šlechtitelů i množství jablek odolných proti těžkým jablečným nemocem. Ty nemusí stříkat jedovatou mlhou ani vlastníci kilometrových sadů a producenti prospektových jablek. Mám sice letos zásoby jen slabé, sotva vydržím přes Vánoce, když tu se zjevil strýc s pěknou škatulí žíhaných jablek. A venku už jen kape. Jo, nevadí že kape, hlavně když neleje.

Co ale s těmi alejemi? Nezbývá než vyvrátit mýtus o olovu a vsadit na moštárny. Přece nemůže stát litr vymačkaných jablek v lahvi či krabici dvacet korun. U nás si moštárna počítá za vymačkání čtyři koruny. Kilo levných padaných jablek nebude stát víc jak pět korun. Jedno oběhnutí lahve vyjde na pár halířů, a tak se dostávám na deset korun. Ve větším množství to bývá levnější. Ta další desetikoruna je na falšování cen. On by totiž litr vymačkaných ananasů přišel na třicet pět korun, a nikdo by to nekupoval. Krabicoví džusáci tak předražují jablka a dotují cizí ovoce. Škodí naší krajině a podporují plantážníky. Neskákejme jim tedy na lep a nepijme ty jejich břečky. Krabice drahá, břečka drahá, cukr nezdravý a chuť pochybná. Aby ne, když pomeranče lisují i s hořkou slupkou, šťávy napřed zkoncentrují, pak zas ředí, a skoro do všeho míchají cukr nebo vitamin B!

Zato pijte pravé mošty. Občas se dostanou. Jsou sterilované, a tak si jich můžete opatřit zásobu. Hostětínské jsou sice drahé, ale dobré. Domácí nejlepší. Udělejte si také svou moštárnu. No jen se neupejpejte. Jsou to teď samé podpory, a tak můžete za belgické peníze místo přihlouplé líhně podnikatelů zbudovat lisovnu jablek. A konzervárnu k tomu. Každé obci jednu lisovnu a do každého městečka pěknou moštárnu. Však to Pródy zaplatí, a ještě rád. Doma si pak jablka odvezte vymačkat do lisovny, něco vypijte, zbytek zavařte do sklenic a lahví, co najdete. Pro zdraví si pak můžete vyrobit mošt konzervovaný křenem. Na kbelík čerstvého moštu nastrouhejte deset selských křenů a nechte v moštu vymáčet. Pak mošt nalijte do pětek a zašroubujte. V chladu vydrží velmi dlouho. Množství křenu je nutno vyzkoušet. Divokého selského křenu stačí míň než sladkého zahradního. Dáte-li ho moc, bude nápoj neuvěřitelně pálivý. Dáte-li málo, nebude pálivý, ale zkazí se. Křenového moštu pak pijte pro zdraví vždy jen trochu

Je sice lepší požívat ovocné šťávy zavřené v tom ovoci, kam je pán Bůh schoval, ale sem tam moštík přijde k chuti. Kdybyste ho vypili, dejme tomu, litr týdně, tak to máme ročně kolem půl hektolitru. Na to padne metrák jablek, počítáme-li, že se něco třeba zkazí nebo rozlije. Další metrák dva sníte nasyrovo. Deset milionů Čechů tak sní jablka z 60 milionů jabloní, když bereme, že se každý rok nevyvede. A to už ta krajina bude vypadat jinak, i kdyby se pořád půlka stromů pěstovala ve velkosadech a těch druhých třicet milionů v zahradách, na mezích, v polních sadech a v alejích. Nekonečných alejích.

S pozdravem „Čím víc jablek vypiješ, tím více za krajinu bojuješ“ vás zdraví zjablkovaný.

Váš potulný sadař O. D. S.