Švestky

Sláva švestek už ale dávno minula. Napřed na ně tvrdě dolehla kolektivizace, pak šarka a nakonec lidská hloupost. A tak od poslední války švestky z kraje valem mizí a vyhlášené pochoutky známe spíš už jen z pohádek a poučných panelů ve skanzenech. O to více se musí každý potulný sadař snažit zužitkovat úrodu ze zbytků švestkových stromořadí a výsadeb zázrakem přeživších mezí. Vždyť jestli můžeme pitím jablečného moštu chránit krajinu (jak prohlašují Bavoři), nabízením pravých švestkových pochoutek se můžeme o podobné snažit i u nás.

Každý ovoce znalý gurmán vám totiž potvrdí, že pravé švestky nenahradí žádní čačanští vodnatí přivezenci a pravá švestková povidla povstanou jen z pravých švestek.

A tak vzhůru na švestky. Lezení na švestky není žádná legrace a můžeme být občas i nepříjemně překvapení docela kvalitními trny, které některé odrůdy podědily po jednom ze svých prapředků – trnce. Když pak celí seškrabaní natrháme první košík, nejde nám do hlavy, jak se takhle dá očesat několik metráků na uvaření onoho pověstného kotle povidel. Nedá, anebo by se při tom jeden strhal. Stačí ale se stromem pěkně zatřást a úroda je dole.

Když ovoce hned přebereme, zjistíme, že se toho ani tak moc nepotlouklo a zbývá spousta neporušených švestek na kompot nebo na sušení.

Z tvrdších švestek uvaříme kompot, a aby nám nebylo líto, že už je všechna ta dobrota za sklem, můžeme si hned na jídlo udělat švestkový guláš (ovoce celé vaříme s cukrem a se skořicí či hřebíčkem). Nezapomeneme taky na půlené švestky ve vlastní šťávě jakožto příslib pozdějšího švestkového koláče. Když máme více času, můžeme vyzkoušet i kompot z loupaných celých či půlených švestek – říká se, že chutí připomínají meruňky.

Zralejší švestky pak poslouží na výborná povidla nebo doslazovaný džem. Ovoce umejeme, vykrájíme a trochu podlité vodou rozvařujeme. Můžeme ho předem odpeckovat, ale rychlejší je z rozvařené směsi oddělit pecky řídkým cedníkem (nejlepší je tzv. haluškovník). Podle toho, jak dlouho pak propasírovanou hmotu vaříme, dostaneme různě sladké povidlo. Kdo chce získat kolomazně černou, hustou, lepivou hmotu, která vyhnala svého času Křemílka a Vochomůrku z chaloupky, musí počítat s tím, že to za jeden večer nestihne. Na povidlování, ale i na sušení jsou nejlepší říjnové švestky, které už začínají u stopky trochu krabatět, ale ještě drží na stromě. U pravých švestek platí, že čím déle je necháme na stromě, tím jsou sladší.

Co ale dělat, když jste žádné švestky v okolí neobjevili? Pak jste buď špatně hledali a ušlo vaší pozornosti plané „švestkové křoví“ či staré stromy skryté pod mohutnějšími listnáči, nebo ve vašem kraji působili aktivní bojovníci proti šarce a stromoví padlo již dávno za své. Častokrát se také stane, že zdecimované zbytky švestkových porostů nezaplodí pro špatné počasí. Co pak? Nechceme-li se smířit s „pflumen“ vařenými v glukóze a zatavenými v alobalu, které si můžeme zakoupit za drahý peníz v leckterém obchodě, pak nezbývá, než sázet nové stromy.

Neúspěšná sběrací procházka se tak může změnit v pochůzku plánovací. Tady by se moc hezky vyjímala dvojice švestek, támhle by se taky jedna vešla, pěkně k jižní zdi naší stodoly, aby sluníčko nasytilo plody cukrem. Až zahrádkáři přivezou v říjnu první školkařské výpěstky, můžeme mít už vykopané jámy. Ještě levněji nás vyjde vysázet švestkové semenáčky. I ty často plodí dobré ovoce nebo je můžeme časem přeroubovat.

Určitě vás budou mnozí od sázení švestek zrazovat. Je sice pravda, že šarka stále hrozí, ale její nebezpečnost se často přeceňuje. Nyní množené klony domácí pravé švestky jsou proti této nemoci odolnější a i dobrý zdravotní stav zlepšuje odolnost každého stromu. V některých krajích se už dávají dohromady lidé hledající po krajině odolné stromy, možná se takové najdou i u vás. Ve spojení se zkušenými šlechtiteli se je pak můžete pokusit uchovat a namnožit. Švestka se totiž nedá ničím nahradit, nejen kvůli vynikajícím plodům. Patří prostě do naší rodné krajiny.

S modrým pozdravem

Váš potulný sadař O. D. S.